Cesta Mohutnosti

Kniha začíná být dle mého zajímavá od 80-té strany, kde se autorka věnuje jemnohmotnému světu, tamnímu způsobu bytí, jak se připravit na svět budoucí, přičemž si nemůžeme dovolit, věnovat se pouze světu vezdejšímu, který rychle pomíjí a po smrti následuje mnohem důležitější i delší část života. 

Ve svém poznání dospěla ke stejným závěrům jako Břetislav Kafka, tj. nejdůležitější ve vývoji a stavu lidské osobnosti je vůle, kterou je nezbytné trénovat a poté můžeme doslova všechno a všude. Když chceme něco nebo někoho ovlivnit, samozřejmě svou vůlí, je lepší, píše autorka, nasměřovat myšlenkový příkaz spíše na podmínky, které mají vyvolat určitou reakci, než na samotného člověka. Tak totiž nebudeme přímo ovlivňovat cizí vůli. A mě jen tak napadá, zda se stejným způsobem nevlamuje Stvořitel do našeho světa, tj. ctí naši svobodnou vůli, takže nám z/mění podmínky, abychom mohli reagovat a růst: Pouze změna podmínek, naše vůle a naše rozhodnutí zůstávají nám samotným.

Autorka se věnuje bytí lidí v jemnohmotném světě hodně obšírně, takže je zřejmé, že ví, o čem píše, a že se jedná o její poznání, nikoli o načtené nebo předané zkušenosti. Hovoří o velkém Učiteli celé jejich skupiny, který je vedl přímo a nezprostředkovaně. Lidé vstupující do jemnohmotného světa, kteří se neosvobodili od vlastnictví, přicházejí se svázanými končetinami, píše autorka. Někteří lidé se v nadpozemském světě schovávají v zákoutích, stvořených vlastním nevědomím nebo prostřednictvím ochuzené představivosti. Proto je dobré, naučit své vědomí úplnému odpoutání od blízkých míst, od domova, a dokonce odvrhnout i vzpomínky. Autorka také popisuje, jak lidé, kteří se oddávali čistě fyzickým, tělesným požitkům, mají velký problém v jemnohmotném světě bez fyzického těla, kde vykonávají takové věci prostřednictvím představ tvořivé mysli, což nepřináší v případě chybějícího těla uspokojení. 

Helena Rerichová obhajuje spojení obou světů, vezdejšího s tím jemnohmotným. Všechno, co existuje jako myšlenkový obraz a co prošlo vědomím člověka, existuje také v jemnohmotném světě, přičemž každá forma je připravena vtělit do sebe svého tvůrce, jakmile se s ní spojí jeho vědomí. Vše, co bylo stvořeno lidskýma rukama, není ničím jiným než realizací neviditelných myšlenkových forem jemnohmotného světa v hmotné podobě. Znamená to, že žádný hmotný projev nemůže být oddělen od jemnohmotného, protože oba světy jsou jen dvěma stránkami jedné věci. 

Několik úryvků:

str. 106: Kdo chce naplnit sebe sama, musí překonat hmotné nálady... Je lepší přijímat předměty netečně nebo lhostejně, než se jimi nechat pohltit.

str. 116 (název kapitoly): Lidé se domnívají, že nashromážděné předměty nahradí potřebné duševní kvality.

str. 155: Náš zrak může být omezen pouze vlastní myslí.

str. 180: Odřeknout se něčeho v mysli je těžší než se odřeknout činů.