10 let poté
16. 3. 2023
ČASOPIS KONĚ A HŘÍBATA (leden 2020)
„Když si srdce vybere samo“
Dnešní příběh nepřináším jako autorka rubriky „Když si srdce vybere samo“ o někom, ale výjimečně o sobě a o mém životním koni. V lednu uplyne smutných deset let, kdy Laurena, kůň s nejkrásnějšíma a nejupřímnějšíma očima, které jsem kdy viděla, odcválala na nebeské pastviny.
Nebyla jsem její jezdkyní, nikdy jsem ani na chvilku na její hřbet neusedla. Patřila do jiného světa, než v jakém jsem žila já. Ona jako plnokrevník v roli závodního koně v dostihové stáji, já ve společnosti teplokrevníků v jezdeckém klubu. Od sebe nás dělily dlouhá léta stovky kilometrů. Ruka osudu nás ale nakonec svedla dohromady. A hned několikrát.
Všechno začalo v roce 1991 ve středočeských Tochovicích, kde našlo nový domov několik klisen přivezených z Francie. Prvotně určených pro výherní loterii tehdy fungujícího Fondu pro záchranu a podporu koní, ale ve skutečnosti s nimi ing. Václav Chaloupka počítal pro dostihové a posléze také chovné využití.
V té době jsem se o dostihové dění podrobně nezajímala, ale se zájmem jsem shlédla dokument o přílivu nové zahraniční krve do Čech, který televize při této příležitosti odvysílala. Při sledování různobarevného stádečka mladých kobylek dovádějících ve výběhu mě zaujala drobná roční ryzka se zajímavě přerušovanou úzkou lysinkou. Její podoba se mi vryla hluboko do paměti, aniž bych měla tušení, o koho jde.
Krůček po krůčku jsem vstupovala do světa turfu a tím se nevědomky přibližovala k mojí životní lásce. Laurenku jsem měla pořád v hlavě. Kvůli jménu? To neodhadnu. Byla pro mě krásným, avšak cizím koněm. Musela vyzařovat něco zvláštního, co mě k ní tolik táhlo. Těšila jsem se na každý dostih, kde jsem si ji mohla prohlédnout. Výstřižky z novin, kde byla zvěčněná, jsem opatrovala jako vzácný poklad. Na plno otázek, které si dokola i po těch dlouhých letech kladu, neumím přesně odpovědět. Jediné, co vím a co se jenom těžko změní, je fakt, že si „sobecky“ zabrala moje srdce na úkor ostatních koní, kteří mým životem prošli.
První procitnutí ze snu
Můj velký sen se poprvé změnil ve skutečnost na podzim roku 1994 díky vstřícnosti někdejšího zaměstnavatele. Nabídka netradiční reklamy firmy v roli majitele-sponzora dostihových koní se mu zalíbila, a tak jsme vyrazili do Tochovic podepsat smlouvu. Mezi vytipovanými klisnami jsme si vybírali tu naši. Je zbytečné popisovat moje pocity a nadšenou reakci v okamžiku, kdy se nám na dvorek přišla představit Laurena. Ing. Chaloupka dobře věděl, že na tuhle krásku ukážeme.
Tím skončilo nezávazné sledování její dosavadní závodní kariéry. Počátkem roku 1995 se Laurena „převlékla“ z dresu FZPK do modrých barev hotelu Thermal a stala se velice důležitou součástí mého života. Vždycky se mi líbili ryzáci, ale žádný mě nezaujal natolik, že bych na něho bez přestání myslela tak, jako na ni.
Naše barvy hájila Laurena dva roky. Ani jednou nevyhrála. Možná by jiný majitel přemýšlel o výměně koně, takového, který by mu zajistil očekávanou reklamu lépe. U nás tomu tak ani na chvilku nebylo. Dobře jsme si uvědomovali, že máme koně běhajícího v nejvyšší kategorii. Laurena díky své poctivosti patřila k respektovaným mílařům a nikdy nebyla pasovaná do role outsidera. Připravila nám mnoho krásných a nezapomenutelných zážitků, kvůli kterým je dostihový sport jedinečný.
Nečekaný konec kariéry
Z rovin přešla na překážky, ale její slibnou kariéru zastavilo zranění spěnky v červenci 1996. Dvoukilometrová Cena Jockey Clubu na karlovarském závodišti měla být rozcvičkou a zpestřením před dalšími překážkovými starty. Chovatelskou zkoušku, kterou vyhrál zadrženě o sedm délek Yocker, dokončila na předposledním místě. Její propadák byl vysvětlený krátce za cílem, kdy při pohledu na její pravou přední nohu bylo zřejmé, že z dostihu odejde s mizivými vyhlídkami na další starty.
S počtem 37 absolvovaných dostihů, z nichž 4 byly vítězné, byla definitivně stažená z dostihového provozu. Její štafetu převzal Victory Bell. Drobounký hnědáček naší stáji dopřál několik málo minut slávy také v zahraničí, když ještě tentýž rok v říjnovém mlhovém oparu triumfoval pod jezdcem Jiřím Plzákem ve steeplechase na vídeňském závodišti. Nechci být nespravedlivá nebo nevděčná, ale Laurenku v mém srdci nahradit nedokázal. A nepovedlo se to ani dalším našim koním, i když jsem je měla moc ráda. Scavage, Banalito, Hedeto, Magie Rose, Lahti, Escende, Démono a Sacramento, promiňte mi…
Když po dostihu stála Laurena v boxe s nohou fixovanou sádrovým obvazem a na všech přítomných okolo ní byl vidět smutek, naštěstí mě místo slz napadlo něco jiného. V tu chvíli pro mě bylo opravdu důležité jediné – zůstala na živu a veterinář s vysvobozující injekcí zůstal bez práce. Během relaxace a odpočinku v tochovickém výběhu jsem na chvilku měla svůj sen opět na dosah ruky, protože jsem si mohla Laurenku pohladit a pomazlit se s ní. Nebo ji jen v tichosti pozorovat.
Na konci roku 1996 se naše cesty na dlouhých 12 let rozešly. Odešla do napajedelského hřebčína, tolik kilometrů vzdáleného od mého působiště. I když mě srdíčko bolelo, věděla jsem, že na moravských pastvinách se má dobře.
Druhé procitnutí ze snu
Léta utíkala. Laurenky život v hřebčíně jsem se zájmem sledovala. Věděla jsem o ní díky pravidelným dodávkám fotografií a vyprávění několika spřízněných duší, které se s ní často setkávaly. Na dráze jsem fandila všem jejím potomkům. Pořád to ale byly jen krásné vzpomínky, nenaplněná touha, bláhové fantazírování.
Až přišel srpen roku 2008. Z Napajedel přišla zpráva, ze které se mi podlomila kolena. Laurena byla vyřazena z chovu a volná k prodeji.
Srdíčko bez váhání přikývlo, rozum ovšem velel jinak. Kde sehnat odpovídající ustájení? Takové, kde by mohla být neustále puštěná a navíc ve společnosti koní? Znamená pro mě tak moc, že zajištění jejího největšího pohodlí včetně celodenního dohledu bylo tím rozhodujícím argumentem, zda na nabídku kývnout nebo ji odmítnout. Začala honička s časem. Rozebírání všech vhodných variant v okolí Karlových Varů. Protože je takových středisek s celoročním volným ustájením stále málo, pomalu jsem rezignovala. A doufala, že hezké stáří prožije Laurena u jiného hodného majitele.
Co se týče respektování potřeb koní a péče o ně, tak se mi vždycky líbil přístup v Hipocentru Pá-Ja ve Stanovicích nedaleko od Varů. Ale zároveň jsem věděla, že to není veřejný jezdecký klub. Ani nafukovací útulek pro koně. Štěstí jsem ale zkusila i tady a nezávazně se zeptala. Na můj opatrný dotaz přišla zřetelná reakce: „A kdy si ji přivezeš?“ Projela mnou nepopsatelná radost a pocit velké úlevy. Přivezu tedy Laurenu do míst, kde je koním dopřán přirozený životní styl. Navíc mezi slušné a vstřícné lidi, kteří své vlastní pohodlí potlačují ve prospěch svých čtyřnohých přátel.
Protože je její poslední potomek narozený až koncem dubna, odstavila se Laurena až v listopadu a dostala deset dní na regeneraci. 15. listopadu 2008 po osmé hodině ranní bez sebemenšího zaváhání nastoupila do přepravního vozíku a vydala se na mnohakilometrovou cestu do nového domova. Úderem čtvrté hodiny odpolední po bezproblémové jízdě (nutno podotknout, že přijela naprosto suchá, bez stresu) vystoupila. Jak by ne, když mi ji přivezl osobně mistr svého řemesla Pavel Čechovský. V klidu si všechno nové prohlédla, strčila do mě a jako by říkala: „Tak mě tu máš a starej se.“
Její skvělý charakter se naplno projevil hned od prvních minut. Nic ji nerozrušilo. Ani plno lidí, skotačících dětí, pobíhajících psů a koček nebo koně ve výběhu. Jenom se často, dlouze a moudře zadívala do dáli a srovnávala si ve své rezavé hlavičce všechny nové vjemy. Jejím prvním kamarádem a zároveň ochráncem byl plnokrevník Benedikt. Možná, že si hned první noc popovídali o své dostihové minulosti. Vypadali jako dvojčata. Jakmile Laura udělala pár kroků, on ji okamžitě následoval. A také ji učil. Třeba u napajedla. Laurena se k jezírku na pití bála přijít ze strany, kde bylo více bahna. A tak ji Ben odstrkoval až k místu, z něhož bezpečně dosáhla na vodu, aniž by se zabořila do měkké hlíny.
Rychle si zvykla na řád, který ve stádě panoval. Vůbec jí nevadilo, že je až ta poslední, která se dostane ke krmivu nebo vodě. Odmítla mrazivé noci trávit v boxe a dobrovolně, vyzbrojená termodekou, hned svou první zimu v podhorském podnebí prožila se svými stádovými druhy ve volnosti. Nestála o suchý a nastlaný box. Měla k dispozici přístřešek ve výběhu, i když se o něj musela dělit s dalšími. Neměla ani vodu v optimální teplotě. V zimě to prostě nešlo a byli jsme rádi, když voda v nádržích nezamrzala. Neměla ani rozdělené dávky voňavého suchého sena. Balíky neomezeně přístupné spásala s ostatními ve výběhu. Bála jsem se, jak se s tím vším vyrovná. Srovnala se se vším obdivuhodně rychle a do party zapadla během několika dní. Když si přece jen chtěla přilepšit, použila osvědčenou ženskou taktiku. Třeba u dobrosrdečného Zorka. Aby se dostala na lepší místo u sena, laškovala s ním. Jakmile přestal být ostražitý, vyšoupla ho hlavou z jeho místečka a už hodovala, až se jí dělaly boule za ušima.
Ten, kdo se na plnokrevníky, a především ty z dráhy vyřazené, dívá skrze prsty, jim často křivdí. Právě takoví koně, snadno výbušní a nervózní, bývají zároveň velice citliví a oddaní. Dopřejete-li jim na všechno nové dostatek času, nekonečné trpělivosti propojené s důsledností a zkušeností (nebo alespoň dobré vůle), máte většinou vyhráno. A jste-li tak trochu i psychologem, který vidí do jejich duše, gratuluji. Získáte skvělého partnera.
Mám to ohromné štěstí, že mohu takové řádky psát z vlastní zkušenosti. Laurena, kdysi opěvovaná aristokratka, díky „převýchově“ koní ve stádě brzy vypadala spíš jako uličník. Někdy se tak také chovala. K pravidelným lumpárnám, které se velmi rychle naučila, bylo protrhávání ohradníku. Dokud někdo na vlastní oči neviděl, nevěřil, že by to jemné rezavé stvoření něčeho takového bylo schopno. Její úmysly nebyly na první pohled totiž vidět. Přišla k pásce a nenápadně na ni tlačila. Tlačila, až páska povolila. Když to nešlo jednoduše, rozešla se a s odhodláním sobě vlastním pásku probourala. Samozřejmě předtím zkušeně zkoumala, jestli je v pásce elektrický proud. Aby v tom nebyla sama, pokaždé s sebou vzala na exkurzi po okolí některého z koní. Když jí nešlo ohradník probourat, tak ho alespoň nějakým záhadným způsobem podlezla. A to jenom proto, aby se dostala na tu samou trávu, co měla ve výběhu.
Předváděla na oko svůj zasněný pohled do dáli, ale ve skutečnosti si opatrně vyměřovala vzdálenost, při které by mohla překročit nebo probourat ohradník. Když si byla jistá, že ji nikdo z nás nepozoruje, vydala se vstříc dobrodružství. Uprostřed vzdálené louky si spokojeně plnila bříško. Jenže se jí tam tak líbilo, že se většinou nenechala chytit ani na kyblík s krmením. Teprve když sama usoudila, že už má té příjemné změny dost, milostivě se rozvážným krokem odebrala k výběhu a nechala se zavřít.
Dnem i nocí dobrovolně čelila nepřízni počasí. Její stříbrné střevíčky sejmuté z kopyt sloužily jako ozdoba sedlovny. Co to všechno znamenalo v reálu? Z kdysi nablýskané závodní hvězdy se stalo bahnem obalené stvoření. Válela se v tom největším marastu, co našla. To vysloveně zbožňovala. Velmi rychle si zvykla na přirozený způsob koňského bytí. Bývala dříve opatrná. Až odtažitá. Pravidelný kontakt a péče odbouraly mýty o nervózních a vystresovaných zvířatech. Laurena pochopila, že ji před ostatními koňmi chráním, aby ji neodháněli, když nesu nějakou tu laskominku.
Věděla, že u ní stojím a čekám, než vyprázdní kyblík s krmením, aby nemusela po očku sledovat, který z nadřazených kolegů ji o baštu připraví. Všechny výhody si spočítala a pravděpodobně uznala, že neprohloupí, když mi bude věřit. Sama si mě vyhledávala. Stala se z ní závislačka. Není podstatné, jestli přímo na mně nebo na kapse u bundy, kde pokaždé našla něco dobrého.
Dostaly jsme se do fáze, kdy mi připomínala věrného psa. Stačilo na ni z dálky zavolat a ona opustila ostatní koně, balík sena i šťavnatou trávu a přilepila se na mě. Kéž by takhle u nohy chodila naše rozevlátá setří slečna. Něco podobného občas utrousila naše dvorní kopytářka Klárka: „Ona Barča byla už od malička spíš tak trochu kůň.“ Díky svým pozorovacím schopnostem Bára totiž odkoukala některé prvky z chování koní i z jejich pohybu. Na to jsem se zaměřila vlastně až potom, co si moje rodina a potažmo také známí posteskli, že se chová jako kůň a že to jim ještě scházelo. Bára na Laurenu hodně žárlila a trvalo téměř rok, než ji přestala ignorovat a přidala si ji do svého seznamu kamarádů.
S Laurenkou jsme vodítko ani ohlávku nepotřebovaly. K určení směru, kterým zrovna půjdeme, mi stačilo ukázat rukou. Pocit, že si sama pro sebe rozhodla, že chce být v mé přítomnosti, je nepopsatelný.
Snad nějakým šestým koňským smyslem vycítila, že je mojí životní láskou. Bez jakýchkoliv metod horsemanshipu i bez pravidelného výcviku a tréninku mezi námi vzniklo zvláštní pouto. Chci věřit tomu, že se mi chtěla odvděčit za období, ve kterém jsem jí dopřála být koněm se vším všudy – svobodným, ale neustále obklopeným dalšími koňskými kamarády, celosezónním popásáním se na rozlehlých pastvinách rozprostírajících se na úpatí Slavkovského lesa. A láskou, kterou musela vnímat nejenom ode mě, ale od všech dalších v Hipocentru, kde si duši a tělo neléčí pouze lidé. Sama se rozhodla, že budeme partnery. Připomínala mi, jak jsem s úsměvem říkávala, lízátko.
Jako každá ženská měla Laurena každý den jinou náladu. Většinou byla ale miloučká. Trpělivá na ošetřování kousanců od hmyzu nebo při vyndavání klíšťat. Slastně přivírala oči při vyčesávání hřívy a úplně největší rozkoší pro ni bylo, když jsem se jí hrabala v uších. Uměla být i paličatá a nesoustředěná, zejména při zvedání nohou. Nechtěla držet při zdlouhavém strouhání.
Těšila mě její ochota při práci ze země. Nic světoborného jsme nedělaly – soustředila jsem se na vysílání koně pryč a přivolání, následování člověka, překonávání „strašáků“ a klidné stání po odložení vodítka na zem. Také mi dávala jasně najevo, že půlhodinové čištění si můžu nechat pro někoho jiného. Jakmile jsem dokončila zkrášlovací proces a pustila ji zpátky do výběhu, co asi udělala? Vyválela se přímo v hnojišti nebo bahně. A jak u toho spokojeně mručela!
S oblibou vyhledávala pozornost návštěv. Nechávala se s nimi fotit a ochotně pózovala. Poslouchala, jak je krásná a hodná.
Dvě vzácné návštěvy za Laurenkou přijely v létě roku 2009. V červenci si k nám cestou na karlovarské dostihy odskočil ing. Václav Chaloupka, který stál začátku i na konci její závodní kariéry. Věnoval se jí jak na rovinách, tak na překážkách. Jeho rukama prošlo mnoho koní, ale pro Laurenu měl zvláštní slabost. Stejně takovou, jako jeho manželka Eva. Když jsem při posledním dostihovém dni sezóny 2008 na mosteckém hipodromu měla touhu podělit se o své budoucí štěstí s někým, kdo bude mít z mojí novinky určitě radost, věděla jsem, za kým jít. Paní Chaloupková se usmála a zavzpomínala: „Jo, Laurenka, to bylo zlatíčko. Ta byla a dospělá už jako mladá, taková rozumná dvouletá mamina.“
Druhou milou návštěvou zrzavou důchodkyni potěšil Ivan Kub. Když to trošku zlehčím, tak mohu říci, že Laurena a Ivan spolu prožili krásný, a také nejdelší partnerský svazek. Dokonalá dvojice, která spolu v Tochovicích trávila většinu času. Denně při tréninku i na dostizích. Vždycky tvrdil, že Laura patří ke koním, kteří mu nejvíce utkvěli v paměti a které měl nejraději. Také o ní vždycky mluvil jenom v superlativech – na ošetřování hodná, pod sedlem klidná a ochotná, v dostihu bezproblémová a vyrovnaná. Život je svedl dohromady v pravý čas – kvalitní kůň a kvalitní jezdec. Mělo to tak být. Před několika lety jsem při jednom letním prázdninovém mítinku na karlovarské dráze nemohla přehlédnout situaci, která mě hodně potěšila. A také, jak se říká, mě dostala. Ivan, v té době již trenér, poodešel od svého koně a vydal se k Hyphenovi, na jehož hřbetě v minulosti dosáhl nemalých úspěchů. Prostě chtěl jenom svého bývalého čtyřnohého parťáka pozdravit a pohladit ho po hřívě. Těšila jsem se, že jednou se takhle po dlouhých letech znovu pozdraví s Laurenkou. Tohle přání se vyplnilo v srpnu 2009. Po třinácti letech odloučení se Ivanova ruka opět dotkla její srsti.
Laurena se navzdory problémům s kopyty ráda předváděla ve cvalu. Ve výběhu si často pořádala své soukromé dostihy. Stejné nadšení z pohybu s ní sdílel jen málokterý z kamarádů. Ti se raději popásali. Nadšený z ní nebyl ani kozel Vojta, kterého pobízela k pohybu také. Milovala volnost, dobrou pastvu a bylo to na ní vidět.
Zvláštní pocity
S prvním sněhem a prvními prosincovými dny mě přepadaly zvláštní pocity. Vnímala jsem okamžiky, kdy jsem se vedle spokojené Laureny z ničeho nic oklepala a hlavou mi problesklo - co když se s ní něco stane? Nepříjemné myšlenky - bez příčiny. Přišly jen tak a zase odešly. Začala jsem ji více kontrolovat. Dostávala přidané dávky krmení. Schovala jsem ji pod dvě deky. Vodu jsem jí vozila v termoskách z domova, aby nepila tak studenou. Areálem voněl mash a Laura si spokojeně mlaskala. Všechno s ní bylo naprosto v pořádku a já si říkala, že to s tím strachem přeháním. Před vánočními svátky došlo k divné události. Její následky jsem si naštěstí uvědomila mnohem později, až po Laury odchodu. Při malé autonehodě, kdy auto skončilo nekoordinovanou pouť zádí v plotu, se vlastně nic nestalo. Až na pomačkané plechy. Při důkladné prohlídce škod na mě křičelo výrazné písmeno L. Laurena? I po těch letech mi běhá mráz po zádech. V plotě nebylo nic, co by udělalo do plechu tak výraznou rýhu. V tak výrazné podobě písmena L. Dneska už je jedno, jestli to byla náhoda nebo nějaké zvláštní varování. Uchránit před nepřízní osudu se mi ji stejně nepodařilo.
Několik málo dní před jejím náhlým odchodem se Laury závislost na mé přítomnosti ještě více prohloubila. Hlasitě na mě volala pokaždé, když jsem kolem ní prošla. To už chladné zimní noci trávila v boxe. Když jsem se chystala k odjezdu domů a otevírala dveře u auta, demonstrativně vzala do zubů hák a jedním tahem si otevřela dveře od boxu, jako kdyby říkala: „Nejezdi, zůstaň tu se mnou“. Tušila, že se blíží konec? Kdo ví…
Za první signál zdravotního problému mohu s odstupem označit situaci, ke které došlo 30. prosince ve chvíli, kdy mi šla ve výběhu naproti a podlomily se jí obě přední nohy. Obě najednou, až si klekla. Pomohla jsem jí zpátky. Vypadalo to, že na ledové krustě uklouzla. Těšila se na jádro, které jsem jí nesla v kyblíku. Pochutnávala si na seně, měla zájem o dění kolem a mazlila se. Následující den měla černý průjem, vypadalo to, jako by z ní stříkal Glukoflex. Na Nový rok jsem raději i přes to, že při vyprazdňování už trus měl tvar měkkých bobíků, odbornou pomoc zavolala. Veterinář předpokládal, že pozřela toxické spóry v půdě a píchl antibiotika, prolévali jsme ji H2O2 a dostala pastu na urovnání interny. Jako pacient byla naprostá jednička – nechala si dělat všechno. I ten odporně hořký roztok spolykala. Žádná skleslost ani nezájem, vše bylo při starém. To samé se opakovalo naštěstí i ráno, navíc uklidňující zpráva dorazila z laboratoře. Výsledky z krve potvrdily, že játra i ledviny jsou v naprostém pořádku.
Osud, na první pohled možná krutý a nespravedlivý, k ní byl milosrdný. Ušetřil ji zdlouhavého trápení a velkých bolestí. I ke mně byl shovívavý. Smrtící úder ji zasáhl nečekaně. V poklidu. Spokojeně přežvykovala seno, a občas vykoukla ze svého boxu směrem k silnici, jestli náhodou nejede její lidská „maminka“, aby ji zaopatřila a pomazlila se s ní. Jenže náhle padla k zemi. Stihla jsem k ní přijet ještě v době, kdy mě vnímala. Vnímala moje hlazení a uklidňování. Bojovala téměř dvě hodiny, ale postavit na nohy se nedokázala. Nepomohla jí ani rychle napíchnutá infuze. Později už nemohla zvednout ani hlavu. Nepřicházela v úvahu ani poslední minimální možnost na její záchranu, a to převoz do Brna, kde by ji zavěsili a žilně podávali medikamenty a infuze.
Naposledy se na mě podívala svýma nádhernýma očima a upadla do agónie, ve které snad už nic zlého nevnímala. Bohužel ale neslyšela ani moje zoufalé prosby, aby mě tady nenechávala samotnou.
Vím, že nelze zastavit koloběh života, ani měnit rozhodnutí přírody. Nesmířím se ale s jednou věcí. Čekala jsem na ni dlouhá léta a je mi líto, že naše společné štěstí trvalo pouhý rok. Rok intenzívní péče a lásky ze strany mé a spokojenosti a náklonnosti ze strany její. Kéž by se dočkala ještě jednoho pěkného jara. Laurena, která by letos oslavila třicátiny, si to zasloužila.
2. ledna 2010, několik málo dní před jejími 20. narozeninami, dotlouklo srdíčko výjimečné klisny, která rozdávala radost nejenom na dostihové dráze, ale také v chovu a v neposlední řadě i ve svém důchodovém věku. Pro každého, kdo s ní přišel do kontaktu, byla něčím jedinečná. Skvělým charakterem, bojovností a spolehlivostí v dostihu, vysokou natalitou a dlouholetým chovným využitím.
A čím byla jedinečná pro mě jako její poslední majitelku? Jednoduše tím, že existovala.
Mezi prsty mi prokluzuje dlouhá jemná hříva. Hladím její ladný krk a z nozder cítím teplý dech. Nemůžu se nabažit pohledu do jejích krásných očí. Takové chvíle prožívám už zase jenom ve snech…
