Pusinky
Pusinky
Karolína, Vendula a Iška mají po škole, ale čekají je ještě poslední prázdniny, než je svět vrhne mezi dospělé. A tak si to léto chtějí užít. Naposledy a pořádně.
Geneze vzniku filmu Pusinky byla podle jejích autorů velmi komplikovaná. Na filmu se pracovalo bezmála pět let. Nejprve byly problémy s penězi, a když se daly dohromady, byly problémy s producenty. Režisérka Karin Babinská tvrdí, že se s nimi dostala do konfliktu, jelikož chtěli pozměnit její vizi. Nebyla konkrétní, ale když se na film podíváte, je nejspíš jasné, o co jim šlo. Film Pusinky se i díky propagační kampani totiž tváří jako zcela obyčejný teenagerský film jenom s tím rozdílem, že hlavními postavami nejsou kluci, kteří chtějí přijít o panictví nebo si užívat. Jsou jimi holky. A původní producenti nejspíš chtěli, aby přesně takový film i byl.
Jenže Karin Babinská si postavila hlavu a řekla si, že raději nenatočí nic, než aby pracovala na filmu, který by se jí ve výsledku nelíbil. Díkybohu za to. Nakonec našla producenty jiné, a ačkoliv zůstal mírně zavádějící název (ten původní zněl Poslední léto a nejspíš by se hodil víc, ale Pusinky jsou prostě víc komerčnější...), výsledek vypadá přesně tak, jak bylo zamýšleno. Pusinky totiž vůbec nejsou teenagerskou letní komedií. Odvázaným road tripem, během kterého si trojice kamarádek užívá svého posledního léta po dokončení střední školy.
Pusinky jsou naturalistickým a autentickým pohledem na současnou mládež. Bez příkras, bez umělých filmových humorných momentů. A přesto obsahují témata, která jsou poplatná filmu svou zajímavostí, svým rozvíjením a dořešením. Je to film o skutečných teenagerech, a nikoliv o božských hoších, před nimiž se lusknutím prstu svlékají holky s postavami modelek. Kdepak. Tady nejsou žádné modelky, nejsou tu žádní dokonalí kluci a ani srandovní hlášky. Pusinky jsou deprese života. Film, ve kterém vystupují skutečné hluboké charaktery, pečlivě vystavěné a vysvětlené řadou motivů. A proč chodit okolo horké kaše – Pusinky jsou zkrátka jedním z nejlepších českých filmů za několik posledních let.
Cesta trojice holek napříč mosteckým krajem začíná celkem ideálně. Karolína (Sandra Nováková), Vendula (Petra Nesvačilová) a Iška (vynikající Marie Doležalová) mají po maturitě a čeká je poslední léto předtím, než se ocitnou ve světě dospělých. Rozhodly se vyrazit vydělat si nějaké peníze v Holandsku na brigádě, kde budou pást holandské krávy, ale mají ještě několik dní, aby si užily, popily a nabalily nějaké ty chlapy, které jim pak zaplatí výlohy (říká se jim poesák - potenciální sponzor). Na cestu, během které se přesouvají výhradně stopem a squattují na nejrůznějších místech, jako jsou například opuštěné a odstavené vlakové vozy, se k nim nakonec přidává i mladší brácha Išky Vojta (Oldřich Hajlich), jehož úkolem je svou sestru hlídat. Jenže na první pohled poklidná a uvolněná cesta za užíváním si se velmi záhy mění v nepřikrášlenou hrůzu, která nejenže odhalí pravé podstaty všech zúčastněných, ale klidně může i rozházet kamarádství všech.
Pro režisérku Karin Babinskou (její krátký film Jakub a Veronika byl oceněn na řadě festivalů), scenáristku Petru Ušelovou (píše scénáře k Ulici) i kameramana Martina Doubu (10 let pracuje v reklamě) jde vlastně o celovečerní filmový debut, ale všichni dokazují, že mají potenciál na opravdu velké věci. Nová krev v české kinematografii byla potřeba jako sůl a můžeme děkovat producentům a všem sponzorům, že jim dali šanci prosadit se. Jejich Pusinky se totiž zcela zásadně vymykají všem očekáváním. Ať vynikajícími hereckými výkony všech mladých hereček i herců, magickou kamerou a přesnou režií, ale i scénářem, který má i svá poselství a výpovědní hodnoty.
Pusinky nejsou jen o té snadno viditelné cestě, na niž se dívky s čtrnáctiletým Vojtou vydávají. Jsou i o cestě charakterové, na jejímž konci si každá z postav uvědomí, jaké jsou její skryté obavy i tužby. Tato cesta je nakonec i jejich očistcem. Ať je to Karolína, která za svůj zevnějšek a koketní způsob chování schovává problémy v rodině a fyzické indispozice. Vendula, která celý život bojuje se svou nadváhou a kvůli tomu ztrácí sebevědomí. Nebo Iška, která věří, že jí nikdo na světě nemá rád, sama v sobě nedokáže najít sexuální touhy a obává se, že je frigidní. Právě její cesta je asi nejpůsobivější, vyvrcholená v intenzivní momentu na jednom dámském záchodku špinavé vesnické diskotéky.
Režisérka Karin Babinská drží celý film, který by se mohl velmi snadno kvůli přemíře rozličných motivů rozpadnout, velice pevně pohromadě. Všechno snímá až voyeristickým dokumentárním okem, kamera neustále těká, pohybuje se a prostřihává na detaily. Svým způsobem připomíná režii Paula Greengrasse (Let číslo 93) a jemu podobných. Ve vší té dynamice je ale schopná pod vedením kameramana Martina Douby nacházet překrásné magické obrázky plné světla a melancholie, v jiné chvíli zase plné temna a deprese.
Pusinky vlastně mají jediný problém, a tím je jejich tempo. Zpočátku je zběsile rychlé, závažné události se dějí jedna za druhou a divák nemá ani čas je pořádně zpracovávat. Na některé se téměř zapomíná, ačkoliv působí důležitě, a film se neustále žene kupředu. Jakmile u konce zvolní, značně to snímku prospívá. Klidně mohl mít tak o půlhodiny víc. Mě by to ani trochu nevadilo. A na konci jsem se s hlavními postavami nerada loučila.