Star Gate: World of Gray 1
Star Gate:
World of Gray
Part 1 – Šedá budoucnost
B y Van Tom
r. 3200 př. n. l.
Mayské shromaždiště
„Schyluje se k temným časům, nejvyšší!“ vykřikl nejvyšší šaman na vůdce mayského národa.
„Co se stane?“ zeptal se zaujatě vládce
„Cítím, že do týdne nastane věc, která naruší celý náš národ a naše spojení s přírodou,“ odříkával šaman se zavřenýma očima.
„Víc sám neodhalím…“ prohlásil ještě tiše a otevřel oči.
„Dobrá… svolám sněm šamanů a ty nahlédneš do událostí, jež nastanou,“ přikývl vůdce a mávl rukou v gestu rozloučení.
„Děkuji ti, nejvyšší!“
Příštího dne: sněm šamanů.
V kruhu stálo na 12 šamanů svolaného z blízkého i vzdáleného okolí. Uprostřed stál nejvyšší šaman s roztáhnutýma rukama k nebesům ponořen do transu meditace. Bylo obětováno na 13 mladých mužů, což mělo posílit magické síly tohoto místa.
A šaman viděl.
V královské zahradě
„Veliký!“ zvolal nejvyšší šaman.
„Zjistil jsi jaké temné časy nám nastanou?“ otázal se vládce.
„Ne,“ sklonil hlavu šaman, „viděl jsem konec světa.“
Ozval se strašný hřmot.
Na obloze se objevily desítky Ha’Taků.
Goa’uld Zipakan byl k Mayům nemilosrdný. Tisíce jich zavraždil. Tisíce mučil. Všechny si podrobil. Mayům nastaly temné časy.
Ale konec světa ještě nenastal.
Jak řekla věštba , měl nastat až za dlouhou dobu.
Naštěstí byla věštba zachráněna a skryta.
A znovu objevena.
Ale bylo příliš pozdě.
Toto se nedalo zastavit.
Ten den se blíží.
První úkazy můžete pozorovat již dnes.
Ale jednoho dne onen den nastal…
21. 12. 2012
18. 12. 2012
Výzkumný ústav Slunečních erupcí a anomálií
Papír popsaný všelijakými čísly a grafy vyjížděl z faxu a kroutil se na stole.
Mladík v bílém plášti odtrhl zprávu a rozvinul si ji před hlavou. Očima přejížděl první řádky a mladík ztuhnul.
Pěst udeřila do stolu tak silně, že lžička v kulatém hrnku plného kafe vyskočila a udělala velikou hnědou skvrnu na dnešním výtisku Times.
„Tohle musíte vidět!“ křičel hlasitě mladík a rval mu zmuchlaný papír před oči.
Starší muž v pleteném svetru si prohrábl své prořídlé bílé vlasy a narovnal se ve svém křesle.
„Uklidni se Tyme. Já se na to podívám,“ řekl mu klidně a vytáhl si staré brýle s tlustými skly a hnědými obroučky s prvního šuplíku svého stolu s cedulkou „ředitel“.
„Hmmm… to je zvláštní. Jaktěživ jsem nic takového neviděl,“ promnul si bradu, ale stále vypadal klidně a vyrovnaně.
„Musíme to poslat NASA! Může to ohrozit některé satelity!“ naléhal Tym.
„Ne. To nebudou jen satelity…“
19. 12. 2012
SGC
„Pane, chci se přihlásit na tu misi,“ oznámila Samantha Carterová Landrymu, jen co se o misi dozvěděla.
„Opravdu chcete opustit SG-1? Pozorování bude trvat nejméně 14 dnů…“ snažil se ji ještě odradit generál Landry, nechtěl přijít o jednoho z nejlepších lidí celého SGC.
„Ano. Takový úkaz si přece nemohu nechat ujít! Jsem pořád ještě astrofyzička. Už jsem se rozhodla,“ podívala se na něj pevně a nedávala mu možnost úniku.
„Myslel jsem si to,“ připustil Landry a sklopil zrak, „Deadlus odlítá zítra v deset ráno.“
„Ještě nemám sbaleno. Co mise na PXJ-304?“
„Někoho za vás vyberu,“ řekl s předstíraným nezájmem, pak se uchechtl a zakýval hlavou, „nebude lehké za vás najít náhradu.“
„Nebudu tam na věky,“ usmála se Sam a odešla z místnosti.
„Jeden nikdy neví,“ řekl si tiše pro sebe Landry a výraz jeho tváře se rychle proměnil. Byl v ní patrný strach a obavy, něco se mu nezdálo.
21. 12. 2012
Tajná základna Black Mesa, několik hodin po útoku mimozemšťanů.
S pistolí v ruce se vrhl do neprozkoumané chodby. Osvětlení stěží blikalo. Skočil za roh a spatřil dva nepřítele. Do prvního vysypal celý zásobník, druhému stačila jediná kulka do hlavy. Otevřel zkrvavená dveře. Na zemi ležel poraněný voják. Sehnul se k němu, ale byl v bezvědomí. Na podlaze vedle něj napsal svou vlastní krví „bylo jich 50 a další se blíží… nezvládáme je ud-“ dál se táhla jen nečitelná šmouha zakončena vojákovou rukou. Vytáhl granátomet a podíval se skrz rozbité okno. Viděl jich nejmíň dvacet. Vystřelil tam pět granátů, ale oni se vrhli po zábradlí k němu. Vytáhl pistoli a střílel po nich. Po chvíli mu došla munice. Vytáhl nůž a probodl mimozemšťana, který se vyhoupl ze žebříku za ním. Krev mu zastřela výhled a on nezpozoroval ty dva co se na něj vrhli zezadu. Na tohle nůž nemůže stačit. Přišel čas na větší kalibr. Tasil páčidlo a sundal mutanta po hlavě. Napřáhl se vstříc druhému a-
„Co to kurva má znamenat?!“ vykřikl Jerod Gray a otočil se na černočernou tmu všude kolem něj.
Ozval se hluk sirény. Red Alert. Červený poplach, stupeň nejvyššího ohrožení.
Jerod poznal, že komplex přešel na záložní zdroj a červená světla se s hlasitým cvakáním začala rozsvěcovat postupně všemi směry. Pohlédl na monitor a viděl otřes obrazovky, došlo k restartu.
„Kurňa, toho Halfa snad nikdy neprojedu!“ postěžoval si, tentokrát však klidněji.
Vstal ze židle a hodil na sebe vestu. Vytáhl 9.mm Beretu a dal ji do kapsy. Ještě předtím zkontroloval zásobník a dva plně nabité si vzal ze stolu.
Když chytil za kliku, ještě se stihl otočit a sebrat ze stolu svou vojenskou legitimku, psí známka mu visela na krku.
Vyběhl po chodbě a minul skupinku zmatených vědců, několik jich leželo na zemi. Snažil se toho nevšímat a pokračovat dál. U vchodu do výtahu ho už čekaly stráže s odjištěnýma sapíkama. Gray nervózně vytáhl legitimku a skočil do výtahu. Výtah se rozjel dolů a-
Kabinku zalila tma. Výtah se zastavil a světla zhasla.
„Co to zase?-“
Ale po pár sekundách se znovu nahodil a sjel až dolů.
Vyrazil dveře a rozběhl se k zasedačce.
Uvnitř už živě diskutoval přítomný personál.
„Á plukovníku, právě včas!“ pohlédl na něj Landry.
„Co… co se to tam nahoře stalo?“ vydal ze sebe rozkoktaně Gray.
„Myslím, že by jste měl vidět záznam z Deadlusu,“ řekl tiše a rozvážně Landry a obrátil k němu notebook s přehrávaným záznamem.
Můstek Deadlusu byl zcela zaneprázdněn měřením.
„Pane, zaznamenávám nárůst erupcí!“ ohlásil důstojník od senzorů.
Caldwell si promnul bradu.
„Kvůli tomu jsme tady. ne?“
„Pane, něco… něco se tam děje!“ vykřikla mladá operátorka od monitoru.
„Co?“ přiskočil k ní.
„Nárůst nějaké energie… blíží se to… na nás!“
„Je to nebezpečné?“ zeptal se pomalu Caldwell.
„Nevíme, měli bychom zvednout štíty.“
„Dobře, zvedněte štíty!“ rozkázal Caldwell a stále hleděl na monitor.
„Štíty zvednuty!“
„Průchod vlny za pět… čtyři… tři… dva, pane!“
Než se stihl Caldwell zeptat co se děje, vlna dorazila a smetla loď s sebou.
„Uh, co to bylo?!“ vydal ze sebe Caldwell, když se zvedal ze země a držel se za břicho.
„Pane, štíty na 80% a stále klesají!“
„Cože? Vždyť to byla jenom nějaká erupce…“ nesouhlasil Caldwell.
„Pane, senzory zachycují další tři erupce,“ oznámila operátorka.
„Máte už ty měření?“ otočil se na Carterovou.
„Blázníte měli jsme tu být 2 týdny?! Eh, promiňte… pokud dojde k ohrožení posádky, měli bychom se vrátit,“ řekla Carterová a sklopila notebook.
„Druhá vlna!“
Loď se znovu zakymácela a štíty problikly.
„Pane, skrz štíty se na loď dostala radiace, mohlo dojít k ozáření…“
„To snad ne! Natočte loď zpátky k Zemi a snažte se ji naklonit co nejlépe k těm vlnám. Jak jsou na tom štíty?“
„Drží na 69%.“
Loď se začala otáčet k Zemi a zezadu do ní narážely další iontové vlny. Slunce už nesledovali, ale kdyby ano, viděli by desítky erupcí.
„Pane! ¨Naše štíty… pane, ty sluneční erupce vyřadily naše štíty… pane, vlna. Blíží se další vlna!“
„Žádné štíty? Co radiace?“ řval Caldwell.
„Právě… radiace právě zasáhla dolní podlaží… některé systémy jsou vyřazeny, volají nám jednotlivé sekce, že u nich lidé padají k zemi…“
„Ne! To ne! Přece nemůžeme skončit takhle!“ ječel Caldwell.
Zatím největší erupce zasáhla můstek.
Caldvell, operátorka ani dva další důstojníci se nezvedli z podlahy.
„Panebože,“ vydechla Carterová při tom pohledu, „komandére, je tady spojení se strojovnou?“
„Ano majore, ale je porucha vysílání, musíme počkat pár sekund.“
„Dobrá, toto je záznam pro Zem. Na Slunci došlo k nečekané aktivitě. Zachytili jsme na 50 erupcí. Deadlusu selhaly štíty a došlo k průniku radiace… někteří členové posádky upadli do bezvědomí, v dolních sekcích jsou první mrtví, všichni jsou ozářeni. Nevíme jak tato aktivita vznikla, nebo proč, ale blíží se k Zemi. Nevíme jaké bude mít následky, ale nejspíše ‚to půjde poznat‘. Naší jedinou nadějí na záchranu je Atlantis, kde snad dokáží vyléčit nemoc z ozáření. Sbohem… komandére, vzkažte strojovně ať zapojí ZPM a nastaví kurs na-“
„To je konec,“ oznámil Landry a vytáhl CD se záznamem.
„Co… co budeme dělat?“ vykuckal Gray.
„Tři minuty po tom co nám to přišlo zasáhla první vlna orbit Země. Všechny družice, satelity a radary vypadly a nekontrolovatelně jsme z nimi ztratili spojení. ISS se zřítí atmosférou a dopadne někam do střední Evropy. Deset minut dosáhla povrchu. Veškerá elektronika na celém světe přestala fungovat. Na ulicích umírali kardiaci a holubové naráželi do země. Jsme tady odstíněni, pod zemí i vrstvou betonu, přesto k nám erupce dolehla…“
„Můžeme to nějak zastavit?“ podíval se Jerod na vypnutý notebook.
„Ne. Myslíme, že tyto erupce přetrvají… dost dlouho. Musíme zahájit evakuaci co nejdříve. Nebudeme schopni obrany a Ori mohou dorazit každým dnem. Váš tým vyráží za patnáct minut na stanoviště Beta.“
„Rozumím.“
O 15 minut později.
Tým SG-13 pod vedením Jeroda Graye nastoupil v plné výzbroji před branou.
Team měl pět členů. Velel Gray, dvojkou týmu byl Rick Ness, Jean Troyová je spíše kryla zezadu, Ralph Fres byl výborný medik a Nataly Dicková byla ta ‚chytrá hlava‘.
„Tak… pojďme,“ řekl Gray a prostoupil Bránou.
--- --- ---
A vystoupil na druhé straně.
Tohle vůbec nevypadalo jako stanoviště Beta.
Všude byl šedý písek a spálená země.
„Stůjte,“ řekl někdo kdo se k nim blížil zezadu.
Gray se otočil a uviděl skupinu asi dvaceti vojáků ve vybledlých uniformách a s omlácenými zbraněmi tasenými proti nim.
„Kde, kde to jsme? Myslel jsem, že jdeme na Betu,“ řekl k nim Gray.
„Tohle ‚je‘ Beta. Kapitán Johanson, těší mě. Vy jste?“ natáhl k němu ruku chlapík v čele skupiny asi tak třicetiletý.
„Jsem Jarod Gray, velitel SG-13, nepoznávám to tady…“ stiskl mu ruku.
„Opravdu to jste vy? No… to se vám ani nedivím, od doby, kdy jste odešli ze Země se mnohé změnilo,“ usmál se Johanson a sklopil zrak k zemi.
„Promiňte? Právě jsme přišli!“ nechápal Gray.
„Ano, právě jste přišli. Ale už je to víc jak 120 let co jste odešli ze Země. Ty… sluneční erupce nějak poškodily počítače a červí díru… a hodilo vás to sem. K nám. Do budoucnosti.“
„Jak jste věděli, že přijdeme?“ vyptával se medik Fres.
„Vypráví se o tom na kartuších. Eh něco jako naše legendy,“ usmál se Johanson, „zanechali je nám první evakuovaní ze Země.“
„Co se stalo po našem odchodu?“ vyptávala se Dicková.
„EMP z těch erupcí vyřadila všechnu elektroniku na Zemi, došlo k mnoha katastrofám. Změnil se magnetismus Země. Na povrch se dostala smrtící radiace. Něco selhalo a obrané systémy USA, Ruska a Číny přešly na pohotovost a k nebi se vznesly tisíce raket s nukleárními hlavicemi s předurčenými cíli. Několik Asgardských lodí nám letělo na pomoc, ale erupce přetrvávaly. Jedna spadla do Severního Oceánu a druhá jižně od Sydney. Asgardové nám teda moc nepomohli, poté dorazila loď Ori a osud Země byl zpečetěn. Na tuto loď erupce neměly vliv, začal masakr. Asgardi pak odvezli ve svých lodích asi 2 miliardy lidí do Nového Ráje, to bylo největší množství lidí jaký kdo zachránil. My jsme hromadně evakuovali na volných lodích a Bránou. Na stanoviště Alfa a Beta 20 milionů a na Deltu a Gamu deset. Pak na Zem přišli Vládcové Soustav a Ori někam odešli. Víc toho nevíme.“
„Ale teď musím vykonat to nejdůležitější,“ poklekl Johanson, „předávám vám velení, generále Gray!“
„Tomu nerozumím, nejsem generál!“ bránil se Gray.
„Teď už ano, jak praví 1. Kartuš: „Kdokoliv přijde ze Země, bude jmenován nejvyšším velitelem zbytků lidstva a povýšen na nejvyšší hodnost!“
„Tím chcete říct…“
„Ano… o Zemi už nikdo neslyšel 120 let…“
hodnoceni
(Lojza, 12. 5. 2007 20:00)