Výtejte / Welcome

Byla taková tma, že výraz '' tma jako v pytli'' je slabý příklad. Byla to ta nejvíc černočerná tma, kterou jsem kdy viděl...Objevili se stromy, táborák, stany a...chlapec? Stál otočený ke světlu a když se otočil na mě. Vytratil se. ,,Byl to jen sen"...pomyslel jsem si když ten kluk zmizel v dýmu a já se probudil. Venku to vypadalo, že bude krásný den a tak jsem se rozhodl navštívit Vita. Už by měl být doma z Ameriky. Celkem důležitá věc, aby jste pochopili. Vita je můj nejlepší kamarád. Bydlíme ve stejné ulici. Poznal jsem ho, když mě pustili ze služby...z vojny. Teď když se nad tím tak zamyslím Vita je můj jediný kamarád, kterého jsem kdy měl. V Americe má rodinu takže tam jezdí dvakrát do roka na celý jeden měsíc. Vždy když odjede, tak se příšerně nudím, nejsem zrovna moc zábavný typ člověka, neumím se zabavit sám a zároveň nesnáším lidi, dobrá kombinace že ano? Ou- dobré ráno Nano. Určitě už máš hlad. Představuji vám královnu domu, Nana je můj německý ovčák. Sloužila se mnou na konci služby, když mi Nanu dali na starost abych jí vycvičil a zároveň se "psychicky uklidnil". Chtěli mi jí pak vzít a mě vrátit do služby, ale ani jednoho nakonec už nepotřebovali, takže nás oba propustili. "Nano pojď jdeme na výlet navštívit Vita." Hmmm...kde mám klíčky? Ooooooh takže paní si chce hrát?" Na královnu má dost nevybrané způsoby. Po chvilce hraní jsem získal klíčky zpět a vyrazili jsme za Vitem. ,"ČAU TRISI! už jsem čekal kdy příjdeš" V hlase mu zněla pozitivita, bylo vidět, že mě vidí stejně rád jako já jeho. Mhhhh...copak to tu voní? Vita vytáhl sušenky co peče jeho máma pro mě a pro Nanu pokaždé když Vita přijede. Nevím proč, ale jeho rodina si mě oblíbila od první chvíle co mě potkali. Teda až na jeho tátu... Jeho rodina je úžasná a Vita taky, trávím s ním většinu svého času. Má spousty kamarádů, kdykoli a kamkoliv přijdeme všude ho zná alespoň jeden člověk, ale se mnou se baví nejvíc. Naše přátelství začalo dost trapně a nebezpečně zároveň. Taková blbost a kolik toho dokáže udělat. Jak jsem už jednou říkal poznal jsem ho když mě pustili z vojny. Nastěhoval jsem se s Nanou do mého domu a šel jsem s ní na procházku abych poznal "terén". Nebyla to tak úplně moje vina protože tam nikde neměli žádnou značku nebo upozornění, že natáčeli. Týpek tam hrál a měl v ruce umělý kulomet, no a já se rozběhl a zajistil ho aaaa zlomil mu ruku. Asi režisér na mě začal řvát co si myslím že dělám a já mu opakoval že měl zbraň a že ho mohl zabít takže jsem mu zachránil život a ten týpek co jsem mu zlomil ruku mi řekl že natáčí a že jsem totální idiot. Samozřejmě někdo a tím někdo myslím Vita zavolal policii a dostal jsem se až k soudu, kde mezi svědky což byl vlastně jen režisér seděl právě Vita a kdyby nebylo jeho svěčícímu že tam nebylo upozornění a pak také tomu že jsem byl právě vypuštěn z vojny. Tak bych asi seděl za ublížení na zdraví, nebo bych platil bolestné. Netuším jak soudy fungují. Každopádně takhle dostal režisér pokutu za zapírání a pokárání za nedostatečně označené natáčení. No a já dostal titul "cvok ulice". Po soudu jsem Vitovi nabídl kafe za pomoc a když jsem zjistil že musí čekat na bus a že bydlí ve stejné ulici tak jsem ho odvezl. No a Vita za mnou pak chodil na pokec až to skončilo přátelstvím. No a teď jsme tady, nejlepší přátelé. Přespávám dnes u něj doma, přespávačky děláme často, ani jeden z nás není zvyklý na to spát v budově úplně sám. Asi mu připomínám jeho staršího bratra. S Vitou vycházím dost dobře, už jsme tak sehraní že spolu dokonce i vaříme. No já mu spíš jen podávám věci. Vita je povoláním kuchař takže jsem jeho pomocník. A vaří naprosto excelentně. Má to v krvi, přece jenom se celá jeho rodina ochomýtá okolo jídla. Vždy když se vrací z Ameriky nebo prostě jen tak, mi bere speciality od celé jeho rodiny. A za to si Vita vybírá film který chce on. Dnes jsme se koukali na jeho oblíbený gurmánský seriál a pak taky na pár filmů. Znovu jsme u toho usnuli na gauči a já jsem měl znovu ten sen, už se mi zdál tolikrát že už to ani nepočítám. Opět jsem se probudil z téhle noční můry lehkým trhnutím z lehu, jenže teď tam ten kluk nebyl. To bylo neobvyklé. Ale i přesto jsem celkem rychle zase usnul. Probudilo mě až něco otřesného. Škublo ve mě jakoby mnou projel blesk. Seděl jsem na zemi naprosto zkamenělý a v panice když jsem si uvědomil že ten zvuk jsou sirény nejvyššího stupně. Vita se vzbudil také a z očí mu šel strach. Snažil se mě zeptat co se děje. Byl jsem v transu, to se mi stávalo celkem často. Dostal jsem se z toho, ale dost rychle na to, abych řekl ",,věci ,,sežeň lékárničku a jídlo co dlouho vydrží" Vita věděl, že je zle takže se na nic neptal a šel shánět věci. Já zatím volal na Nanu a sháněl jiné potřeby. Sirény se znovu spustili, ale...hned přestali, ale ne normálním způsobem. Podíval jsem se z okna a to co jsem uviděl se blížilo rychle a jistě...byla to obrovská zeleno-černá bouře s menšími víry. V životě jsem nic podobného neviděl. Už jsme neměli čas něco hledat, Nana se neukázala, jen jsem doufal, že se někam dobře schovala. Vlítnul jsem do kuchyně popadl Vita, věci co jsem měl a ty jeho a odtáhl nás do sklepa, který měl Vita v domě. Takové štěstí, že jsme dnes spali u Vita doma a ne u mě...to bychom to nepřežili. Je zajímavé jak stačí tak málo. Nemám žádný sklep. Uklidňoval jsem Vita a vysvětloval mu situaci. Vita neměl velký sklep, sotva pro čtyři lidi na přečkání, ale i tak jsme byli vděční za to málo. Měli jsme jídlo a vodu tak na tři dny, rádio co bylo ve sklepě, bednu starého oblečení, nůž, bedýnku nářadí, lékárničku a krosnu. Byly tam ještě hodiny na které jsme koukali a odpočítávali čas a přitom jsme poslouchali jak to venku duní. Proč se nejhorší katastrofy stávají když to lidé nejmíň čekají a nebo když se to pomalu rozvíjí tak že to nikdo nevidí? "Třeba je to jen veliká bouře" Vita nevěděl význam nejvyššího stupně. "Bohužel Vito, tahle veliká bouře je tak silná že nejspíš zničila sirénovou budovu" Vita vypadal strašně unaveně takže jsme si šli lehnout. Stejně tu teď nebylo co jiného dělat. Probudilo mě chrastění, nevím jestli to bylo špatné kvůli tomu že to byl hnusný zvuk a nebo dobré protože to byla změna. Vita opravoval rádio což bylo nečekané vzhledem k tomu, že jsem ho viděl něco opravovat asi tak...nikdy... a to ho znám už sedm let, velmi zajímavé taky bylo to že se vzbudil dřív než já. Asi na tom vážně nebyl dobře. Přišel jsem k němu hlasitě, aby věděl, že jsem to já co se ho za chvíli dotkne, neotočil se ale stejně jsem ho obejmul. Zeptal se mě co dělám. "Objímám tě protože vypadáš smutně" otočil se, odstoupil a byl rudý jako rajče tak jsem mu položil ruku na čelo a zeptal se "jsi úplně vařící, cítíš se dobře? Nemáš horečku?" zakýval, že ne tak jsem ho nechal být. Začal jsem mu pomáhat s rádiem, když se nám to povedlo naladili jsme na nejbližší rozhlas. "Vlna bouří zasáhla ----, ---- a ---- země, pokud někdo přežil dejte signál či se dostavte do nejbližší vojenské základny pro nahlášení. V tuto chvíli nikdo z okolních států z bezpečnostních důvodů nemůže dovnitř a my nemůžeme ven, Pokusíme se poskytovat pomoc" bezva řekl jsem, ani nevíme co se stalo Nic už v rádiu nebylo jen se to zopakovalo a pak až teprve asi po dvou hodinách zaznělo to, co jsem potřeboval. Informace. Podle rádia byla extrémně kyselá bouře způsobená výbuchem výzkumné vládní laboratoře a továrny, která to rozvířila i do okolních zemí, která nejenom měla extrémní sílu, ale zároveň ta kyselina změnila skupenství z kapalného na plynné? Nějak tak. Takže se šířila vzduchem a leptala plíce všemu živému co dýchá ve vzduchu, na zemi, ve vodě i trochu v podzemí, ale taky řekli, že ti co to přežili mají co se týče tohohle problémů nejspíš vyhráno. Horší je to s jídlem a vodou můžeš vstřebat jen to co bylo uzavřené, takže prakticky jen konzervy a flašky, tohle znamená, že můžeme ven, ale nechtěl jsem riskovat oba dva životy. Jenže Vita nechtěl riskovat ani jeden. Takže jsme se rozhodli počkat, čekali jsme asi hodinu, ale pak jsem to už nevydržel. Strávil jsem v bunkrech dost velkou část svého života na to, abych tu teď trčel takovou dobu, prostě jsem vyběhl ven. Vypadalo to tam jak na bojišti, mrtvoly, prach a sutiny po rozbořených domech. Na minutu jsem se zase zasekl ve své hlavě. Vita vyběhl za mnou a vypadal vyděšeně. Kdo by ne po takovém pohledu? Začal jsem prohledávat sutiny a hledat Nanu. Vita...momentálně nebyl v nejlepším stavu na hledání Nany. Volal jsem na ní. Volal jsem na ní dlouho až se nakonec ozvala, žije! Ona to přežila! Začal jsem sledovat místo odkud jsem ji slyšel. Byla pod sutinami domu. Možná to přežila jen díky tomu. Byla sice špinavá, unavená, určitě hladová a žíznivá a samozřejmě pomlácená, ale nebyla nějak extrémně zraněná a hlavně žila. "Štěstí v neštěstí" Řekl jsem nahlas. Ošetřil jsem Nanu a pak jsem s vitou začal hledat suroviny pro naši cestu. Museli jsme se dostat na nejbližší vojenskou základnu. Znám to tam. Původně to bylo vojenské město, ale když potřebovali víc vojáků. Stala se z toho celo vojenská základna. Tam mě tenkrát odvezli a tam mě trénovali, tam najdeme azyl. Místo nebylo zas tak daleko odtud, ale ten terén byl příšerný. Cestou narazíš tak na tři řeky, horu a samozřejmě pár kopců a všechno je to v hustém lese. Řekl jsem Vitovy že skočím do mého domu pro pár věcí, ale on začal prosit abych nechodil, protože bych prý utekl. Vím, že je v šoku, ale to si vážně o mě myslí? Ale spíš je to tím že já byl vycvičený na takové situace, na druhou stranu vyběhl za mnou ze sklepa. To by asi taky každý neudělal. Sbalili jsme si věci a šli o kus dál do mého domu respektive do toho co z něho zbylo. Našel jsem několik užitečných věcí co jsem měl schované z vojny. Pro Vitu, který nebyl zrovna ve formě muselo být zajímavé vědět, že bude muset chodit celé dny jen s menšími přestávkami. Vyrazili jsme na cestu. Cíl: první a také ta největší řeka. Při našem tempu kdy byl Vita ještě při síle jsme tam dorazili celkem rychle. Celou dobu jsme šli lesem takovou hezkou cestičkou takže to šlo i bez komplikací. Avšak to tak vypadalo, že jaksi chybělo něco nesmírně důležitého. Ano ten most tam tak trochu nebyl. A pokud tam nebyl most měli jsme jen pár nehezkých možností. 1. Jít asi o pár desítek kilometrů lesem k dalšímu mostu, který nejenom že tam taky nemusel být, ale ještě by jsme se museli utábořit v lese což je vysoce netaktické vzhledem k padajícím stromům. 2. Přeplavat řeku. což nepřicházelo ani v úvahu. 3. Vymyslet něco chytřejšího. Vitu napadlo postavit vor, ale to by potrvalo dost dlouhou dobu než bych postavil vor co uveze jak nás tak i zásoby...Ale vždyť já nemusím stavět vor pro nás všechny. Stačil by vor co by uvezl jen jednoho z nás. Mám v krosně přece lano! Při tomto geniálním nápadu jsme našli menší strom a pokáceli jsme ho. A z něj jsem vyrobil vor. Přepravil jsem se s ním na druhou stranu a přivázal lano ke stromu a pak vor s karabinkou k lanu. Na druhém konci začal Vita tahat podle domluvy za druhé lano, které bylo přivázáno jen k voru. Tímto způsobem jsme vše složitě, zdlouhlavě, ale bezpečně přepravili. Cesta k druhé řece u které už byla vesnička nám vyšla tak akorát na večer. Čekala nás první noc. Utábořil jsem nás v domu co vypadal jako ten nejvíc stabilní. Potřebovali jsme, ale dřevo a tak jsem nechal Vitu s Nanou a šel jsem do lesa. Na cestě zpátky jsem si všiml v dálce postavy. Pečlivě jsem se schoval a pozoroval. Byla to žena asi v našem věku. Jakmile se ke mě přiblížila vyšel jsem. Lekla se mě, přirozeně. Jenže vipadala šťastně že někoho našla. Prý bloudila celý den a hledala někoho kdo by jí pomohl. Prosila mě pomalu na kolenou abych jí pomohl protože by sama nepřežila. Byl jsem zvyklý starat se o druhé v armádě takže jsem ji vzal sebou k našemu prozativnímu táboru. Vita neměl problém s tím nechat jí být s námi, ale Naně se moc nelíbyla. Upřeně se na ní dívala a uši měla v zad a ocas vysoko zdvižený. Jenže Nana neměla ráda nikoho nového. Dělala to i u Vity když jsem se s ním začal bavit. Ještě nebyla taková tma a tak jsme se spolu začali bavit. Její jméno bylo Cassandra Laik. Byla velice přátelská a milá. Líbyla se mi. Byla i zábava, bavili jsme se spolu jako starý přátelé. Než jsme se nadáli byla však tma takže jsme šli spát. Vzal jsem si hlídku pro případ, kdyby nás někdo chtěl napadnout a taky aby nevyhasl oheň. Cassandra byla neskutečně krásná. Nějakou tu dobu jsem se na ní díval. Ráno když se Vita probudil tak jako kdyby jsme byli u něho doma začal dělat čaj. Byla to taková naše ranní rutina. Když se i Cassandra vzbudila tak jsme se nasnídali. Vysvětlil jsem jí určitá pravidla co musí dodržovat jestli s náma chce zůstat do té doby než dojdeme na základnu. Se vším naprosto němě a bez sebemenšího odporu souhlasila. Dokonce i s faktem že se nezastavujeme a že tohle celé bude jak já řeknu. Doufám že to dodrží. Byla by to škoda nechat jí na odbyt někde v lese. Každopádně vzhledem k tomu, že jsme včera museli postavit ten vor stratili jsme trochu času. Takhle by jsme už byli za druhou řekou. No což projeli jsme pár domů sem tam jsme našli nějakou tu konzervu a flašku a vyrazili k dalšímu cíli. Jak jsme šli Nana začala vrčet což nebylo dobré znamení. Vždy asi tak po deseti metrech začala vrčet. Tohle vůbec nebylo dobré. Zastavil jsem nás a poslouchal. Slyšel jsem dech. Nanu jsem poslal za čímkoliv to bylo, ale nešla. Buď to byl teda člověk se zbraní, nebo něco většího než Nana. Myslel jsem, že je to divočák a tak jsem vyhledal strom na, kterém by se Nana udržela a vysadil tam Nanu s Vitou. Pak hned druhý strom kde jsem vysadil Cassandru. A řekl jsem jim, že ať se bude dít cokoliv ať o sobě nedávají vědět a ať neslézají ze stromu pokud jim neřeknu opak. Pak jsem šel na strom já a rozhlížel jsem se co to je. Vita to spatřil dřív. Byl to hnědý medvěd. Což nebylo vůbec dobré. Když okolo nás prošel a Nana dala uši zase nahoru. Slezli jsme ze stromů a šli dál. Vita byl i celkem dobrý na zvířata. Celou cestu mi říkal informace o nich. Tenhle nás může stopovat. Je na lovu a vybral si právě nás. Vzhledem k tomu, že hodně zvěře poumíralo tak nemá co jíst a je až moc chytrý na to, aby jedl otrávené bobule. Je ve stavu zoufalství pro jídlo a vodu. Vita taky znal říkání. Jestli je to černý zaútočit zpátky, jestli je to hnědý ryhle k zemi. Jenže nevím jestli zrovna tohle v této situaci zabere protože by podle mě snědl i tu mrtvolu na kterou by jsme si hráli. Každopádně musíme zmizet. Šli jsme trochu víc intenzivně než předtím k další řece jenže tam jsme narazili na toho a samého medvěda. Teď nás měl, ale na mušce. Mysli říkal mi mozek tak nahlas, že to snad ani nebylo možné. Vita mě však srazil k zemi, aby mě medvěd neviděl a diktoval mi co mám dělat. Ten medvěd nás podle Vity doopravdy stopoval. Ale o kus dál byl velký strom co jen tak tak držel a byl navíc ostrý ze spodu. Kdyby se nám povedlo ho na něj schodit tak by jsme měli o starost méně. Pověsili jsme věci vysoko na strom a zaplácali je hlínou aby je neucítil. Protože medvědi umí šplhat, že ano. Pak jsme šli prohlédnout ten strom. Lany jsme ho přivázali tak, aby dokázal spadnout na povel. Odstranili jsme pak spoje s kořeny, které ho předtím drželi. Samotný strom by medvěda normálně nezabil, ale tenhle měl špice na straně. No a jak ve filmu se z Vity najednou ozvalo, že potřebujeme návnadu a můžete hádat kdo přišel na to místo. Udělali jsme velice důmyslnou past. Dokonce jsme našli i past na medvědy takže by ho to mělo skřípnout a zadržet. Problém je že já se budu muset přehoupnout přes ní což se celkem nelíbí mím nohám. V životě jsem nedělal živou návnadu. Ale někdo to udělat musel a vím jistě že to nenechám na Vitovi. A Cassandra je pořád trošku slabší. Ještě před tím než jsem do toho šel tak jsem si vyrobil kopí. Kdyby se něco nepodařilo tak ho můžu zkusit probodnout. Byl jsem tedy vyslán. Na medvěda jsem houknul a v tu ránu po mě šel. Běžel jsem doslova a do písmene o život. Pak jsem přeskočil past. Jenže při pádu jsem o něco zavadil a spadl a tak se těsně přede mnou do pasti chytil medvěd. Jen tak tak jsem se stihl překulit aby na mě strom nespadl, ale stejně mě škrtnul. Vita málem vypustil duši když to vyděl. Došlo mu, že jsem jen tak tak unikl společnému hrobu s medvědem. Řeknu vám, že jsem byl v tranzu. Zase. Vita mě ujišťoval že jsem ten nejlepší člověk co zná a div se mi nerozbrečel v náručí. Když jsme se oba dva trochu uklidnili tak jsme si šli zpátky pro věci. Byl to stoprocentně jeden velký zážitek. Cassandra se mě pak celou cestu nepustila. Zavtipkoval jsem si v hlavě, že dělá jako by jí na mě záleželo. Dokonce mě sem tam držela za ruku. Bylo to divné, ale říkal jsem si, že ta asi nejhorší věc co kdy zažila je tak leda to že dostala vyhazov v práci. Takže to s ní asi otřásá. Avšak Vita byl na kompletně jiném levlu emocí. On snad žárlil nebo co. Celou tu dobu vypadal jako by mě chtěl zabít. Asi se taky zabouchl do Cassandry. No co mám na to říct byla vážně nádherná a její charakter taky nevipadal tak špatně. Možná byla trochu naivní, ale to nebyla tak hrozná špatná vlastnost. Stoprocentně šla, ale víc po mě než po Vitovi. Konečně jsme překročily poslední řeku takže jsme se ocitli pod horou což byla naše poslední překážka. Byl jsem vzhledem k útěku před medvěm celkem unavený a tak měl hlídku Vita. Uprostřed noci mě vzbudil s tím, že si chce promluvit. Ptal jsem se ho jestli se na to nechce vyprdnout a nechat to na ráno. "O samotě." z očí mu šel nepřátelský pohled. Bylo zle. Začal na mě velice nepříjemně útočit, ale vůbec jsem nerozuměl co po mě vlastně chce dokud neřekl ať někde necháme Cassandru. Co si vůbec myslí? Nechat jí uprostřed lesa. Tohle bylo divný. Jak situačně tak psychicky. Většinou jsem to já co nechává lidi být. Začali jsme se hádat, ale neskutečně moc. Prostě nemohl pochopit proč by jsme jí tu nemohli nechat a jít dál. Řekl jsem mu, že jestli to je kvůli tomu, že na mě žárlí protože se ke mě Cass tak má. Tak se omlouvám, ale myslel jsem, že je to kamarád. Vita stichnul ve zlomku sekundy času. Ruce měl v pěsti tak silně stisknuté, že jsem jen čekal kdy mu z nich začne po proudech téct krev. Tělo napnuté tak, že by mohl vystřelit rychleji než stíhačka. Vita proti mě neměl nejmenší šanci a moc dobře to věděl. Ale on nevipadal jako by na mě chtěl doopravdy vystartovat. Jeho tělo dávalo signály že chce, ale jeho oči zvlhčené bolestí o tom ani na sekundu nepřemýšleli. Takže prostě odešel. Prostě se sebral a šel. Nikdy jsme se nehádali a nikdy na mě Vita takhle nevijel. Nevěděl jsem jak reagovat "On se vrátí...", ale...sám jsem tomu nevěřil. Probudil jsem Cass zbalili jsme se a šli za Vitou. Cass měla celou cestu nějaké problémy. Nejdřív jsem na ní šel moc rychle pak jí boleli nohy a pořád potřebovala nějakou přestávku. Jak to, že teď měla samou připomínku když ještě včera šla pomalu rychleji než já? Když jsme došli do vesnice za horou tak Nana začala z ničeho nic vrčet ještě před tím než jsme tam vůbec vstoupili. A to víte, že se něco děje když se Nana začne takhle chovat. Z jednoho z domů se vynořila banda cápků s nožema a asi si mysleli jak mě překvapili a jak vypadaj strašně děsivě. Co mě ale trochu překvapilo byla Cassandra co k nim naprosto nebojácně šla. Jednomu z těch šašků vrazila pusu a začala si s ním povídat a posmívat se mi o tom jak mě využila a nalákala do pasti takže jsem jim v zásadě přinesl zásoby a jiné užitečné věci. Jenže tu byl malinkatý háček a to byl fakt, že ještě, ale vůbec netušili co JÁ jsem zač. A popravdě jsem nějaký ten podraz od Cassandry i čekal. I když to tak nevypadá tak Nanu dost poslouchám. Jasně u Vity taky vrčela, ale přestala hned druhý den. A i když to prakticky bylo pět proti jednomu a psovi. Měli jsem s Nanou s nima lehký proces. A jediný na co se zmohli bylo to, že mě trochu pořezali na ruce. Neměl jsem čas to ošetřit či se s nima nějak zabívat ale taky jsem nemohl riskovat že nás doběhnou a napadnou Vitu, kterého ještě musím najít. Takže dopadli trochu špatně, ale nebyl prostor na nějaké jiné řešení. Důkladně jsem je prošacoval a odešel. Musel jsem dohnat Vitu. Dobré bylo to že jsem ho nemusel vyloženě hledat protože o de mě znal tu cestu celkem dobře. Jen doufám že natolik dobře aby se neztratil. Alespoň že Nana byla v pořádku. Jak jsme pomalu míjeli vesnici přímo na cestě byla sutina, nejspíš bývalá brána. Jak jsme jí obcházeli Nana začala bolestivě kňučet a něco hrabat v té sutině. "Co to tam máš holka?" Začal jsem hrabat s ní, a... bylo tam tělo! A kdokoliv tam byl ještě žil! Zbýval ještě jediný trám a...Srdce se mi zastavilo jako by ním projelo milión střepů. Byl to Vita. Začal jsem panikařit a v hlavě se mi přehrávalo scenério z těch dob kdy jsem byl ještě vojákem. Držel jsem zelenáče co mi zachránil život v rukou ve chvíli co mi ho zastřelili před očima. Nemohl jsem nic dělat. Nebyla jediná šance jak ho zachránit. NE ne ne ne ne ne. Vita ještě žije a teď MÁŠ možnost. Znovu mi důležitý člověk před očima nezemře. Ne znovu. Tep byl pomalý, ale pravidelný, dýchal špatně, ale dýchal, žádné vnější krvácení a nevypadalo to ani na vnitřní. Byl opravdu jen extrémě potlučený. A taky byl v kómatu což nebylo dobré vzhledem k velké pravděpodobnosti otřesu mozku. Ale alespoň to necítil když jsem mu narovnával nohu. Měl jí ošklivě zlomenou takže jsem musel. A taky jsem jí musel zašít protože...no já jsem říkal že byla opravdu ošklivá. Popravdě se mi moje vojenské zkušenosti celkem hodili od té bouře. I když mi občas i trochu zavařili. Když jsem šel s Cassandrou ani jsem netušil, že to trvalo takovou dobu. Už byl zase večer! Radši jsem nás utábořil v lese abych neryskoval další stavbu co by se zhroutila na Vitovou hlavu. Zalehl jsem do spacáku, ale bedlivě hlídal. Nakonec jsem usnul, ale nevadilo to protože jsem měl Nanu a navíc lehké spaní. V noci jsem se několikrát vzbudil protože mi byla zima. Lehl jsem si totiž trochu dál od ohně abych se nevzbudil teprve až by vyhasl. Přiložil jsem a zkontroloval Vitu a když jsem si byl jistý, že je v pořádku šel jsem si zase lehnout. Ráno jsem Nanu posadil na stráž Vity, který byl pořád v kómatu a šel jsem sestavit past. Jestli se vita nevzbudí do tří dnů budeme se muset posunout bez ohledu na to jestli se mi to líbí nebo ne. I když jsem našel dobré místo v díře stejně to není bezpečné zůstat zde. Našel jsem poblíž řeku s pramenem takže jsme měli dostatečný přísun vody. Další den jsem postavil nosítka a přivázal na ně Vitu. Nana totiž potřebovala koupel stejně tak jako já a v žádném případě jsem nemohl nechat Vitu bez dozoru. Po tom co jsme si s Nanou dali osvěžující koupel vydali jsme se zpátky. I přesto, že jsem si udělal značku měl jsem problém najít naše věci co jsem pečlivě schoval do té díry. Nepřihodily se žádné komplikace takže to utíkalo... rychle až na to, že neuběhla minuta kdy bych se nebál toho, že mi Vita umře. Už byl třetí den. Vita se pořát nevzbudil, ale museli jsme se posunout. Nabral jsem vodu. Chytil jsem do pasti králíka takže jsme ho měli s Nanou k obědu. Do Vity jsem ještě dokázal dostat nějakou vodu a kaši z brambor co jsem měl ještě ze sklepa. Zbalil jsem věci co už jsem věděl že nebudu potřebovat a zalehl ke spánku. Ještě za tmy jsem nás připravil na přesun a za rozbřesku jsme vyrazili. Naně jsem vytvořil menší batůžek aby mohla nést trochu věcí, ale i přesto jsem musel hodně věcí nechat na místě. Přece jenom jsem tahal Vita a velkou krosnu. Celý den jsme šli bez přestávek. A když jsme se dostali do další vesnice utábořil jsem nás o kus dál ve výklenku na kopci pod stromem. Byl to velice "těžký" den ale posunuli jsme se o dost velký kus cesty. Šli jsme spát. Ráno mě Vita vzbudil ze svého spacáku. Spadl mi obrovský kámen ze srdce že se probudil. Začal jsem brečet štěstím. Ale Vita byl až moc rozhozený a totálně mimo na to aby na mé slzení něco řekl. Co jsem čekal? Vždyť byl mimo po čtyři dny. Asi po dvou hodinách co byl totálně dezorientovaný se začal normálně ptát na otázky. Ale já teď potřeboval aby do sebe něco dostal a tak jsme se domluvily že mu vše povím jen až se nají a napije. Ve vesnici byl obchod ve kterém jsme se s Nanou stavili. Byl sice prakticky vybrakovaný, ale něco se tam našlo. Po lehké snídani jsem začal Vitovi vysvětlovat co se stalo. To že byl v kómatu po čtyři dny. To že jsme ho s Nanou našli v té sutině a že jsme ho přenesli do další vesnice. To jak mě Cassandra podrazila a napadli mě ty čtyři idioti a že už nás nebude otravovat. Vypadal celkem hrdě, asi z toho důvodu že měl s Cass pravdu pokud tím "nechme jí tady" myslel tohle. A pak začal brečet jen tak z minuty na minutu. Tak jsem trochu zapanikařil. "Co je? Co se děje? Bolí tě něco? Chceš prášek na bolest?" A on ze sebe vypustil že jsem mu vlastně zachránil život a že mi ještě ani nepoděkoval. Tak se mi pak začal srdečně omlouvat, že jsem sice totální idiot, ale že jsem ho musel tahat a děkoval mi nejmíň milionkrát a taky jak mi to má odplatit a bla bla bla. Ale já jsem mu vysvětlil že nic nechci a že mi bohatě bude stačit když zůstane naživu. Celý den jsme to co se stalo probírali a Vita hlavně chtěl vědět co se stalo s těmi útočníky. To jsem mu však nemohl říct protože Vita byl odjakživa proti zabíjení. S mojí metodou by nesouhlasil a mohlo by se stát že by mě začal nenávidět a to já nemůžu dopustit. Nic ze mě nedostal. Když už byl zase večer tak jsme s Vitou sledovali západ slunce. Oba dva jsme potřebovali oddech mysli alespoň na vteřinu. Po pár minutách se mě Vita zeptal "proč" jsem ho vůbec zachraňoval. Začal vzlikat a říkat naprosto nesmyslné věci jako, že jsem ho tam mohl nechat protože bych už byl dávno v základně. Ale dost rychle se probral po tom co jsem mu jednu vlepil. "Od té chvíle co jsem tě tam viděl pomláceného a polomrtvého v těch sutinách jsem ani na jedinej okamžik ani nepomyslel na možnost že jsem tě tam mohl nechat." A byla to pravda. I kdybych tam Vitu už našel mrtvého tak bych asi ještě pár dní sebou tahal jeho tělo. Je pro mě strašně důležitý. Asi tak stejně jako Nana. A pro Nanu bych dal ruku do ohně. A to samé s Vitou. Objali jsme se a když jsem to rostrhl tak jsem jěště dodal, že je Vita můj jediný a nejlepší kamarád, kterého jsem kdy měl. Abych ho utvrdil že ho nikdy nikde nenechávám, ale vypadalo to jako by mu to spíš ublížilo než povzbudilo. Zajímalo by mě proč. Vita si všimnul, mé rány na ruce, ale radši se už ani neptal. Vyndal z kapsy kapesníček a začal mi to čistit. Byla to sice už čtyři dny stará rána, ale bylo to roztomilé takže jsem ho nechal být. Najednou se zasekl. Asi se zadíval do mých očí, mám každé trochu jiné. Obě dvě zelené, ale jiný odstín. Heh. Reagoval stejně jako jeho matka když si toho všimla. "já myslel že to víš?" natohle mi odpověděl, že si taky myslel, že už o mě ví vše záklaního. Po lehkém pokárání, že před ním mám pořád nějaká tajemství jsem ho odnesl zpátky k našemu táboru. Šli jsme spát. Byl jsem nesmírně šťastný, že je Vita vzhůru. Druhý den jsem nás zbalil a opět jsme vyrazili na cestu. Teď snad už na tu úplně poslední. Chápu, že to bylo Vitovi blbé nechat se takhle tahat, ale nemusel se mě každých pět minut ptát jestli není moc těžký. Nadruhou stranu jsem měl radši Vitovo breptání než když nemluvil vůbec. Za pár hodin jsme dorazili na dohled základny. Ale ještě před tím než jsme se tam vydali jsem se zasekl. Něco se mi nezdálo. Až moc se to tam hejbalo. Bylo tam až moc lidí a velký chaos. Navíc to vypadalo, že tam bylo nedostatek vojáků. Vita souhlasil s návrhem se vrátit zpátky do té vesnice. To bylo prostě skvělé. Teď jsme museli najít perfektní místo na pobyt trochu delší než jen 3 dny. Dobré bylo, že tahle vesnice byla tak jen dvě hoďky od základny. A navíc jsem to tam znal. Byla to vesnice ve, které jsem vyrůstal. Teda myslím. Na vojně jsem měl nehodu a ztratil jsem paměť. Doktor, ale řekl, že se mi to bude postupně vracet, ale já už ani nedoufal. Bohužel jsme nenašli nic co by bylo to pravé a už jsme ztráceli víru, že vůbec něco najdeme. V tom Nana našla skrytou cestu. Takže jsme se po ní vydali. Věděl jsem kam vede, ale zároveň jsem nevěděl kam vede. Dosti divné, že ano? Před námi se otevřel tábor. "vždyť já to tu znám... " zašeptal jsem a pak jsem jen slyšel ten údiv a "CHRISTIANE STEAVENSONE! Kdy jste mi hodlal říct, že jste chodil na tábor i když jsem se na to několikrát ptal??" já tu sice bydlel a nechodil jsem jenom na tábor, ale budiš. Připadá mi, že s každou informací co se o sobě dozvím je Vita ten, který je nejvíc udivený. I když nebyla doba táborů tak jsem radši prošel všechny stany jen tak pro jistotu. Naštěstí jsem nikoho nenašel. Ale ještě mě čekal dům. Došli jsme až na konec tábora na rozbočku. Vybral jsem levou. Pravá vedla do lesa a levá do Sedřina domu. Tak jí říkali. Majitelce tohoto tábora a mé opatrovatelce. Sedra. Asi když mi bylo devět se rodiče... pohádali a skončilo to tak špatně, že mě dali do dětského domova, protože jsem neměl žádné další příbuzné. Tam mě adoptovala Sedra. Nebyla to ta nejlepší opatrovatelka, ale bylo mi u ní líp než u rodičů. Byla přísná, ale férová. A milovala děti i když to tak kolikrát ani nevipadalo. Moje obavy se prokázali. Ani nemůžu říct že vypadala jako když spí. Byla bílá jako křída. Vystrojili jsme jí s Vitou menší pohřeb. Byla to dobrá žena. Bohužel jsem se ani nedonutil na to abych brečel. Ten dům byl asi stejně prakticky můj, teda pokud ho nepřepsala na někoho jiného. Takže když jsem zjistil, že se to tu Vitovi a Naně líbí byl jsem o něco šťastnější. Bohužel po té bouři bylo v domě dost děr takže jsme spali v jednou pokoji aby jsme ušetřily teplo z kamínek které jsem zprovoznil. Nechal jsem Vitu spát na posteli kvůli té zlomené noze. A já spal na zemi. Byl jsem na to zvyklí takže mi to nevadilo. A hlavně jsem byl rád, že se Vita konečně dobře vyspí. Ráno jsem Vitovi napsal vzkaz, že mu jdu vyrobit berle a najít pořádnou dlahu. Ty klacky co tam teď má jen provizorně sice plní svojí funkci dobře, ale musí to být velice nepříjemné. Šel jsem do zásobárny což byl prakticky sklep. Jako malý kluk jsem se tu vždycky hrozně bál, ale jak jsem teď rád, že už jsem tu byl nejméně tisíckrát. Sedřin sklep je jedno obrovské podzemní bludiště s mnoha zásobárnami. Byla tam neskutečná tma a každou chvíli jsem se přirozeně otáčel, protože jsem si myslel, že jde někdo za mnou. Když jsem došel tam kde je lékárnička našel jsem dlahu a chtěl odsud vypadnout. Jenže se mi něco nelíbilo. Byl tam udělaný něco jako pelech a byli tam načaté konzervy s jídlem.