Klementinum je největší stavební celek po Pražském hradu. Je to první kolej v Praze, kam přišli jezuité roku 1556. Povolal je do Prahy Ferdinand I., aby mu byli nápomocni v jeho protireformačních snahách. Po příchodu se usídlili v bývalém dominikánském klášteře u sv. Klimenta na Starém Městě u Karlova mostu. Tento kostelík dal později jméno celému areálu – Klementinum. V období rekatolizace po porážce českých stavů v roce 1620 zde nastal veliký stavební rozmach, který pokračoval až do poloviny 18. století. Komplex budov jezuitské koleje byl vystavěn na rozlehlém pozemku, kde dříve stálo 32 domů, sedm dvorů, tři kostely, klášter a několik zahrad. Budovy koleje se rozkládaly kolem pěti nádvoří, patřily k nim tři kostely (sv. Salvátor, sv. Kliment a Vlašská kaple), dvě věže, školy, kolej, knihovna, divadlo, hvězdárna i vlastní tiskárna. Zpočátku soutěžila jezuitská kolej s Karlovou univerzitou. Po roce 1622 se pod vedením jezuitů obě školy spojily, jezuité spojili i knihovny a zbudovali zde pro ně prostory. Od roku 1654 pak vznikla Univerzita Karlo-Ferdinandova, dokud se na konci 19. století nerozdělila na českou a německou.

Kostel Nejsvětějšího Salvátora byl kdysi hlavním jezuitským kostelem v Čechách. Byl založen roku 1578 na zdivu gotického kostela sv. Klimenta. Budoval se postupně až do poloviny 17. století. Nejstarší část kostela je kněžiště a příčná loď, pak bylo vystavěno trojlodí s mramorovým portálem a za vedení Carla Luraga byly nad bočními loděmi vystavěny tribuny a provedeny štuky. Později byla podle projektu Francesca Carattiho vystavěna kupole a vyzdobena štukaturami od Jana Jiřího Bendla. Sloupořadí před vchodem se štukaturami Giovanni Battisty Comety nese sochy Jana Jiřího Bendla: církevní otcové, řádoví světci, evangelisté, Kristus a Panna Maria. Roku 1714 upravil František Maxmilián Kaňka věže chrámu. V chrámu je raně barokní zpovědnice, zdobená sochami dvanácti apoštolů od Jana Jiřího Bendla. Na hlavním oltáři je obraz od Jana Jiřího Häringa. Na roh kněžiště byla přistavěna oválná Vlašská kaple Nanebevzetí Panny Marie, postavená podle projektu arch. Ottorina Mascarina r. 1590–97 stavitelem Domenico Bossim. Kaple byla postavena pro potřeby Italů usedlých v Praze, odtud též její název Vlašská. Sloupový vchod do kaple v Karlově ulici se stavěl podle návrhu Kaňkova. Tento lomený vchod slouží též jako vstup do třetího kostela sv. Klimenta z let 1711–15. Barokní kostel je vystavěn též podle projektu Kaňkova, zvnějšku jednoduchý, zevnitř nákladně upravený. Ve výklencích jsou sochy církevních otců a evangelistů od Matyáše Brauna. Rovněž šest bočních oltářů, kazatelna, zpovědnice a varhanní kruchta je zdobena plastikami převážně z dílny Matyáše Brauna. Na jednom z oltářů je obraz od Petra Brandla. Kostel má jeden z nejlepších barokních interiérů v Praze.

Nejstarší část koleje na straně u Křižovnické ulice začal stavět Carlo Lurago v roce 1653, poté pokračoval Francesco Caratti a Giovanni Domenico Orsi (do roku 1679). Stavbu dokončil ve 30. letech 18. století František Maxmilián Kaňka. Dvoupatrové křídlo při Křižovnické ulici bylo v letech 1924–25 zvýšeno o třetí patro podle návrhu arch. Ladislava Machoně, když byl prostor určen pro potřeby univerzitní knihovny. Ladislav Machoň pracoval pod vedením Zdeňka Wirtha. Všechny stavební zásahy byly provedeny s velkým citem a dokázaly skloubit vzácné historické prostředí s moderním provozem a vybavením. Na střešních vikýřích směrem do Platnéřské ulice bylo umístěno sedm plastik Otto Gutfreunda, které symbolizují jednotlivé vědy. Dále se na výzdobě podílel Jaroslav Horejc (keramika) a malíř Jaroslav Benda.

Vedle kostela sv. Salvátora vede hlavní portál na I. nádvoří. Zde stojí socha Pražský student od Josefa Maxe z roku 1847, která byla postavena na památku studentů bránících Prahu proti Švédům v roce 1847. Z dalšího nádvoří je vchod do dnešního komplexu knihovny.

Půvabné je tzv. révové nádvoří, uprostřed něhož je raně barokní kamenná kašna jako pozůstatek prvního vodovodního systému v Praze, vybudovaného jezuity. Mezi okny horního patra je šestero starobylých slunečních hodin a na dalších místech je jich v areálu Klementina ještě dalších sedmero. Klementinum má tedy celkem 13 slunečních hodin.

V roce 1622 byla výstavba klementinského areálu dokončena. Ve východním křídle byl postaven letní refektář (dnešní studovna) s bohatými štukami a velkými obrazy od jezuity Kryštofa Tausche. V roce 1791 se zde konala první česká průmyslová výstava. Za refektářem je známá Zrcadlová kaple s bohatým štukováním, do něhož jsou vsazena zrcadla. V kapli jsou čtyři obrazy od Václava Vavřince Reinera. Dnes slouží ke koncertním produkcím. Na posledním nádvoří směrem do Mariánského náměstí je pomník ředitele zdejší hvězdárny a astronoma Josefa Steplinga ve tvaru Amorka s dalekohledem od Ignáce Platzera. Dala ho zhotovit Marie Terezie. Průjezdem ve východním křídle je přístup na Mariánské nám., z průchodu se vchází do Státní technické knihovny. Průčelí tohoto traktu má mohutný portál kombinovaný s balkonem, nad oknem je štuková heraldická výzdoba od Františka Xavera Lederera. Ve štítu je socha sv. Ignáce od Matyáše Brauna. Z jeho dílny je i socha sv. Jana Nepomuckého na průčelí vstupu do areálu z Karlovy ulice.

Nad budovami Klementina se tyčí Astronomická věž. Její stavitel není jistý, snad František Maxmilián Kaňka, Kilián Ignác Dienzenhofer či Anselmo Lurago. Věž je vysoká 52 m, na vrchol vede 172 strmých točitých schodů. Na kupoli věže se tyčí gigantická olověná socha Atlanta, který drží zeměkouli. Vchod do věže je vedle vchodu do Zrcadlové síně. Historie věže úzce souvisí s univerzitním vzděláním, v němž důležitou roli hrála matematika a astronomie. Tištěná i rukopisná díla univerzitních astronomů ve zdejší knihovně svědčí o vysoké úrovni vědy té doby. Kolem roku 1750 zde byla započata astronomická a klimatická pozorování a měření a věž byla osazována astronomickými přístroji. O rozvoj astronomie se nejvíce zasloužil ředitel observatoře Josef Stepling a mechanik Jan Klein. V roce 1775 zahájil Antonín Strnad soustavné záznamy meteorologických a klimatických měření, která se zde konají nepřetržitě dodnes. V Berlíně sice započali dříve, ale měření byla řadu let přerušena, takže Klementinum má světový primát. Od roku 1842 bylo z Klementina ohlašováno poledne mávnutím praporu, které bylo od roku 1891 až do roku 1926 či 28 doprovázeno dělovou salvou z Hradčan. Po roce 1928 byla astronomická pozorování přestěhována do nové hvězdárny v Ondřejově. Časová služba zůstala na zdejší věži až do okupace, od roku 1926 poskytuje Klementinum časový signál pro vysílání Radiožurnálu.

V rámci projektu Praha 2000 – evropské město kultury byly prostory Astronomické věže a také Barokního knihovního sálu rekonstruovány a zpřístupněny veřejnosti. Barokní knihovna je nejkrásnějším sálem Klementina. Postavil ho roku 1722 Kilián Ignác Dienzenhofer a je vyzdoben freskami na téma Vědy a umění. Iluzívní malba kopule symbolizuje Chrám moudrosti. Autorem fresek je Josef Hiebel. Po stranách jsou medailony významných jezuitů a v čele knihovny je obraz Josefa II., který klementinskou knihovnu obohatil o konfiskáty zrušených klášterních knihoven. Okolo stěn je ochoz s balkonem s kovaným zábradlím. Uprostřed sálu jsou umístěny starobylé globy. Podle pověsti si jezuité při příchodu do Prahy přinesli s sebou jedinou knihu, ale když knihovnu dobudovali, měli už 20 000 svazků. Po zrušení jezuitské koleje roku 1773 zde byl umístěn arcibiskupský seminář a část pražské univerzity s císařskou bibliotékou. Již v roce 1777 byla knihovna zpřístupněna veřejnosti jako C. k. veřejná a univerzitní knihovna. Knihovní fondy se rychle rozrůstaly. Od roku 1782 všichni pražští tiskaři odevzdávali knihovně povinné výtisky, po 25 letech se tato povinnost rozšířila na celé území Čech.

Dnes působí knihovna pod názvem Národní knihovna a má přes 6 milionů knih. Nejstarším knihou je Vyšehradský kodex, je zde Dalimilova kronika v kapesním vydání, jsou zde knihy z oblasti dogmatiky, hermetiky, numerologie a mnoho dalších vzácných svazků.

 Nad Barokní knihovnou je tzv. Meridiánová síň, kde se prováděla měření a výpočty. Jsou tu astronomické přístroje a struna, která je vlastně pražským poledníkem, přesněji umístěným než ten na Staroměstském náměstí. Z Meridiánové síně vede 65 dřevěných schodů na ochoz věže. Dalšími vzácnými sály jsou Mozartův s rokokovými malbami, Matematický sál, Sál rukopisů a velký sál se štukovaným stropem, v němž je dnes lístkový katalog. Dále je zde sál Hudební se štukovanou figurální klenbou s alegoriemi čtyř fakult a rokoková kaple s oltářem sv. Jana Nepomuckého. Tyto prostory však nejsou běžně veřejnosti přístupné.

Legenda o pokladu v Klementinu

V roce 1773 jezuité narychlo opouštějí pražské Klementinum. Papež Klement XIV. právě zrušil jejich řád. Kam ale s bohatstvím, které nashromáždili? Mají ho odevzdat, ale to se jim moc nechce. Navíc pevně věří, že nepřízeň nejvyšších míst jednou skončí a oni se vrátí zpátky…

Rozhodnou se proto část sbírky svých pokladů ponechat doma v Klementinu. Myslí si, že sklepení komplexu budov s celkem šesti nádvořími, dvěma kostely a dvěma kaplemi se stane pro cenné předměty ze zlata a stříbra dobrým úkrytem.

 Poblíž Vltavy žije roku 1773 v malém domku zedník. Jednou navečer na dveře jeho bytu zaklepe dvojice mužů v černém. „Nechcete si dobře vydělat?“ zahuhlá jeden z nich. Zedník kývne a pak nasedne k nim do kočáru.

Šátkem mu zavážou oči. Nesmí vidět, kudy pojedou. Konečně dorazí na místo. Ocitnou se v podzemí, kde ve svitu svíček vidí zeď s otvorem, jímž by se protáhl i dospělý člověk.