Počátek sidry: "Za to, že tato práva budete poslouchat a bedlivě je dodržovat, bude Hospodin, tvůj Bůh, zachovávat tobě smlouvu a milosrdenství, jak přísahal tvým otcům", vysvětlují moudří Jisraele takto: 
"Všechny zákony Tóry tvoří ve svém souhrnu množství příkazů, jež nám připadají více či méně důležité. 
Jsme potom v pokušení věnovat větší pozornost nařízením, která se zdají být hlavní a podstatná, a opomíjet příkazy, jež působí jako druhotné a zanedbatelné. Střez se však," říkají moudří, "abys mezi příkazy činil rozdíly, protože takové jednání by pro tebe mohlo mít vážné důsledky. Všechny příkazy navzájem souvisejí, stavba Tóry se neobejde bez sebemenšího kamene, bez jediné tvořivé části". 
Materiální bytí (8,3). - Chléb, základ lidské potravy, skvěle symbolizuje vzájemné přispění fyzických a duchovních sil člověka. Tímto sepětím je zároveň dáno, že boj o "každodenní chléb" přináší zárodky nebezpečí, které naznačuje text: 
Péče věnovaná zabezpečení rodiny, ženy a dětí, snaha zajistit sobě i jim dobré materiální podmínky je ve své podstatě přirozená a správná, ale toto úsilí může snadno ovládnout ostatní lidské konání, až se z honby za materiální existencí stane nejvyšší cíl. Tomu, kdo je zcela zahlcen starostmi o jídlo a věci, se těžko vysvětluje, že právo na plný rozvoj má i nitro každého člověka. Většina lidí však nerada nahlíží svou materiální situaci věcné a vyrovnaně (což se nesmí zaměňovat s lehkomyslností), jak to vyžaduje Tóra. 
"Nežít pouze chlebem" znamená, že ve vztazích mezi lidmi by nemělo hlavní slovo patřit hlediskům materiálním. 
Člověk by nikdy neměl zapomínat, že Boží přispění je nezbytné ke zdaru každého konání. Jestliže se o tuto důvěru v Boha opíráme, jestliže máme na paměti, že celý náš život včetně jeho praktické stránky se uskutečňuje podle Božího zámyslu a v přítomnosti Stvořitele, můžeme "klidně spát". Takový je smysl uvedeného verše a takový je i smysl čtyřicetiletého putování Židů pouští. 
Země pšenice, ječmene, vinné révy a fíků... (8,8). 
Po dvou větách, jež popisují nesmírné bohatství Zaslíbené země, Bůh nařizuje žehnat po jídle. Je to jediné požehnání, které se objevuje v textu psaného Zákona: "A budeš jíst a nasytíš se a budeš blahořečit Hospodinu, svému Bohu". 
V popisu Zaslíbené země jsou zmíněny její dva rysy: zemědělské plodiny a poklady pod zemí. 
Mezi zemědělskými plodinami je jmenováno sedm hlavních druhů: pšenice, ječmen, vinná réva, fíky, granátová jablka, olivy a datle (neboť "med" zmiňovaný v textu se připravuje právě z fíků). 
Poklady pod zemí tvoří železná ruda a měď, jichž se ve Svaté zemi nalézalo obdivuhodné množství. 
Země je tedy s to dát novým obyvatelům tolik, aby mohli ihned uspokojit všechny své potřeby nezbytné pro klidný život, a zároveň na svaté půdě mohou vyrábět pracovní nástroje i zbraně. 
Na zmíněných sedm plodin se vztahuje Boží požehnání a zbožný žid jim také vždy a všude po jídle žehná. 
Mezi všemi pokrmy však zvláštní místo přísluší chlebu, jídlu nejvybranějšímu a nejvznešenějšímu, jež všem ostatním darům země propůjčuje charakter síly a plnosti, a proto se požehnání po jídle obecně pronáší jen tehdy, tvoří-li chléb jeho součást. 
Zvláštní předpis se vztahuje na společné požehnání po jídle, kterého se účastnilo více lidí (nejméně tři ve věku náboženské zralosti - pozn. překl.)
Smysl tohoto ustanovení lépe pochopíme, jestliže si uvědomíme, že současná forma modlitby po jídle se čtyřmi různými "berachot" byla ustanovena našimi moudrými, kteří do textu vložili slova promlouvající o osudu národa, jeho boji o chléb i život, slova uchvacující nezlomnou nadějí v lepší budoucnost. Vzpomínka. Mojžíš svému lidu neustále připomíná chyby, kterých se Jisrael dopustil, nabádá ho, aby nezapomínal na draze nabytou zkušenost (9,7]. 
Mojžíš se chvěje při pomyšlení, že by jeho trpělivě budované dílo mohlo být tvrdošíjností Jisraele zneváženo, a snaží se získat ujištění, že lid dodrží své slovo. "Pamatuj, nezapomeň", říká Mojžíš. 
Pouze v neustálém zkoumání minulosti, v přesném pochopení smyslu naší historie je obsaženo trvalé spojení s Bohem a jeho zákonem. 
Celé dějiny Židů se tyčí jako jedinečný monument svědčící o závislosti našeho osudu na věrnosti Bohu. 
Vytvářet vlastní budoucnost bez toho, že bychom si uvědomili svědectví věků znamená jednou provždy se zbavit všech možností vzkříšení a vykoupení. 
"Pamatovat" - to není jen záležitost paměti. 
"Pamatovat" - to znamená jednat podle zkušenosti, kterou musíme mít stále na mysli. 
V tom tkví hlavní úkol výchovy v duchu judaismu: učit se nejen dějinám Jisraele a jeho Zákona, ale také dějinám duchovního zrání, boje dobra a zla, vzestupům a pádům člověka, dějinám věčných nadějí, které nikdy nepohasly a stále oživují naše činy. 
Bázeň před Bohem (10,12). 
"Všechno je určeno z nebe kromě bázně Boží," takový je tradiční komentář k tomuto textu. 
Ve skutečnosti člověk přijímá Boha a Jeho vůli jen tehdy, jestliže se Stvořiteli podřizuje zcela ze svého rozhodnutí. 
Judaismus jasně potvrzuje, že člověk vzdává Bohu svou úctu dobrovolně a svobodně. 
Je to vědomá volba a za tuto vážnost, vědomé přijetí Božího mravního řádu, Bůh lidem žehná štěstím. 
Svobodný výběr je hlavním měřítkem lidského života, mezníkem, který dělí cestu člověka od cesty zvířete. 
Jestliže se člověk možnosti volit zřekne a nechá se vléci životem, navždy schází z cesty, jež ho jako jediná může dovést k cíli. 
Proto Mojžíš zvolal: "Nyní, Jisraeli, co od tebe Hospodin, tvůj Bůh, žádá, než aby ses bál Hospodina, svého Boha, kráčel po všech jeho cestách, miloval Ho a sloužil Mu ..." "A budeš sloužit Hospodinu, svému Bohu ... celým svým srdcem... (11,13). 
"Která služba je vykonávaná celým srdcem?" ptají se naši moudří a odpovídají: "Modlitba." 
Toto vysvětlení je dobře známé, nicméně přinejmenším na první pohled zůstává poněkud nejasné, protože služba není totéž co modlitba; služba přece předpokládá přítomnost někoho třetího, zatímco středem modlitby je ten, kdo ji vyslovuje. 
Mezi běžným pojetím modlitby a tím, které zde máme na mysli, je však jeden velmi důležitý rozdíl. 
Sloveso modlit se vyjadřuje v hebrejštině výraz hitpalel odvozený od pilel, což znamená soudit. 
Hitpalel pak vyjadřuje soudit sebe sama. 
Na začátku a konci každé modlitby skutečně nacházíme do sebe zaměřený, sebehodnotící postoj. 
Chceme-li ho však správně pochopit, nesmíme se nechat mýlit nepřesným překladem hebrejského tefila jako modlitba. 
Toto označení, jehož základem je v češtině staroslovanské mold, původně znamenalo "snažně prosit" a žádost o přízeň, zásah, pomoc vyjadřuje například také francouzské slovo pro modlitbu la priére. 
Je však možné, aby Bůh podřídil svou přízeň a pomoc žádosti, která 'vychází z lidských úst? 
Ze dvou možností se nabízí jediné řešení: Bud Bůh usoudí, že pomoc je nezbytná, a pak ji ihned poskytne, anebo se Mu žádost člověka bude zdát nepřiměřená, a potom Boha neobměkčí ani naše modlitba. 
Charakter modlitby, jak ho vyjadřuje hebrejské slovo tefila, je však jiný: naši mravnost, činy a myšlenky máme srovnat s ideálem Božích zákonů, jsme vyzváni k tomu, abychom sami sebe hodnotili podle principů obsažených v Tóře, jíž se učíme. 
Neměnná forma, do které jsou uspořádány texty našich modliteb - věc zdánlivě podivná - nám umožňuje, abychom se neustále poměřovali s jejich slovy. 
Říkáme: "Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou silou" - a vzápětí zpytujeme vlastní nitro, když se ptáme: 
"Skutečně Boha milujeme? Skutečně Boží lásce sloužíme celým svým srdcem a celou svou duší?" Říkáme: "Bůh velký, silný a hrůzy plný" a uvažujeme: 
"Opravdu v hloubi vědomí cítíme Boží velikost, moc a sílu?" Taková modlitba nás bezprostředně vede k tomu, abychom se chovali jinak, lépe. 
Soudili jsme sami sebe a tím se naše místo před Bohem proměňuje. Díky tomu, že se naše nitro takto pročistilo, Bůh "může" - dá-li se to takto říci - vykonat pro nás to, co Mu náš dřívější postoj znemožňoval. 
Takovým způsobem se tedy naplňuje myšlenka služby modlitbou: Modlitba se stává skutečným činem velkého dosahu, zosobňuje úsilí plné upřímnosti a nezaujatosti, jež člověka může změnit a dovést ho k výši, jíž by se jinak nikdy nenadál.

(Z úvah významného náboženského myslitele 19. stol. S. R. Hirsche přeložil L.P.)

Věstník ŽNO 8/XXXXVI

/Převzato z www.olam.cz/