Vzpominky
Slunce zapadá za obzor, poslední sluneční paprsky postupně slábnou a na zem se pomalu snáší tma. Lidé se vracejí do svých domovů a denní život začíná utichat. Tma stále houstne a na nebi začínají vycházet první hvězdy. Atmosféra ve vzduchu nabývá na tajemnosti a všude kolem, jakoby se pohybovaly zvláštní stíny. Noční obloha je během pár chvil sytě černá, doprovázena miliony hvězd. A tyto hvězdy se jako v zrcadle odrážejí v uslzených očích mladé dívky. Nehnutě ležící ve studené trávě a pozorující tu krasu, která se nad ní rozprostírá. Tiše oddechuje a nevnímá okolní svět. Její život se odehrává v úplně jiném světě. Žije jen ze vzpomínek, které se ji vyryly do paměti a na které nikdy nezapomene. Jsou to ty nejkrásnější vzpomínky jejího života, života, který pro ni nastražil mnoho pastí, ale i tak jí dal něco, čeho si nadevše váží, té pravé lásky.
Dívka najednou zavřela pomalu oči. Jakoby měla vidět svět naposled, jakoby je už nikdy nechtěla otevřít, jakoby už mělo vše skončit…ale…opět je otevřela a zničehonic se jí po tvářích rozkutálely slzy. Ty horké a slané, stékaly ji po bledých tvářích a pak padaly do studené trávy. Tiše plakala, ale z jejích úst se nevydral jediný vzlyk, ale v její mysli se odehrával těžký souboj. Vzpomínala jen na to krásné, co jí život dal, ale i přesto se nedokázala ubránit slzám, které si stále razí cestičky po jejích tvářích. Opět pevně zavře oči a bojuje s pocity. Když je znovu otevře, odrazí se v nich znovu ty spousty hvězd, zdobících černou oblohu a najednou se v nich objeví i záblesk něčeho jiného, záblesk beznaděje, ale který jí zároveň pohání dál, i když už ztratila smysl žít… A co bylo pro dívku ten pravý smysl života, pro který chtěla žít, ale ztratila ho?
…Dívka pohlédne na temnou oblohu a nepřítomně pozoruje blikající hvězdy. V jejích představách je někdo, na koho nedokáže zapomenout. Vidí ho, jako ve skutečnosti. Muž, kterého milovala, miluje a stále bude milovat. Usmívá se na ni a dívka si tolik přeje natáhnout ruku a pohladit ho po tváři, přitisknout se k němu, ale něco ji v tom brání, leží jako svázaná a nezmůže se jediného pohybu. Pozoruje svoji lásku a vzpomíná. Vzpomíná na dny, kdy byli šťastní. Zahrnoval ji polibky, když ji hladil, rozplývala se štěstím. Milovala ho víc než vlastní život, milovala ho víc, než cokoliv na světě, byl pro ni vším. Chtěla strávit zbytek života po jeho boku. Byl pro ni strážným andělem, kterého potřebovala, jako vodu pro přežití. Chránil ji před vším zlým, pomohl ji najít smysl života a žila jen pro něj, pomohl ji sebrat veškeré síly a jít dál a ona mu za to dala to jediné nejcennější, co měla, dala mu své srdce a doufala, že s ním bude dobře naloženo.
…Dívka opět zavřela oči a zpod zavřených víček, se zase začaly kutálet slzy a padaly do studené trávy. Plakala a její nitro křičelo bolestí nad vzpomínkami, které tak moc chce vrátit, jen vědět jak, dala by za to cokoliv. Její láska navždy odešla a nechala jí napospas krutému životu v samotě. Bez něj, její život, už není životem. Nedokáže se smát, být šťastná, radovat se z úspěchů, nedokáže žít bez něj. Proč nejde zapomenout? Proč nemůže to překročit a jít dál? Dokáže jen plakat, ale pláč ji nevrátí její lásku. Už ji nevrátí nic a nikdo. On zabil jejich lásku, vzdal se toho, co mu dala, co pro ni bylo nejcennější. Opustil ji, když ho potřebovala. Zničil to krásné, co mezi nimi bylo. Jako když se kudla zabodne do srdce, nesnesitelná bolest a slzy štípou do otevřených ran, které se už snad nikdy nezahojí, možná časem, možná nikdy. Už ale nikdy nebude nic jako dřív. Dívka stále pláče, ale bolest nedokáže vyplavit. Leží nehnutě v trávě, vdechuje ten chladný noční vzduch, který ji lehce štípe do plic. Nevnímá chlad, nemá strach z temné noci, nemá strach z ničeho. Ztratila smysl života, došla na konec cesty. Naposled si vybavila jeho tvář, okouzlující úsměv, osobu, kterou milovala a lásku k ní si vezme až do hrobu. Vybavila si jeho vůni, pohlazení, když mu patřila, polibky, kterými ji zasypával a které natolik milovala, jako jeho. Naposled si vybavila jeho hlas, když od něj slýchávala ty dvě nejkrásnější slova, který by si člověk přál slyšet. "Miluju tě!" nikdy na to nezapomněla, jeho slova stále slyší někde uvnitř její mysli. Znovu ho měla před očima, takového, jakého milovala. Takového, jakého stále miluje a milovat bude. Naposled zavřela oči a tiše zašeptala do tmy: "Miluju tě."
…Ležela tam sama v trávě, slzy jí osušil lehký noční vánek, dech se uklidnil, vše skončilo…už nic nebude jako dřív…