Příběh s koňmi
Moje láska ke koním propukla,když mi byly 3 roky.Tenkrát jsem poprvé seděla na koni na pouti.Byl to takový větší poník.Tenkrát jsem ještě koně ráda neměla.A tak mě mamka na koníka posadila a já jezdila do kruhu.Ten byl ovšem na 8 koní malý a tak se koně téměř kousali do zadku.No a mýho koníka právě nějaký kousl.On se začal vzpínat a "kozlovat".A já se jen držela křečovitě hřívy a mamka se snažila dostat přez zábradlí do kruhu,aby mně sundala.Než ke mně doběhla,tak kůň silně vykopl a pamatuji si že jsem letěla vzduchem a pak přistála koním pod nohama.Začali se vzpínat a pak …….Nevím.Víc znám jen z vyprávění.Pak se koně lekly a pár jich skočilo pryč.Ten chlap co je tam měl na starost je tam prý práskal bičem a plašil je.Pak se mamka odhodlala vlézt mezi běsnící koně a vytáhnout mě.Pak mě odvezla sanitka s těžkým otřesem mozku a zlomenou nohou do špitálu.Asi o rok později mi došlo,že koně miluju.Stále jsem rodiče přemlouvala na poníky na turistických jízdárnách, ale nepovolili.Bály se, aby se to neopakovalo. Jednou jsem jela s rodiči,to mi bylo asi 7 let na zimní rekreaci do Rokytnice nad Jizerou.Je tam statek Zlatá podkova.Tam se jim to líbilo a dovolili mi jet na koni.Jela jsem tam na valachovi Honzíkovi.Byl hodný,ale nechtěl klusat.Pak jsem jezdila po turistických jízdárnách a rančích.Pak jsem si v Praze našla jízdu za práci u koní.Tak jsem tam, chodila asi půl roku.Pak už ne.Znamenalo to v půl čtvrté vstávat přes všední dny,abych tam před školou vykydala,jít se domů osprchovat a ze školy rovnou tam,abych vyčistila koně,sedla,uzdečky a vzala je na pastvu.O víkendu ve 4.hodiny abych tam vykydala,nakrmila,vyčistila, vyčistila kartáče,a připravila koně na odpoledne.Pak rychle domů nasnídat a udělat úkoly,oběd a zase tam.Pořádně koně umýt,vyčistit a naleštit sedla.Kolem 2.hodiny se vyjelo na místo,kde jsem celé odpoledne vodila děti na koních.Pak kolem 19,hodiny jet do stáje,umýt koně od potu,vyčistit a rychle domů se vyspat.V neděli vstávat v půl čtvrté a nasnídat se,do stáje a opět,vykydat,někdy i dát koně na pastvu,pořádně umýt žlaby,vyčistit koně atd. atd.Tak až do 12.oběd a rychle zpátky.Kolem 13:00 se vyjelo na hyporehabilitaci.Cestu zpátky (asi 3 km) jsem mohla jet na koni.SUPER.Kvůli tomu jsem se dřela celý týden,kvůli půlhodince.Pak totéž co v sobotu navečer, rychle domů spát a v pondělí to samé.Takhle to šlo od července do května.Ráno vstávat a chodit do stáje za tmy a zimy,v dešti.A to jsem to měla od baráku 10 minut cesty.Nemyslete si,že je to nějaká krásná stáj.Je to betonový úkryt(stáje),kamenitý dvorek pro 9 koní asi 20x20m a těsně u silnice.Přes silnici byla tráva a tam jsme koně uvázaly k plotu a nechali pást.Za 3 měsíce jsem byla nevyspalá a nedávala jsem ve škole tolik pozor.Za 6 měsíců jsem řekla,že mi je špatně,abych se omluvila na víkend.Nadávaly.Ale povolily.Já od pátku večera téměř do pondělí rána spala v kuse.A v pondělí ráno opět do stáje.V tu dobu jsem byla šťastná.Byla jsem u koní a mohla i jezdit.Ale zanedlouho jsem onemocněla.Ráno,jako každé jiné jsem šla ke koním.Ale pak mi bylo tak špatně,že jsem nešla do školy.Ale ke koním jsem musela.Nemohla jsem zůstat doma.Prostě jsem si to nedovolila.Pak mě máma řekla,že zůstanu týden doma,ať si odpočinu.Byla jsem tak vyčerpaná a nemocná,že jsem neodporovala a šla si lehnout.Mamka zavolala ke koním,kde mně omluvila a přinesla dokonce 500,- kč jako omluvu za mojí nepřítomnost!Po týdnu jsem se vrátila ke koním,ale místo mě tam byla jiná holka.Řekla že je tu místo mě.Šla jsem za vedoucím a on řekl že je to pravda.A ať se k jeho koním nepřibližuji.Už sem nepatřím.Rozbrečela jsem se a běžela domů.Nemohla jsem překousnout,že už tam nepatřím.Ten půlrok tvrdé a namáhavé práce,za tu dobu jsem už bez těch koní, co tam byli nemohla být.Když dnes vídám holky co tam dělají,lituji je.Vím,že vstávají ještě dříve,jedou nočním autobusem aby byly v půl čtvrté u koní a vím,že stejně jednou už nebudou moc jít dál ani psychicky ani fyzicky.Jediná kladná věc je ,že mám díky tomuto půl roku dobrou fyzičku.Ale tento půlrok mi splývá.Nepamatuji si na zimu,Vánoce,narozeniny,známky ve škole,jestli byl nebo ne sníh.Jedině vstávání,radost,práce.Teď chodím do jedné moc pěkné stáje,kde se mi moc líbí.Tady se učím jezdit anglický způsob jízdy,teorii a parkur.Trenérka je moc hodná,přísná ale chápavá. Mají tu hezké koně a když se týden neobjevím nic se neděje.A díky tomu půlroku,který se snažím vymazat z paměti jsem se naučila se rozhodovat.Ještě před půl rokem jsem měla vlastního koníka.Ovšem před rokem nás porazilo auto.Jeho museli utratit a já vyvázla s roztříštěnou nohou.Myslím že tenhle příběh sem patří.I když už koníka nemám,někdy mi připadá jako by tu byl…
Komentáře
Přehled komentářů
No, pěkný... ALle řekla bych, že si dost přimýšlíš...
komentář...
(Rutynka, 1. 1. 2008 15:34)To je celkem pěkný,ale přehnaný s tím vstáváním a prací...
rtrtr
(aninim, 18. 4. 2007 20:00)
jo tak to možná bylo ale stejně trapárna.
Nechci psát dojemný příběhy, aby to každýho rozplakalo, ale chci vám podat fakta, jenom fakta.
Chodím jezdit do nejmenované stáje kde žije kobylka která nemůže chodit pod sedlo a tak je určená pro chov. Nechali sme jí připustit a načeně čekali na hříbě. Po 11 měsícech sme se dočkali opravdu krásnýho hřebečka ůplně zdravého. Byli jsme všichni nadšení, ale...
...po 2 týdnech se něco zvrtlo. Hřebeček jako když utne jen tak, zničeho nic ochrnul. více než 2 týdny musel musel viset v závěsné dece. Díky bohu, i přes ne zrovna potěšující výpověď veterináře, se to pomalu začalo zlepšovat a jednou ráno sme i zjistili že hříbě se staví na přední nožičky a ochrnuté zůstávají už jen zadní. Ale i o ty se po pár dněch začal opírat a my začali věřit že zanedlouho bude s ostatními hříbaty cválat po pastvinách.
jednou ale musela jeho majitelka jet koupit specielní krmení a hříbě na tu dlouhou dobu nechala ležet, aby se nezmohlo.
Zůstali sme u koní jen já, moje 2 kamarádky a manžel majitelky. Trenérka se ale dlouho nevracela a my museli domů pro věci,protože sme měli ten den spát ve stájích, bylo léto, proto sme jen obstarali koně a poprosili manžela trenérky, který vůbec nerozumí koním aby na hřebečka dohlédl. když sme se ale vrátili trenérka už byla zpět a telefonovala veterináři který jí řekl že ihned přijede. Věděli sme co se děje a rozběhli se ke stání kobylky s hříbětem. Kobyla byla přemístěná do jiného stání a hříbě bezmocně a strnule leželo ve slámě. Občas jen v ohromných bolestech kopalo předníma nohama a přitom nešťastně řehtalo. Věděli sme že má nebezpečnou koliku a také sme věděli co dělat.chytila sem hříběti hlavu a jemě ho poní hladila bylo miho líto. Pohled na umírajícího koně je strašný a nikomu ho nepřeji.
veterinář hříbě utratil a tak aspoň vím že netrpěl ikdyž měl před smrtí ohromné bolesti.
když mu veterinář píchal smrtící injekci držela sem ho za hlavičku a viděla jeho bezmocný pohled
prosím proto:
vím že je hodně lidí kteří útratu koní zazlívají lidem kteří k tomu dali pokyn, ale někdy je to opravdu potřeba a ti lidé dělají dobře když ukončí utrpení zvířat
u hřebečka o kterém jsem vám vyprávěla to bylo nutné, protože by buď do rána i přes snahu všech přítomných (děkuju) zemřel, ale v ukrutném utrpení a i kdyby se z toho hřebec dostal další koliku by dostal i přes neustálou péči protože nemá dost pohybu
Pochopta to prosím!!
Můj názor
(Samča, 13. 3. 2008 20:24)