Jdi na obsah Jdi na menu
 

 

Výklad sidry Ki tisa (Ex. 30,11 - 34,35)

1. 3. 2024

Výrobou Stánku byl pověřen Becalel ("Ten, co je ve stínu B-žím") z kmene Jehuda, o kterém je psáno - "Naplním ho duchem B-žím v moudrosti, chytrosti a vědění".Raši vysvětluje, že jsou to tři různé stupně poznání.

"Chochma" - moudrost - je vědomost věcí, naučení se a chápání jich, "Bina" - chytrost - je schopnost domyslet si z věcí, které ví, i věci, které mu nebyly řečeny a dokáže si je správně odvodit, "Daat" - vědění - je "svatý duch", vyšší chápání vazeb a vnímání samotného principu věcí.

Jako svého pomocníka dostal k výrobě Stánku Oholiava, který byl z kmene Dan. Vždy musí být zachována rovnováha ve všem, co se týče bohoslužby, a proto zde byla spolupráce dvou kmenů Jehudy - největšího a nejdůležitějšího - s Danem, který byl nejmenší ze všech kmenů. Ve výrobě jim pomáhali další lidé, kteří měli moudrost pochopit a přesně vyrobit předměty do Stánku. Všechny věci, které byly vyrobeny pro potřeby Stánku, je přísný zákaz jakýmkoli způsobem napodobovat. Svatost a tajemství skryté v těchto předmětech, jsou neměnné a není možno je zprofanovat jejich napodobením.

"Ach et šabtotaj tišmeru" - "Jen střežte moje šabaty". Hned po souhrnném výpisu věcí ze Stánku následuje výzva k dodržování šabatu. Naši Moudří vykládají, že se z toho učíme, jaké práce jsou na šabat zakázány. Všechny práce, které byly zapotřebí ve stavbě Stánku, jsou na šabat zakázány,
a proto se zmiňuje dodržování šabatu bezprostředně po stavbě Stánku. Je to jedno z vykladačských pravidel, že věci sousedící vedle sebe v textu mají nějakou vnitřní vazbu.

Takto nám bylo dáno 39 základních prací - tzv. "avot melacha" používaných k výrobě Stánku
a zakázaných na šabat. Dělí se na několik kategorií, podle oblastí, kterých se týkají.

Prvních 11 prací jsou ty, které se vykonávají pro potřebu přípravy jídla - orání, setí, sklízení, mletí, čištění (oddělování jídla od slupek, apod.), hnětení, pečení.

Dalších 13 prací se týkají přípravy oděvu - stříhání, bělení (praní), čištění lnu, barvení, splétání, tkaní, svazování, šití, trhání, atd. 

Následujících 9 prací je spojeno s psaním a přípravou přípravků na psaní - lovení zvěře (pro kůže na psaní), šchita - porážka (barvení krví), stahování, zpracování kůže, krájení, linkování, psaní
a mazání (gumování).

Dvě následující práce jsou spojeny s bydlením člověka - stavění a bourání.

Další dvě jsou práce s ohněm - zapalování a hašení.

Dále je práce nazývaná "make bepatiš" - což je činnost, kterou člověk dokončuje výrobu určitého předmětu. 
A konečně poslední je vynášení a přenášení z jednoho prostranství do jiného (z veřejného do soukromého a naopak).

Každá z těchto základních prací se rozvětvuje na další podskupiny - tzv. "toladot".

Kromě toho byla později stanovena další rabínská omezení ("derabanan"), která byla dána proto, aby člověk prožil šabat jako svatý den, a aby se nezaobíral všedními věcmi, a šabat byl pro něj dnem odpočinku - jak fyzickým, tak i duchovním. Jsou to například omezení, aby člověk nespěchal, tak jako ve všední den (ale je dovoleno spěchat do synagogy nebo na vyučování), aby se nezaobíral obchody, což zahrnuje i prohlížení si zboží, které by si pak chtěl ve všední den koupit, nebo kontrola svého majetku, co je třeba opravit, apod. Je také zakázáno hovořit o svých účtech, číst
v novinách různé ekonomické zprávy. Celkově je zakázáno se zajímat o věci, které jsou o šabatu zakázány dělat.

Je psáno - "šest dní budeš pracovat a uděláš všechnu práci". Není však možné tento verš pochopit tak, jak je psaný. Nelze přece vše, čím se člověk zaobírá, dokončit před šabatem.
Úmyslem verše je navodit v nás pocit, jaký by měl člověk pociťovat psychologicky. Měl by cítit,
že vše je dokončeno a není třeba více o něco usilovat. Také by se nemělo na šabat mluvit
o záležitostech, které nás trápí. Současně bychom se měli vystříhat zbytečně těžké práce (tzv."tircha jetera").

Další oblastí, kterou Naši Moudří zakázali je tzv. "mukce". Je to zákaz manipulovat s předměty, jichž není třeba na šabat, nebo jsou určeny pro práci, která je na šabat zakázaná (např. kladivo), nebo předměty, které mají specifické použití a člověk je chce schovat, aby se mu neztratily, případně nerozbily (fotoaparát, počítač, apod.) Další podskupinou jsou věci, které nejsou nástroje
a nejsou určeny k jídlu (kameny, písek, slupky). Zrovna tak předmět, na který byla "mukce" vědomě položená, se tím stává pro ni základem (slouží ji), a proto nelze hýbat ani s ním. 
V určitých specifických případech je možno s "mukce" hýbat a odstranit ji - např. rozbité sklo,
o které by se mohl někdo zranit, nebo zbytky jídla, jelikož mu vadí z estetického hlediska.
Všechny tyto předpisy jsou nesmírně četné a složité, a proto je třeba přistupovat ke každému případu individuálně.

Chtěl jsem jen nastínit určité základní pravidla, v nichž se pohybuje člověk, který chce slavit
a "posvětit" šabat ve své plnosti. Nezasvěcenému to může připadat komplikované (a možná
i zbytečné), ale ten, kdo tímto způsobem praktikuje šabat, dosvědčí, že to dává naopak člověku pocit výjimečného dne plného odpočinku od všech běžných starostí v životě.

Celý šabat je symbolem Stvoření světa, kdy po dokončení stvoření všeho, co nás obklopuje, zavládl absolutní pocit plnosti, kde není třeba žádného dalšího úsilí k tvorbě něčeho nového, nebo
k jakýmkoliv změnám.

Šabat není jen fyzický odpočinek, jak si mnozí myslí, je to navození duchovní harmonie
a připomenutí si Stvoření. Proto také byl dán příkaz dodržování šabatu ještě před darováním Tory na Sinaji. Chce se nám tím zdůraznit jeho zvláštní, výjimečný význam, který se vymyká z rámce dalších příkazů daných na Sinaji. Je to "věc, na které stojí svět", stejně jako další dva příkazy,
které byly dány spolu s ním (před Sinají) - vytvoření právního systému, bez čehož lidská společnost nemůže existovat, a ctění rodičů, což je základní morální hodnota ve vztazích mezi lidmi.

"Vajaar ha-am ki bošeš Moše" - "A viděl lid, že Moše se opožďuje (nepřichází)". Moše vystoupil
na horu, aby dostal od B-ha písemnou formu smlouvy - Desatero, a řekl lidu, že se vrátí po čtyřiceti dnech. Lid si myslel, že čas vypršel a Moše se už nevrátí. Nevěděli, jak se zachovat, a proto žádali od Aharona, aby jim vytvořil náhradu - božstvo, které je povede. V Midraších se vypráví, že celou situaci způsobil Satan - Pokušitel, který způsobil tmu a tím zmátl počet dní. Také jim ukázal vizi, jak Moše zemřel. Lid se cítil bezmocný a potřeboval "oporu", která by mu dala vnitřní klid.
To je víceméně původ všech modloslužeb (dnes to jsou peníze, věda, technologie),
a ideologií - potřeba člověka najít si zakotvení v transcendentálním světě, který ho obklopuje, překonává a zahlcuje. Aharon se je pokoušel od jejich úmyslu zradit, ale lid byl zoufalý
a neschopný ho poslechnout. Midraš říká, že Chur, který byl spolu s Aharonem v době nepřítomnosti Mošeho vůdcem lidu, byl zabit, když se pokoušel vzdorovat vůli lidu.
Aharon se alespoň pokoušel lid pozdržet a nařídil, aby všichni dali všechny své šperky ze zlata,
aby z nich udělal modlu. Spoléhal se na to, že jim bude zatěžko šperky odevzdat, a tím získá potřebný čas. K jeho velkému překvapení lidé okamžitě ze sebe strhali všechny šperky a dali mu je. 
Z toho se učíme dva důležité základy v lidské psychologii. Jednak, že člověk, který je v krizi, funguje úplně jinak a je ochoten dělat věci, které by za normálního stavu neudělal. 
Druhá věc se týká "oddanosti" židovského národa pro určitou ideu. Je to vlastnost, se kterou se setkáváme v průběhu celé naší historie. Židé jsou ochotni "dát duši" za to, čemu věří. 
Mohou to být jak dobré věci, ale mnohdy jsou schopni se obětovat i pro věci "pochybné". 
"Mesirut nefeš" (což se dá přeložit jako "odevzdání duše") je ta nejdůležitější a nejvýjimečnější vlastnost, je však také nejproblematičtější, když se člověk neorientuje, kam ji investovat.

Aharon hodil zlato do ohně a samo od sebe z něj vyšlo zlaté tele (býček) a lid se začal radovat. 
V tu chvíli přichází Moše s prvním Desaterem, které bylo napsáno samotným B-hem na deskách
z B-žího materiálu. Píše se o nich - "mišnej evrejhem" - což se překládá jako "psáno z obou stran". 
Naši vykladači to vysvětlují způsobem, že byly čitelné ze všech stran, přičemž písmena byla psána "skrz naskrz", což byl zázrak. Hned, jak Moše viděl tuto zradu B-ha, rozbíjí desky a trestá všechny strůjce modloslužby. Vykonavateli trestu byl kmen Levitů, kteří jako jediní se nepodíleli na aktu modloslužby. 
Při pozorném čtení vidíme, že ještě před tvrdým trestem Moše zachraňuje celý národ od B-ží zloby. Rozlícený B-h chce (zdánlivě) potrestat nevděčný národ. Říká ( ještě na hoře) Mošemu:
"Podívej, jak rychle mne opustili, po všem, co jsem pro ně udělal. Nech mne ("hanicha li") a Já je zničím a z Tebe učiním velký (nový) národ". Moše okamžitě pochopil jemný náznak ve slovech
B-ha, a pustil se do obhajoby. Proč musí říci: "Nech mne" - potřebuje se žádat o dovolení Mošeho, aby mohl udělat svou vůli? Byla to "zadní vrátka" k záchraně a Moše jako správný vůdce to okamžitě pochopil. Ještě je zde šance a naděje odvrátit zkázu. Začal se usilovně modlit a použil všechny "diplomatické cesty", jak vyprosit milost. Řekl: "Ty jsi B-h milosrdný, tak jak uděláš takovou věc"? Nato se mu dostává odpovědi“ "Smiluji se nad tím, kdo si to zaslouží". 
Moše pokračuje: "Co na to řeknou okolní národy? Oni si to špatně vyloží a budou si myslet,
že nemáš dost sil na ochranu svého národa". Dále apeluje na zásluhy Otců, kterým bylo zaslíbeno, že jejich potomstvo bude "B-ží národ" v Israeli. A konečně ukončuje argumentaci:
"Jestli je zahubíš, vymaž mě ze své knihy". Což znamená jinými slovy, že Moše odmítá verzi,
že z něj bude stvořen nový národ. "Toto je můj národ a za něj bojuji (ať je jaký chce)".
V této mocné obhajobě je vidět velikost Mošeho jako vůdce - je ochoten zemřít se svým národem.
Také je tu síla realisty, který maximálně žije v daných podmínkách, nestaví "vzdušné zámky"
a nepřemýšlí "jak by bylo, kdyby…". Nakonec se B-h nechal přesvědčit, jen Jeho míra svatosti, kterou působil mezi národem se "snížila". Říká se, že do hříchu "zlatého telete" byla duchovní úroveň celého národa vyšší než v pozdější historii Proroků.

Šabat šalom

Moše Ch. Koller

 

/Převzato z www.olam.cz/