Učenci se neshodli v otázce, zda existuje halachická povinnost držet smutek za blízkého příbuzného.

Menší část učenců zastává názor, že neexistuje halachická povinnost držet smutek, tj. že pozůstalý není povinen za zesnulého držet smutek.
Tito učenci svůj názor opírali o skutečnost, že Bůh několika významným biblickým postavám zakázal truchlit nad ztrátou blízkých. 
Prvním příkladem takové osobnosti je velekněz Áron, jemuž Bůh zakázal truchlit nad ztrátou svých synů, jak je psáno: Mojžíš řekl Áronovi a jeho zbylým synům Eleazarovi a Itamarovi: Nerozpouštějte si vlasy na znamení smutku a netrhejte svá roucha, abyste nezemřeli a aby se Bůh nerozhněval na celou obec! (3M 10:6)
Druhým příkladem je prorok Ezechiel, který nesměl truchlit nad ztrátou své ženy: Synu člověčí, jedinou ranou tě zbavím potěchy tvých očí. Nesmíš však truchlit ani plakat, neukápne ti ani slza. Jen tiché sténání, nekonej žádné smuteční obřady. Hlavu si pokrývej jako obvykle, na nohou si nech střevíce, neměj závoj přes obličej a smuteční chléb nejez. Ráno jsem o tom říkal lidem, a večer mi zemřela žena. Druhý den jsem udělal, co mi bylo přikázáno. (Ezechiel 24:16-18)
Třetím příkladem je král David, který netruchlil nad ztrátou svého syna a Písmo svaté ho za to nekritizuje: Nato David vstal ze země, a když se umyl, pomazal mastí a převlékl, šel se poklonit do יהוה Svatyně. Pak se vrátil domů, požádal o pokrm a pojedl. Co to děláš? řekli mu jeho služebníci. Dokud chlapec žil, postil ses a plakal, ale jakmile zemřel, vstal jsi a dal ses do jídla! (2. Samuel 12:20-21)

Většina učenců naopak zastává názor, že existuje povinnost držet smutek za některé příbuzné.
Tito učenci tvrdili, že velekněz Áron, prorok Ezechiel a král David nedrželi smutek proto, že na králích, velekněžích a prorocích spočívá רוּחַ הַקֹּדֶשׁ duch svatosti a/nebo proto, že mají prorocké schopnosti, a ten na kom spočívá רוּחַ הַקֹּדֶשׁ duch svatosti anebo ten kdo má prorocké schopnosti by podle těchto učenců držet smutek neměl. 
Podle těchto učenců se totiž prorocké schopnosti nebo schopnosti vyvěrající ze spočinutí רוּחַ הַקֹּדֶשׁ ducha svatosti neprojevují u toho, kdo je smutný. *

Kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův vysvětluje, že je to rozum, co vyžaduje, abychom drželi smutek a truchlili.
Kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův dále vysvětluje, že pro člověka je zcela přirozené, že truchlí nad ztrátou svých příbuzných.
A také to, že člověk prostřednictvím smutku a truchlení rozjímá o ztrátě blízkého člověka, čímž se liší od zvířat.
A nakonec také to, že člověk se v době smutku zamýšlí nad příčinami své ztráty a uvažuje o změnách ve svém životě, které by mu pomohly vyhnout se dalším ztrátám.
Smutek se drží kvůli pozůstalým, ne kvůli zesnulému!  

* Tóra například nezaznamenává jediné zjevení Boha Jákobovi od chvíle, kdy mu bylo řečeno, že jeho syn Josef zemřel, do chvíle, než se dozvěděl, že Josef žije, jak je psáno: Tu noc Bůh Izraelovi dal vidění. (1M 46:2)

Komentář k § 20.1

Proč se o povinnosti držet smutek nezmiňuje z generace na generaci předávaná ústní tradice סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jho dědictví)?

Ve většině případů byla přikázání, která nejsou výslovně zmíněna nebo podrobně popsána v Tóře, praktikována již před darováním Tóry na hoře Sinaj.
Tato přikázání byla předávána z generaci na generaci prostřednictvím ústní tradice סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jha dědictví).
Proč tedy kniha אדרת אליהו Plášť Elijášův, která tvrdí, že povinnost držet smutek existovala již před darováním Tóry netvrdí, že povinnost držet smutek vychází z ústní tradice?
Je tomu tak proto, že podmínkou platnosti přikázání vycházejícího z generace na generaci předávané ústní tradice סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jha dědictví) je konsenzus, tj. přijetí vším Izraelem.
V případě povinnosti držet smutek ale někteří učenci zastávali názor, že povinnost držet smutek neexistuje.
A protože nebyla splněna podmínka konsenzu, tj. jednomyslného přijetí vším Izraelem, není možné považovat držení smutku za povinnost a přikázání vycházející z generace na generaci předávané ústní tradice סבל הירושה Sével ha-jeruššáh (jha dědictví).

Existuje povinnost držet smutek?

Věřím, že rozum velí držet smutek za zesnulou blízkou osobu a že upřímný projev smutku nad ztrátou blízké osoby je důkazem dobrého charakteru truchlícího, mám ale jisté pochyby o racionalitě karaimského pohledu na držení smutku.
Je rozumné a správné, že držíme smutek za své nejbližší příbuzné, je ale rozumné požadovat držet smutek pouze za nejbližší příbuzné?
Neměli bychom držet smutek i za svého oblíbeného učitele, nejlepšího kamaráda nebo za prarodiče?
Je rozumné omezit smutek pouze na nukleární rodinu, tj. pouze na rodiče a děti a vyloučit širší rodinu?
Je rozumné držet smutek za biologického otce, kterého jsme nikdy nepoznali?
Jsou smuteční obřady stanovené učenci jediným rozumným způsobem projevení smutku?
Stručně řečeno, pochybuji, že existuje halachická povinnost držet smutek, a to proto, že nelze rozumem jednoznačně odvodit, za koho a jak držet smutek.
Domnívám se, že upřímný projev smutku je důkazem dobrého charakteru truchlícího, ne halachickým požadavkem.
Morálnímu jednání se učíme prostřednictvím biblických příběhů, ne prostřednictvím přímých příkazů.
V biblických příbězích se setkáme s četnými zmínkami o truchlení nad ztrátou blízké osoby, zároveň ale v Tóře nenajdeme přikázání držet smutek, z čehož vyplývá, že upřímný smutek je projevem dobrého charakteru, ne povinností.

Kněz כֹּהֵן a smutek

Někteří učenci zastávají názor, že Boží příkaz, aby prorok Ezechiel netruchlil nad ztrátou své ženy, je důkazem toho, že neexistuje povinnost držet smutek.
Prorok Ezechiel ale pocházel z kněžského rodu, tj. byl potomkem Mojžíšova bratra Árona, tj. byl כֹּהֵן kohén.
Otázkou je, zda mohou běžní kohaním כֹּהֲנִים držet smutek za někoho jiného než za své rodiče, děti a sourozence. 
Tóra totiž kohaním כֹּהֲנִים výslovně zakazuje, aby se rituálně znečistili kontaktem s mrtvolou, výjimkou je pouze kontakt se zesnulým rodičem, dítětem, bratrem nebo svobodnou sestrou, jak je psáno: Mluv ke kněžím, Áronovým synům: Nikdo z kněží se nesmí poskvrnit kvůli mrtvému ve svém lidu, jedině kvůli svému nejbližšímu příbuznému. Smí se poskvrnit jen kvůli matce, otci, synu, dceři a bratru, také kvůli své vlastní sestře, panně, která neměla muže. (3M 21:1-3)
Znamená ale skutečnost, že se kněz nesmí rituálně znečistit kontaktem s mrtvolou jiných osob, než jsou nejbližší příbuzní, také to, že nesmí držet smutek za nikoho jiného než za nejbližší příbuzné?
Tóra zakazuje, aby velekněz kohén gádól כֹּהֵן גָּדוֹל držel smutek a aby se rituálně znečistil kontaktem s jakoukoli mrtvolou, jak je psáno: Kněz, který je mezi svými bratry nejvyšší, ten, na jehož hlavu byl vylit olej pomazání a který byl pověřen nosit svatá roucha, si na znamení smutku nesmí rozpustit vlasy ani roztrhnout své roucho. Nepřijde k žádnému mrtvému, nesmí se poskvrnit ani kvůli otci nebo matce. (21:10-11)
Někdo by tedy na základě výše uvedeného verše mohl dojít k závěru, že běžný כֹּהֵן by měl držet smutek pouze za své nejbližší příbuzné.

Domnívám se, že k tomuto závěru, tj. k názoru, že běžný כֹּהֵן by měl držet smutek pouze za svého otce, matku, syna, dceru, bratra a neprovdanou sestru, došel i rav Elijahu ben Moše Bašjači. 
To by znamenalo, že kněz כֹּהֵן nesmí držet smutek za svou zesnulou manželku.
Zároveň by to vysvětlovalo skutečnost, proč prorok Ezechiel jako běžný כֹּהֵן nedržel smutek za svou zesnulou manželku.
Z druhé strany to ale ani nepodporuje tvrzení, že neexistuje povinnost držet smutek.
Zajímavé je, že rav Elijahu ben Moše Bašjači Ezechielovým kněžstvím neargumentuje, to znamená, že buď považoval za přípustné, aby běžný כֹּהֵן držel smutek za koho chce, nebo alespoň že někteří karaimové, které se rav Elijahu ben Moše Bašjači snažil přesvědčit, považovali za přípustné, aby běžný כֹּהֵן držel smutek za koho chce.

Případ Árona a jeho synů

Synové velekněze Árona, Nádab a Avíhú, zemřeli poté, co ve Svatyni použili nepatřičný oheň, jak je psáno: Áronovi synové Nádáv a Abihu pak vzali každý svou kadidelnici, dali do nich oheň, položili na něj kadidlo a obětovali před יהוה nepatřičný oheň, jaký jim nepřikázal. (3M 10:1)
Bůh Áronovi přikázal, aby za své zesnulé syny nedržel smutek, to samé přikázal Áronovým přeživším synům, jak je psáno: Mojžíš řekl Áronovi a jeho zbylým synům Eleazarovi a Itamarovi: Nerozpouštějte si vlasy na znamení smutku a netrhejte svá roucha, abyste nezemřeli a aby se Bůh nerozhněval na celou obec! Vaši bratři, celý dům Izraele, budou oplakávat ty, jež יהוה sežehl. (3M 10:6)

Učenci zastávající názor, že neexistuje povinnost držet smutek, předkládají jako důkaz výše uvedený verš.
To je ale velmi překvapivé, protože velekněz כֹּהֵן גָּדוֹל by neměl držet smutek ani za nejbližší příbuzné, včetně synů, jak je psáno: Kněz, který je mezi svými bratry nejvyšší, ten, na jehož hlavu byl vylit olej pomazání a který byl pověřen nosit svatá roucha, si na znamení smutku nesmí rozpustit vlasy ani roztrhnout své roucho. Nepřijde k žádnému mrtvému, nesmí se poskvrnit ani kvůli otci nebo matce. (21:10-11)
Z tohoto důvodu by se mohlo zdát, že příkaz, aby Áron nedržel smutek, jako důkaz podporující tvrzení, že neexistuje povinnost držet smutek sloužit nemůže.
Áronův případ (3M 10:6) by tedy mohl být důkazem pouze v případě, že by se prokázalo, že k němu došlo (chronologicky) dříve než k vydání zákonů týkajících se smutku kněží. (3M 21:10-11)

Z verše 3M 10:6 se ale dozvídáme, že byl vydán zákaz držet smutek i Áronovým synům Eleazarovi a Itamarovi, a to navzdory skutečnosti, že běžný kněz za nejbližší pokrevní příbuzné, tj. i za bratry držet smutek smí.
Skutečnost že Eleazar a Itamar nedrželi smutek za své zesnulé bratry podporuje tvrzení, že povinnost držet smutek neexistuje.