Luděk Toman - rodopisné stránky

Po zkušenostech s bolševickou vládou vystřídanou německou okupací zatoužila velká část Čechů v bývalé Volyňské gubernii po návratu do tehdy ještě demokratického Československa. Počátkem roku 1947 se většina volyňských Čechů podle smlouvy z 10.7.1946 vrátila do vlasti.

Bylo vypraveno několik desítek vlakových transportů, některé až o tisíci osobách. Cesta byla strastiplná, trvala okolo deseti dní ve vágonech bez topení. Osídlili u nás tehdy především pohraniční oblasti - Podbořansko, Lounsko i severní a jižní Moravu,kde zůstaly prázdné domy po odsunu sudetských Němců. Přes stalinské represe, hladomory, násilnou kolektivizaci, zákazy výuky češtiny a další perzekuce si zachovali svůj původní jazyk, lidové zvyky a vědomí národní pospolitosti.

Cesta

reemigrační průkaz Vladimíra Vrbaty :

Část z dopisu o cestě rodiny Vlkových:

Když jsme přesedali na hranicích, tak jsme popadli do starého děravého vagónu, celou noc na nás pršelo a nebylo topení, takže maminka namokla. Všechno bylo mokrý a studený a to jí dodalo.
Tatínek byl taky nemocný, takže se nemohl hnout, museli jsme ho z postele sundavat i vysazovat a postel byla úzká, jenom rozkládací, nemohli se tam pořádně vejít, strašně byli obolený, jeden o druhýho nemohli zavadit.
Až teprve když nám nahlídli do vagonu, tak nám ho změnili. Dali nám novej velkej vagon ale bylo už pozdě. Maminka už ani nevstala, nemohla už ani vleže spát, takový dostala strašný kašel, v prsou ji dusilo, takže dni i noci proseděla. Žádný si nemůže pomyslet co jsme zkusili za tu cestu.Tatinek se nám trochu uzdravil, ale s maminkou to bylo čím dál horší. Tu poslední noc chudáček skoro celou proseděla, nemohla ležet, moc ji to dusilo. Ve čtyři hodiny před polednem chudák říkala, nevím nevím jestli mně tam dovezete. V Plzni jsme přesedali a zas jsme museli hezkej kus přecházet, takže maminka už nikam nemohla. Když jsem se ptala jak je jí, tak řekla nemůžu dýchat, tak jsme jí usadili na kufřík, ale nádražáci křikli nasedat. Maminka nemohla, tak ji vysadili do vagonu a posadili na lavici, ale maminka začala blednout a kácet se, tak jí Vláďa držel a ona umírala. Byli tam náhodou sestřičky, tak jsem jednu poprosila aby se na ni šla podívat a ona ji vzal za ruku a řekla že už je mrtvá. Nemůžete si pomyslet jak nám bylo.
Přijeli jsme do Rokycan a tam jsme ji museli složit, nevěděli jsme, co si máme počnout. Hned jí vzali na nosítka a odnesli jí do stanice, s sebou jsme ji vzít nemohli. Nechat ji tam nám bylo hrozný, ale slibovali, že ji za námi pošlou v rakvi, nechtěli jsme tomu věřit.
12.března zemřela a až 15.března ji dovezli do Brodu. Tak se chudáček těšila, že nás naučí, jak se v Čechách žije, ale nedočkala se toho. Jak ona se nám všude nedostává, chtělo by se jí něco optat, něco jí ukázat anebo jí něco říct - všude nám schází.