Věty psané na hladině
Když pro nektar z květů lahodný, vyjdeš až do hor s pochodní a cestou deštěm smáčená podlomí se ti tíhou kolena, ve mně vždy najdeš oporu… pro srdce, duši, něhu, pokoru…
- - -
Když bolavě strach ti svírá rty, tvé vize rozlétly se na střepy a cestou ztrácíš naději, že najdeš pramen v závějích, pozvedni hlavu protři zrak… tvá víra … je ten zázrak…
- - -
Zas k výšinám k lesku šplhá lživý a v hlubinách topí se spravedlivý, srdce tepe přesto oběma, než dostihne je jejich odměna... až do chvil trestu i odpuštění… Charón již na loďce není…
27.12. 2007
Srdce lidské propadá se do hlubin, byť z Nebe slétne pírko holubí, bez lásky v krvi zalité, hmotou tepá a světem se šíří nevědomost slepá… pak věru bída je… Láskou, srdce zmrzlé roztaje…
1.1.2008
Když v ústrety pocestným klečíš zemdlená, slzy ti kropí nahá kolena, strach tě svírá, ptáš se mě miláčku, co je to vira? Když zemřela naděje a štěstí se vzpírá, a přesto stále věříš, vyjde ti v ústrety… zrozená vira
22.1.2008
Když doba tě žene stále vpřed a Světlo nemáš na dohled, únavou pot ti smáčí tvář a stále neznáš hojnost, zář, pozvedni svůj zrak ke hvězdám, tam hledej cestu, Světlo… Chrám.
- - -
Už zase květy povadly, tvé sny ti strasti rozkradly, choulíš se rosou smáčená, schází ti duše spřízněná… to jenom Nebe zkouší tvoji víru, že Bible není o papíru, že slova v srdci zapsaná, jsou tvá naděje, síla i Láska hledaná.
27.1.2008
Opuštěná slova u svíčky a duše zkoušená, malovaná psaní pod víčky jak ve tmě ztracená… V kapse notes nejbližší, jenž vždy tě věrně vyslyší… a v dlaních jeho slib, že vystříhá se dávných chyb… a tvůj smutek, hněv… mlčení… co žádný svár nezmění.
- - -
Jsi jako víla v brnění, když zalekneš se zranění, byť vůle nepoznaná… dobrá je? Sedíš tiše ve vločkách a tam pod sněhem netaje… Byť vede k tobě zlatý most, tvůj kyrys pro dva je těsný… dost, snad odhodit chladné brnění… a vzdát se litého mlčení …je cestou vpřed…
3.2.2008
Zas k nebi s touhou pohled zvedáš, když v srdcích lidí Světlo hledáš a svět je kvetoucí… A knihy dnů se píší samy, lidskými činy jak hlavolamy v energii tekoucí…
- - -
Lidé chtějí a Země dává královské potěšení... co žádostem padlo už zítra není… a vítr seje drobné střípky, co ve Světle jak zlaté nitky předou cestu k rozhřešení…
24.2.2008
Ač rosou máš víčka zalitá, když se mnou tvé srdce klopýtá a úzkostlivě tiskneš v dlani, prstýnek mnou ti darovaný, vždyť jako nebe průsvitné je světlo tvého srdce nezbytné…
- - -
Víra má v tebe je bezedná, kam dohlédneš, jsi jen ty a láska má a hvězdám to dávno řekly červánky, že nejsou to žádné hádanky, že jsi jedinou z Božích dcer, se kterou chci držet stejný směr.
26.2.2008 4H.D.
Zase spadnul z tebe hebký šat a harmonie odevšad se tiše line, okouzlen padám do tvých vnad doufaje, že snad …v jedno splynem. Pak nakrátko zastaví se čas a já hledíc do tvých řas, snažím se číst tvá slova… hřející plameny ohně i vůně vodních mas, sousoší hvězd a jejich jas… a tajemství Neptunova …
- - -
Šest Měsíců a devět Sluncí, tolik měřen na počátku čas, kdy ukotveny byly lodě. Saturnův den v tucet a k tomu jeden pár spojil opět nás, po bouřích spojeni ve shodě
11.12.2008
Les nahý podzimem šeptá ti píseň, stmívá se, brodíš se listím, kapsy ti plní sny o kráse.
Co jiným je cizí tvé snění spřádá, srdce taví, pouť životem zjasní jen láska, jak oheň žhavý.
- - -
Když vykvete sosna jak pro slzy stromů v útěchu, Tvá ústa se zachvějí s obdivem v povzdechu.
Sto dní a sto nocí, za jediný den, kdy spatříš duši svou oděnou v mystický vjem.
10.1.2009
- - -
Když mrtvým můzám z prokřehlých bot, čouhá ze slámy jen pár smutných not, ptáš se mě: „K čemu je naděje?“
- - -
To v každem tepu svítani, když srdce jak zvon vyzvání, skrze krve kapek krůpěje, byť by jen maličko… zitřek je naděje, Sluníčko.
11.1.2009
Bosa jdeš trním ztracená, beze slov tiše bez jména a slzou z víčka skropený, je celý kraj tvého území. Symboly Světla v srdci nosíš, leč pergamen jejich sílu nepoznal, zavřená v kleci křídla dusíš, a nemůžeš o krok dál.
- - -
V inkoustu smáčíš pera dřík a nemáš dost sil na výkřik a ještě větší v srdci strach odmítá pomocnou ruku na dosah. Pod víčky symboly lásky maluješ, bojíš se a přitom stále miluješ…
28.1.2009
Když tvé srdce slzy polyká a něha co byla veliká končí, ptáš se mě hlasem konipáska: „Kde je láska?“
- - -
Andělů píseň když zaznívá, Slunce když zajde a nebe nestmívá,barevné sny když z rána tě vítají, minuta každá je všední i omamná a něžný je pohled jeho… v mysli tě nosí potají,
… to potkala jsi lásku, ženo má …
29.1.2009
Pro holoubat vůni, když lidé ztrácí cit, myšlenkou světa je mamon mít a vojáci střílejí tupě do dětí s děsem oči přivíráš tušíce prokletí, tvé srdce křičí žalem dost! …ptáš se mě:
"Jaká je spravedlnost?"
Bohyně raněná slepotou, jež vidí úklady protkané temnotou,na miskách svých vah, byť oči skrývá, když bezpráví děje se, vždy soudci včas zprávy své donese, až pod trůn na milost, tou mocí je, má milá, Boží spravedlnost.
4.2. 2009
Když pro touhy luny křišťálů píseň stříbrná, otevře v srdci dvířka pro oči jiných zastřená, zpomal a zklidni mysli spěch, Nebe jsme my a Láska loď, co nezná břeh.
- - -
V krajkách krajiny zdobených třpytem hvězd, skrývá se lidmi ztracených divů šest. Nalézá, kdo s odvahou ve Světle touží se vznést, srdcem až k nitru duše, kde najde nového věku křest.
23.2. 2009
Když zlatavá zář se do ohně vpije a Slunce síla se se Zemí sliije, tóny ticha tvé kroky vedou, přes duhu i stezku bledou k říši snů.
- - -
Tam nespatří tvé oči hmotu, jen jasné světlo přes temnotu a své touhy v srdci zaryté, jež skrýváš ve své ulitě spousty dnů.
31.7. 2009
Budoucnost nabodnutá chladným kopím, skrze rty jež se v slzách topí, bez hlásku naděje a jiskry touhy, svět se mračí bez náručí, studený jak v koutě šmouhy.
- - -
Když v trápeních své sny smáčíš a strmě dolů světem kráčíš, žal ti svírá srdce, břicho, celý svět, pak zvedni pohled k hvězdné noci, přej si a splnění je na dohled.
- - -
A Slunce zas k podzimu líně spěje, nebe kapkami deště myje Zem, srdce čisté se na svět směje a radost se střídá s úsměvem.
30.9. 2009
Paprsky Světla trhají tmu na kusy a odhalují den svítáním na půlce Země. Druhá půlka trpí tmou. Ty otevíráš oči, když Sluncem je tvé tělo hýčkáno a čeká tě nový den…
- - -
Když tma pohltila zbylý den a Rozkoš ti ustlala v náručí šípkových keřů, ta vůně omamná kolébá tvou mysl do árií písní hvězd.
- - -
Pod hvězdami tmou oděná, bloudíš nahá jak ozvěna a myšlenky se ti v odrazech vrací. Kam sny se s Rozkoší ztrácí? Co zbude, když obrázky tebou malované nenajdou místo v srdcích?
- - -
Tvé sny utajené, jak na ostrově před vřavou světa chráněné, pod slupkou oříšku ukryté, tiše po hladině nebe kráčí… v ústrety jemu a tajně v doufání.
.
23.2. 2010
Když příboj hněvem svým boří pobřeží a oblohou ve svitu hvězd letí trojspřeží, na křídlech ptáků pod šířkou rozpětí, dohlédnout lze již konec sepětí.
- - -
A přeci, byť dávno již odbylo klekání, cit spojuje, když dostane pozvání. S klepáním na dveře pod palbou zavřené, do něhy v nádheře zítřkem oděné.
- - -
Když pro nebe modré hoří svítání a srdce Tvé s mým si brání setkání, z příčiny včerejších prožitků, jež květinám vzali barvu zážitků a zbývají šlépěje stop v závějích vedoucí někam k naději.
5.3.2010 4H.D
Kde naději čas smutkem udolá a teskně prapor bílý plápolá z popela naděje, která neumírá, vzkvétajíc rodí se... víra
- - -
Když srdce touží vzlétnout výš, vzdát se hradeb, opustit skrýš, rozprostřít křídla být si blíž a vznášet se spolu vždyť to víš, pak ve dvou se nese snáze kříž.
- - -
Noc ví, že spánek mi kreslí její tvář, když sny tvoří svět na polštář a spánek nezná zívání, tak přichází to poznání. To v naději zas smáčím pera dřík a myslím tajně na dětský křik, úsměv i očka zvídavá, když židle má prázdná zůstává.
5.3.2010 4H.D.
Když bolestí nitro vysychá a na líčku tvém slza rozlitá, co že jen tvá bolest je ti tolik blízká, osleply oči tvé, že nevidí z blízka?
- - -
Když slovo na rtech zaznívá a pozornost mužů příjde příznivá, byť milovaný ten dlí na dosah a jeho oči vidí, co srdce drtí v prach? Jistě je vínou jeho, že schoulil se v bolesti a shořel mu svět na rozcestí, když uzřel jak milovaná chce jiným být v přízni a očima nevidí, jak srdce milému trýzní...
- - -
Jak snadné je kázat pokoru, byť oči osleply ze vzdoru a srdce ztvrdlo, když nohy našly pevnou zem a hrdlo věncem ovité, jásá jsouc vítězem ve chvíli své movité. Jak snadné je pravdu splétat z domněnek, aniž přichází poznání, jež uvede ve světlo veškeré splétání...
- - -
K pravdě je daleko zde na zemi, sotva kdo z nás zná její území, však dobré je znát pravdy znamení ověřené... uši mít k slyšení a srdce otevřené.
6.3.2010 4H.D
Zas hladina vln smáčí tvoje tělo a na blízku zdá se být co se smělo, pak vábí Tě stezky neznámé, kde v zákoutí těl se poznáme. Přesto nesmáčíš rty své ve víně, ač vyprahlá bez lásky v pustině, klečíš a řasy smáčí Ti vlahý pláč, ptáš se mě opět proč a zač?
- - -
Když Nebe vnímá světlo Tvé, jako kvítí sluncem zalité,
a z touhy jsi náhle ztracena, křehká jak slib jsou tvoje kolena.
Na střepy tříští se tvůj svět, když opuštěna Tvá mysl je,
dnes vážně zase naposled jsi s vyrvaným srdcem bez ráje.
Vržena do spárů temnoty, kráčíš davem za svůj hřích
s údělem příběhu Bogoty touláš se sama po nocích.
A střepy, krev a temnota, když tlučou v nitru duší
uprostřed pouště života jen spánek tu bolest zruší.
A uprostřed Slunce slepota, schová se vše, co Ti sluší,
i hebkých křivek nahota, i tvář co je malována tuší.
7.10.2018 4KLO
- - -
Komentáře
Přehled komentářů
Pro lásku půjdem na kraj zkázy,
Kde dokonalost se s touhou schází
Tam kde v nitru vroucí láva pálí
Až tam na okraj, odkud se bouře valí
Pro věčnost touha nezná mezí
Kde krása bloudí v kruhu, březí
Spojení duší si boží světlo žádá
Z očí do očí kdy nejsou vidět záda
Pro klid svých myslí cesta značená
Vysílená duše horkou lávou zmámená
Až tam na okraj, kde čeká rozhřešení
Na pouť neznámem tu místo není.
Však tichý hlas tu říká kdesi
Že v nás je síla nesmírná
Průzračná a čistá vodopádem v lesích
Jako kniha tajných kouzel
Hluboko v poušti ukrytá
Pro zraky skoupých schovaná
V myšlenkách snad skutečná?
K věčným záhadám znamení posílá
Koloběhem života však je spoutaná
Jen vyvolení mohou nahlédnout
Koutkem oka a krůčkem přiblížit
A ty se mě ptáš, zda i ty ….
…. Jsi jedním z nich
Procitnutí
(Hellenka.D, 6. 3. 2010 9:49)
Tady už nestačí jen verše psát
a potají čekat na zázrak
Člověk musí své nitro znát
a se svou změnou počítat
Já nečekám dary, ba ani svět,
já srdcím našim chtěla rozumět
Jenže já uzlíček bolesti stala se
a jak víš, ubírá to na kráse
Ten pocit krade duše půl,
když na ni vezmeš bič a hůl
A s polovinou žít … to nelze
Tedy vzala jsem zbytky své moudrosti
a poskládala ženu novou
Ta povstala z prachu a prázdnoty
a získala to, po čem všichni tonou
Ty ztratil jsi cestu, když na druhé jsi dal
Poučoval svět, on za zády se ti smál
Chybění pokory a ztráta citu …
Vždy jsi chtěl víc a přitom sám jsi stál
Teď nečekej, že co jsi pozbyl, vrátí se ti samo s úsměvem
Život je tvůj, dostal jsi ho darem
Nelítej v oblacích, protože čas je tvým vrahem
Čin je jak bumerang, vždy se ti vrátí
A přináší s sebou i něco víc
I myšlenka černá lásku ti zhatí
Rovnováha má být tvůj cíl.
beze slov
(Hellenka.D, 5. 3. 2010 19:11)
Ne oko, ale srdce má tě vést
Jen slova a myšlenka má duši splést
A život s osudem ti míchá karty
Pak tápeš a dokážeš se „ztratit“
A slova krutá nám z myslí plynou
A nečekáme, až naše plány splynou
Když míjení je naším dechem
Pak rozloučení není jen pouhým vzdechem
Když jedna duše neslyší
A jen její touha je nejvyšší
Pak nezbývá než poznání
Že další kroky brání setkání
Když namluvit si cestu necháme
A vlastní pocit pořád neznáme
Pak bílá se v černou změní
A nestačí jen rozhřešení
Odpověď je v každém z nás
Tak ptej se tam, kde jsi každým dnem
Hluboko v nás je všechno skryto
Tak poslouchej, vnímej a poznávej …
na pokračování?
(Hellenka.D, 5. 10. 2009 11:40)
Když procitnu v tvých dlaních
Jako poupě bílých květů
A touha má je psaní
A poznání všech světů
Když probouzím se v čase
Kdy se duše hledá v spáse
Když smutným pohledem si zoufá
A v očích se nářek poutá
Když s bolestí nitro nemá stání
A pro klid zítřka hledá zdání
Tak po krůčcích a tiše
Stoupám ze své skrýše
Vzhůru do nitra věcí
Po schodech ven z těch klecí
Pro lásku hledám místo
Pro krásu neklid všude
Pro souznění tvé duše
Když střílíš ze své kuše …
Tak měním bolest za svobodu
A čekám, kdy to přijde
Ten čas, kdy dá mi kousek medu
Až nové světlo vyjde
A měním rány za sen,
který mi pomáhá pokračovat
a měním bolest za štěstí
kdy nezbude než doufat …
Pak změním sny na skutečnost
Až pustím jej světlem v očích
aby dal mi sílu, naději a víru
Nečekám na nic,
Jen vstávám a zkouším jít…
hluboká krása
(polonočněrelativnípolopravdy, 27. 9. 2008 23:10)
Krásná, hluboká báseň. Přijde mi, že vypráví příběh se šťastným koncem. Dotyčná "jediná z božích dcer" je určitě velmi šťastnou ženou, protože tak hezky zformovaných myšlenek se dopustí jedině člověk, který miluje.
Ještě jednou, opravdu krasná poezie.
...
(Jedna slečna, 27. 2. 2008 19:21)Znovu a znovu jsem si teď pročítala tvé řádky a konečně odhalila hloubku jejich sdělení. Myslela jsem, že vím, o čem jsou.. Ale až teď jsem je pochopila. Asi vím, o kom je píšeš a pro koho. :-)
:-)
(Jedna slečna, 27. 2. 2008 19:06)Pak se nabízí další otázka, ale já ji nepoložím. V posledním verši je znát, že je určen někomu konkrétnímu. Nechme ho tedy zahalený oblakem tajemna.
oprava
(Martin, 26. 2. 2008 23:05)Jsou určeny všem, které osloví...pokud není uvedeno jinak :)
Reakce
(Jedna slečna, 30. 12. 2007 16:44)Píšeš moc hezké verše. Zdalipak jsou někomu určeny?
pro tebe
(Hellenka.D, 9. 3. 2010 18:58)