Otevřu krabici, plnou minulosti.
Vyndám to co mi bylo darováno.
Otevřu rány co bolí teď víc než dosti.
Vyndám z ní vše, co bylo mi slibováno.
Verše a dopisy zpětně pročítám,
Úsměv se slzou se kříží..
Teprve teď tesknout začínám.
A žal se neslyšně ke mně blíží.
Jsem kamennou tváří – necítím.
Za mě nebe teď pláče.
Každý dopis, báseň letmě políbím.
A skrytý hlas se opět ve mně táže.
Ptá se a stále větu opakuje,
Mučí mě ta krátká slova.
Opět mou bolest protahuje,
Ta slova: „Víš, že jsi úplně sama?“
Nejsem ! mě život neskolí,
Jen další šrám na duši zanechá.
I když ta slova se mnou zápolí,
Hrdost že neublíží, si má duše ponechá.
Je tu ale někdo, kdo pomohl mi na nohy,
Kdo zvednul mě, a nechal mě dotknout se oblohy.
I když jen v myšlenkách se ukrývá,
Jak náplast některé rány zavírá .
Ale na to nespoléhám, ale slepě ho následuji.
Víc než na pár metrů se od něj nevzdaluji.
On drží mě za ruku, on cestu ukazuje,
Na životní boj mě teď připravuje.
Za tvůj čas děkuji a za věty upřímné.
I když jsou občas víc než nevlídné.
Tím učím se, tím chyby vyrušuji.
Vzdor a nenávist, jen díky tobě potlačuji..