Kdo to byl?  

Marek a Klára se rozhodli, že si vyjedou na kolech. ,,Nejezděte moc daleko! A nejezděte rychle! Nezapomeňte se brzy vrátit!" nabádá je starostlivá maminka.

Děti usilovně šlapou, až jim vítr hvízdá kolem uší. To je panečku rychlost! Minuli kukuřičné pole a vjíždějí do tmavého jedlového lesa. Marek, který jede jako první, za sebou najednou zaslechne volání. Ohlédne se a ptá se sestry: ,,Cos říkala?"

,,Nic, neřekla jsem ani slovo," odpovídá Klára.

,,Nedělej si ze mě blázny!" durdí se Marek. ,,Volala jsi na mě ty kluku! Tak teď mi řekni proč."

,,Povídám ti, že jsem celou dobu neotevřela pusu!" trvá na svém Klára.

,,No dobře, já ti teda věřím," bručí Marek, který nesnáší, když si z něj někdo utahuje.

Oba pokračují v jízdě. Když projíždějí pod košatými stromy, které lemují cestu, hlas se ozval znovu: ,,Kluku! Kluku!" Klára a Marek se na sebe udiveně podívali. ,,Kdo to na mě volá?" říká si Marek a začíná se trochu bát.

,,Je to opravdu divné," šeptá Klára vystrašeně. ,,Raději se vrátíme." Otáčí kolo a uhání k vesnici. Bratr pospíchá za ní. Ani on nemá rád podivné zvuky, zvlášť když přicházejí z temného a tajuplného jedlového lesa.

Hned po příjezdu domů se Klára a Marek zeptali tatínka, kdo to na ně v lese mohl volat: ,,Kluku!"

,,Tak to jste při té rychlé jízdě špatně slyšeli," vysvětluje jim tatínek. ,,Určitě to byla kukačka a volala na vás kuku, kuku. Škoda, že jste ji nezahlédli. Je to velký šedý pták s dlouhým ocasem a krátkýma žlutýma nohama. Když v lese zaslechnete její volání, znamená to, že už je jaro. Ale ostatní ptáky její křik děsí, znamená pro ně velké nebezpečí."

,,Jaké nebezpečí?" zajímá se Klára.

,,Je to zvláštní pták, který si nikdy nestaví vlastní hnízdo. Když přijde čas, aby kukačka snesla vajíčko, začne poletovat po lese a hledat hnízda ostatních ptáků. Když spatří na lípě hnízdo modřinky, posadí se na sousední větev. Jakmile dospělé modřinky odletí, kukačka vystrčí jedno z vajíček ven a nechá je spadnout na zem."

,,To je přece zločin," rozčiluje se Marek.

,,Už je to tak," pokračuje tatínek. ,,Na jeho místo kukačka snese jedno vlastní vejce - velké, bílé s červenými skvrnami. Barvou se od vajíček modřinky nijak neliší, je jen o hodně větší. Potom kukačka odletí. Když se modřinky vrátí domů, najdou sice pod stromem rozbité vajíčko, ale počet vajec v hnízdě souhlasí."

,,Chudáčci," lituje modřinky Klára. A co udělají potom? Vsadím se , že to velké cizí vejce vyhodí!"

,,Kdepak! Jakmile maminka sýkorka dostala kukaččin dárek, pochopila, že cizí vejce potřebuje také její péči. Po deseti dnech se vylíhnou dvě malé modřinky. Místo toho, aby jim pilně sháněla potravu, jejich matka zůstává trpělivě sedět na posledním vejci. Několik dní poté se malá kukačka proklove ze skořápky. Oproti ostatním je ohromná, má obrovskou hlavu a veliké oči.

Kukačka se vrtí a naříká. Má hlad! Rodiče-sýkorky létají široko daleko, aby pro ni opatřili dost potravy. Ale kukačku nedokážou nasytit. Ta už dokonce krade jídlo druhým dvěma mláďatům. Vráží do nich a klove je, protože je pořád hladová. A protože tak vydatně jí, velice rychle roste a hnízdo jí bude brzy malé."

,,A co se stane potom?" ptá se vyděšená Klára.

,,Aby si zajistila veškerou péči jen pro sebe, vyhazuje ty dvě malé sýkorky z hnízda," pokračuje tatínek.

,,To je hrůza!" křičí Klára rozhořčeně. ,,Nechci už ten příšerný příběh dál poslouchat!"

,,Jen počkej, vyslechni ho do konce. Není to zas tak jednoduché...Dospělé sýkorky krmí mladou kukačku, dokud se nenaučí létat..."

,,Ten příběh se mi protiví a nenávidím všechny kukačky!" trvá na svém Klára.

,,Byla by chyba je nenávidět," namítá klidným hlasem tatínek. ,,Bez nich by zanikly lesy, protože by v nich nezůstaly žádné stromy. Žádní ptáci by si nemohli stavět hnízda a vyhynuli by také!"

,,Jak to?" ptá se Klára podezíravě.

,,Kukačky jsou jediným druhem ptáků - zdůrazňuji, že opravdu jediným, který požírá veliké chlupaté housenky, co okusují listy a kůru všech stromů. Tím zachraňují celé lesy!"

,,No dobrá, tohle jim tedy přičtu k dobru," připouští Klára.