Iva
Pokud je vám víc jak 18 let, můžete pokračovat ve čtení, jinak tuto stránku opusťte.
Iva
autor: Pave
Přiznám se, že hned po seznámení se Šárkou jsem si velice rychle, a proč to nepřiznat, zvykl žít ve světě plném krajek a saténu do něhož mně začala oblékat, jak řekla – podle svého, a že jsem se tomuto jejímu ženskému světu přizpůsobil velice rád a k tomu i své myšlení i životní styl a kupodivu mi koruna pána tvorstva z hlavy nespadla. Rovněž jsem si zvykl, na to, že se mnou často mluví a oslovuje v ženském rodě. Proto mně překvapilo, když mi Šárka ten večer sdělila: „Peťulko, vůbec se mi to nelíbí, že se mnou žiješ a nežiješ,“a myslela to v maskulinu.
„Jak tomu mám rozumět, ,žiješ nežiješ‘? zeptal jsem se. „Copak neležíme tu spolu v postýlce a kohopak mám asi v náručí?“
„Ano, ležíme, ale každé ráno odjíždíme odsud do zaměstnání. To chápu, ale co se mi nelíbí, je, že si pokaždé musím takřka každý den přijet pro tebe do bytu ve městě a někdy si nejsem jistá, kde vlastně bydlíš, se mnou, nebo ve městě ve studiu. Dobře vím, že tam pracuješ a přijímáš zákazníky. „Šariku, máš pravdu s tím věčným dojížděním, ale nemám na vybranou.
Děkuji Zuzaně, že mě přinutila obléci punčocháče jako cvičební úbor a Janě, že to vylepšila svými kalhotkami. Nebýt toho, nikdy bych tě asi nepotkal či nepotkala, ne, zcela určitě nepotkal a skončil bych jako zapšklej a zarostlej orangutan.
„Peťulko, žádný zarostlý a zpustlý orangutan již nejsi, copak to necítíš?“ a rukou mi zajela k rozkroku. „A i když pod rukou cítím ,robertka,‘ stále jsi má milovaná holčička, které jsem již mnohokrát řekla, že ji od sebe nepustím.
Zítra odpoledne probereme věci v bytě ve městě a přestěhuješ natrvalo sem,“ prohlásila rezolutně. „Moc toho potřebovat nebudeš – jen nějaké svrchní ošacení – to se rozhodnu na místě, protože kde bydlí holky, tam klučičí věci jaksi nepatří. A pro tvé DTP studio seženeme něco poblíž, ten byt dáme Janě.“ řekla a stulila se mi do náruče a dělala, že spí.
„Dobrá, souhlasím, zítra odpoledne přijdeš za mnou do studia a probereš tu mou veteš a vybereš, co se bude hodit. Ale teď se otoč.“ Protože nereagovala vyhrnul jsem ji košilku a začal si hrát s bradavkami, jež okamžitě ztuhly a druhou rukou sjel mezi nohy abych se dostal ke spodním rtíkům. Jen jsem je rozevřel a dotkl se poštěváčku, Šárka se prohnula a na ruce jsem cítil jak z ní vytryskl proud. To již seděla na mě a zeptala se: „Peťulko, taky budeš?“ Než jsem ji stačil přisvědčit, Šárka konstatovala: „Jseš, bude se nám dobře spát,“ a stulila se tak aby si vzala ptáka do ruky jako hračku za malou chvíli jsme usnuli.
***
„Tak mi ukaž ty své poklady, Peťulko! a otevřela skříně dokořán. Chvilku stála jakoby nevěřila svým očím a pak se vrhla ke hromádce košil.
Přebírala jednu podruhé a odkládala je na pohovku, jež stála vedle. Jen dvě či tři flanelové košile, jež obstály v její prohlídce odložila zvlášť, jinak všechny ostatní odhrnula na bok a stejně tak odložila i těch pár kravat co jsem měl. Pak se zájmem se pustila do hromádky slipů a trenek a přebírala je kus po kuse a samozřejmě je odkládala na druhou hromádku a čas od času se na mně soucitně podívala, jakoby říkala:
„Chudinko, tak toto musel nosit?!“ Trička ani neprohlížela. Ze svrchního ošacení mi nechala ještě jedny džíny, šortky a vycházkové kalhoty se sakem a nad tmavým oblekem jaksi váhala. Pak si spíše pro sebe řekla budiž. S napětím jsem očekával její verdikt: „Nedá se, Peťulko, nic dělat,“ řekla, „ale toto je fakt veteš na vyhození. Ještě dobře, že mám doma dost svých hadříků, takže nahá chodit nebudeš, a ty ponožky ještě přeberu, ale jak vidím – také nic moc.“
Chtěl jsem namítnout něco v tom smyslu, že chodit nahý ani nemíním, když se z Šárčiny kabelky ozval mobil, jež přerušil její výklad. Když se podívala na displej, jen podotkla: „To je Verunka.“a nastal mezi nimi vodopád slov, jimž jsem vyrozuměl, že mluví o jakési prodejně, a tak jsem jen tázavě na ni hleděl. „Verunko, na to si musím sednout a řekni mi to ještě jednou.“ Chvilku poslouchala a řekla: „Jsme u Peťulky ve městě a právě jsem ji udělala inspekci šatníku, to ti řeknu pak, ale hned k vám jedeme, voláš v pravý čas a Peťulka se nebude moci už vymlouvat, že nemá kam jít.“
Děsně jsem se na Šárku zamračil, ale ta na nic nedbala a do telefonu Verunce řekla: „Tak pá, hned jsme tam.“
„Co se děje, Šari?“
„Nic, Peťulko, jenom to, že se budeš stěhovat. Verunka mi volala, že se definitivně uvolnila malá prodejnička sousedící s jejich salonem, ale smlouva o jejím pronájmu se musí podepsat nejpozději zítra ráno. Dále povídala, že stačí vybourat jen dveře a budeš moci využít jejich sociální zařízení, protože to tam není a Iva již dostala od majitelů objektu povolení ty dveře tam vsadit a také donesla návrh nájemní smlouvy – stačí prý jen podepsat. Ty dveře jsou prý práce na dopoledne a odpoledne se můžeš nastěhovat. Stejně toho tady moc nemáš a ty počítače odvezeš nadvakrát,“vychrlila na mně jedním dechem.
Zalapal jsem po dechu a pomyslel si, že to asi tak jednoduché, jak to holky viděly, nebude. Pak jsem se Šárky zeptat, kdy to spískala. „Peťulko, tobě se to nelíbí?“ a v jejím hlase jsem zaslechl jakýsi spodní tón krajní nespokojenosti. Vzal jsem ji do náruče zatočil s ní a řekl: „Tak tedy jedem za holkama se podívat, kam budu chodit do práce, ale mohla jsi mi o tom, co chystáš, říci.“
„Nemohla, Peťulko, co kdyby to nevyšlo. Ale nemysli si, že mě tam budeš s Verunkou a Ivou dělat nějaká alotria, to bych si vyprosila.“
„Alotria“, na to slůvko jsem si vzpomněl, když jsme vešli do jejich salonu a Verunka mi padla kolem krku a dala mi pusu – no, pusu, francouzák to byl a do ucha mi zašeptala „to abys věděla, že jsi mezi bi ženskejma“ a já se na ni jen zašklebil. Iva byla zdrženlivější, i když jsem i od ní tu pusu dostal a později i něco jiného. Byl jsem zvědavý na své budoucí pracoviště a proto jsem řekl Ivě aby mi ukázala vedlejší prodejnu.
Skutečně, stačilo jen vsadit mezi ni a salon dveře a všechno dostalo nové dimenze a také mně napadlo jaké možnosti se tím otevírají. Když jsem si všechno prohlédl, zeptal jsem se Ivy na smlouvu o pronájmu. Byla přijatelná pro obě strany a skutečně stačilo ji jen podepsat. Navíc mne potěšilo, že pronajímatel byl ochotný po podepsání smlouvy tyto práce provést na své náklady a mě zbývalo jen vymalovat a nastěhovat se.
S Ivou a Verunkou jsem se dohodl, že současně vymalujeme i jejich salon a zedníka s malířem pozveme hned na pondělí.
V pondělí ráno jsem již z dálky spatřil Ivu jak odemyká vchodové dveře, takže jsem byl rád, že nemusím čekat a zmrzat venku, a brzy přijel i zedník s malířem, protože práce dělala jedna firma. Velice jsme si přáli, aby bylo všechno co nejdříve hotovo a tak hned jsem lítal jak hadr na holi, protože jsem byl k ruce jak zedníkovi, tak malířovi. Když po poledni zedník skončil práci, řekl padla i malíř jež vymaloval místnost sousedící s prodejnou a zázemí. „Uff,“ vzdychl jsem si a sedl si na židli, ke stolu k Ivě. „Máš toho také dost, co?“ zeptala se. Přisvědčil jsem a zeptal se, jestli by si dala kafe, že bych ho uvařil.
„Dala,“ přisvědčila a hned řekla, že je udělá, protože se ještě u nich v kuchyňce nevyznám. „Zítra to bude lepší, protože tu s námi bude Verunka, jež dnes musela jít k lékaři.“
„Jaký neduh ji postihl?“ zeptal jsem se.
Jen mávla rukou a šla do kuchyňky vařit kávu a když donesla šálky, jeden mi podala, vzala si mou ruku do dlaní a řekla, že až bude po tom všem, udělá mi manikúru, protože tak zničené ruce u chlapa ještě neviděla. Replikoval jsem, že jsem ani já neviděl hodně dlouho tak unavenou ženskou jako je ona.
„Co se divíš? Až do nynějška jsme si musely všechno dělat samy. Nikoho jsme neměly a je jen dobře, že tu nějaký chlap bude, i když Šárka stále tvrdí, že má doma holku se šulinkem, takže aspoň nějaký.“
„To se divím, Ivi, že nikoho nemáš, protože jak se dívám, jsi ženská, alespoň z mého prohledu, co by stála za hřích.“ Jen se usmála a já pokračoval: „ Z útržkovitého Šárčina vyprávění se domnívám, že patříš mezi čtyři procenta, ale to neznamená, že si tě nevážím a nerespektuji a nebo dokonce, že tě nemám rád. Moc bych si přál abychom zůstali dobrými kamarády, nebo podle Šárky – kamarádky. Co ty na to?“
Vstala, přistoupila ke mně a dala mě pusu se slovy: „Tu máš pusu od kamošky, Peťulo, všechno chce čas. Pojď, zamkněme krám a půjdeme domů.“
Doma jsem si napustil vanu vlezl do ní a rochnil jsem se se zavřenýma očima v teplé vodě a ani jsem neslyšel, když přišla Šárka. Nakoukla do koupelny a aby se hned vrátila a vhupla za mnou do vany, chvilku se hnízdila než dostala co chtěla a pak stačilo pár pohybů a bylo po všem a Šárka zavrněla: „Peťulko, jak málo nám stačí k dosažení rozkoši viď? Takové přivítání, když jsem přišla z práce jsem ještě nikdy neměla. Pojď, vylezeme z vany, voda již chladne. V pokoji jsem nachystala oblečení, tak si je vezmi, já dám do pračky prádlo, máme ho tu již požehnaně a jak uklidím vanu a přijdu za tebou“
V pokoji jsem na křesle našel nachystané naše obvyklé domácí oblečení – kalhotky a dvě dlouhá trička. Oblékl jsem se a druhé kalhotky s tričkem jsme donesl do koupelny Šárce.
V kuchyni jsem postavil vodu na kávu a než se Šárka vrátila z koupelny, byly na stole připravené šálky s kávou.
„To je obsluha,“ pochvalovala si.
„Musím, protože tu v kuchyni nechci být sám, když budu chystat večeři.“
„Peťulko, kolikrát ti povídala, že máš říkat, ,sama‘,“napomínala. „Fakt, to kafe mě ale bodlo. Pověz mi, jak proběhl den na novém pracovišti?“
Pustil jsem se do podrobného referátu a mezi tím jsme vložil marinované pstruhy do pekáčku a začal loupat brambory. Jeden brambor mi spadl na podlahu a tak jsem se pro něj sehnul a cítil jsem, jak se tričko vyhrnulo nahoru a Šárka se zasmála a řekla: „Ještě ti něco chybí“ a přinesla z pokoje punčochy. Natáhnout mi je však nestihla, protože zazvonil domovní zvonek a Šárka se zamručením, „koho to čerti nesou,“ šla otevřít.
Podle hlasu jsem poznal, že příchozí je Verunka. Když přišly za mnou do kuchyně, postavil jsem vodu na kávu a zeptal se jí, jestli si s námi vezme k večeři pstruha, protože dnes večer vařím já a že to jsou poslední ryby, a jsou to ryby z řeky, jenž jsem chytil, a ne z farmy. Když kývla hlavou na souhlas, přidal jsem o několik brambor do hrnce víc a postavil na oheň a zeptal se ji: „Co se ti stalo, Verunko? Jseš jak zmoklá slepice.“
„Byla na tomografu, řekla Šárka místo ní, „s tímhle,“ a ukázala si mezi nohy.
„A dopadlo to?“ zeptal jsem se.
„Naštěstí všechny výsledky byly negativní, ale má doktorka mě tam poslala, že jsem si stěžovala na bolesti v podbřišku. Ale už bych to nechtěla opakovat, protože vyšetření a sonda byly hodně nepříjemné a můžeš být Peťko, ráda, že to nemusíš absolvovat.“
„Mohou mě potkat jiné věci,“ opáčil jsem, „ale bolí tě to ještě teď, Verunko?“
„No, cítím to. Byla bych samozřejmě raději, kdybych si tam mohla strčit něco jiného, třeba šuldu než tu studenou, neforemnou a neohebnou sondu,“ a ukázala na mě na kalhotky.
Šárce se téma rozhovoru pranic nezamlouvalo a patřičně to dala najevo: „Peťulko, že ti dám kalhoty nebo sukni! S punčochami,“ vyhrožovala.
Poznámku jsme nechal bez povšimnutí a podíval jsem se do trouby na ryby byly upečené a brambory rovněž a tak jsem nachystal talíře, otevřel sedmičku bílého a pozval holky ke stolu.
Po večeři jsme semleli kde co, ale nejvíce se hovor točil kolem našich provozoven.
Když Verunka odešla, vrátila se Šárka k předchozímu tématu. „Peťulko, takové žertování se mi pranic nelíbí i když je Verunka má kamarádka.“
Její rozhořčení jsem ale zvýšil poznámkou, že se přece říká, ,že kamarád taky rád‘ a že se domnívám, že to můžeme obrátit a také říci, že ,kamarádka taky ráda,‘ ale hned mě napadlo, že naše soužití v nově otevřené provozovně nemusí být bez problémů, a tak jsem to Šárce hned řekl. „Šariku, uvědom si, že s holkama v budoucnu strávím hodně času, a kdybychom na sebe měli žárlit, mohlo by to s námi dvěma špatně dopadnout. „Já také ne, Peťulko, ale nechci se o tebe s nikým dělit a každá taková narážka mne dokáže parádně vytočit.“
„Dobře, nebudeme se hádat, udělám všechno, abych ti nedal příčinu žárlit. Podívej, je už dost pozdě, zítra ráno vstáváme a čeká nás dosti práce, protože bych chtěl být do konce týdne se stěhováním hotový a ještě nám zbývá vymalovat a uklidit dvě místnosti. Musím se podívat pomalé dodávce, abych odvezl všechno najednou, protože stůl pod počítače, skříň s proprietami a to křesílko do osobáku nedám a když bude dodávka, odvezu to najednou. A v pátek to chci propojit i Iviným počítačem do jedné sítě, vyměnit zámky a potřebuji se podívat všechny vodovodní baterie a vyměnit těsnění a také jsem si všiml, i některé vypínače. Zkrátka je toho dost na práci.“
„To je všechno, Peťulko?“ zeptala se Šárka nevinně.
„Nééé, teď se chci mážlit, ale do špatna aby se nám dobře spalo.“
„Do špatna? Jak tomu mám rozumět? Aha, už vím, ale dělej to pořádně!“ Mžiku byla nahá a také toho zbytku oblečení zbavila i mne a strhla mě na sebe. Začal jsem ji hladit a bloudil všude kam jsem se dostal. „Chci to jinak!“ poručila si, ale dělal jsem, že ji nerozumím, tak si mne položila na záda a v mžiku byla na koníčku a hned na po prve se trefila, a protože jsme byly mokří, vjel jsem do ní jako had a netrvalo to ani tak dlouho a „špatně“ se nám udělalo.
Ráno se nám pochopitelně nechtělo moc stávat a tak jsem tentokrát přišel poslední. Obě holky již tam byly a Iva instruovala malíře, jak kam kterou barvu položit. Malíř sice bručel o ženské, která neví co chce a nepřestane, dokud to nedostane, ale hned začal míchat hlinku. Zeptal jsem se ho zdali něco nepotřebuje a když odvětil, že pokoj, řekl jsem mu, že: „ten vám nedám, ledaže byste odešel do hospody, ale to vám nedoporučuji, protože byste měl potíže se šéfovou tohoto podniku, a stejně by vás přivedla za uši zpět.“
Ještě jsme si vyměnili pár libůstek, ale pan malíř se rozjel, že jsem mu tak tak stačil podávat co potřeboval, ale před polednem byla vstupní místnost, koupelna, kuchyňka a komora vymalovaná. Pak se mi řekl, že když mu i nadále pomohu, tak zvládne ještě ten můj kumbál, ať prý to má z jedné vody, protože by zítra věděl, jak využít čas lépe. Pomyslel jsem si něco o fušce, ale vidina mít to všechno za sebou již dnes byla příliš lákavá a tak jsem souhlasil.
Když se Iva přišla podívat, cože tam kutíme, nevěřila vlastním očím: „Páni, vy to máte hotové! To snad není možné.“ Pak zkontrolovala odvedenou práci a neodpustila si poznámku, že u ní v bytě by mu těch několik kocourů na stěnách neodpustila, ale i tak mu podepsala přejímku a jen prohodila, že malovat v zimě se rovná sebevraždě a nebýt toho, že ten vedlejší kumbál je pro mne, nechala by malovaní až na jaro.
Když přijela pro malířovo nářadí a harampádí dodávka, napadlo mě se zeptat řidiče auta, neví-li o někom, kdo by mě převezl z města sem těch pár kousků nábytku. „Kam, kde a kdy?“ byly jeho otázky, ale nakonec jsme se dohodli, že mě zítra ráno přestěhuje.
Když odjeli, zeptala se mne Iva jak jsem docílil toho, že malíř dneska zvládl práci místo tří dnů za dva. „Je to jednoduché, zřejmě komusi slíbil na zítřek fušku a tak mi řekl, že když mu pomohu, všechno vymaluje ještě dnes a byl bych debil, kdybych s ním nesouhlasil a navíc mě zítra dovezou těch pár kousků nábytku a počítače, takže to budu mít najednou a bez starostí.“
***
„Tak holky,“ povídám, „je pátek pár minut před polednem a skončili jsme jak bylo plánované. Máme vymalováno, uklizeno, jsem přestěhovaný a počítače fungují – jen ještě ty zákazníci, kdyby přišli.“
„Já už zákazníka mám, nebo spíš zákaznici?“ řekla Iva.
„A kde ho máš?“ zeptali jsme se dvojhlasně s Verunkou.
„Tady stojí,“ a ukázala na mne. „Přeci jsem Péti slíbila, že až to zde skončíme, že jí udělám manikúru a pedikúru,“ a důsledně mě oslovovala proti svému zvyku ve femininu.
Zazvonil telefon a vzala ho Iva a já jsem poznamenal: „To bude Šárka a chce se ubezpečit, jestli jsme ještě zde, protože mi říkala, že se pro mne zastaví, protože na dnešek sehnala lístky do divadla.“
„Ne, není to tvá Šárka, to je pro Verunku, volá paní Eliška, že v pondělí sem nemůže na zkoušku přijít a prosí Verunku, jestli by za ní nemohla zajít dnes po poledni, protože ty šaty nutně potřebuje již příští týden. Verko, co ji mám říci, půjdeš za ní?“
„Co mám s ní mám dělat? Je to má nejlepší zákaznice a nerada bych ji ztratila. Pověz ji, že k ní za chvíli přijdu,“ povzdychla si rozladěně Verunka. „A to jsem si myslela, že budu mít volno,“ převlékla se do civilu a odešla.
Úplně jsem na Ivin slib, že mi udělá manikúru zapomněl, že mi překvapením vypadl šroubovák z ruky. Jak jsem se pro něj sehnul, ucítil jsem, jak mi praskla guma v kalhotkách. Ošil jsem se a Iva se potutelně usmála a zeptala se: „Copak, Peťulko, co se ti stalo?“
„Nic menšího než že mi praskla guma v kalhotkách a je dost nepříjemné.“
„To se stává i lepších rodinách, tak běž se osprchovat a pak si sedneš tam ke stolku. Napřed ti udělám manikúru. A již jsi na ni někdy byla?
Ne? Tak mi tu nesmíš knučet, protože pro krásu musíš něco vydržet.“
Až doposud jsem z manikúry použil jen nůžky a pilník na nehty, když jsem vázal mušky a někdy pinsetu, to když jsem si vytahoval třísku nebo nějaký trn a lak jsem užíval jen k zalakování hlavičky právě uvázané mušky. A nyní celá ta souprava mučicích nástrojů, jež jsem nedokázal pojmenovat, ležela rozložena na a stole byla určena pro mou maličkost. To jsem ale nevěděl, že mě čekají daleko horší věci.
Pak se Iva pustila do práce a já měl co dělat, abych udržel jazyk za zuby a nesykal bolestí, když, Iva občas zastřihla záděru, a když navíc mi padaly z boků kalhotky.
„Co sebou pořád vrtíš? Už toho mám dost,“ a odběhla a když za okamžik přišla, podala mi červená tanga. „Jsou moje a nemělo by ti vadit, že nejsou Šárčina. A snad si nemyslíš, že nosím slipy nebo. nedej bože, nějaké ohavné trenky, protože jsem pořád ženská. Tak se převleč a nevrť se sebou. Už jsem hotová, ale musím ti nehty zpevnit lakem.“
„Jak hlavičku mušky,“hlesl jsem.
„Jako co? Jakou mušku?“
„Jako hlavičku mušky, ale nevšímej si toho. Já také, když uvážu mušku, musím ji zalakovat, aby se neroztřepila.“ Pak mně zahnala na masážní lehátko a pustila se do noh. Naštěstí jsem na nůžky a pilníky neviděl o to více jsem je cítil. „Kolik jsi roztrhala punčocháčů, Peťo?“
Nevím, několik jich bylo.“
„Jen několik? A to ti mám věřit?“
Chtěl jsem slézt z lehátka ale Iva mě zahnala zpět. „Ještě jsme neskončily, obrať se na záda.“
Poslušně jsem se obrátil a Iva mě přejela rukou po nohou a dívala se někam do protějšího kouta, jakoby duchem nepřítomna a pak se obrátila ke mne a řekla: „Jdeme na to.“ A pak to šlo ráz naráz. Na nohách jsem ucítil jak mi cosi teče a Iva na ni přiložila pruh papíru jenž v zápětí strhla a v tu chvíli jsem si připadal, že jsem se ocitl v rukou Mistra Mydláře a Iva pochopitelně nevynechala jediné místečko. Hrdost mi však nedovolila, abych řval jak tygr a když skončila tato tortura, měl jsem celého Petra v jednom ohni. Pak mne Iva namazala jakýmsi gelem, jež tu pálivou bolest ztišil.
„Tak, Peťulo, operace skončila, můžete jít s Šárkou do divadla, a obleč, já zatím nachystám kafe, však jsme si je zasloužily.
Nechápal jsem, co má návštěva divadla společného s mou neplánovanou depilací, ale mávl jsem rukou a šel pod sprchu.
Pustil jsem na sebe proud teplé vody a hledal jsem mýdlo, ale na poličce byla jen sprchová pěna. Když jsem si ji chtěl vzít, objevila se ruka jež mi ji rozetřela po zádech. Otočil jsem se a spatřil jsem Ivu. Stála tam nahá a mohl jsem na ni oči nechat. Byla štíhlá a měla chlapeckou postavu a přes to, že mi bolelo celé tělo, pták se mi okamžitě postavil. Usmála se a hned se ho chytla a řekla: „Ještě jsem neviděla z blízka žádného chlapa a žádného jsem ještě neměla, i když si s tebou nejsem jistá co jsi vlastně zač.“
„Chceš říci, že jsi ještě panna?“ zeptal jsem se užasle. „A jak to myslíš, že si se mnou nejseš jistá?“
Neodpověděla a vzala mě za ruku a položila ji na vyholenou kundičku. Prsty mi jaksi automaticky rozhrnuly spodní rtíky a nahmataly poštěváček, jež ztuhl a vystoupil ze stydkých závojů a překvapil mne svou délkou. „Peťulko, já…“ nemusela nic říkat, protože jsem cítil její orgastický výbuch a nato hned v zápětí ji výron semene postříkal pupík.
„Peťulko, co jsme to udělaly?“ptala se zmateně.
„Ivy, nic špatného. Oba či obě jsme podlehly náhlému popudu. Já toho nelituji, jen se bojím, abys nelitovala toho, co se stalo. Myslím si, že se tak nějak miluješ s holkami. Šárka mi říká, že jsem její holčička se šulinkem a já se tak skutečně, co jsem ji poznal, mnohdy cítím a přitom bych chtěl aby se nic na tom nezměnilo, protože…“
„Já to dobře vím, Peťo, Šárka mi tobě vyprávěla a já za dobu, co tě znám, skutečně tě někdy považuji za ženskou, i přesto že máš v rozkroku toto,“ a vzala si opět do ruky mého ptáka, který se znovu postavil. „Když jsem tě dnes poprvé viděla v kalhotkách, nevím proč, velice mne to vzrušilo a byla jsem ráda, že Verunka musela odejít a že tě mám pro sebe. Peťulko, je opět velký…“ zaprosila.
„Opravdu chceš?“
„Moc, chci poznat rozdíl mezi živým robertkem a umělákem, a už nebýt panna, ale nestříkej to do mě,“ poprosila a otočila a předklonila se…
***
„Kolik je vlastně hodin? Tři.“ řekl jsem a podíval se na hodinky. „Už by měla přijít Šárka.“
„Však už ti jde, podívej přes výklad ven,“ a v jejím hlase zazněl tón žárlivosti. Šárka se přihnala jako velká voda. „Volala mi Verunka, že jste již s úklidem hotovi a že si tě Iva vzala do parády. Jak ti bylo, Peťulo? Ukaž ruce. Špica,“ a oči ji sklouzly na nohy.
„Neboj, už punčocháče trhat nebude, paty a šlapky má jak batole,“ vskočila ji do řeči Iva. „Ale ještě něco, když maminky pusinky oblékají, neměly by jim dávat kalhotky se zteřelou gumou. Pak si nemají co obléci a musejí se spoléhat na výpomoc.“
„Tobě praskla guma u kalhotek? A to máš punčocháče jen tak?
„Nemá, já ji půjčila svoje,“ řekla zase Iva, a pro změnu přeletěl temný ruměnec po tváři Šárce. „Buď ráda, že máš za manžela tuhle holčičku se šulinkem, kdyby na jejím místě byl tvůj bývalý nadsamec, asi bys byla vdova, protože nevím jak by takovou situaci řešil, kdyby mu praskla guma u jeho ohavných trenek. Než by si vzal kalhotky, i kdyby to měly být tvé, asi by ho klepla pepka.“ A jak byla v ráži, pokračovala: „Řekla jsi Peti, jak se k tobě zachoval? Jak vidím ne. Připomenu ti to tedy,“ a obrátila se ke mně. „Ten její nadsamec ji přivedl do jiného stavu.
V nemocnici ale zjistili, že má mimoděložní těhotenství a je v ohrožení života a tak šla okamžitě na operační sál. Když za ní přišel ten její nadsamec, jež viděl svět jen skrze svého čuráka a na ženské viděl jen a jen kundu, kam toho čuráka vrazí, Šárčin ošetřující doktor mu řekl, že Šárka je již v bezpečí, ale již nebude moci mít děti. Na to on řekl, že je jen rád, že díky tomu aspoň ušetří na antikoncepci. Kdyby to řekl mě, já bych ho asi na mou náturu okamžitě zabila. Šárka jen požádala o rozvod a pak se naprosto duševně a tělesně zhroutila a o chlapech nechtěla ani slyšet. Promiň mi to, Peťulo, jsem ráda, že jsem tě poznala natolik, že tě mohu přivítat jako svou novou kamarádku.
„Šárko, tys uvažovalas o tom, že tu tvou holku oblečeš do divadla do šatů?“
„Uvažovala, ale žádné nemá, jen jednu vycházkovou sukni, co mu ušila Verunka a v ní byla jen jednou.“
„Dám mu tedy moje. Mám doma malé večerní šaty, které stejně nenosím, a Peti budou, jak se dívám, akorát. Zajdeme pro ně a do divadla vás obě nalíčím tak, že Peťku nikdo nepozná. Už se na to těším.“
Jen jsem zalapal po dechu a Šárka mě za Ivinými zády nastrouhala mrkvičku, protože jsem věděl, že se jí splní další její sen a to – dostat mě v šatech na veřejnost.