HISTORIE PRAŽSKÝCH DIVADEL A +
HISTORIE PRAŽSKÝCH DIVADEL |
Hudební divadlo Karlín |
Jedno z nejstarších a nejkrásnějších pražských divadel, jehož zřizovatelem je Hlavní město Praha. Před rekonstrukcí bylo i divadlem s největší kapacitou - 1244 sedadel. Z některých sedadel však nebyl dobrý výhled a tak nově rekonstruované divadlo má "pouze" 921 pohodlných míst. Díky zvýšení elevace hlediště je ze všech sedadel dokonalý výhled na jeviště. Po náročné a velkorysé rekonstrukci financované Hlavním městem Prahou ve výši 630 milionů korun je tedy Hudební divadlo Karlín - po Státní opeře - druhým největším pražským divadlem. |
Pseudobarokní budova byla vystavěna roku 1881, měla stolové zařízení a původně sloužila pro cirkusová, později varietní představení. Po první světové válce Karel Hašler rozšířil repertoár o kabaret a ve dvacátých letech v budově hostovaly různé divadelní soubory včetně bratislavského Národního divadla. Začátkem třicátých let zde sídlila Moderní opereta, brzy se však vrátilo varieté. Teprve roku 1932 zmizelo původní stolové zařízení a bylo nahrazeno klasickými divadelními sedadly. V době německé okupace zde působil soubor z uzavřeného Národního divadla pod názvem "Prozatímní divadlo" a v roce 1944 i činohra Vinohradského divadla. Roku 1945 zahájil v karlínské budově E. F. Burian operetou Král tuláků pravidelný provoz repertoárového hudebního divadla. Divadlo často střídalo názvy: Divadlo v Karlíně, Opereta v Karlíně, Komická zpěvohra. Po roce 1948, kdy patřilo Čs. státnímu filmu s názvem "Divadlo umění lidu", byli pověřeni jeho vedením Jan Werich s Oldřichem Novým. Werich sem přenesl americký muzikál Divotvorný hrnec z Divadla V+W, kde jej uvedli s Voskovcem jako první v Evropě. Od roku 1950 patřilo divadlo městu Praze a roku 1954 se stalo majetkem státu pod názvem Státní divadlo v Karlíně. V roce 1961 bylo vráceno pražskému magistrátu jako Hudební divadlo v Karlíně a v této pozici zůstalo dodnes. V roce 1963 bylo ke "Karlínu" přiřazeno Hudební divadlo v Nuslích; jeho provoz skončil v roce 1978. Roku 1981 přešlo pod karlínskou správu divadlo Semafor, které v suterénu budovy setrvalo do konce roku 1990 a roku 1992 bylo přestavěno na malou scénu Karlínek (1995-2002 zde opět sídlil Semafor). Provoz Hudebního divadla Karlín i Karlínku - Semaforu ukončily ničivé povodně v srpnu 2002. Začátkem padesátých let působili v Hudebním divadle Karlín významní divadelníci: režisér Jiří Frejka, jako umělecký šéf Jan Werich, Oldřich Nový, režíroval tu Alfréd Radok, spolupracoval Vítězslav Nezval. V karlínském divadle působila v té době řada známých umělců: Ljuba Hermanová, Jaroslava Adamová, Soňa Červená, Jiřina Steimarová, Rudolf Cortés, Vlasta Burian, Jára Pospíšil, Vladimír Ráž aj. Od roku 1962 se natrvalo vrátil do "Karlína" se svým swingovým bigbandem Karel Vlach (předtím 1948-53). |
V šedesátých letech byl operetní repertoár obohacen o muzikály - My Fair Lady, Kankán, Hello, Dolly!, Líbej mne, Katko!, Muž jménem La Mancha, West Side Story a také díla domácí - Schneiderovi a Ondráčkovi Gentlemani, Horníčkův Tvrďák aj. Úspěch měla v roce 1964 opereta Rose Marie, které se osobně zúčastnil i její skladatel Rudolf Friml - HDK potom navštívil ještě několikrát. Menší české hudební komedie byly uváděny v Nuslích - např. Otec, matka, Jan a Katka. Koncem sedmdesátých let se začaly znovu uvádět hry Jiřího Voskovce a Jana Wericha s hudbou Jaroslava Ježka (např. Golem) a na repertoáru byly další světové muzikály - např. Kabaret. V osmdesátých letech úspěšná česká hudební komedie Zvonokosy (podle G. Chevalliera), muzikály Sugar (Někdo to rád horké) a Cikáni jdou do nebe. Devadesátá léta zaznamenala návrat operety - Cikánský baron, Čardášova princezna, Polská krev, Veselá vdova, Netopýr, Hraběnka Marica, Země úsměvů, ale i klasických muzikálů - My Fair Lady, Hello, Dolly!, Někdo to rád horké, Řek Zorba. |
Státní opera Praha (po roce 1992) |
Po sametové revoluci v listopadu 1989 bylo úsilí o znovunabytí nezávislosti Smetanova divadla nakonec korunováno úspěchem a 1. dubna 1992 byla zřízena Státní opera Praha jako samostatný právní subjekt. Prvním ředitelem se stal Karel Drgáč. Repertoár rozšířil o další stěžejní díla světové operní literatury, jednoznačné uznání kritiky si však dobyl především soustavnou péčí o odkaz 20. století (Alexander Zemlinsky, Hans Krása, Gottfried von Einem). Nový styl práce a zdůrazňovaná orientace na tradice Nového německého divadla se nesetkávaly vždy s porozuměním. Karel Drgáč tak musel - obrazně řečeno - vybojovat řadu bitev, aby vyhrál válku o existenci Státní opery, a zároveň prohrál svou vlastní, když po uplynutí jeho tříletého funkčního období vyšla v roce 1995 z konkurzu na post ředitele vítězně mezzosopranistka Eva Randová. Ani tato pěvkyně se zkušenostmi z nejpřednějších světových scén se nevyhnula za vedení divadla kritice. Její nástupce, akad. arch. Daniel Dvořák, v mnohém navázal na Karla Drgáče. Státní operu Praha chápal jako divadlo, které je třeba začlenit do evropského kontextu, operu jako žánr, jehož rozvoji je nutné napomáhat podporou nových děl. Během jeho čtyř sezon (1998-2002) tak Praha poznala nebývalý počet světových premiér, často velice problematických děl (Dorian Gray, Circus Terra) |
Po Dvořákově odchodu na místo ředitele Národního divadla od sezony 2002/2003 jmenoval ministr kultury do čela Státní opery Praha jejího dosavadního správního ředitele Mgr. Jaroslava Vocelku, kterému se povedl plynulý přechod do další sezony. Po finančně náročných Dvořákových projektech se Vocelkovo období vyznačuje střízlivým ekonomickým přístupem a hledáním nezbytných kompromisů mezi uměleckými ambicemi a reálnými možnostmi divadla. Státní opera Praha nadále pokračovala v progresivní dramaturgii, jako například uvádění neprávem opomíjených oper (Treemonisha Scotta Joplina, Dimitrij Antonína Dvořáka, Bohéma Ruggera Leoncavalla, Nížina Eugena d'Alberta) či děl v Česku zcela neznámých (Candide Leonard Bernsteina). 1. ledna 2003 byl spojen operní balet s Pražským komorním baletem v jeden celek - Balet Státní opery Praha. Za Vocelkova ředitelství také došlo k otevření divadla i významným kulturním a společenským událostem, které pomáhají vylepšit ekonomickou situaci domu. Významnou součástí Státní opery Praha je její dokumentační centrum. Vedle průběžné archivace divadelního dění se zaměřuje zejména na rekonstrukci nedochovaného archivu Nového německého divadla. Státní opera Praha ročně uvede jedno, nanejvýš dvě díla progresivní dramaturgie, většinu repertoáru tvoří inscenace často staré několik desetiletí. V květnu 2010 byl ředitelem SOP jmenován Oliver Dohnányi.[4] 20. prosince 2010 však na svou funkci rezignoval a ministr kultury pověřil řízením Radima Dolanského.[5] 3. března 2011 ministr kultury Jiří Besser odvolal pověřeného ředitele Dolanského a na jeho místo dosadil Ondřeje Černého, ředitele Národního divadla. Ministerstvo oznámilo plán sloučit baletní a operní soubory obou institucí, s čímž se Radim Dolanský odmítl ztotožnit.[6] Definitivně bylo o sloučení rozhodnuto na přelomu září a října 2011, první fáze procesu byla zahájena k 1. lednu 2012, celá transformace podle plánu skončila v roce 2015. Sloučili se baletní soubory a sólisté, naopak orchestry a sbory obou divadel zůstaly samostatné.[7] V srpnu 2011 hostila Státní opera koncert britského zpěváka George Michaela, který zde započal svou Symphonica Tour 2011. V červenci 2016 (posledním představením byla 2. července Pucciniho Turandot) byla opera na základě plánované rekonstrukce obou jejích budov, historické i provozní, zavřena.[8][9] Původně měla rekonstrukce začít na podzim téhož roku, ale proti výsledku výběrového řízení, které probíhalo v únoru, bylo ze strany soutěžících firem vznešeno několik námitek a začátek rekonstrukce se tak posunul.[10] Její plánované dokončení by mělo být v roce 2018.[11] Soubor Státní opery (orchestr a sbor) působil po dobu rekonstrukce v ostatních budovách Národního divadla, v Hudebním divadle Karlín a v sále Forum Karlín. Během rekonstrukce ve finální hodnotě 1,3 miliardy korun získala budova velkorysé moderní technické zařízení včetně nové točny, zároveň se vizuálně co možná vrátila k původnímu řešení z doby vzniku. Výtvarník a scénograf Martin Černý vytvořil podle staré černobílé fotografie repliku původní opony Eduarda Veitha, která roku 1945 za nevyjasněných okolností zmizela.[13] Barevně je původní Veithova opona zachycena v německém barevném filmu Die Goldene Stadt natáčeném v roce 1942 v Praze.[14] Provoz divadla byl znovu zahájen 5. ledna 2020 (132. výročí původního otevření) slavnostním koncertem orchestru a sboru Státní opery pod vedením jejího hudebního ředitele a dirigenta Karl-Heinz Steffense a v režii Alice Nellis.[12] |
DIVADLO NA VINOHRADECH Už v 50. letech, kdy byla vinohradská scéna Divadlem československé armády (DČA), upozorňovala tehdejší vojenská správa na nutnost oprav budovy, hlavně interiéru, a podle dobových zpráv "odstranila nejpalčivější nedostatky". (Divadlo neprošlo od svého otevření v roce 1907 žádnou podstatnou opravou.) V letech 1955-57 proběhla ideová soutěž na úpravy interiéru, z níž vyšel vítězně návrh kolektivu architektů Bareše, Kadeřávka, Kandla a Prágra. V roce 1958 byl podle něj vypracován investiční úkol na generální opravy budovy, zahrnující např. opravu fasády, rekonstrukci elektroinstalace (přeměna napětí na 220 V), výmalbu hlediště, výměnu podlah a řadu dalších úprav. Počítalo se s investicí 5 000 000 Kčs a v letech 1959-60 tento záměr schválily vrcholné vojenské i civilní orgány. V roce 1960 však DČA přešlo do správy města Prahy (název DČA mu zůstal jako čestný) a na převedení částky 5 000 000 Kčs už nedošlo. Dobová zpráva uvádí, že se "nové vedení divadla přesto pokoušelo různými intervencemi u vlivných vedoucích funkcionářů obnovit jednání a hledalo cesty k zajištění projekční přípravy oprav". V roce 1962 se začal studií úprav divadla zabývat Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚPRMO). Postupně vznikly tři varianty úprav, k nimž SÚPRMO připravil architektonické skici a hrubý finanční odhad, a vše bylo v říjnu 1962 předloženo městským orgánům. V první variantě šlo hlavně o opravu instalací, výmalbu interiéru a výměnu sedadel, podoba interiéru i budovy měla být zachována beze změn. Druhá varianta navíc zahrnovala řešení nevyhovující akustiky a špatné viditelnosti v hledišti. Třetí varianta navrhovala rozsáhlejší rekonstrukci, řešila i společné prostory divadla a technické vybavení hlediště. Tyto úpravy již měly zasáhnout do původní architektury divadla. Podle dobové zprávy doporučili soudruzi Černý (tehdejší náměstek primátora) a Budský variantu třetí se zdůvodněním, že by se Vinohradské divadlo mělo stát reprezentační pražskou scénou, odpovídající potřebám současného diváka. SÚPRMO si vyžádal vyjádření Pražského střediska státní památkové péče a ochrany přírody s odůvodněním, že jde o budovu, která reprezentuje období svého vzniku a také vytváří již vžité prostředí. Stanovisko Pražského střediska památkové péče bylo ovšem neuvěřitelné: podle zprávy z února 1963, podepsané ředitelem J. Hrdličkou, "... jde o méně výrazný typ secesní architektury, která má ve svých výtvarných formách značně provinciální charakter. Vzhledem k malé památkové hodnotě interiéru a vzhledem ke spíš záporným hodnotám estetickým soudíme, že nejlogičtějším řešením bude úplná moderní adaptace prostorů hlediště bez zachování secesní architektury i výtvarných článků vnitřních částí divadla. Vnější vzhled zůstane zachován..." SÚPRMO postupně dospěl k názoru, že správným řešením bude základní přestavba, která odstraní závady a přiblíží stav budovy požadavkům normy ČSN 735 250 o "projektování divadel". Konečná studie navrhovala vytvořit amfiteatrální hlediště o dvou úrovních s půdorysným a výškovým tvarem, slibujícím lepší viditelnost a slyšitelnost, vybudovat hygienická a společenská zařízení a rozšířit i prostory pro zaměstnance. Architektonické řešení interiéru bylo v této studii jen naznačeno. Studii posuzoval Útvar hlavního architekta (ÚHA) a v září 1964 vyjádřil s navrhovaným řešením nesouhlas, žádal vypracování alternativní studie, která by řešila technické nedostatky při zachování architektury interiéru a exteriéru. Na konci roku 1964 se sešli zástupci všech zainteresovaných orgánů a po bouřlivé diskusi přijali závěr, že SÚPRMO bude na studii dále pracovat tak, aby vyřešila všechny problémy spojené s rekonstrukcí. Ta měla být zahájena v roce 1967, počítalo se s náklady 8 994 000 Kčs, ale částka vzrostla až na 13 669 000 Kčs. A bitva názorů pokračovala - souhlas s celkovou rekonstrukcí budovy vyjádřil odbor školství a kultury NVP. ÚHA však upozornil na to, že "... návrh není podložen odpovídající investiční studií, z uvedeného důvodu se nedá posoudit závěrečný architektonický účin zamýšlené modernizace interiéru divadla..." Za Kulturní správu NVP navrhl ing. arch. Švancar "uvážit možnost zachování interiéru hlediště se zlepšením akustických podmínek". Tento návrh podal "z důvodů zachování stávající architektury interiéru a z důvodů ekonomických" (zřejmě narážel na zvýšení nákladů na rekonstrukci). V srpnu 1967 vyjádřil ÚHA při projednávání úvodního projektu nesouhlas s rekonstrukcí v rozsahu navrženém v souhrnném řešení - souhlasil by jedině s rekonstrukcí, při níž by byl zachován původní interiér. Nesouhlas znovu vyjadřuje i Kulturní správa NVP a Památkový ústav mění své stanovisko(!) z roku 1963 a požaduje zachování secesního interiéru divadla. Zamítavými stanovisky tří rozhodujících institucí byly přípravné práce k modernizaci Divadla na Vinohradech v podstatě zastaveny. Co způsobilo takový obrat? Důležitou roli sehrál dr. František Pavlíček - ředitel Vinohradského divadla od sezony 1965/66. Stoupající rozpočet poskytl čas potřebný na zažehnání celé akce a za pomoci několika prominentních kulturních osobností se mu podařilo tiskovou kampaní odsunout hrozivý projekt do budoucna a tím ho vlastně "zahrát do autu". Budova Vinohradského divadla zůstala zachována ve své původní podobě... |
DIVADLO NA FIDLOVAČCE |
První budova divadlaOd počátku 19. století se na nuselské Růžkovské louce konala tradiční jarní slavnost ševcovského cechu, nazvaná podle starého ševcovského nástroje, užívaného k hlazení kůže - Fidlovačka. Růžkovská louka byla postupně obestavěna činžovními domy a v části, která zůstala volná, vznikl v roce 1902 první veřejný městský park, založený podle návrhu Karla Skaláka. Právě tento volný prostor zaujal nadšeného divadelníka, herce a režiséra, Stanislava Langera, který zatoužil po vlastní divadelní scéně. Pokoušel se nejprve některé z divadelních budov pronajmout, ale po několika neúspěšných pokusech se rozhodl pro velmi odvážný krok. Když mu v roce 1920 byl vyplacen podíl po otci, rozhodl se splnit si svůj sen a v roce 1921 dal na vlastní náklady (1 900 000 Kč) na volné stavební parcele v blízkosti proslulého potoka Botiče postavit budovu nuselského divadla. Byla to první divadelní budova, otevřená v samostatném Československu a Stanislav Langer se stal se přirozeně jejím prvním ředitelem. Autory projektu byli architekti J. Dneboský a A. Zima. Stavba byla započata v dubnu 1921 a ukončena o sedm měsíců později. Tehdy vzniklo na zděné podezdívce dřevěné divadlo o kapacitě 800 míst v hledišti, které bylo pokřtěné na Tylovo divadlo. Slavnostní otevřeníK slavnostnímu otevření došlo ve dnech 5. - 6. listopadu 1921. Stanislav Langer chtěl sice novou scénu otevřít k třetímu výročí vzniku republiky 28. října, ale kolaudační komise nevydala povolení. Otevíralo se tedy až o týden později. K této události byly zvoleny dvě hry J. K. Tyla. První večer se hrálo drama Drahomíra a její synové, a příští den odpoledne známá lokální fraška se zpěvy Fidlovačka. TyláčekNové divadelní scéně říkali Pražané láskyplně "Tyláček". První vlna diváckého zájmu však brzy opadla a různorodá dramaturgie musela slevit ze svých původních záměrů. Aby si divadlo zajistilo větší příliv diváků, musely být na repertoár zařazeny lehčí žánry: operety a frašky, které diváci vyžadovali. Hned za své první krize v roce 1923 se tedy Tylovo divadlo změnilo na převážně operetní scénu. Stanislav Langer v září 1925 odešel a v jeho křesle se postupně vystřídalo několik ředitelů. Během dvacetileté éry divadla se na scéně objevovali tehdejší hvězdy, dodnes populární tváře z tzv. "filmů pro pamětníky" jako byl například Ferenc Futurista, Jára Kohout, Ljuba Hermannová, Theodor Pištěk nebo Zita Kabátová. V následujících letech změnilo divadlo svou podobu i označení. Roku 1930 byly některé dřevěné části nahrazeny zděnými a koncem 30. let byla provedena přístavba. Prvních osm měsíců roku 1944 (až do násilného zavření všech divadel německou protektorátní vládou) fungovala nuselská scéna pod hlavičkou Divadlo Pod Vyšehradem. Divadlo Na FidlovačceV letech 1948 až 1963 tato divadelní scéna existovala pod názvem Divadlo Na Fidlovače. 1. července 1963 se Divadlo Na Fidlovačce spojilo s Hudebním divadlem v Karlíně a přejmenovalo se na Hudební divadlo v Nuslích. Divadlo hrálo velice často i pro mimopražské návštěvníky a diváci se na představení sjížděli ze všech koutů republiky. Na prknech Fidlovačky tehdy diváci mohli vidět Miroslava Horníčka, Miloše Kopeckého, Karla Fialu, Jiřinu Steimerovou, Jiřinu Jiráskovou, Otomara Korbeláře, Ladislava Županiče nebo diváky zbožňovaného Oldřicha Nového. Poslední opona padla v roce 1978, říkalo se, že pro naprosto nevyhovující elektroinstalaci, ale v šedesátých letech začala vznikat nejrůznější malá alternativní divadla a komunistická moc neměla přehled o jejich dramaturgických počinech, proto malé, režimem "neuhlídatené" scény nejprve spojovala s velkými divadelními domy, aby je nakonec uzavřela pro veřejnost zcela. Tehdy nikdo netušil, na jak dlouho a zda se Divadlo Na Fidlovačce ještě vůbec někdy otevře. Budova postupně chátrala, hlediště i jeviště se proměnily v trosky, střecha byla děravá - vyrůstaly z ní břízy. Léta porevolučníPo roce 1989 se zvažovalo, co bude se zchátralou budovou dál. Malý zázrak Po téměř čtvrt století se stalo něco, v co už nikdo ani nedoufal. Když na začátku devadesátých let projížděla kolem ruiny Tyláčku herečka Eliška Balzerová, zrodil se v její hlavě nápad, který vzápětí svěřila svému hereckému kolegovi Tomáši Töpferovi. V roce 1995 společně založili Nadaci Fidlovačka, s jediným cílem- obnovit divadelní budovu a vrátit ji původnímu účelu. Díky třem benefičním večerům, kdy ještě v troskách divadla vystoupily přední české osobnosti uměleckého světa bez nároku na honorář, se podařil vyvolat zájem o chátrající budovu u širší veřejnosti. Představení vysílala Česká televize a v přímém přenosu mohli diváci během vysílání posílat peníze na obnovu budovy, což se také ve velkém dělo. Vzkříšení Divadla Na FidlovačceTéměř celonárodní sbírkou i dary ze světa (přispěl i nejslavnější švec Tomáš Baťa), a s přispěním Městské části Prahy 4 se povedlo shromáždit potřebné finanční prostředky a s pomocí tehdejšího vedení Městské části Prahy 4, mnoha anonymních i neanonymních dárců se podařilo zcela zdevastovanou budovu probudit k životu, a nově zrekonstruované Divadlo Na Fidlovačce otevřít Tylovou a Škroupovou Fidlovačkou. Divadlo Na Fidlovačce se znovu otevřelo pro veřejnost 28. října 1998 - tedy po dvacetileté odmlce. Před slavnostním představením Tylovy a Škroupovy "Fidlovačky" požádal Tomáš Töpfer o symbolické přestřižení pásky muže, který divadlu věnoval svůj celoměsíční invalidní důchod. Výjimečnost tohoto počinu byla v tom, že pan Bursík nemohl vidět na nuselské scéně jediné představení, protože byl nevidomý. Autorem mimořádně zdařilé rekonstrukce byl zkušený scénograf doc. Miroslav Melena. Původní dřevěná aréna byla citlivě zrekonstruována a nově bylo koncipováno i hlediště, foyer a přiléhající prostory. Pro ty, kteří důvěrně znali původní stav budovy, je současná podoba rekonstrukce opravdovým zjevením. Hlediště s kapacitou 480 míst má neopakovatelnou atmosféru, protože si i po rekonstrukci uchovalo ráz staropražské dřevěné divadelní arény. Tomáš Töpfer byl od znovuotevření Fidlovačky po celou dobu ředitelem divadla. V roce 2012 se rozhodl divadlo opustit a přejít na ředitelský post Divadla na Vinohradech. Vedení divadla se ujala Eliška Balzerová, která vedla divadlo po čtyři roky. V říjnu roku 2015 se grantová kulturní komise Magistrátu hl. města Prahy rozhodla Divadlo Na Fidlovačce finančně nepodpořit, což bylo jasné vyřčení ortelu nad jeho budoucností. Nová naděje pro Divadlo Na FidlovačceNa konci roku 2015, kdy vše nasvědčovalo tomu, že divadlo bude muset své brány již potřetí za svoji 95 letou existenci divákům uzavřít, oslovili tehdejší ředitelku dva podnikatelé - ing. Jan Koťátko a Jan Beneš s nabídkou divadlo finančně podpořit a udržet jeho soubor na nuselské scéně. V roce 2018 Jan Beneš z divadla odchází a jako výkonný ředitel ing. Josef Jaroš, který spolu s ing. Janem Koťátkem v současné době divadlo vede. STAVOVSKÉ DIVADLO Budovu divadla dal v roce 1781 pro veřejnost postavit hrabě František Antonín Nostic-Rieneck. Plány, skicu a uspořádání divadla navrhl hrabě Kašpar Heřman Künigel, stavbu projektoval a vedl Anton Haffenecker. Celá stavba trvala pouhé dva roky a slavnostně bylo divadlo otevřeno 21. dubna 1783. Původní vzhled divadla se odlišoval od současného - stavba měla velká okna prostupující několika patry a přední strana byla souměrná se zadním traktem. Hlediště mělo pouze tři patra lóží a jednu galerii, což je o patro méně, než je tomu v současnosti. Během let došlo k několika přestavbám. Jedna z nejvýznamnějších proběhla od 23. září do 29. října 1834, kdy bylo hlediště zvýšeno o jedno patro a byla přistavěna druhá galerie. Druhá přestavba proběhla v roce 1859 a během ní byly výrazně pozměněny dispozice hlediště, foyer, chodeb a schodišť i jeviště. Budova také místo oken prostupujících patra získala jednoduchá okna ve dvou patrech nad sebou. Účelem této přestavby bylo zlepšení akustiky, kapacity pro diváky, zvýšení komfortu i bezpečnostních protipožárních podmínek. Během třetí přestavby v roce 1882 bylo divadlo prodlouženo směrem do Ovocného trhu a také byly přistavěny venkovní pavlače a schodiště, které slouží k případné evakuaci během požáru. Zahájení provozu divadlaKe slavnostnímu otevření divadla došlo 21. dubna roku 1783 a provázela ho Lessingova tragédie Emilia Galotti. Divadlo uvádělo německou činohru a italskou operu, ale mimo to se záhy repertoár rozšířil i o česká díla - 20. ledna 1785 měla premiéru veselohra Odběhlec z lásky synovské, která byla přeložena z němčiny do češtiny. Během své návštěvy Prahy roku 1787 v divadle vystoupil Mozart a sám dirigoval svoji Figarovu svatbu, která ve Vídni nezískala dostatečné uznání. Pražané však přijali operu s nadšením, a proto se Mozart rozhodl pro Prahu složit operu Don Giovanni, kterou zde opět osobně 29. října 1787 dirigoval. Díky tomu se Nosticovo divadlo proslavilo po celém světe a v současnosti se jedná o poslední divadlo na světě, ve kterém Mozart působil. Z Nosticova ke Stavovskému divadluČeští stavové roku 1799 od hraběte Nostice divadlo odkoupili a přejmenovali jej na Stavovské. Téměř sto let před vznikem Národního divadla zde byly uvedeny hry v českém jazyce - například 2. února 1826 měla premiéru první česká opera Dráteník. Jejím autorem byl František Škroup, který se zasadil i o uvedení dalších českých her. Dne 21. prosince 1834 byla uvedena na scéně Stavovského divadla hra Fidlovačka, kde byla poprvé zpívána píseň Kde domov můj. Uvedl ji zde Josef Kajetán Tyl, který o rok později vytvořil ochotnickou společnost, která ve Stavovském divadle hrála. Roku 1846 začal působit J. K. Tyl ve Stavovském divadle jako dramatik a od roku 1851 zde řídil česká představení. V roce 1848 a po nuceném odchodu J. K. Tyla vzešla právě ve Stavovském divadle myšlenka na divadlo vlastní - Národní divadlo. Od Stavovského k Tylovu a zpětOd roku 1799 však název Stavovské divadlo nebyl trvalý. Roku 1862 bylo přejmenováno na Královské zemské německé divadlo a německý soubor měl podepsanou smlouvu až do roku 1928. 16. listopadu 1920 však v rámci protiněmeckých nepokojů obsadil divadlo český dav. V prosinci tento stav upokojil zemský správní výbor, který divadlo předal do správy Národního divadla a nazval jej znovu Stavovským. Po skončení druhé světové války byl opětovný provoz divadla zahájen Jiráskovou hrou Lucerna. Roku 1949 bylo přejmenováno na Tylovo divadlo. Tento název neslo divadlo až do roku 1990, kdy bylo po rozsáhlé osmileté rekonstrukci znovuotevřeno pod názvem Stavovské divadlo. |
|
|
|
|