Asper Frebaro

V poslední době vnímám poměrně časté problémy hlavně začínajících kynologů s chováním jejich mazlíčků. Ano, už přes 20 let mám chodské psy a znám především toto plemeno, ale v kynologické komunitě jsem přes 40 let. Současného psa jako vůbec prvního cíleně cvičím pod vedením trenérky a v rámci cvičáku vnímám podobné problémy napříč plemeny. Zdá se mi, že dřív toho tolik nebývalo. Podle mě nemá smysl se rozepisovat o řešeních – viz dále, spíš se chci zamyslet nad možnými příčinami.

Psů je podle mě mezi lidmi víc, než bývalo dřív a lidé si je pořizují z trochu jiných důvodů. Jako společníky si je nekupují především osamělí starší lidé, myslivci či sportovní kynologové, ale třeba i mladé páry, kterým někdy nahradí děti, jindy si je pořizují na přání dětí. Dřív bylo bohužel i spousta psů jen tak na dvoře, často ho ani neopustili, někdy i trvale na řetězech. To už je dnes výjimkou a je to moc dobře. Na druhé straně ale roste počet nadšených začátečníků, kteří si soužití se psem pod vlivem nádherných videí sociálních sítích malují v růžových barvách a pak když přijdou s dospívajícím či dospělým psem problémy, jdou opět na internet. Problémy přicházejí většinou tam, kde pejsek nemá správnou vazbu na majitele, která se tvoří právě v tom nejmladším věku štěňátka nejlíp. Všude na internetu je plno úžasných videí s vycvičenými ovladatelnými a přátelskými pejsky, kteří provádějí různé kousky případně se věnují stále rostoucímu množství různých psích sportů a činností. Toto ovšem rozhodně nedokáže se psem každý a jsou za tím desítky hodin pozornosti a času POUZE věnovaného psu! Kynologická literatura by naplnila nejeden valník, na internetu je plno videí, návodů, odkazů. Všechno vypadá relativně snadno, dřív přece tolik textů a videí nebylo. Podle mě ale právě toto může být pro začátečníky spíš zavádějící. Spolehnou se na vyčtené a vykoukané rady a zapomenou prostým selským rozumem řešit soužití se psem. Když si přečtou, že pejsek se má vychovávat pozitivní motivací a pamlsky (proti tomu žádná, to je základ), dokážou to dovést ad absurdum a nechají štěně bez potrestání, když už dělá to, co ví, že nemá – třeba kouše. Nebo třeba pojem „věnovat čas psu“ znamená společnou hru dětí z okolí se štěnětem. Psí miminko přirozeně sleduje smečku a respektuje lidi, což se dá zaměnit za „poslušnost“. Když mu ve smečce od mala chybí jednoznačné vymezení místa až na jejím konci, laskavé ale nekompromisní korigování nežádoucího chování, dospěje a podle své povahy – schopnosti dominance si může přisvojit velení ve smečce. A pak už je velmi, velmi těžké takového psa jakkoli usměrnit. Pro psa musíte být přirozenou autoritou. Laskavým ale spravedlivým bohem, který si se vším ví rady, zajistí mu jídlo, miluje ho, tráví s ním čas a dá jeho životu potřebné mantinely. Co se smí a co ne. Pes vás potřebuje milovat i respektovat, až pak se dá navázat jakýmkoli výcvikem.

Majitelé by si taky měli dobře uvědomit, co od psa očekávají, jak vidí společné soužití. Ano, choďák je aktivní pes a pokud má po svém boku fyzicky zdatného sportovce, rád toho využije a nadšeně se zapojí snad do jakéhokoli psího sportu, který mu nabídnete. To ale neznamená, že nemůže být milým a příjemným společníkem starším lidem, kterým to už tolik neběhá. Samozřejmě potřebuje se proběhnout, potřebuje zaměstnat mozek. Milují přinášet kruhy, balonky, disky, v podstatě cokoli jim budete házet. Milují i různá cvičení, vlastně cokoli, kde se učí – často společně s pánem. Věnovat se se psem cíleně nějakému sportu je skvělé, ale stojí to hodně peněz a je to i o možnosti se dopravit, kterou každý nemusí mít. Pokud ale nemáte možnost hlavně mladému psu věnovat aspoň hodinu denně venku, tak byste si měli koupit spíš psa plyšového nebo kočku. To platí pro jakékoli plemeno. Tím věnovat nemyslím jen „společnou procházku více lidí a psů“, myslím skutečně psa zaměstnat nějakou společnou aktivitou, tréninkem poslušnosti, házením balonků, prostě se na sebe v páru naladit, vnímat. A samozřejmě je třeba ho umět veeelmi chválit, když dělá, co má, a vhodně usměrnit, když dělá, co nemá. Tím se právě posiluje ta pozice respektovaného vůdce, která je nutná pro soužití. Respektovaný vůdce vždy povzbudí, podpoří, pochválí. Ale taky umí přiměřeně potrestat!

Podle mě dnes lidé často mají problém rozumět chování svého psa. Jsme zvyklí komunikovat i s lidmi přes internet, písemně. Přes internet se řeší nejen logistické věci (= kdy a kde je sraz), ale bohužel i ty s emočním podtextem, které by se měly řešit zásadně osobně – když se nám něco líbí nebo nelíbí, chceme vyznat city nebo se naopak rozejít. Zdá se to pohodlnější, méně riskujeme, počítač nám nedá pár facek… Vznikají ale nedorozumění, nesprávné pochopení, prostě k tomu chybí i řeč těla, mimika… A taky odvykáme čtení mimoslovních signálů jiných lidí, schopnost empatie slábne. U lidí, nikoli u psů. Oni nevnímají jen CO říkáme, ale i jak, intonaci, jak se k tomu hýbeme… A čekají to i od nás. Pokud někdo neporozumí chování psa, neumí přirozeně vycítit, jak se ke psu má chovat, velmi pravděpodobně si neuvědomuje i svoje chyby, svoje slabé stránky v přístupu ke psu. Tam má pak jakékoli čtení jen velmi malý smysl. Je potřeba zajít za zkušeným vnímavým kynologem. Pozor na cvičiště, kde se cvičí parforsní metodou, kde zlobivého psa nadměrně fyzicky trestají. Tím se sice u některých typů psů dá něco odbourat, ovšem choďák necvičí proto, že se pána bojí, ale proto, že ho bezmezně miluje, respektuje a chce se mu zavděčit. Zkušený trenér, když vidí majitele (případně i více členů rodiny) se psem, co dělají, pak může poradit, většinou vymyslet nějakou individuální fintu. Každopádně je líp svého psa vnímat, sledovat, věnovat mu pozornost už od štěněte. Zlozvyky se odstraňují výrazně hůř, než šly vytvořit. A hlavně, u dospělého psa, který vás třeba jen miluje, ale nerespektuje, je získání respektu a vyššího místa v jeho smečce už skutečně oříškem. Jde o to, že pokud se nezmění pán, nezmění se nic.