HELP - 2007
30. 9. 2007
HELP okem zúčastněného Sekvana
Letos poprvé jsem se spolu se svým roverským kmenem a jeho příznivci zúčastnil největší polní hry u nás HELP. Myslím, že budu mluvit za všechny vedoucí týmů, když vzpomenu na ten úžasný pocit při rozlepování těch velkých obálek ve kterých se ukrývala mapa a označení týmu. Ihned jsme začali připravovat strategii na několika typech map, žhavit vysílačky vymýšlet kódovanou řeč a čistit svíčky u našeho rudého žigulíka. Byli jsme připraveni vyhrát…
Nic ovšem není tak růžové jak se zdá. Účast nám odřeklo pár nedůležitých článků týmu v čele s řidičem. A sakra..takže na HELP pojedeme bez auta..
Pátek večer na autobusovém nádraží ve Vsetíně. Stojíme a čekáme na autobus v plné polní připraveni se bít s beznadějí. Kolem nás mraky dětí (budoucích zraněných), které my sahají na nůž, vysílačku a jiné nezbytné věci. Z třinácti bojovných členů expedice se stala skupinka sarkastických bojovníků, bojujících především vtipem.
Z Březin jsme vyšli zhruba ve 21:30 a na naše výchozí pozice na Bludném to byla ještě velmi dlouhá cesta. Nakonec ještě delší než se čekalo.. Cestou na nás narazilo několik skupinek válčících se zapadlými vozi ve velkých kalužích. Ano, alespoň jedno morální vítězství. Bleskurychle jsme kolem nich přeskákali a pokračovali. Několik chytrých hlav několik dní před námi pomazalo turistické značení a tak byla cesta velmi dobrodružná. Na Bludném bylo větrné velvyslanectví plné krásných slečen Potom si už jenom matně vzpomínám, že jsem ležel na zemi u nějaké chaty a klepal se zimou. Potom se rozednělo a akce mohla začít. Rozdělili jsme si sektory a šli prohledávat terén.
Po několika hodinách marného hledání a podezírání kolemjdoucích houbařů (zda-li také oni nejsou nepřátelé?) jsme s překvapením dorazili do Kateřinin. Zakempovali jsme na autobusové zastávce strategicky blízko samoobsluhy. Chvílemi zde atmosféra opravdu houstla. Například jeden pan T z týmu L (pozorně si jej zapamatujte bude o něm řeč i dále) zde řešil jisté problémy svérázným způsobem. Jinak zde ale panoval zlověstný klid. Letadlo jsme stále nenašli a pomalu jsme se vzdávali naděje, že ho bez auta nejdeme ale…
Ptáček (bystrý člen našeho kmene) si vzal vysílačku a pravidla. Začal číst.. ,,všechno co není zakázáno je dovoleno“ => skenování kanálů => neznámý Franta. Ano skutečně chudák neznámý a zmatený Franta nám řekl, kde máme vrak letadla hledat. Tímto bych mu chtěl poděkovat. Franto díky. A tak jsme se vydali k vraku letadla (všichni s propadlými vízy) a ukořistili cizímu týmu 2 Bety. Po cestě na velvyslanectví jsme byli svědky scény jak z akčního filmu, když tzv. Vsetíňačky s obrovsky horlivým výrazem a drtivým nasazením zachraňovali jednoho z raněných. Příště si do týmu naberu asi víc holek..
Odevzdali jsme Bety nechali se zatknout vojskem, zaznačili do mapy, přemluvili několik vozidel aby nás svezli a byl konec. Nikdy mi ještě 16 hodin neuteklo takhle rychle. Myslím, že o co jsme se umístili hlouběji ve výsledkové listině o to máme hlubší zážitky. Neopakovatelná byla taky atmosféra cesty na autobus, kdy nás míjeli ostatní týmy a pěkně nám mávali a zdravili..
Až na jednoho. Tým L. Ano už jsem o jejich členovi T mluvil. Zastávka, velký jeep s velkým L. Tento velmi sebevědomý člověk na nás chtěl ukořistit víza a rozpoutal šarvátku na poklidné návsi. Byl to šiškový boj jak se patří. Po chvilce jsme zjistili, že víza nemá aktuální nikdo a pan T chtěl ukořistit alespoň pokrývku hlavy členky našeho týmu Mašinky. Její přezdívka hovoří tak nějak za vše. Dohnala toho muže, nezmohl se k odporu a tak s ním udělala ve vzduchu kotoul a vrhla jím k zemi. Otřesen a potupen odcházel pan T ke svému velkému L. Přihlížející z jiného týmu okomentovali tuto situaci nejvýstižněji: „tak teď bych se už na veřejnosti neukazoval.“ A čistě náhodou možná právě proto po ukončení hry zastavil tento jeep vedle nás a z okna vykouknul pan T, který mě obvinil z poškození jeho laku na voze. Jelikož jsem ve zmiňovaném boji nehodil ani jednu šišku usoudil jsem, že umím kouzlit a s lehkým úsměvem a s výhružky za zády jsem já a můj tým odešel k autobusu.
Tam mně hřáli sedačku vsetínská vlčata s pokřikováním: „D1 (mé označení) pojď si sednout k nám“. Takových tam křičelo víc a tak jsem si vybral neprivilegovanější místo a opustil dějiště této úžasné největší polní hry u nás. Děkuju organizátorům a všem kteří se pod letošním Helpem podepsali (panu T samozřejmě taky).
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář