Párty v nebi
Reakce na větu typu:
Jsem věřící, vždyť chodím každou neděli do kostela
Fakta:
Pozemský život končí tělesnou smrtí.
Po smrti věříme v nebe.
V nebi je Bůh.
V nebi budeme věčně.
Za hodinu týdně druhého člověka nepoznáš ani za 100 let, natož pak Boha.
Otázka zní:
Chceme být věčně v nebi, kde hlavní je Bůh. Chceme tam být s někým, koho vůbec neznáme celou věčnost? Jak se můžeme těšit do nebe, když tam bude Někdo, koho neznáme? Těšíte se víc na párty, kde nikoho neznáte, nebo na párty, kde znáte vyhazovače u vstupu, Dje i barmana a taky si tykáte s provozovatelem baru?
Tématem je vztah s Bohem.
Jedna z cest, jak může začít vztah je taková, (píšu z pohledu kluka): Vidíš hezkou holku, co se krásně směje, ale vůbec ji neznáš. Ale víš o kámoších, co ji znají. Tak zajdeš za nimi a trochu se poptáš. Pokud ji znají dobře, tak ti mimo spoustu jiných věcí o ní řeknou i radu, jak s ní nejlépe navázat kontakt. Posbíráš odvahu a zajdeš za ní, navážeš kontakt. Po čase o ní zjistíš spoustu informací, které ti kluci neřekli a uvedeš na pravou míru ty informace, které si kluci jen vymysleli nebo pochopili špatně. A čím častěji a déle spolu jste, tím víc informací o ní víš. Víš, kam ráda chodí, co ráda dělá. A po čase taky zjistíš, co by chtěla, abys dělal ty pro ni. Ale jelikož ona zná i tebe, stejně jako ty ji, tak ví, co zvládneš a co ne. Popřípadě co zvládnete spolu dohromady. A ano, je s tím spojeno i to, že ty máš taky právo chtít něco od ní. Vztah je o lásce obou zúčastněných, oba by měli dávat a oba chtějí přijímat.
Vztah s Bohem je téměř totéž. Jen s tím rozdílem, že Bůh je oproti tobě jemně ve výhodě. Jelikož On Tebe zná, zatímco ty ho ne. Vztah je o lásce. Láska, to je to, když s někým chceš být co nejvíce a co nejdéle to jde, myslíš na něho, věříš, že on myslí na tebe. Ty chceš pro toho druhého jen to nejlepší a věříš, že on chce pro tebe totéž. (Tak se mi zdá, že čím víc o tom tématu přemýšlím, tím víc se mi spojuje Láska a Víra – Miluju tě a věřím, že ty miluješ mě – poznatek pisatele).
Ve dvaceti letech zjistím, že mám babičku a že žije v domově důchodců a že ji musím jednou týdně na hodinu navštívit a že za to dostanu po její smrti její dům. (důvod, proč má dům a při tom je v domově důchodců zatím pro tento příklad zanedbáme). Nebo třeba zdědím fůru peněz, na tom nesejde. Každopádně právě proto, že něco zdědím, tam teda tu hodinu týdně u ní budu. Musím tam chodit, hodinu týdně a dělám to pro zisk. Babička za rok zemřela. Já jsem dostal dům. K domku patřila i zahrada. Kousek zahrady chtěl soused, tak jsem mu ji prodal, peníze se hodí. Na tom kousku zahrady byl strom a pod tím stromem byla truhla a v té truhle byly peníze na 7 takových domů…
Soused to věděl, protože babičku znal, žil v její blízkosti, věděl, co dělá, mnohdy si navzájem pomáhali, bavili se spolu. Kdybych s babičkou trávil víc času já, kdybych za ní chodil častěji, než jednou týdně, kdybych ji chtěl poznat. Kdybych si s ní povídal, svěřoval se jí, chtěl za ní chodit, tak bych to věděl taky a zahradu bych neprodal. (přirovnání je to hodně materiální, ale zato mě to přijde dost představitelné).
Spoustu věcí je jasné. Babička je Bůh, který nám skrze naši víru v Ježíše Krista dá určitě nějaké dědictví (Nebe), o tom není pochyb. Ale jak to nebe bude vypadat, nebo jak ho budeme vnímat je jen na nás. Pokud budeme s Bohem hodinu týdně na nucené mši svaté v neděli, pak naše nebe bude místo, které je určitě lepší než peklo. Protože do pekla nechci, tak dělám právě to nutné minimum, abych tam nebyl. Ale pokud se budeme snažit žít tady na zemi s vědomím, že do nebe chci a že tam chci mít známé, a to ne ledajaké, ale ty nejvyšší, pak naše nebe bude nekonečněkrát hezčí. Cesta k tomu je ve skutečnosti jednodušší, než jak to napíšu. Stačí být na mši přítomný i myšlenkami, ne jen tělesně, modlit se srdcem, ne jen ústy, a svědčit o Bohu činy a slovem, a ne jen „svatými předměty“ (řetízek s křížkem na krku, desátek na ruce a nálepka ryby na autě a růženec na zpětném zrcátku).
A přímá úměra praví, že čím déle a častěji budeme takto s Bohem, tím více ho budeme znát. A když ho budeme znát, budeme vědět, co by chtěl, abychom dělali. A taky budeme vědět, že nás miluje. (tady mám trochu mezeru: Vím, že mě Bůh miluje a vím, co všechno pro mě udělal … Přikázat si lásku k němu nejde, to pak není láska. Ale lásku bych mu měl nějak oplatit. Jenže jak, když vůči němu lásku necítím – necítím lásku takovou, jako třeba k manželce – cítím, že mu chci děkovat a chválit ho, ale to je spíš zadostiučinění, než láska). A když budeme milovat i my jeho, bude to právě při našem příchodu do nebe stejné, jako s tím příchodem do baru v úvodu.