MRBO 2008
31. 3. 2008
Po krátké závodní pauze, které jsme využili k očkování proti všem možným i nemožným psím nemocem nastal den, kdy jsme se jeli předvést do Prahy na Mistrovství belgických ovčáků, šeltií, kokršpanělů a pudlů, které se konalo při mezinárodní výstavě. Akce by se měla jmenovat „Letňany stokrát jinak“. Největší zážitky z cesty měla Monika, Iva, Lenka a já, dobře se pobavil i Michal. Původní verze, že já pojedu s Monikou a Ivou a Lenka s Michalem padla v okamžiku, kdy se zjistilo, že Michal má pracovní meeting nedaleko Prahy od středy do pátku. Museli jsme proto přeskládat složení aut a tím vznikl i prostor pro Lucku, která by jinak měla problém se do Prahy dostat (nejspíš by musela použít vlak). Složení posledního auta bylo jasné – Soňa s Andym a Jackem, Klára s Ájou a vypůjčeným Whiskym a Barča s Čendou. Den před naším odjezdem se na dálnici D1 odehrála největší dopravní nehoda všech dob a její pozůstatky se odstraňovaly ještě v noci ze čtvrtku na pátek. Jelikož děti měly prázdniny a my dospělí si vzali dovolenou, vyrazili jsme raději už v 11 hodin dopoledne. V jednom autě Lenka a já, v přepravkách Griotka a Sherry, v kufru Queena a Bacardi a pod nohama Lenky Chester. Druhé auto, které řídila Monika připnulo přívěsný vozík na veškeré bagáže a v autě se pak o prostor podělili Monika, Iva a Lucka a jejich pejsci – Jessi, Deny, Coffi a Dasty. Ti vyjížděli asi o 2 hodiny později, podobně jako Soňa se všemi ostatními Permoníky. Cesta byla krásná, suchá, po sněhu ani památky, předešlou dopravní nehodu připomínaly jen pooraná krajnice a odstraněná svodidla. Vše se zdálo probíhat hladce až do Prahy. Dlužno předeslat, že nocleh jsme měli zajištěný u ubytovatele, který měl dvě ubytovny – jednu v Holešovicích a druhou v Libni. První verze byla, že budeme spát v Holešovicích, proto jsem se zodpovědně připravila a přes mapy.cz si vytiskla podrobný popis cesty. Abych neponechala nic náhodě, přidala jsem popis i z Holešovic do Letňan. Pak nám ubytovatel nabídl bližší lokalitu – v Libni, pro jistotu jsem plán do Holešovic ponechala (jeden nikdy neví) a přidala za něj „návod“ do Libně a z Libně do Letňan. Tato velmi podstatná informace ovšem zůstala spolujezdkyni Lence utajena. Před Prahou se k nám připojil Michal a jelikož nevěděl, kde jsme ubytovaní a neměl plán Prahy, jel za námi v závěsu. V Praze se Lenka ujala navigace a v jednom okamžiku realita přestala odpovídat plánku. Zastavili jsme a zjistili, že nás naviguje nikoli z dálnice do Libně, ale z Holešovic do Letňan. Nemaje plán Prahy, pokusili jsme se navázat a pokračovali v cestě směr Libeň. Jeli jsme dlouho, předlouho a že je zle, jsem zjistila, když jsem uviděla návěst „Letňany“. Zajeli jsme na pumpu, přitom ztratili Michala a usedli jsme k válečné poradě. Rozhodli jsme koupit plán Prahy (až na druhý pokus to byl ten správný) a najít cestu zpět, když přes svodidla to nešlo a byli jsme na výpadovce z Prahy ven. Michalovi se po chvíli podařilo dojet za námi na pumpu. Do Libně jsme trefili na první pokus, na ubytovnu až na třetí, ale šok nás čekal na místě. Holky (Soňa a spol.) už byly ubytované a měly pro nás připravené klíče od – jak to nazvat? těžko říct – majitel tomu říkal pokoj, ale byl to suterén ve sklepě, vlhký, plesnivý, od pohledu vzbuzující odpor. Když Michal zjistil, že druhá alternativní ubytovna je stejného majitele odmítl se tam přemístit a s Lenkou se dohodli na noclehu u Jitky Lebedové. Monika byla ještě na cestě, takže já rozhodnutí nechala na ní. Po shlédnutí jak „pokoj“ vypadá prohlásila Monika, že na té druhé ubytovně to snad už nemůže být horší a rozhodli jsme, že se přemístíme do Libně. Vzdušnou čarou pár set metrů. Přeskládali jsme auta a vyrazili. Iva vyfasovala mapu a jala se navigovat, já jsem jela v závěsu. Že je zle, jsem zjistila, když jsem uviděla návěst „Letňany“. Zase. Zajeli jsme do obchodního centra a zasedla další válečná porada. Podařilo se nám jakž takž najít správný směr a vraceli jsme se do Holešovic. Zapomněla jsem se zmínit, že jeden můj mobil, plně nabitý, vydrží jeden, maximálně dva hovory, nejvýše minutové, a strašně rád hovory rozpojuje. Druhý mobil se začínal vybíjet cestou a já neměla nabíječku. A nikdo široko daleko podobný typ nabíječky neměl. Při příjezdu k Holešovicím Monča projela na oranžovou, já zůstala stát na červenou a byla jsem nahraná. Bez mapy, bez mobilu, frustrací bez sebe. Intuitivně jsem našla Holešovice (a kdo zná můj orientační smysl, chápe, že mou intuici posilovaly všechny Múzy světa). Zazvonil mobil a Lenka mi sdělila, ze naše ubytovna se nachází tam, kde jsme zastavili a otáčeli se po zjištění, že čteme špatnou stranu navigačního popisu. Na ubytovně bylo černo, čistotou se taky neblýskala, ale pokoj aspoň nebyl plesnivý a pro nás tři místa habaděj, volné postele obsadili Moničini psi. Tedy poté, co Monika dorazila na místo, což trvalo zhruba další hodinu, museli pak využít navigace Lenky přes telefon, protože kroužili kolem holešovické tržnice a ne a ne se dostat na správnou stranu. Nenechali jsme nic náhodě a v sobotu ráno jsme do Letňan vyrazili v závěsu za Lenkou, která nás ráno vyzvedla. Závody byly skvělé, jako vždy, parkury náročné, jak se čekalo, diskvalifikací přehršel (pro některé to byla premiéra na koberci (Dasty, Whisky, Čenda), pro některé premiéra vůbec (Coffi), Sherrynka doběhla dva běhy přes víkend, ale byla jsem s ní spokojená. Stařenka Griotka běhala jen mistrovství a v sobotu doběhla asi 13. První den se chýlil ke konci a my chtěli odjet, když Monča zjistila, že nemá klíče od auta. Všeobecně se začalo tvrdit, že to je proto, že spí se mnou na pokoji a jezdí se mnou na závody, že se ode mě nakazila. Holky šly hledat klíče na louku, kde venčily, já jsem vyzpovídala strážné a ti mi poradili, že na registraci snad údajně hlásili rozhlasem, že se našly klíče od auta. Po důkladné lustraci mi byly klíče vydány (aspoň že jsem si správně tipla barvu Moničina auta a přívěsného vozíku) a na můj dotaz, jak věděli, jak to předmětné auto vypadá mi paní řekla, že klíče byly ve dveřích, auto odemčené, tak jej nějaký pán zamkl a klíče odevzdal. Monika byla docela šťastná, protože už se viděla, jak na výstavišti celou noc hlídá auto, aby ho neodvezl někdo, kdo by čekal, které auto na parkovišti zůstane. Neděle proběhla v podobném duchu jak co se parkurů a diskvalifikací týče, Sherrynka doběhla jeden běh moc hezky, naopak Griotka se diskvalifikovala, takže naděje pro mistrovství vyhasly; a večer nastalo rozhodování, zda zůstat ještě přes noc, nebo jet navečer domů. Po půlhodinovém váhání zvítězila varianta jet domů a já, nepoučitelná, jsem se zařadila za Moniku, která tvrdila, že z Letňan trefit domů je úplně jednoduché. To bezesporu je, ale když jsme uviděli směrovku na Teplice, zjistili jsme, že je ještě jednodušší vyjet opačným směrem. Odhadli jsme světovou stranu, na kterou se máme vydat zpět a projeli jsme ulicemi, které snad ani nemohly být v Praze. (za víkend jsme po Praze najezdili skoro 100 km, takže odhadem asi 80 km zbytečně). V okamžiku, kdy jsem usoudila, že tak navigovat umím taky, předjela jsem Moniku a vzápětí jsme našli nájezd na dálnici směr Brno… no a pak už to byla „brnkačka“.
Co dodat na závěr? Někteří znejistěli, zda si Prahu příští rok zopakují, ale já myslím, že v paměti nám zůstane jen to pěkné a zajímavé a Mistrovství belgičáků, šeltií, pudlů a kokrů si zase nedáme ujít. Obzvlášť, když jsme objevili další, tentokrát mnohem slušnější ubytování pár kilometrů od Prahy, takže se dá čekat, že tady se už nemůže ztratit vůbec nikdo.