Divoké kočky
Divoké kočky
Milé děti, dnes si na dobrou noc povíme vaši oblíbenou pohádku. Je o chytré a milé venkovské dívce, která přijela do velkého města skládat písničky. Moc se jí zpočátku nedařilo, ale naštěstí se o ní postaraly jiné hodné dívky. Nakonec potkala svého prince, vzali se a jestli neumřeli, tak žijí dodnes…..
Sympatická dívčina Violet se po dlouhé otročině v zaplivané hospůdce někde v Zapadákově rozhodla se vším seknout a odjet do New Yorku "udělat" kariéru textařky písni. Rozloučila se tak se všemi známými, se svým smutným taťkou, který neumí prát a sama samotinká se vydat na pospas Velkému Jablku. Jak se dalo čekat, při obcházení nahrávacích společností se ji všude dostalo zdvořilého "no" a díky své neskutečně trémě ani nemohla vystupovat na Večeru hvězd, obdoba nováckého Rozjezdy pro hvězdy.
Čistě náhodně se přichomýtla do pochybného baru "U špinavého kojota", kde partička poloobnažených dívek přiměřeného věku, a ideálních proporcí nalévala svým (nadrženým) zákazníkům a ještě jim k tomu občas i zazpívala na baru. Prostě takový lehký "sexy-bar", kde se můžete kochat při pití Jacka Danielse pohledem na vodou zlité blondýnky. Samozřejmě dál už ani ruku, protože a) jsou tu připraveni tvrdí bouchači a za b) film je označen všeobecnou přístupností.
Po počátečním ostychu se Violet vkusně uvede a dokáže si tak získat nejenom respekt svých kolegyň, ale i přízeň pánského osazenstva baru a nakonec i lásku sympaťáka Jacka. Ale ano, jsme přeci jenom v pohádce a Popelka potřebuje svého prince. Musí při tom ještě vyřešit menší krizi s taťuldou (ke kterému se donesly pochybné fotky spoře oděné a tancující Violet) i se svojí neskutečnou trémou před velkým publikem, kde chce konečně prorazit na vrchol…..
První, co vás po několika málo okamžicích sledování filmu třískne mezi oči je jeho neskutečná naivita. Všechno je tak úžasné sladké a pohádkové a vyvedené v zářivých barvách, až z toho oči (a rozum) třeští. I při ne zcela vyvinutém smyslu pro dějovou předvídavost uhádnete všechny scénáristické kličky a celý film jste minimálně deset dějových minut před hlavní hrdinkou.
Musím přiznat, že jsem v první chvíli považoval Divoké kočky za parodii. O to větší byl můj šok, když jsem zjistil, že tomu tak není a že všechny ty neuvěřitelně kýčovité scény myslí tvůrci vážně. Jestli jsem třeba takovému Patriotovi vyčítal klišé, tak se při porovnávání s Divokými kočkami musím Rolandu Emmerichovi hluboce omluvit. Divoké kočky jsou totiž napsány tak, že jediné co vás překvapí, že vás vůbec nic nepřekvapí.
Ovšem největší bomba se nachází v titulkové listině. Producent Jerry Bruckheimer nás poslední dobou vcelku úspěšné vozil po horské dráze akčního filmu (60 sekund, Nepřítel státu) a o to překvapivější je jeho návrat ke starým dobrým cukrkandlovým kořenům Flashdance. Svářečku a taneční parket vystřídalo piano a barový pult, jinak jsou všechny finesy úplně stejné: infantilní děj, dovádivá hudba a neznámé herečky.
I když nelze se čemu divit. Pokud akčními filmy určitým způsobem stimuloval v mladých mužích touhu po nebezpečí, stejně úspěšné si bude počínat pomocí unylých cajdáků s křehkými dívkami toužících po emancipaci. Ale protože nemá žaludek a peníze na druhou Julii Robertsovou alias Erin Brockovich, zamířil spíše do spodních pater romantické nekomedie.
V různém pohledu vnímání filmu tak ani nelze objektivně posoudit herecké výkony všech zúčastněných, které jsou až na Johna Goodmana coby dobráckého taťku v našich končinách neznáme. V neskrývané naivitě snímku jsou "odpovídající", i když škodolibě by se o nich dalo říci to samé co filmu: Tak špatné, až jsou dobré.
Divoké kočky jsou prostě cukrkandlovou pohádkou, která by mohla diabetikům způsobem lehčí inzulínový záchvat. Ale pokud máte ve svém partnerství demokracii, či chcete své přítelkyni udělat radost, musíte to těch 100 minut vydržet. Jí se přece také na X-Meny nechtělo…..