Moje literární tvorba
Příspěvky
Probuzení 11. část
8. 6. 2024
Bolest. Strašná a mučivá bolest. Chci se nadechnout, ale tolik to bolí… Ticho, které mě obklopilo pomalu mizí. Něco slyším, ale zní to, jakoby to bylo hodně daleko. Mám pocit, jako bych lehce pootevřela oči a na zlomek vteřiny spatřím světla. Zvuky zesilují. Jsem naživu! Snažím se nadechnout, ale strašlivě to bolí a je to vyčerpávající. Zvuky slábnou, světla zhasnou.
Tma.
Tma a ticho.
Probuzení 1O. část
1. 6. 2024
A je to. Na stará kolena jsem začala randit. Noah mě začal navštěvovat každý den a když mě přestala bolet noha, občas se za mnou přišel podívat i do školy. Nebyl překvapený, že nejsem učitelka, ale žákyně. Ještě navíc se chopil role mého učitele v dalších věcech. Naučil mě, jak se neztratit v lese a dokonce mi i pomáhal v kuchyni. Noah totiž, na rozdíl ode mě, uměl vařit a já toužila po tom, aby mě učil. V kuchyni jsme si užili spoustu legrace a časem se legrace proměnila v romantiku. Naše pohledy se setkávali čím dál častěji a naše ruce se o sebe jakoby náhodou otírali při práci. Občas po nás zůstal v kuchyni nepořádek jako po dětech, ale bylo nám to jedno. Po skvělém jídle jsme spolu vyrazili na procházku a neřešili jsme nepořádek. Žili jsme přítomným okamžikem a užívali jsme každou minutu jak jsme nejlépe dokázali. Z počátku jsme při procházkách udržovali přátelský odstup, ale časem jsme si byli blíž a blíž a jednoho dne se naše prsty propletli a šli jsme ruku v ruce. A byla to jedna z těch nejpřirozenějších a nejkrásnějších věcí.
Probuzení 9. část
1. 6. 2024
Ječím jako smyslů zbavená a začnou se ke mně sbíhat lidé z nejbližšího okolí. Něčí ruce mě popadnou za ramena a táhnou pryč.
„Takhle skončíš taky, děvko!“
Slyším ten hlas, ale je vzdálený. I tak ale vím, že patří Kristiánovi. Sakra, musí mě šíleně nenávidět, když byl schopný rozpárat kočku a její mrtvolu mi položit do domu přímo před vstupní dveře.
Lidé se mě snaží uklidnit a o pár minut později je u mě Daniela s Val.
„Pojď, drahá. Dnes budeš spát u mě. Uděláme si prima večer.“ Valerie mě odvádí pryč.
Slyším, jak Daniela rozdává povely, ale v hlavě mi duní a tak všemu nerozumím.
Když přijdeme k Val domů, posadí mě ke stolu a během několika málo vteřin přede mnou přistane sklenice s tekutinou barvy medu.
„Dej si, drahá,“ pobízí mě, „potřebuješ to.“
Podívám se na skleničku a jedním pohybem ji do sebe celou obrátím. Je to nějaká silná pálenka a tvář se mi zkroutí odporem. Když polknu, v krku mě to pálí a o pár vteřin později už se mi po těle rozlévá příjemné teplo.
„Ty si nedáš?“ zeptám se.
„I víš ty co, dnes si dám. Ale dejme si něco k snědku, ať nám není špatně. Pojď drahá, pomůžeš mi připravit nějaké občerstvení. Jistě zanedlouho přijde Daniela a možná ještě někdo.“
Poslušně vstanu ze židle a společně s Val se pouštíme do přípravy jídla. Nakrájíme chleba, sýr a zeleninu a vše položíme doprostřed stolu. Dívám se na to jídlo a vím, že bych měla něco sníst, ale mám úplně sevřený žaludek.
„Chápu, drahá. Momentálně nemáš na jídlo ani pomyšlení, ale alespoň kousek sýra si dej. Aby ti nebylo zle.“ pobízí mě Val.
Nemám chuť. „Za chvíli.“
„Dobrá. Podívám se, jak jsou na tom ostatní. Vydržíš tu chvíli?“
Vzhlédnu k Val a uvědomím si, že to nezvládnu. „Omlouvám se. Nemůžu tu zůstat…“
„Chápu, děvče. Bojíš se, že přijde ten, co to udělal?“
„Ano.“
„Dobrá tedy, budeme tu sedět a počkáme.“
Probuzení, 8. část
24. 5. 2024
Nikdy by mě nenapadlo, že řeknu něco takového, ale práce s dětmi je úžasná! Jsem ve škole, abych se sama naučila existovat v tomto zvláštním světě, ale hodně při tom komunikuji s dětmi. Jsou zvídavé, jsou bezprostřední a jsou milé. I se staršími dětmi si skvěle rozumím. Jsou tak vyspělí, rozumní a pracovití! Začínám se tady cítit jako doma. Dokonce jsem dostala i malý domek k užívání, abych se mohla odstěhovat ze svého pokoje v nemocnici. Dřív by to pro mě byla chatrč vhodná tak akorát k demolici, ale teď stojím ve své malé kuchyňce, v ruce třímám hrnek kávy a cítím se jako doma. Ano, opravdu. Tohle je můj domov. Ten malý domeček s malou kuchyňkou, útulným obývacím pokojem a hezkou ložnicí. Mám tu koupelnu s malou vanou a před domem je zahrádka. Letos už bylo pozdě na to, abych na ní zkusila něco vypěstovat, ale už si tu vše připravuji k tomu, abych na jaře mohla začít s pěstováním.
Dřív jsem měla vše naleštěné, dokonale uklizené, nikde nebylo smítko a když bylo, hned jsem některé ze zaměstnankyň dala za vyučenou. A má šatna plná oblečení, drahých bot a kabelek byla velká jako sám tento dům. A přesto, teď jsem teprve dokonale šťastná. Tohle je moje. Je to moje! Ale ne v tom smyslu, že bych za to utratila balík peněz jen proto, abych všem ukázala, jak strašlivě jsem bohatá a mocná. Tohle je moje, protože si to sama zvelebuji, sama to uklízím, sama se o vše starám. A dělám to s láskou, kterou jsem léta necítila. Už konečně chápu, proč lidé nechtějí zpět ten systém, který byl, než přišla Vláda Nového Věku. Až teď jsme opravdu svobodní. Je to tak krásné!
Ze zamyšlení mě vytrhlo zaklepání na dveře.
„Je otevřeno!“ zavolám z kuchyně a pomalu jdu ke dveřím.
„Mirando! Našli ho!“
Probuzení, 7. část
18. 5. 2024
Po příjezdu z města hned informuji Danielu o plánech na dnešní večer. Ona nadšeně souhlasí a jde vše říct Valerii a Andree. Kolem osmé se všichni scházíme u Alexe v bistru a já se mohu seznámit s novými lidmi, včetně Alexovy přítelkyně Batrice. Máme k dispozici alkohol, limonádu i vodu a na stolech leží občerstvení, nad kterým bych svého času ohrnula nos. Byla jsem zvyklá na kaviár, chřest v parmské šunce, lososové košíčky a salát z rukoly s ořechy, medem a fíky. Tady bylo zcela jiné pohoštění. Měli jsme tu nakrájený chléb, zeleninu, sýry, šunku a…
„Co je tohle?“ ukazuji na nakrájené maso nalevo ode mě.
„To je uzené koleno.“
„Čí koleno?“ zeptám se zděšeně, načež se má společnost rozesměje.
„Vepřové koleno.“ odpoví mi pobaveně Valerie.
„Chováte tu někde i vepře?“
„Tady ne, tedy ne ve velkém. Pár lidí tu prase má, ale ve větším se chovají asi dvacet kilometrů odsud.“ vysvětluje Daniela.
„Aha.“ dívám se na to maso a přemýšlím, jestli to ochutnat.“
„Jen si dej.“ Beatrice zvedne talíř a strčí mi ho pod nos.
„Díky.“
Beru kousek do ruky a přičichnu. „Zajímavá vůně.“ pak se zakousnu. „Doprdele, to je ale dobrota!“
Probuzení, 6. část
11. 5. 2024
Je hluboká noc a já nemohu spát. Ležím v posteli, zírám do stropu a přemýšlím o tom, jak asi teď vypadá město. Je tam hodně aut? Tady prý lidé auta mají, ale já jsem ještě žádné neviděla. A co ulice? Jsou plné lidí? Jak to vůbec všechno funguje? Potřebovala bych pár věcí, kosmetiku, nějaké oblečení i boty, ale jak platit ve světě, kde nejsou peníze? Hlavu mám plnou otázek. Je nepravděpodobné, že by se mi podařilo usnout. A tak vstanu z postele a jdu se podívat z okna. Venku svítí měsíc, za pár dní bude v úplňku. Na ulici nikdo není, žádní opilci, co by pokřikovali po kolemjdoucích, žádní bezdomovci s nataženou rukou. Nikde žádný taxík, který by čekal na podnapilé zákazníky. Je tu klid, všichni spí. Pořád jsem si ještě nezvykla na to ticho, které tu v noci panuje. Když jsem před dvaceti lety ulehla ve své ložnici do postele, stále bylo něco slyšet. I když jsem bydlela poměrně daleko od hlavní silnice, pořád jsem slyšela zvuky města a projíždějící auta. I má domácnost tak zvláštně vrněla, jakoby přístroje zapojené do elektřiny dýchaly. Tady není slyšet nic. Prostě nic. Podívám se na hodiny na stolku. Daniela mi je dala několik týdnů po mém probuzení. Kromě času ukazují i datum. Dnes je 15. 6 2056, 2:54. To je tak šílené…
Probuzení, 5. část
4. 5. 2024
Po mém záchvatu v bistru jsem zůstala několik dní v posteli. Nechtěla jsem jít ven, nechtěla jsem jíst ani pít, nechtěla jsem žít. Vzpomínala jsem na všechny lidi, kterým jsem ublížila. Když mi někdo stál v cestě, zničila jsem ho. Vytáhla jsem na něj špínu, vydírala jsem, lhala jsem. Když mi neseděl podřízený, vyhodila jsem ho bez nároku na odstupné a pod pohrůžkou, že pokud bude dělat problémy, už si nenajde práci. Nikdy. A když jsem zatoužila po novějším autě nebo zvýšení platu, nedělalo mi problém roztáhnout nohy nebo poslušně pokleknout mezi šéfovými tlustými stehny. Vzpomínám na to, jak mě surově opíral o můj pracovní stůl a tahal mě za vlasy. Jak hýkal jako polomrtvý osel, celý se potil a odporně páchnul. Tehdy mi to nevadilo. Proč mi to nevadilo? Jak je možné, že jsem byla ochotná dělat takové věci? Musím se umýt. Cítím se tak špinavá. Jdu do sprchy a drhnu se jako šílená, ale dá se něco takového vůbec smýt? Proč jsem to dělala? Vždyť jsem měla manžela! Peněz jsme měli dost! Proč mi to nestačilo?
Nevím, jak dlouho jsem ve sprše. Už se ani nedrhnu, jen tam tak stojím, nechávám vodu téct a přemýšlím nad svým životem před nehodou. Čím to je, že mám teď takové pocity? Opravdu nám technologie a internet tak zatemňovaly mysl? Opravdu dokázal čip v ruce způsobit takovou paseku? Tiše si povzdechnu a zavřu vodu. Zabalím se do osušky a podívám se do zamlženého zrcadla. Dlaní kousek setřu a dívám se na sebe. Jsem to já. Jsem to já, ale jsem o dvacet let starší. Nemám rodiče a ani děti. Nikoho. A co můj bývalý muž? Žije?
Nesmím na to myslet, jinak mi vážně přeskočí.
Probuzení, 4. část
27. 4. 2024
Hned druhý den jsem se pustila do hledání svého nového já. Neměla jsem ponětí, kde bych měla začít, protože možností bylo spousta. Jako první jsem se rozhodla vyzkoušet práci na zahradě. Daniela mě odvedla za starší ženou. Seděla před domem na lavičce, ve tváři spokojený výraz a v ruce šálek čaje.
„Zdravím Valerie.“ pozdravila Daniela. „Tohle je Miranda, náš malý zázrak. Ráda by vyzkoušela práci na zahradě. Vezmeš ji dnes pod svá křídla?“
„Samozřejmě. Posaďte se, drahoušci. Přinesu vám také trochu čaje.“
Ach jo. Čaj. Jak já bych si dala Latté s mandlovým mlékem a trochou skořice. A k tomu banánové palačinky s čokoládovým sirupem bez cukru a veganskou šlehačkou. Nicméně tohle není svět, na který jsem zvyklá. Musím se adaptovat, jinak se zblázním, a tak čaj přijímám.
Když dopijeme, Daniela nás opouští a já s Valerií zůstávám sama.
„Hlavně opatrně! Miranda by se ještě neměla příliš namáhat!“ říká Daniela na rozloučenou.
„Tak, copak víš o pěstování ovoce a zeleniny?“ obrací se na mě Valerie.
„Nic moc.“
„Nic moc nebo vůbec nic?“
„No, když jsem byla malá, měli jsme malou zahrádku. Vzpomínám, že máma pěstovala salát, hrášek a další věci. Ale tyhle vzpomínky jsou všechno, co ohledně zahradničení mám.“
„To nevadí, když budeš chtít, vše se naučíš. Tak pojď.“
Valerie mě odvede k malé dřevěné boudě, ve které má vše potřebné a o chvíli později už klečíme u záhonku a plejeme. Překvapilo mě, že jsem nedostala žádné rukavice.
„Ale drahá,“ usmála se na mě Valerie. „k čemu rukavice? Neboj se kontaktu s hlínou. To není špína.“
„No, dobrá.“ povzdechnu si.
Dám se do práce, ale nechce se mi. Ať si Valerie říká co chce, hlína pro mě je špinavá. Leze za nehty a vadí mi to. Kdysi jsem pravidelně chodila na manikúru a měla jsem dokonalé nehty a hebké ruce. A teď se tu mám hrabat ve špíně… Musím to alespoň zkusit. Hlína je teplá a vlhká a mně to rozhodně příjemné není. Mám pocit, jako bych se hrabala ve výkalech. Je to hnus, ale snažím se zatnout zuby. Po očku sleduji Valerii. Vypadá klidně a spokojeně. Podívá se na mě a věnuje mi přátelský úsměv. Nejraději bych po ní hodila hroudu hlíny. Ale jsem si vědomá, že tohle není svět, ve kterém mohu každého rozdrtit podpatkem svých drahých bot. Tohle je svět, kde jsem bezvýznamná chuděra.
Probuzení, 3. část
20. 4. 2024
Rok 2056
Následující týdny pro mě byly náročné. Neustále jsem propadala naprosté hysterii. Nejdřív jsem vyhrožovala právníky a soudy, později jsem začala prosit, aby mě pustili a odmítala jsem si připustit, že svět, ve kterém jsem žila, už není. Myslela jsem, že jsem se zbláznila, protože to, co mi Daniela vyprávěla bylo něco naprosto šíleného. Nemohla to být pravda. Prostě nemohla…
V roce 2039 se Evropa začala měnit. Státy se sjednotili a nastoupila Vláda Nového Věku. Evropa se odřízla od zbytku světa a proměnila se v Archenii. Ti, kteří Archenii řídili, vypadali zpočátku jako spasitelé. Pobláznili lidi sliby o tom, že každému se dostane uznání za vykonanou práci, každý bude mít domov a jistoty. Většina lidí na to samozřejmě slyšela a Vládu Nového Věku oslavovali. Ale netrvalo dlouho a lidem začalo docházet, jak ošklivě naletěli. Neuběhl ani rok a celý systém se změnil. Tvrdě pracující lidé byli přestěhováni do ubytoven, protože neměli nárok na jiné bydlení. Byli označeni jako Sloužící a postupem času přišli i o vzdělání a lékařskou péči. Prostě to byli jen poskoci, co uspokojovali potřeby Mocných. Mezi Sloužící patřili například uklízečky, prodavačky, dělníci, zedníci, horníci, popeláři. Prostě všichni, kteří tvrdě dřeli rukama byli najednou v očích společnosti méněcenní a bezvýznamní. Sloužící byli Vládou šikanováni stále více a více a v roce 2046 došlo dokonce i na popravy. Jeden by si myslel, že jistě muselo dojít ke vzpouře, ale nebylo tomu tak. Vláda Nového Věku byla vládou psychopatů zaslepených chamtivostí. Chtěli stále víc a víc trýznit a ovládat, až úplně zapomněli, že i otrok potřebuje občas med místo biče. Sloužící umírali. Neměli léky, neměli jídlo, neměli domovy. A tak Sloužící začali umírat. Mocní najednou zažívali výpadky naprosto samozřejmých věcí. Nebyl například toaletní papír, protože nebylo dost dělníků, kteří by pracovali v továrnách na hygienické potřeby. V ulicích se začaly množit krysy, protože nebylo dost lidí na odvoz a zpracování odpadu. Systém padal a Mocní si neuměli poradit, protože většina z nich neměla potřebné znalosti k tomu, aby se o sebe dokázali postarat. Měli diplomy, ale selský rozum mnohým chyběl. S nadějí se obrátili na ty, kteří stvořili Archenii, ale tvrdě narazili. Ti nejmocnější z nejmocnějších vzali nohy na ramena a nechali Archenii, ať se potopí bez nich. A tak začali umírat i Mocní. Archenia zůstala bez vlády. Mnozí si mysleli, že kontinent je mrtvý, ale nebylo tomu tak. Ti, kteří přežili začali budovat Nový svět.
Probuzení, 2. část
13. 4. 2024
Letím. Mám pocit, jakoby mě unášel vír. Točím se ve větru jako list padající ze stromu. Tak lehká… Byl by to nádherný pocit, ale je v tom něco rušivého. Chci zpět do toho víru, chci cítit tu volnost, ale něco mě ruší a mé tělo těžkne. Vír mizí, už nelétám. Padám na zem jako přezrálá hruška. Kvůli tomu zvuku. Co to je?
Píp…
Píp…
Píp…
Bože, to je ale otravné.
Zlehka otevírám oči, ale jasné světlo mě udeří takovou silou, že je musím hned zavřít. Počkám pár vteřin a zkusím to znovu. Hezky pomalu. Otevírám oči a musím trochu zamrkat. Jsem zmatená. Nemám ponětí, kde jsem. Rozhlížím se kolem sebe. Jsem na posteli a to otravné pípání jsou přístroje. Jsem k nim připojená a taky mi do žíly kape nějaká tekutina. Vzpomínám na filmy, které jsem viděla. Snad pokaždé, když se člověk probudil tak, jako teď já, ihned si vytrhl z žíly jehlu, vstal z lůžka a začal s panikou šmejdit po pokoji. Vždycky jsem si říkala, co je to za idioty, že nedokážou normálně zavolat sestru? Teď hledím na svou ruku a přemýšlím, jestli to bude bolet, když to udělám stejně, jako všichni ti lidé ve filmech. Lehce zatáhnu a malinko to štípne, tak toho nechám. Za chvíli to zkusím znova. Vytáhnu si jehlu ze žíly a odhodím ji. Nebolelo to. Sedím na posteli a přemýšlím, co dál. Cítím se tak slabá. Na hrudi a spáncích mám něco, co mě spojuje s tím otravným pípáním. Strhnu to a pípání se promění v otravný vysoký tón. Je někde tlačítko na přivolání sestry? Hledám ho, ale není tu. Vlastně celkově tu dost věcí chybí. Tohle není standardní nemocniční pokoj. Působí to tu, tak nějak… Omšele, staře… Jak si mohli dovolit dát člověka mého postavení do tak zavšiveného a hnusného pokoje? Co se tu děje? Tady je všechno úplně špatně. Pokusím se vstát z postele, ale nohy mě neunesou a já tvrdě dopadám na zem.