Deník princezny 2: Královské povinnosti
Deník princezny 2: Královské povinnosti
Za devatero horami a devatero řekami někde v samém srdci Evropy leží malé království zvané Genovia. V historických městech i malebných vesničkách obklopených majestátnými horami žijí své životy šťastní a spokojení lidé v dokonalém souladu s panenskou přírodou i sebou samými. Nemalou měrou se na všeobecné pohodě a blahobytu a podílí moudrá a všemi milovaná královna Clarisse. V souladu s nejlepšími evropskými tradicemi konstituční monarchie vládne Clarisse za vydatné pomoci rozvážného a zodpovědného parlamentu. Všechna zásadní rozhodnutí jsou tak ku prospěchu celé země podložena vůlí zástupců lidu a nikoliv jen případnými vrtochy monarchy, hodnými hlubokého středověku.
I tak krásná a spokojená země se však může stát ještě krásnější a spokojenější. Postarat se o to má mladá, půvabná a šťastná Mia - vnučka královny a dědička trůnu. Teprve před pěti lety se dozvěděla o svém původu a poslání a nyní se po ukončení studií jako dospělá a sebejistá mladá žena vrací do Genovie, aby převzala trůn po své babičce. Místo klidných příprav na královské povinnosti ji však krátce po příletu čeká nepříjemné překvapení.
I v jinak poklidné a přátelské Genovii se totiž najde zlý a podlý člověk, který kvůli svým nečestným a ohavným úmyslům neváhá zpochybnit právo Mii na královský trůn. Tímto člověkem je vikomt Mabrey, který jako poslanec parlamentu upozorní na starý a takřka zapomenutý zákon, že povinností princezny před nástupem na trůn je vdát se. Pakliže to princezna Mia nestihne do 30 dnů, má shodou okolností v záloze dalšího následníka trůnu - svého synovce - krásného, ale proradného Nicholase.
Dokáže princezna Mia najít toho pravého za pouhých 30 dní? Bude tím pravým pohledný, inteligentní ale chladný Andrew? Je k manželství potřeba milovat toho druhého? Je důležitější trůn nebo pravá láska? Jaký je ve skutečnosti Nicholas? Zvítězí nakonec pravda a láska nad lží a nenávistí?
Jestliže ve vás předešlé odstavce probudily skryté romantické touhy, vždy jste chtěli být krásnou princeznou nebo princem, vaše oblíbené filmy jsou Pretty woman a Crossroads a rozpláčou vás cizí svatební fotografie, tak Deník princezny 2 je film přesně pro vás. Předpokládám ovšem, že naprosté většině z vás připadaly předešlé odstavce přinejmenším podivné a možná i pochybujete o mém duševním zdraví. V takovém případě se Deníku princezny 2 vyhněte za každou cenu, protože výše uvedené odstavce mají s celkovým dojmem z filmu mnoho společného. První skupině bych radil podobný postup rovněž alespoň zvážit.
K recenzi na film Deník princezny 2: Královské povinnosti jsem se dostal jen nešťastnou shodou okolností a přiznám se, že jsem jeho předchůdce z roku 2001 neviděl. Mohu jen doufat, že byl alespoň o kousek lepší, než zoufalá snaha princezny sehnat toho pravého ženicha. Netroufám si určit, co je na Deníku princezny 2 nejhorší. Samotný námět a základní dějová linie to zřejmě nejsou. Příběh dívky, která si z nutnosti nakonec přeci jen vybere toho pravého je sice sám o sobě trochu přeslazený a neoriginální, ale má šanci stát se základem nenáročné a zábavné romantické komedie. Královský motiv rovněž nabízí v žánru romantické komedie mnoho osvědčených možností. Kamera, kostýmy, hudba a dokonce i herecké výkony sice nijak neoslní, ale v zásadě jim nelze nic vážného vytknout. Největší problém Deníku princezny 2 je tak zřejmě scénář a způsob jeho realizace.
Režisér filmu Garry Marshall se proslavil megahitem Pretty woman, který jistě patří mezi nejlepší zástupce žánru romantické komedie. O pár let později se pokusil úspěch zopakovat jen průměrným filmem Nevěsta na útěku a následně i prvním dílem princeznina deníku. Zřejmě někdy krátce poté udělal osudnou chybu a rozhodl se natočit scénář Shondy Rhimes. Její scénář k více než nepovedenému filmu Crossroads mu měl být dostatečným varováním, ale bohužel se tak nestalo. Shonda Rhimes a Garry Marshall se pravděpodobně rozhodli, že vezmou to nejlepší z romantických komedií, smíchají to dohromady a natočí báječný film pro všechny. Naneštěstí jim to nikdo včas nerozmluvil.
Království Genovia je tak podivnou směsí Švýcarska, Itálie, Francie, Skotska a možná ještě několika dalších zemí včetně přízvuků nebo stylu oblékání obyvatel. Scenáristka s režisérem již možná někdy slyšeli o konstituční monarchii a zvykovém právu a jistě viděli alespoň jeden film podle Johna Grishama I přes to by princeznu z celé svatby vysekal za dvacet minut i průměrný právník a nemuseli bychom pak sledovat další ústavní veletoče.
Komerčně úspěšný film studia Disney musí být pochopitelně přístupný všem a to je asi největší kámen úrazu. Z nějakého záhadného důvodu se scénář snažil být co nejvíce bezkonfliktní a napadá mě i výraz „politicky korektní“. Jen pár příkladů za všechny: V Genovii tak žijí lidé všech možných ras, kultur a náboženství a nebo se ve filmu alespoň objeví. Celý film se snaží být neskutečně pozitivní, bezkonfliktní a nenásilný. Ve filmu vystupují jen krásní a šťastní lidé. Největším náznakem sexuality je dotek ramene a několik nevýrazných polibků. Svatba probíhá v katolickém kostele za účasti rabína. Korunovace naopak probíhá na chodbě královského paláce. Celkově tak filmu chybí jakékoliv emoce a nenajdete zde nic opravdu humorného nebo komediálního. Naopak nechybí noční útěk s princem na bílém koni, rozkošní sirotci nebo „Love Me Tender“ v nějaké dosti pochybné verzi.
Možná to mohla být místo špatného filmu jen průměrná pohádka, ale pro malé děti jsou použité právní kličky přeci jen těžko pochopitelné. Velké naděje jsem během projekce vkládal do roztomilé dvojice pokojských Brigitte a Brigitta, ale mé zvrácené představy se dočkaly jen dalšího zklamání a nesplněných očekávání. Jedinou nadějí producentů tak jsou snad jen naivní a romanticky založené dívky, které ve svých růžových pokojích mezi panenkami Barbie sní o tom svém princi a současně mají trochu státotvorné a feministické sklony. Osobně nemyslím, že jich bude mnoho a nejsem si úplně jistý, je-li to ten správný životní postoj.