Marie Antoinette
17. 4. 2007
Marie Antoinette
„Rock & rokoko“ – takový je prý styl nového kontroverzního životopisného filmu o poslední francouzské královně, který na festivalu v Cannes představila režisérka Sofia Coppola.
Marie Antoinette to ve Francii nikdy neměla právě snadné. Za jejího života, kdy kralovala ve Versailles po boku Ludvíka XVI., ji poddaní nesnášeli a spřádali pomlouvačné historky o jejím rozmařilém životním stylu. (Zřejmě nejslavnější z nich tvrdí, že hladovějícím chudákům, kteří si stěžovali, že nemají chleba, zhýčkaná a naivní panovnice doporučila jíst koláče.) Antipatie francouzského lidu dovedla Marii Antoinette až na popraviště, ale tím neskončila. Se spontánními projevy nevole se setkal totiž i životopisný film Sofie Coppolové Marie Antoinette, který při novinářské projekci na festivalu v Cannes provázelo nesouhlasné bučení.
„O žádném bučení nevím, to je pro mě novinka. Ale každopádně je to lepší než rozpačitá reakce,“ prohlásila Coppola druhý den po projekci. Většina negativních reakcí souvisela s tím, že film končí v roce 1789, nezabývá se příliš historicko-politickými souvislostmi Francouzské revoluce a Marie Antoinette v něm nepřijde o hlavu pod gilotinou. „Netočila jsem politickou studii o Francouzské revoluci, ale portrét Marie Antoinetty,“ vysvětluje Copoola. „Některé věci jsme zmodernizovaly, aby si k nim dokázalo najít cestu mladé publikum. Ten film je o teenagerech a chtěla jsem, aby z něj vyzařovala mladistvá energie.“
Sofia Coppola se o život ve Versailles zajímala už od doby dospívání, ale osud Marie Antoinette ji začal zajímat ve chvíli, kdy se dozvěděla, že budoucí královně bylo pouhých čtrnáct let, když ji přivezli z Vídně do Paříže a provdali za budoucího Ludvíka XVI. Manželství však nebylo celých sedm let naplněno a Marie Antoinette tedy zůstala až do jednadvaceti pannou. „Ten problém byl na straně jejího muže. Vynahrazovala si to pořádáním večírků a nakupováním. Takové příběhy se odehrávají stále,“ říká Coppola.
Coppola záměrně odmítla přečíst si slavnou biografii Marie Antoinetty z pera Stefana Zweiga, o němž se domnívala, že je ke své hrdince příliš přísný. Namísto toho sáhla po životopisu Evelyne Lever a nakonec se rozhodla adaptovat biografii Antonie Fraserové z roku 2002, jež byla v té době ve Spojených státech o něco populárnější.
„Nebylo snadné adaptovat rozsáhlou knihu pokrývající celý lidský život. Soustředila jsem se proto na tu část, která se odehrává ve Versailles. Ta začíná jejím příjezdem coby čtrnáctileté holky a končí Francouzskou revolucí, kdy Marii Antoinettě bylo krátce po třicítce. Nechtěla jsem točit klasický životopis, spíš mi šlo o to, aby diváci měli pocit, že s hrdiny strávili několik hodin jejich života.“
Coppola začala na scénáři Marie Antoinette pracovat hned po dokončení svého celovečerního debutu Smrt panen. Ale od náročné snahy zvládnout celou galerii historických postav si občas odskočila k jinému, daleko komornějšímu příběhu o setkání dívky a staršího muže v neosobním tokijském hotelu. Tak se zrodilo Ztraceno v překladu – které nakonec spatřilo světlo světa dřív než samotná Marie Antoinette. A mezinárodní úspěch Ztraceno v překladu nakonec usnadnil i shánění peněz do rozpočtu historické podívané, která nakonec stála kolem 40 milionů dolarů.
Do titulní role Coppola obsadila Kirsten Dunst, která předtím ztvárnila hlavní hrdinku Smrti panen. „Už při četbě knihy jsem ji doslova viděla jako Marie Antoinettu,“ říká režisérka. „Její otec je Němec, má bledou pleť, vzhledově jsou to podobné typy. Navíc Kirsten umí být lehkovážná a plácat hlouposti a přitom má i svou vážnou, temnější stránku. To není běžné, aby herečka uměla zahrát obě tyto polohy.“
Jejího manžela Ludvíka XVI. ztělesnil Jason Schwartzman, který kvůli filmu přibral na dvacet kilogramů. Naproti tomu Alain Delon, jehož Coppola oslovila s úmyslem svěřit mu part Ludvíka XV., okamžitě odmítl: „Řekl mi, že si myslí, že není vhodné, aby Američanka točila film o francouzské národní historii. Každý má právo na svůj názor a ten jeho mě rozhodně nemohl odradit,“ poznamenává Coppola.
Ne všichni Francouzi však Delonův zamítavý postoj sdíleli, a díky tomu mohl štáb pod vedením Coppolové na dvanáct týdnů proniknout do autentických prostor Versailleského paláce: natáčeli ve skutečné ložnici Marie Antoinetty, v zrcadlové síni, v zahradách i v soukromých apartmánech francouzských králů a velmožů.
Při vytváření kostýmů Coppola nicméně svým výtvarníkům dopřála značnou svobodu – nenutila je držet se otrocky dobových maleb, ale chtěla, aby rokokové kostýmy odrážely vkus Marie Antoinette (upřednostňovala kombinace růžové a tyrkysové) a aby působily lehce a mladě. Navržením stovek párů bot byl pověřen slavný Manolo Blahnik a na filmu se vyřádili i foodstylisté, jejichž úkolem bylo dát zajímavou podobu horám sladkostí na královských hostinách. Mládí a energii má filmu dodat i rockový soundtrack – dobovou rokokovou hudbu Coppola smísila s nahrávkami punkových skupin ze 70. a 80. let.
Po premiéře v Cannes, kde Marie Antoinette soutěžila o Zlatou palmu, si film ještě nějaký čas poleží v šuplíku. V Americe má premiéru teprve na podzim a do českých kin dorazí až v únoru příštího roku.