Star Gate: World of Gray 3
Star
Gate:
World
of Gray
Part
3 – Tajemný Charakter
By
Van Tom
r.
2132 pozemského letopočtu
Stanoviště
Beta
Jarod
se zadíval z oka své rezidence na stanovišti Beta. Šedé mraky pluly po
obloze a celé město se zdálo být mrtvé.
Už
zde byli přes týden a ještě si nezvykli na život 22. století.
A
to už měla vzlétnout Enterprise, uchechtl se Gray. Promnul si oči a zamířil do
kuchyně, Ellen už vařila kafe na dost nedůvěřivě vypadajícím kávovaru.
„Panebože…
je možné že tenhle čínskej šmejd přežije sto dvacet let?“ zakroutil hlavou při
pohledu na stroj.
Ellen
mu nabídla hrnek vonícího kafe.
Gray
po něm rychle chňapnul a usrkl.
„Teď
ti už můžu říct, že je z Ruska z 80. let?“ křivě se na něj zazubila.
„Ale
chutná pořád strašně,“ dopil šálek a položil ho na linku z nerezu. To tady
byl největší luxus. No co… když je jednou generál, tak ať si to užije.
//
Gray
vystupuje z auta a jde směrem k velkému ranči. U branky na něho kývne
vytáhnutý mladík – balík z venkova.
„Je
vevnitř,“ přikývne mladík a plivne na zem.
Gray
nic neřekl, jenom pokývnul hlavou a pokračoval za branku.
Dveře
byly otevřené a tak bez zaklepání vešel dovnitř.
Uvnitř
ho uviděl. Hrál si se svými vnučkami a na své holé hlavě měl slušivý texaský
klobouk, kdo by to do něho řekl?
„Dobrý
den, generále,“ pozdravil Gray a opřel se zábradlí.
„Běžte
si hrát nahoru,“ poslal je pryč plešoun v klobouku, „nazdar, co tě sem
přivádí.“
„Jsem
tu, abych vám řekl, že mám zájem o tu práci.“
„Ale,
Jarode, když jsem ti o ni říkal, ještě bylo vše v pořádku. Měl by jsi jet
pomoct najít otce, jednotkám se bude hodit každý člověk, ten prales je
obrovský…“
„Plukovník
Emerson mi včera řekl, že pátrání bylo zrušeno. Prý nenašli nic, podle čeho by
dokázali, že tam byl. Chci tu práci,“ přešel k němu, „pokud je tak
důležitá, jak tvrdíte, byl by na mě hrdý.“
Generál
se zamračil.
„Dobrá.
V pondělí mi končí dovolená, do té doby jste zde mým hostem. Ještě vám
toho o programu a komplexu musím říct hodně.“
„Děkuji,
generále Hamode.“
//
„Takže
by jsme měli zahájit útok zde a zastavit je palbou tímto směrem,“ ukazoval
Johanson na mapě jakéhosi solárního systému o čtyřech planetách.
„Podle
hlášení, tam Ishua nechal poslat dalších osm Ha’Taků,“ oznámil Dave, který měl
v rukách několik listů papírů a zakresloval do mapy značky.
„To
by nám znemožnilo ústup,“ zakroutil hlavou Johanson a napřímil se nad mapou.
„Myslím,
že by jsme měli provést menší sabotážní operaci, která by narušila jejich
obranu,“ navrhl McCallan.
„Tady
za Zetrou čtyři je malé pole asteroidů, měli by jsme přijít od tamtud,“ píchl
prstem Lick do mapy v místě jakýchsi drobných teček.
„Dobrá,
budeš velet druhé XC-04 a chci tam 4 Tel’Tacy koaliční rozvědky!“ přikývl
Johanson a odhodil stranou veškeré osobní neshody s Lickem.
„Měli
by jste vyrazit co nejdříve. Ishua tam bude přesouvat své další lodě
z vnitřní oblasti,“ řekl Dave.
„Má
tam hodně planet. Mohli by jsme říct Hosh-Pakovi ať podnikne menší výpravu,
přece mu ještě dlužíme něco od minula za ty al’keshe,“ sbalil mapu Johanson a
vydal se k lodi.
„Já
jsem doktorka Jasterová, budu vás provázet vaším uvedením do stáze a následnou
terapií magnetickou rezonancí,“ představila se milá doktorka s delšími
hnědými vlasy oděná v bílém doktorském plášti.
Stáli
ve velkém sále s bílými sterilními stěnami. Byli na vyvýšené plošině a
před nimi se nacházelo neprůstřelné sklo a za ním obrovský přístroj magnetické
rezonance. Tenhle vypadal podivně… v základu to byl normální pozemský,
opatřený komponenty od Tok-rů, s nějakými hi-tech udělátky antiků nebo
snad asgardů. Kdo ví k čemu všemu to sloužilo, když tu bylo to sklo.
„Počkat.
Kde je generál?“ zarazila se však doktorka.
I
SG-13 se ohlédla, ale Jarod tu nebyl.
„Říkal,
že musí ještě něco dořešit,“ vzpomněla si Dicková.
//
„Nataly,
v Brookdownu otvíraj nový kino, nechtěla bys tam se mnou večer zajít?“ vydal
ze sebe nejistě mladík s mutujícím hlasem.
„Uh,“
řekla zaskočeně mladá dívka, Nataly Dicková, „Pete… překvapil’s mě…“
„Tak
jo, nebo… nebo ne?“ tlačil ze sebe nervózně Pet.
„Promiň,
ale dneska večer, už něco mám,“ řekla nakonec Nataly a otočila se k odchodu.
Mladík
si v duchu nadával a sledoval jak odchází.
„Nataly,
počkej.“
„Ano?“
otočila se k němu nazpět.
„E,
užij si to,“ vyklopil ze sebe Pet.
Nataly
se usmála a sedla na kolo.
Všude
venku se už zatáhlo a byla teplá letní noc.
Pet
seskočil z kola a opřel ho o plot. Nejistě se rozhlédl a pak zamířil ke
dveřím domu.
Nahoře
se svítilo. Takže bude doma…
„Ahoj
Petře,“ pozdravila ho paní Dicková, která přišla otevřít.
„D-Dobrý
večer, paní Dicková. Chtěl bych mluvit s Nataly,“ řekl nejistě mladík a
v duchu se propadal.
„Dobře,
počkej chviličku. Je nahoře, zavolám ji,“ řekla mu paní Dicková a odešla.
Opřel
se o zábradlí na verandě a čekal.
„Nataly,
máš tu někoho… pojď dolů,“ slyšel zevnitř.
Poté
se ozvali lehké cupitavé krůčky, které se řítili z naleštěných dřevěných
schodů.
„Ahoj,“
pozdravil ji Pet.
Byla
stále v džínech a tričku. Pod paží si nesla několik knížek.
„Eh,
nazdar,“ pozdravila nejistě.
„Půjdeme?“
zeptal se Petr.
„Mmm,
vždyť jsem ti řekla, že na dnešek něco mám,“ vykrucovala se.
„Nikoho
tady nevidím,“ bránil se Pet a snažil se ji vytáhnout z domu. Už se
otáčela k odchodu, když se přemohla a zůstala stát na místě.
„Musím
si ještě něco dořešit,“ řekla a otočila se k úprku, když ji vypadla jedna
z knih.
Chtěla
se pro ni ohnout, ale Petr byl rychlejíší.
„Hmm,“
zamručel, když si prohlížel obálku knihy, „‘Fyzika – svazek třetí‘… Tak tohle
je pro tebe více, než já?“
„Ale
Pele, tak to přece není…“
„Ale
je,“ vzmužil se najednou Petr, „víš ty co, klidně se na tebe můžu vykašlat. Jen
si tu zůstaň se svou fyzikou. Končím s tebou, sbohem!“
Když
dořekl, hodil knihu na zem a otočil se k odchodu.
Nataly
se ze ním dívala, dokud nezmizel z dohledu. Na kraji se jí objevila první
slza. Sehla se a vzala ze země svůj svazek Fyziky.
„Co
potřeboval?“ zeptala se jí matka, která se vrátil z kuchyně.
„Ale
nic,“ řekla Nataly, „ještě se půjdu učit…“
//
„Dobrá,
začneme bez něj,“ přikývla Jasterová a pokračovala na chodbu a do jedněch
hermeticky uzavřených dveří.
„Proč
jsou zavřené a je na nich napsáno ‚nevstupovat‘?“ zeptal se podezřele Ness.
„Nebojte,“
řekla vyťukala kód.
Dveře
se s pod tlakem otevřeli a oni vešli dovnitř. Za nimi se okamžitě znovu
hermeticky uzavřely a v místnosti se rozsvítilo záložní zelené světlo.
„Vezměte
si tenhle oblek,“ pronesl nějaký chlápek přes komunikátor ve svém gumovém
ochranném obleku.
„A
co my?“ zkřivil úsměv Rick.
„Vy
je nebudete potřebovat,“ řekl muž.
Všem
přeběhl mráz po zádech.
Dalšími
dveřmi vstoupili do přetlakové komory a ovzduší se začalo pomalu měnit. Ze
stropu vyjeli neforemné trubice a začaly se sterilizací bakterií.
„Uáá,
padá na mě ledová voda a vy tu máte ochranný oblek!“ stěžoval si Fres.
Prošli
druhými hermeticky uzavřenými dveřmi.
Nacházeli
se v obrovské hale. Stáli na kovové konstrukci z mřížových panelů
odkud vedlo schodiště až dolů. Teplota se zde blížila bodu mrazu. Svítilo zde
temné zelené světlo a dole byly nějaké nádrže.
„Na
nic nešahejte, ten tekutý dusík tu může unikat,“ varovala je dole doktorka.
Když
sešli úplně dolů, nacházeli se přímo proti dvaceti velkým nádržím plných světle
zelené tekutiny a z boků chlazených tekutým dusíkem.
Ness
nejistě koukal dozadu a vyděsil se.
Prudce
se vrhl proti doktorce a svalil ji na zem, než stihla reagovat vytáhl ji
z pouzdra u obleku zbraň a namířil na ni.
„Co
blázníš?“ vykřikla zděšená Troyová.
„Co
– to – má – znamenat?“ řekl pomalu po slovech Ness a mířil doktorku.
„Uklidněte
se,“ říkala doktorka pomalu a zvedala se ze země.
Mřížované
plechy nad jejich hlavami se rozdrnčely. Ze zhora k nim přiběhlo celé
komando s odjištěnými samopaly.
Na
nic nečekali. Velitel běžel dál a pažbou přes hubu sundal Nes¨se k zemi.
Dva pomohli doktorce a ostatní mířili na zbytek SG-13.
Ness
chtěl použít devítku, ale velitel mu přišlápl ruku ve které ji držel. Sebral ji
ze země a natáhl k Jasterové.
„Doktorko,“
předal ji a znovu zatlačil tvrdou botou do Nessovi dlaně.
„To
je v pořádku,“ řekla mu a odstrčila ho od Nesse.
Pomohla
Rickovi zvednout se a popadnout dech.
„Mohl
by jste to zkusit ‚rozumě‘?“ zeptala se ho.
„Dobrá.
Kdo je v těch nádržích v zadu?“
Všichni
se podívali tím směrem.
„Um,
byli to… byli to pacienti. Byli vystaveni radiaci, někteří příliš dlouho,“
odmlčela se, hodně přemýšlela zda a jak jim to může říct, „prováděli jsme na
nich pokusy. Teď jsou ve stázi.“
„Jak
dlouho?“ zeptala se Dicková, těla plavoucí v zelené kapalině nevypadaly
nejlépe.
„Deset
let,“ řekla doktorka s klidem.
„Myslím,
že už nebudeme potřeba,“ řekl velitel komanda, pohlédl ještě křivě na Nesse a
poté se otočil k odchodu.
„Budete
nás tu také držet deset let?“ zeptala se rozrušeně Troyová.
„Ne,
ale potrvá to asi týden. Je to živný roztok, bude to jako by jste hluboce
spali. Postupně do vás budeme dávat různé látky a léky. Průběžně vás při tom
vystavíme radiaci. Na konci budete připraveni vrátit se na Zem.“
„Dobrá,“
přikývl nakonec Ness a natáhl ruku Troyové na rameno, „doufám, že Jarod nám
zaručí bezpečí.“
„Eh,
doktorko, já… nemůžete mě tu nechat. Já… už jsem byl vystaven radiaci, další
ozáření by bylo smrtelné,“ sklonil hlavu Fress.
//
„Hawku,
Fresi, v sektoru C se něco stalo s rozvodem, rychle to tam dejte do
cajchu!“ rozkřičel se kapitán.
„Jasně
šéfe,“ přikývl Hawk a táhl Frese za sebou směrem ze strojovny.
„No
tak, pust mě!“ osočil se nižší Fres a vyvlekl se mu.
„Není
čas na hádky, když se tady něco posere jdeme ke dnu všichni!“ usadil ho Hawk.
Chodba
byla prázdná, šli rychle jak jen to šlo.
„Sakra,
ty dveře sou zaražený…“ postěžoval si Fres, když se snažil dostat do sektoru C.
Hawk
se prudce rozběhl a narazil do dveří pod kliku.
„Uf,
už by to mělo jít,“ řekl a promnul si naražený loket.
„Rychle
na to!“ přikývl Fres a vrazil dovnitř.
Na
podlaze již byla velká kaluž a z trubek nahoře unikal pramínek vody.
„OK
kámo, hoď mi izolačku,“ vyzval Hawk a zamířil k rourám.
Situaci
však podcenil, vevnitř byla trubka protlačená a chránila ji tenká vrstva.
Jakmile se jí dotkl praskla a do obličeje se mu nahrnul proud vařící vody.
„Urgghhh!“
řval a oslepený padl k zemi.
„Hawku!“
vykřikl Fres a vrhl se k němu.
Rychle
ho odtáhl od trubek, voda v nich pomalu slábla a teď vytékala jen troška.
Fres
k nim skočil a snažil se to dodělat, ale praskly další dvě.
„Hla…hlavní
uzávěr,“ vydal ze sebe opařený Hawk.
„Jo!“
křikl Fres a vrhl se na druhou stranu. Nejdříve uvolnil záložní systém a poté
pustil normální. Cestou zpět ho zasáhlo několik výtrisků.
Hawk
tam nebyl.
Ve
dveřích tam stál kapitán.
„Blahopřeji
Ralphe, zachránil jste ponorku. Bohužel, došlo k poruše oběhu u jádra.“
Fres
na něho jen zíral, stál tam, uprostřed kaluže, promočený od hlavy až
k patě, aniž by si uvědomil riziko, které podstoupil.
„Na
obalu byla malá trhlina… to stačilo. Půjdete s těmito pány, mají
podezření, že by jste teď mohl být ‚radioaktivní‘…“ pronesl kapitán a pustil
dovnitř dva pracovníky v gumových oblecích.
„Ne!
Pusťte mě! Kam mě to taháte? Nechte mě!“ bránil se Fres.
Marně….
//
„Dobrá,“
sklonila hlavu doktorka, „pro tento případ tu máme toto. Ale nevím na kolik to
bude účinné a jestli to nebude potřeba brát pravidelně.“
Jasterová
šáhla do šuplíku a vytáhla dvě velké injektory naplněné neznámou tekutinou
žluté barvy.
„Tretonin?“
zkusila Dicková.
„Ne,
je to náš výrobek.“
„A-ha,“
přikývl Fres, vzal si přístroje do rukou a vyrazil po schodišti.
„Co
to k sakru je?“ nahrbil se Dave nad monitorem.
„Děje
se něco?“ znejistěl McCallan, který nyní musel řídit většinu stanovišť.
„Něco
na radaru. Proletělo to podezřele rychle orbitou planety,“ vypovídal Dave.
„Mám
je zkusit sundat?“ usmál se škodolibě Cardwell, přichystaný skočit do křesla a
vypálit drony.
„To
určitě. Mohl to být meteor, nebo tak něco… dronů je málo… vyšlete dva letouny
na průzkum,“ rozhodoval McCallen.
Dvě
zářivě černé X-302 upravené pro průzkumné mise vzlétly z hangáru
k místu průniku, ale nic nezachytili ani elektronicky ani opticky.
„Vracíme
se na základnu,“ oznámil vysílačkou jeden z pilotů.
„Nejspíše
to byl jen meteorit,“ přiznal McCallen.
„Neřekl
bych…“ zarazil se tiše Dave a zahleděl se na monitor, na kterém se objevovaly
propočty dráhy.
„Po
vstupu do atmosféry dvakrát změnil směr?“
„Tohle
je pro tebe, na,“ nabídl mu medik injektor.
„To
je od tebe milé, že mi to neseš, až sem,“ zakřenil se Gray, který se právě
díval na město z nejvyššího ochozu vládního paláce.
„Co
bych pro tebe neudělal…“ žertoval Fres a zkusil plivnout dolů, „hmm, padá
dlouho…“
„Ostatní
prý ve stázi budou týden, možná dva, podle toho jak na ně bude působit léčba.“
„Nebo
deset let, jak ti tam vzadu.“
„Doufám,
že z toho neměla Jasterová nějaké potíže,“ znejistěl Jarod.
„Hmm,
Ness se zase jednou unes a vlítlo na nás bezpečnostní komando, ale jinak
v pohodě…“
„Cha,
to se dalo čekat. Možná jsem vám to měl říct, ale jaksi jsem to nestihl. Dneska
jsem si pořádně přivstal.
„No
to se jeden má, když mu přihoděj takovou kočku na výpomoc…“
„Myslíš
Ellen? Tak to jsme viděli všichni, že na ní můžeš jen oči nechat,“ uchechtl se
Gray a poplácal Ralpha po zádech.
„Ale
klídek,“ mírně se začervenal doktor, „když už se smějeme tak si to píchnem, ne?
Aspoň to nebude tolik bolet.“
Vytáhli
injektory a zamířili na svá ramena. Stiskli spouště a vpravili si do těla
účinnou protilátku. Ralph se popadl za kolena a Jarod se podepřený o zábradlí
celý prohnul. Bodnutí nebolelo, ale vakcína šířící se tělem jako ďábel.
„Ou,
to je teda síla…“ polknul Fres.
„Myslel
jsem, že to bude působit, až při kontaminaci,“ přikývl Gray s podivně
zkřiveným obličejem.
„Ne,
ne,“ usmála se Ellen, která se právě objevila na schodech s táckem kávy,
„večer si ještě užijete.“
Fres
se co nejvíce vzchopil a hrdě prohlásil.
„Ale
to přece vůbec nebolí!“
„Ale
nekecej… sama jsem to dostala,“ kroutila hlavou a přejížděla mu rukou po
rameni, „tak kam jsi to dostal?“
„Au!“
procedil Fres skrz zuby, když se dotkla rány po vpichu.
„Dobrá
káva,“ pochválil Jarod a vrátil hrnek na tácek. Když se podržel za levé koleno
mohl už celkem chodit.
„No
jo,“ usmála se, „mám ti vyřídit, že ti břídilové dole něco zachytili na radaru
a nejsou si zcela jistí co to bylo. Ani se nedivím, svěřit takovým případům
obranu města…“
„Dobrá,
skočím se tam podívat. Teda, spíše dokulhám, ty tu asi zůstaneš s Ralphem,
co?“ provokoval Ellen i přes Fresovy záporné, vyděšen, nejisté a vražedné
grimasy.
„Ale
jasně,“ olízla se, „že, brouku?“
„Uh,“
vydal ze sebe Fres.
„Tak
co se to tu děje?“ zeptal se Gray, když jakž takž dokulhal do řídícího centra.
„Nevíme,
nějaká malá loď zřejmě přistála na planetě. Komanda teď pročesávají okolní
terén. Doufáme, že na něco narazí,“ kroutil hlavou McCallen, „musejí mít
výborné maskovací systémy, kdyby nezanechal tepelnou stopu po vstupu do
atmosféry, ani by jsme si ho nevšimli, ale pak se nám ztratil.“
„Dobrá,
myslíte si, že to vůbec může být nebezpečné? Nemohla to být nějaká poškozená
loď obchodníků?“ radši se ptal Gray.
Čelní
neprůstřelné okno s výhledem do města se mírně prohnulo a na povrchu
popraskalo. Poté dolehl i zvuk exploze.
„Nejspíše
ne.“
Když
se zvedl uviděl černý dým vycházející z blízkého průmyslového komplexu.
V místnosti
se ozvala poplašná siréna, blikl červený alarm, ale vše téměř v zápětí
ustalo.
„Zaútočili
na strategické body,“ rozhlédl se McCallan.
První
výbuch zničil centrální rozvodnu energie, druhá menší hlavní vysílač a třetí
zatarasila příjezdový most, který odděloval severní část a hangáry od zbytku
města.
„Okamžitě
stáhněte všechny z průzkumu. Potřebuji tady co nejvíce lidí. Vy
zabezpečíte Vládní budovu a blízké okolí, já se vydám do průmyslové zóny. Další
na řadě bude nejspíše stanice pro kontrolu bezpečnosti,“ rozkazoval Gray a
vytáhl ze zbrojnice vedle nabitou P-90.
„Rozkaz,
pane,“ přikývl McCallan a nasoukal se do neprůstřelné vesty.
Jarod
vyběhl ven na ulici a rozkázal dvěma komandům směr jejich patroly.
Přimhouřil
víčka a zadíval se na stanici kontroly. Ano. Něco se tam vážně pohybovalo!
Natáhl svou P-90 a zkusmo s lehkým zaměřením vystřelil. Mohl minout o
dobrých 30 metrů, ale cíl si toho všimnul a zmizel z dohledu.
Jarod
přebil a dal se doběhu k stanici.
A
zrovna teď, když mám team ve stázi, vedení někde tuří goauldy a můj jediný
medik má nedobrovolné rande...
Z takhle
vypjaté situace si za pár minut běhu úplně propotil tričku. Blbec jeden
hrdinský, musí dělat vždycky machra a ukazovat svou postavu a nenosit při tom
neprůstřelnou vestu?!
„Pane,
senzory zachytili nějaké elektromagnetické vlny tímto směrem,“ ukázal velitel
komanda, které ho doprovázelo, oděný do nafouklého brnění hranatých tvarů,
zelené barvy a zbraně vypadající jako montáž dvou P-90, granátometu a nějaké
rušičky.
„Máte
polohu?“ otřel si Jarod orosené čelo.
„Máme
směr, tudy tři sta metrů,“ znovu ukázal velitel, „mám přivolat posily?“
„Ne.
Nebo, zavolejte, ať jdou z druhé strany.“
„Rozkaz,
generále!“
Jarod
se znovu dal do běhu a s ním i celé komando. Plot s ostnatým drátem
nebyl překážkou.
Jarod
už zahlédl na konci dlouhé zdi siluetu tajemného útočníka, když se jeden
z vojáků neudržel a vystřelil.
„Sakra!“
křikl na něho Gray a rukou mu sklonil zbraň, „teď jsme ho varovali.“
Ozval
se svižný svist. Několik metrů před ně dopadly dva leskle šedé válečky. Vojáci
je napjatě sledovali, až došlo k implozi.
Ulici
zaplavil příval zeleného záření a téměř ihned ustal.
Velitel
si rukou pro jistotu otřel kryt přilby a poté rychle rukou vytáhl malé PDA
zařízení na jeho boku, které blikalo jako zběsilé.
„Pane,
narůstá zde radiace. Blíží se nebezpečným hranicím. Zřejmě za to mohou ty
zbraně,“ oznámil velitel od PDA.
Jeden
z vojáků komanda klesl na kolena.
„Měli
by jsme se stáhnout.“
„Ale
tak nám unikne,“ řekl Gray a sledoval ruku, kde se na nekryté kůži objevovaly
pupínky způsobené ozářením, přesto protilátka séra působila a buňky zasažené
radiací a rakovinou znovu vracela k životu.
„Já
to zvládnu, vy se stáhnete.“
„Jste
si jistý, generále?“
„Ano,
jsem.“
„Věřím,
že svou práci uděláte dobře.“
//
„A
synku, když už s tebou mluvím, generál Hamond mi říkal, že ti sehnal
práci,“ řekl Aaron Gray svému synovi.
„Ano.
Pracuji teď u letectva. Je to velice zajímavá práce, až přijedeš budu ti ji
muset ukázat. Ahoj,“ zavěsil Jarod asi po hodině telefon.
„Bohužel,“
řekl generál Hamond.
„Ale
vždyť pracoval u armády,“ bránil se Jarod.
„Vím,
byl můj přítel. Ale nezapomeň, že už u ní nepracuje a byl celkem dlouhou dobu
v zajetí nepřítele. Nic neříkám, ale jistí muži ve vedení by mohli mít
podezření, že by mohl být špehem. O našem projektu se nesmí nikdo dozvědět za
každou cenu. Je mi to líto, ale oddělení pro dohled už připravilo krytí, tady
je složka.“
„Tak
jsme tady, SGC.“
„Hmm,
myslel, jsem, že George pracuje na něčem jiném,“ zachmuřil se Aaron Gray.
„Jenom,
mě sem dostal, má jiné starosti. Tak pojď tati, ukážu ti to,“ vyzval ho Jarod.
Vystoupili
z auta před velikou šedou budovou.
Bylo
to veliké pracoviště Amerického letectva.
„Tady
testujeme nové letadla ve vzduchovém
tunelu,“ ukázal Jarod dolů. Byli v asi dvacet metrů vysoké hale a pod nimi
byla zavěšená stíhačka v termodynamické tunelu vystavovaný proudu vzduchu.
Aaron
se nepatrně zachmuřil. V telefonu to znělo zajímavěji, že by mu George
dlužil tohle?
„Zajímavé,
tady prožíváš ty dobrodružství a zachraňuješ lidi se svým týmem?“ zajímal se.
„Um,“
vypustil Jarod, věděl, že krytí nesmí prozradit nebo opustí SGC navždy a mu i
jeho otci provedou ‚výmaz paměti‘.
„Ano,
je to velmi zajímavé. Naše práce už zachránila mnoho výborných pilotů
v bouři…“
„Věřím,
že svou práci uděláš dobře.“
//
Tajemný
útočník se mu ztrácel v dáli a záření ho silně vysilovalo i když už téměř
zmizelo.
Napadl
ho snad dobrý nápad. S jinou možností už nepřišel.
Odklopil
P-90 a vystřelil flash granát. Ten letěl dost daleko, ale pak se odrazil od
vysokého železného plotu a vybuchl tajemnému útočníkovi přímo před ksichtem.
Dal
se do sprintu, aby oslepeného útočníka co nejdříve dostal.
Byl
asi metr osmdesát vysoký a byl v tmavě modré kápi s jakýmsi brněním
na rukou, které mu zpod pláště vyčnívaly.
Sakra,to
není brnění, uvědomil si pozdě, když začal útočit zblízka.
Je
to zbraň.
„Vzdej
se,“ řekl jen Gray a útočník do zaměřil po slechu a z přístrojů na své
ruce po něm vrhl spletenec modrých blesků.
Ty
Graye srazily k zemi a propálily mu tričko na hrudi.
Gray
pohotově vrhl několik granátů.
Jeden
vybouchl těsně vedle a další na útočníka svrhly kovovou konstrukci, která ho
přirazila k zemi.
Už
viděl.
Vrhl
po něm další dávku blesků, ale Gray uskočil.
Druhá
se odrazila od stěny a zmizela v neznámu.
Jarod
si nahodil P-90 a vystřílel mu dávku do ozbrojené ruky.
Elektronika
na zápěstí praskala a při pokusu o další výboj udělila ránu střely do
prostřelené ruky. Jarod k němu přistoupil a nohou zbytek dodělal. Poté ho
vytáhl z pod hromady sutě a shrnul mu kápi.
Skrýval
se pod ní mladý muž s černými vlasy. Trochu mimo smysly a vysílený.
„Kdo
jste, proč jste na nás zaútočili?“ ptal se Gray.
„To
vám nemohu říct,“ vydal ze sebe vyčerpaně mladík.
„Tví
velitelé tě v tom nechali a jestli chceš naši pomoc, budeš mi to muset
říct, rozumíš?“
„Jsme
–“ začal naučený proslov mladík, ale zastavil se. Rty se mu cukaly a oční
zorničky se začaly rozšiřovat, až…
„Konečně
jsi vzhůru,“ poklepal ho Fres.
Gray
se rozhlídl, ležel v posteli někde na ošetřovně.
„Co
se stalo? Kde je ten mladík?“
„Našli
jsme tě tam kousek od hromady suti. Byl si vyčerpaný, protilátky ti docházely a
záření ti šlo na mozek. Nejspíše tam ani nikdo nebyl. Nikoho jsme nenašli, ani
živého ani mrtvého. Jediné co jsme našli byl tenhle kousek modré látky,“ ukázal
Fres.
„To
bylo z jeho pláště!“ bránil se Gray.
„Jsi
si jistý? Neboj. Dostal si další protilátku včas. Ale další už nedostanneš, tak
si dávej bacha. Tělo si na ni začne zvykat a přesto, že ho stále chrání, už ho
nemůže více vstřebat. To je i můj případ. Dostanu zásah a jsem tuhej… blbá
radiace…“
//
„Můžete
mi to říct, jsem doktor.“
„To
víte, že vám to řeknu,“ uklidnila ho doktorka, „jste čistý.“
„Ale…
vždyť… byl to únik vody z trhliny u jádra… musela být radioaktivní! Jak to,
že nejsem ozářený?“ divil se Fres.
„Nebyla.
Ta voda byla nekontaminovaná. Nejspíše jste si spletl potrubí. Žádná nemoc z ozáření
u vás nehrozí. Nebyl jste zasažen…“
//
hodnoceni
(Lojza, 12. 5. 2007 20:04)