OVVR…
příprava na Kateřině a jak to všechno nakonec dopadlo…
Hledal jsem nějakou pranostiku ke Kateřině, ale nenašel. Bylo z rána zima, jak hlásá svatá Anna, ale odpoledne bylo tepličko a sluníčko svítilo. Dny byly krásný a my přijeli na kemp Kateřina na soustředění a přípravu. Když jsme nezasvěceným říkali, že se jdeme s babčou připravit na OVVR/ čti jako slovo ovverky/, všichni se divili, protože vědí, že veverky nemám rád a ptali se co s nimi budeme dělat.
Když jsme se ráno vypravili, tak nám bylo jasné, že se na noc budeme vracet domu, protože byla strašná zima, dřevěné chatky, společné sociálky a úzké postele, kam bych se s babčou nevešel. Sbalili jsme ruksak a jeli.
Na místě jsem obhlídl stav. Usoudil jsem, že bych mohl mít u holek šanci, protože jsem tam byl jediný zlatý labrador, pak 5, chvílemi 6 hnědých labradorů a 3-chvílemi 4 černí labradorři, 6zlaťáků, 1 flatka Endží, a 1 scotia Duck Marly…..pokud jim ta jména překrucuji, ony mi to odpustí, myslím že obě byly dobré kamarádky.
Taky hned povídali, že mám hlavu po tátovi, že jsem jistě Tankaram.
Tak jsem obhlédl terén a zjistil, že pro mě není vůbec vhodný. Když tam byl sloupek, byla to noha od stolu nebo od židle, trávník stříhaný na cm, a dětské prolézačky. Jeden si fakt neměl u čeho zvednout nohu. No ale kousek dál louky, lesy a rybníky. Budeme se připravovat.
Šel jsem se hned seznamovat, aby viděli , že jsem přátelský, když to je disciplina. No jo, já chtěl být ke všem, ale trochu jsem zavrčel na jednoho zlaťáka a dostal jsem přes hubu. To na tom foru tu mou babču učí pěkný věci, jestli já ji ho raději nezatrhnu!!!!
Zbytek proběhl v pohodě a šlo se na louku. Ona to byla pastvina, a pasou se tam koně. Tam jsme si zkusili vše, co po nás budou chtít. Aport jsem přinesl, zajocha jsem popadl a přinesl, ale prej jsem ho měl dát do ruky a pak jsme si šli zaplavat. Damíka jsem donesl, mrsknul na zem a pak si to užil, rejdil jsem v jehličí a listí, až jsem byl ukázkově zamaskovaný. Já to mám rád, dokonce bych řekl, že tohle je na koupání to nejlepší. Pak nás nechali chodit mezi stromy a to jsem měl příležitost si konečně v klidu prohlédnout holky. Dorka byla zlaťanda a docela hezká, ta malá hnědá byla taky pěkná… a ta bílá taky. Jo to půjde.
A jeli jsme domu, a babča sedla k PC a všude určitě psala, jak nám to jde. A druhý den nanovo, ráno vstát sbalit a vyrazit. Jenže……. to na mě čekalo milé překvapení. LAKY, Laky, Lakinka, Lakoušek… no krásná, černá , voňavá holčička. To mě ty vodítka štvou nejvíc. Jenže babča vycvičená mými milostnými avantýrami je jako dráb. Hned mě vlekla pryč a mě nezbylo než koukat z povzdálí. To já jsem důsledný, nenechám si ujít žádnou příležitost a vždycky najdu způsob jak stát nebo sedět , abych na ni viděl. To se babča může třeba na hlavu postavit. A ty řeči, Arone, ty a ty tvoje ženský.. to na mě neplatí. Já si v tom libuji být zamilovaný a vypadalo to, že i milovaný, protože Lakynka taky seděla tak, aby na mě viděla a bylo jasný, že je to láska. Babča mi připomínala Bessi, Fleurinku, Bublinu.. ale všechny byly daleko a tahle po ruce.
Jenže jste na vodítku. Šli jsme na louku a střílelo se, já byl vzorný, ale měl jsem ji plnou hlavu.
A pak, že půjdeme k rybníku a šlo se a babča mě pustila na volno a kdybych měl čas, tak bych ji za to políbil, ale já čas neměl, hned jsem předběhl všechny co šli před námi a dostihl jsem Laky. Pletli se mi pod nohama , ještě asi tři další kluci, ale kašlu na ně.. hlavně že jsem blízko. A tak jsme doběhli k vodě a do vody a zaplavali jsme si spolu a bylo to krááásný. Když došli všichni, že se bude házet damík do vody a nosit. Kdo to kdy viděl, abych chodil do vody pro damíka, když sedí támhle, nebo támhle… kolik je tady vlastně těch černých?Jo tady je, a už ji neopustím.
Ale opustil, přišla babča, dala na vodítko a šli jsme pryč, úplně pryč. Pořád jsem se otáčel a chtěl vrátit, ale cítil jsem, že babča už je dost dožraná. A vlekla mě do kopce a zuřila tak, že jsem ji takovou ještě neviděl. Tak jsme se vrátili na základnu, ale prý jsem byl už nepoužitelný a poslali nás domu.
Třetí den jsem nemohl dospat, až přijedu a hned si ji najdu. Babča se radila na foru, a hned mi oznámila, že se budeme vyhýbat obloukem a ani náhodou si nečuchnu. Když ne, tak ne, já si počkám. Na aportech jsem si počkal, vyrazil jsem jako pro něj a pak hned za Laky… jenže kde je?
Já si ji najdu….. , co tady dělají tyhle / podotýkám že to vzal přes pastvinu kde bylo asi 5 koní/, už ji cítím, tady byla, tady taky… tudy taky šla a tady seděla a najednou mě hnali lidi z hospody, že mám jít za paničkou, …. no jo, tak jo…. / byl v lese, byl na louce, byl všude, kudy prošla/ .Jenže ona odjela domu, tak jsem ji ještě chvilku hledal, ale nebyla. Odpoledne jsem to vzdal a raději nosil aport z vody.
No a poslední den, ještě jednou všechno procvičit a babča byla hrdá, protože všechno bylo jak má být. Podívali jsme se do Posečné, kde to bude všechno probíhat a vyzkoušeli místní rybník. Tak zítra OVVR.
Ráno přišla Gabča, že pojede s námi, aby to viděla a babča byla ráda. Já jsem si říkal Laky tam nebude, je to na houby. Jenže ono tam přijelo několik nových psů a pesanek a jedna prý z Opavy, byla pěkná zlaťanda. Babča vyhrožovala, že tedy ani náhodou, že se to ani nesmí. To bych rád věděl, kdo to řekl. Koukal jsem, kde je, a babča mi zastupovala výhled. To jsou metody. Jeli jsme do revíru. Byl nástup a povaha. Tu já mám dobrou, přátelskou a vstřícnou, bez poznámek.
Pak střelba, ani se mnou nehne a na zavolání jdu k babče. Pak je nos a já si to mastím, tam kde cítím, že ten zajoch je, vlítnu na to…. a sakra, mám plnou pusu písku, on se z toho sype písek. No to je podfuk, to není zajoch, copak jsou plněný pískem, tak jsem to vyplivnul a vrátil se. A pak byl aport, naše královská disciplína, jenže já už vím, je to samej podfuk, kdo ví, co se zase z toho bude sypat. A revír plný zaječího a kančího pachu. To je zajímavé. Na damýka vám kašlu... ne, ani do huby ho nechci. Kdo ví co by se sypalo…. a pak prohlásila babča.. a je vymalováno. Ještě jsme se koukali, ale už jsme nikam nešli. A babča mi šeptala do ucha! “ ty číslo jedno, teď jsme to na našem foru rozkecali a musíme se jít hezky přiznat….. my OVVR nemáme!“