Ona minulost - já kat ..
Po obyčejných věcech toužím,
V zajetí smutku příliš dlouho sloužím.
Temnými stíny obklopena.
Snad brzy budu štěstím vykoupena.
Na rozcestí vydávám se po cestě trnité,
Po cestě úskalím, hodně vlnité.
Útěkem už nic nevolím,
Teď právě – teď – s časem závodím.
Už ne spadlá, s bolavými rány.
Žádné slzy, kterými byly řádky psány.
Teď pomalu vypřímená všem se postavím,
Vůlí a hrdostí – vše špatné zastavím.
Sílu mi dává jen myšlenka jedna.
Co donutila mě, vystoupit z temna.
Ta žene mě kupředu – i když bláhově.
Skutečnost že splní se – heh – tak opravdu náhodně.
Jsem možná naivní a životem pokořená,
Ránami na duši pro jiné znetvořená.
Teď ale začínat musím sama.
Chci tu jistotu mít, že smysl já jsem si dala.
Netoužím po přátelích, beztak, tak falešných.
Po přetvářkách a činech nevděčných.
Sama se postavím a žal zastavím.
Ona minulost – já kat – o hlavu připravím.
Znova od začátku, od startovní čáry.
Od bídy, špíny a pokoře králi.
Vzpřímím se, mě už se neublíží.
Mě žádná prázdná slova, duši nezatíží.
Hrdá snad po době zase budu.
Pomalu vstávám, z bahna – já vstanu.
Po radosti toužit a žít chtíce !
Hrdá a bojovná jak důstojná lvice.
Budu i já ….