STŘEPINKY

Není třeba příliš věřit ve svoji obratnost, protože osud má své vlastní spády*
Z oblíbené knihy Marie Loukotkové

...Petronius oněmí. Před ním stojí panna s tělem svítivě bílým, jako z perleti, s vlasy tmavě rudými jako nejtmavší brunátné víno, s pohledem smutným jako vadnoucí květ. Stydí se stydět, že je nahá. Zavírá oči, aby neviděla pohledy kolem .Muži se zastavují, ženy umlkají závistí. Dívka je štíhlá jako šíp, křehká, ale pevná. Tak spanilou tvář nenajdeš v celém Římě, tak dojímavě krásné tělo nenalezneš v celé Itálii. Je krásnější než sama Poppaea Sabina, římská Venuše. A všichni, kdo se na ni dívají, to vidí, vyměňují užaslé pohledy a bez dechu upírají oči na sochu z živého mramoru, na nejsličnější ženu v Římě, která se tak znenadání zjevila v celé čisté nahotě na tržišti .Není to druhá římská Venuše ,protože Venuše je rozvitá a žádostivá-jako Poppaea, je to panenská Diana, cudná, nedotčená. Nejkrásnější žena v Římě. Soudce krásy jen stojí, mlčí a dívá se. Petronius se vzpamatoval. Neptá se po ceně. Hází staříkovi celý měšec. Skokem je u dívky a halí ji do svého pláště. Přivolává nosítka. Odvádí ji. Před nosítky se panna zastavila. Dívá se Gaiovi dlouho do obličeje. Konečně řekne:"  Otrokář mě mohl prodat. Ale ty si mě nemůžeš koupit. "Promluvila čistou latinou a její hlas mu připadá jako zpěv, jako šumění pompejského moře, jako bzučení včely v narcisovém květu ."Ale získat si tě mohu, krásná, krásná" šeptá zmateně a tiskne ji ruku...

Petronius
Nic není tak těžké aby se toho darebáctvím nedosáhlo
Malá skutečnost je lepší než velká předpověď
Není nic falešnějšího než hloupé lidské předsudky a nic hloupějšího než předstíraná přísnost
Jak zle je těm, kdo žijí mimo zákon, neustále očekávají zaslouženou odplatu
"Jeť málo lidí schopno přítele, jenž kvete štěstím, bez závisti ctít. Jed nepřízně jim sedá na srdce a břímě choroby jim zdvojuje. Jeť každý tížen svými bolestmi a trpí, zří-li štěstí u jiných. To věda - lidských styků zrcadlo znám dobře! - stínů pouhým přeludem bych nazval velkou přízeň, která je mi, jak se zdálo, projevovala."

"Čím větší kdo má strach, tím dále uhání. Lid sám-ó žalobný hled! - se v zmatku z města žene a pádí pod bičem své mysli vyděšené. Řím prchnout chce a lidé hrůzou zdeptaní jak slyší poplach znít, své domy opouštějí. Ten děti v strachu chyt, ten v klíně ukrývá své bůžky rodinné a nad svým prahem lká, smrt vraha svolává a klne v beznaději. Ti k hrudi tisknou manželky, jež vzlykají, a otce stařičké a děti odnést chtějí, jen o co mají strach, vždyť starosti neznají."