Osvobození KT Ravensbrück, místa utrpení lidických žen
V řadě táborů, ve kterých velké množství českých lidí nedobrovolně bylo vystaveno brutálnímu zacházení, týrání těžkou prací a ztrátě lidské důstojnosti, patřil i tento koncentrační tábor, s jehož budováním bylo dle rozkazu reichsführera SS a šéfa německé policie Heinricha Himmlera započato v listopadu 1938 a první vězni sem byli posléze umísťováni od května 1939. Místo bylo zvoleno záměrně. Tábor se nacházel v Meklenbursku, přibližně 90 km severně od Berlína, poblíž vesnice Füstenberg/Havel na břehu Schwedtsee. Nehostinné oblasti okolo tábora se říkalo „malá Sibiř Meklenburska“. Podnebí se stalo spřežencem nacistů a přispívalo ke zvyšování utrpení zdejších vězňů. Budování tábora se zúčastnilo 500 vězňů, přemístěných sem pro tento záměr z koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína, kteří postavili 14 baráků, kuchyni, ošetřovnu. Další vězni byli přivezeni z tábora v Dachau. Postupně se tento tábor zaplňoval většinou vězni ženského pohlaví. Mezi léty 1939 a 1945 prošlo táborem přes 130 000 vězeňkyň – jenom 40 000 z nich se však dožilo konce války. Jejich původní domovinou byly různé evropské země okupované nacistickým Německem, většina jich pocházela z Polska – polských žen bylo v táboře asi 40 000. Charakterem sice patřil mezi ty „mírnější“, ale i přesto zde vězeňkyně nebyly ušetřeny obvyklých otřesných podmínek, včetně fyzického týrání, ponižování a šikanování, jejichž následky znamenaly nemoci, strádání a smrt. Vězeňkyně byly podvyživené, zavšivené, potýkaly se s četnými chorobami a byly nuceny velmi těžce pracovat ve zbrojních a elektrotechnických závodech, jejichž produkce byla určena pro potřeby armády.
V roce 1942, jenž byl na tragické události pro náš národ zvlášť významný, sem byly zavlečeny ženy z české obce Lidice, která byla v důsledku běsnění nacistů po smrti Heydricha srovnána se zemí. Tím se tato dvě na mapě vzdálená místa utrpení spojila pomyslnou krvavou čarou. Byly zde nuceny strávit celé roky a mnohé z nich se bohužel, jak známo, do vlasti už nevrátily. Stejně jako v jiných koncentračních táborech také zde docházelo k hromadným vraždám, vězeňkyně byly sprovozovány ze světa střelbou do týlu, případně aplikací fenolových injekcí.
Rok 1943 znamenal vybudování krematoria a dva roky poté k němu přibyla i plynová komora. V únoru 1945 byla v blízkosti krematoria, v části určené pro mladé vězenkyně – „Jugendlager”, postavena plynová komora. Jejími oběťmi se do dubna 1945 stalo více než 5000 žen. Smutnou kapitolou, jíž nacistický teror vyvrcholil, byla evakuace tábora spojená s dalším fyzickým utrpením vězňů při pochodech smrti, které znamenaly smrt pro 20 000 vězňů pár týdnů před tolik očekávaným koncem války. Lidické ženy patřily rovněž mezi účastníky těchto pochodů. Zbylí vězňové v počtu několika tisíc žen a stovek mužů byly osvobozeni 30. dubna 1945 Rudou armádou.
Historie tohoto tábora, jednoho z řádově stovek nacistických lágrů, promlouvá i po letech o bestialitě, bezcitnosti protagonistů oněch hrůzných činů. Svědčí o tom, že lidstvo je schopno nejen úžasného pokroku na poli vědy a humánnosti, ale i ohavných činů s nádechem pekla, o němž se nesnilo ani Dantemu. Následky často nejdou odčinit a jsou zdrojem utajené zloby, jež může ve vhodné chvíli vyklíčit a vydat své hrůzné plody v nikdy nekončící smrtonosné spirále. V tomto směru je odkaz našich předků zpečetěný krví, kterou prolili, stále aktuální. Pro varování a poučení příštích generací.
RNDr. Milan Vichta