O nás...
Mé začátky: V roce 2005 jsem si pořídila první štěně německého ovčáka fenečku Oru Stříbrné doly - pracovní linie, se kterou jsem ihned začala navštěvovat kynologické cvičiště. Výcvik jsem brala velmi svědomitě a velmi mě bavil, posléze jsem požádala o chovatelskou stanici, kterou jsem oficiálně získala v r. 2008.
Ve velmi brzké době se nám narodil početný vrh štěňátek německého ovčáka, ze kterých jsem měla nesmírnou radost a hned jsem si z prvního vrhu nechala do chovu svůj první odchov - fenečku Abbu Denny Morávia řečenou ,,Kora", kterou jsem s pomocí výcvikáře úspěšně uchovnila a na ní jsem měla také nádherná štěňátka, na která nikdy nezapomenu. Koupila jsem si další fenku a pokračovala jsem v chovu. V tu dobu jsme bydleli v jiném kraji a opravili jsme svépomocí krásný dům na velmi vyjímečném místě. Bohužel okolnosti nás zavedly zpět do Zlínského kraje, čehož dnes vůbec nelituju, naopak jsem velmi ráda, že jsme se vrátili a kvůli zdravotním důvodům jsem začala chovat už šeltie, protože mám více zdravotních indispozicí a německé ovčáky už nemohu tak cvičit jako dříve.
Ovšem šeltie jsem u německých ovčáků také měla, takže vlastně po menší odluce jsem pokračovala v již dříve započatém. Šeltičky jak já jim říkám - jsou úžasné v povaze a jsou velmi inteligentní a učenlivé. Nesmírně jsem si oblíbila jejich mírumilovnou, mírnou a velmi jemnou povahu, tedy mě pejskařina okolo šeltiček velmi baví. Doma občas vzpomeneme německé ovčáky, které jsme měli v oblibě a tak nevylučuji, že bychom snad možná do budoucna opět jednu fenku německého ovčáka snad mohli mít, budoucnost ukáže sama.
Jen dodám, že někde jsem četla, že chov psů má člověk geneticky zakódovaný a už se s chovatelstvím narodí a ano, celý život jsem si od malička přála psíka, což se mi nakonec přece jenom splnilo a vždy, když jsem ještě v mládí šla po ulici, tak jsem si mohla vykroutit krk, když jsem někde viděla hlavně německé ovčáky a už ve svém útlém dětství jsem doma nějaké psíky také měla, ať byli jakékoliv rasy vždy jsem k nim velmi tíhla. Tohle má člověk opravdu v krvi...
Někdy jsou lidé okolo velmi nepřejícní a zlomyslní, ale tyto trampoty mě spíše udělaly více vyzrálejší a právě takovou jakou jsem se postupem času s pejsky po boku stala. Je to zcela úplně normální jev napříč úplně všemi obory - blba potkáš všude...
