Učeni je pro mě droga
Vždycky jsem byl vzorný student, který se hodně učil. Dalo by se mě nazvat “šprtem“. Hrála v tom určitě motivace, ať pozitivní tak negativní. Pozitivní motivací je myšleno potěšení z dobré známky a finanční odměna za skvělé vysvědčení. Negativní motivací jsou myšleny řeči od otce, abych se více učil, a obavy z toho, že mě vyhodí ze školy. I když jsem se vzorně učil, tak jsem se nikdy nepovažoval na inteligentního člověka. Tvrdili to jen ostatní z mého okolí. Já jsem ten typ člověka, který od sebe rozeznává slova inteligentní a vzdělaný. Nejsem ten typ člověka, který by měl dokonalou prostorovou paměť a analytické myšlení a který by dokázal si udělat na všechno svůj vlastní názor.
Byl jsem vždy pod určitým tlakem okolí. Každý o mně tvrdil, že všechny testy a zkoušení zvládnu, a tak jsem se snažil je nezklamat. Tolik nervů a úsilí jsem na to vynaložil. Na medicíně v prváku jsem zažíval to samé. Například v latině jsem na první hodině exceloval, jelikož už jsem měl nějaké základy z fyzioterapie. Na Messengeru jsem hned dostal přezdívku Latinář, a tak jsem se snažil toho stigmatu držet. Na každou hodinu jsem chtěl být perfektně připravený a vždycky jsem měl obavy, že na něco odpovím špatně. Že si o mně budou spolužáci myslet, že jsem úplně hloupý. Když jsem se necítil připravený, tak jsem se radši na tu hodinu nepřipojil. Celý prvák byl online a spolužáky jsem neznal. Když jsem se s nimi viděl na praktikách, vždycky z nich vyzařovala pozitivní a sebevědomá energie. Neustále tvrdili, že modul Buňka je strašně lehký, že tomu učení nemusí dávat moc času. Neskutečně mě to deptalo. Strávil jsem hodně času nad učením a připadalo mi, že to vůbec nechápu a že nic neumím. Dostával jsem se kvůli tomu do takových stavů, že jsem měl nervozitu po celém těle, palpitaci, extrasystoly, cítil jsem tlak na hrudi, a hlavně jsem měl negativní myšlenky. Myšlenky o tom, jak pokazím kurzový test, jak mě vyhodí z fakulty a budu muset začít pracovat a žít nudný stereotypní život. Myšlenky o tom, že jsem strašně hloupý oproti ostatním, že se neumím a nedokážu učit, že na medicínu nepatřím. Myšlenky na sebevraždu a pocit derealizace a depersonalizace. Připadal jsem si jako ve snu a nic mně nepřipadalo reálné. Myšlenky na to, co by si o mně mysleli lidi z okolí, kdybych náhodou selhal. Můj otec měl tendenci se tím pochlubit úplně všem, takže o tom věděla celá vesnice. Také moji kamarádi měli neustále řeči, kdy konečně začnu pracovat a nebudu pořád dotován tatíkem. Začaly se u také u mě objevovat bludy. Začal jsem v lidech vidět to, co si o mně myslí. Když jsem byl sám na bytě a udělal jsem nějaký rachot, tak jsem si hned přestavoval to, co si o mně sousedi myslí a co si o mně říkají. Venku jsem se začal vyhýbat lidem a vůbec jsem nenavazoval oční kontakt. Když jsem byl s kamarády venku, na rodinné oslavě nebo na nějakém výletě, tak jsem vždycky byl nesvůj a pořád jsem myslel na to, že se musím učit.
V učení jsem našel jakousi útěchu. Dalo by se to přirovnat k nějaké droze, např. k cigaretám. Kuřák taky když dlouho nekouří, tak nemyslí na nic jiného než na cigarety, a po vykouření cigarety cítí úlevu. Byl jsem kuřák, takže by toto přirovnání k tomu dokonale sedělo. Vždycky jsem měl výčitky z toho, když jsem třeba hodinu dělal něco jiného než učení. Nedokázal jsem to pomyšlení odstranit z hlavy a nikdy jsem si pořádně neodpočnul. S učením jsem to vždycky přeháněl. Učil jsem se přibližně 8 až 12 hodin denně. Neměl jsem žádný osobní život. Vynechával jsem i svoje koníčky, jako např. plavání. Když jsem byl s někým venku, tak jsem nemyslel na nic jiného a někdy jsem třeba odešel dřív domů, abych se mohl učit. Na učení jsem potřeboval vždy absolutní klid. Vždycky jsem se nejradši učil sám na bytě. Když jsem párkrát vyzkoušet se s někým učit, tak jsem zjistil, že mi to nevyhovuje. Vždycky mě znervózňovalo to, když se třeba někdo něco učil z nějakého jiného zdroje, když se učil něco, co jsem se ještě neučil nebo když se něco stihl naučit rychleji než já. Každý den jsem počítal hodiny, kolik mám na učení. Počítal jsem i čas, v kolik musím dorazil na byt, abych se mohl začít učit. Když něco nevyšlo podle plánu, propadl jsem úzkosti. Jako přiklad bych uvedl to, když jsem třeba zaspím budík. V tu chvíli se mi rozhodí celý harmonogram učení. Dokud se nezačnu učit, tak jsem nervózní a protivný na ostatní.
Bojím se neúspěchu. V prváku i ve druháku na medicíně jsem zatím zvládnul všechny testy a zkoušení úspěšně na první pokus. Několik dní před testem jsem si několikrát říkal, že se to nestihnu naučit a že neuspěji. Že pak nastartuje řetězová reakce, při které se mi už nic nepovede a že budu muset odejít ze školy. Vždycky jsem si říkal, jak jsem hloupý a měl jsem tendenci jít na studijní oddělení s žádostí o přerušení studia. Znám hodně spolužáků, kterým se něco nepodařilo napoprvé a nikdy si s tím nelámali moc hlavu. Vždycky si byli jistí, že se na to lépe připraví a druhý pokus zvládnou. Já jsem na to nikdy nebyl připravený. Bál jsem se, že propadnu do úzkosti a nebudu pak schopný se něco naučit. Asi to má kořeny v základní škole nebo v gymnáziu, kde jsem špatně snášel to, když jsem dostal špatnou známku, a byl jsem přesvědčený, že už to nepůjde opravit. Také když jsem nenapsal úspěšně bakalářskou práci napoprvé, tak jsem propadl úzkosti a bál jsem se, že ani na podruhé to nevyjde.
Já si dobře uvědomuji, že i ti, co jsou na každé zkoušení pečlivě připraveni, mohou neuspět. Mohou si vytáhnout nepříznivé otázky či mít neštěstí na zkoušejícího. Chtěl bych si někdy vyzkoušet neuspět dřív, než se dostanu ke státnicím. Vybavuji si jeden příběh, který se stal na Právnické fakultě. Jeden student úspěšně zvládal studium, byl premiantem, avšak u státnic ho vyhodili, a nakonec spáchal sebevraždu. Nechtěl bych takto dopadnou. Jedná se pouze o školu a vždy je možnost to nějak opravit. Moje mamka mi vždycky říkává, abych se kvůli škole nijak netrápil a abych se případně na to vykašlal. Že nejdůležitější je zdraví. Člověk, který se přihlásí na medicínu, musí počítat s tím, že je to psychicky náročné. Snazší studium mají podle mě psychicky stabilní lidi, kteří po neúspěchu jen mávnou rukou a jsou přesvědčeni, že si to opraví. Lidé, kteří tomu studiu nedávají úplné maximum, tedy neřeší detaily a učí se z vypracovaných skript, a věnují se svým koníčkům, kamarádům a rodině.
Pokaždé, když jsem úspěšně napsal test nebo mně dobře dopadlo ústní zkoušení, tak jsem měl neskutečnou radost, která však nikdy nevydržela déle než den. Vždycky, když jsem se zbavil jedné starosti, hned jsem začal myslet na další. Nikdy jsem si pořádně den po testu či zkoušení neodpočnul a začal jsem se pomalu připravovat na další zkoušení nebo test. Zpětně si však vždycky říkám, že mám jen neskutečné štěstí na otázky, že mě jednou to štěstí opustí a nastoupí jen série neúspěchů.