Máloco by vystihlo myšlení současných takzvaných českých elit a jejich mediálního a »intelektuálního« zázemí a jejich vztah k dějinnému odkazu československé státnosti tak, jako se to podařilo Národnímu muzeu u příležitosti znovuotevření Národního památníku na Vítkově na vlastních internetových stránkách. Nepříliš dobrou češtinou se zde doslova píše: »Pro návštěvníky je připraveno několik novinek. K té nejvýznamnější patří otevření kavárny a zpřístupnění vyhlídky na střeše.«

V případě té neumělé muzejní reklamy mohu být shovívavý. Jistě ji nemysleli zle. Celé soudobé režimní interpretaci dějin Československé republiky bohužel jde bez ohledu na historická fakta právě o tohle. O »kávu«, která panstvu chutná, a o »vyhlídku«, která se panstvu líbí. Ti, kdož republiku rozbili a rozešli se s jejím odkazem, podobně jako ti, kdož podle aktuální poptávky zkreslují a hrubě falšují její historický obraz, z pochopitelných důvodů nemohou mít žádný zájem na samotné historii a na jejím pravdivém obrazu. Rozhodující pro naše současné papaláše, kteří se dovolávají 28. října, jak jsme za dvě desetiletí mohli poznat, nejsou národní ani kulturní hodnoty, a ani sociální či obecně lidská práva.
Mluvit o Masarykovi a zamlčovat jeho sociální vize, mluvit o českých a československých dějinách a cenzurovat jejich sociální a národní rozměr, to je styl Václava Havla, většiny médií a všelijakých těch bendovských a žáčkovských inkvizitorských ústavů. Dovolávat se tradic české státnosti a tradic republiky a přitom dennodenně podvádět české občany a vyprodávat zájmy zbytkového českého státu, to je politický styl stran novodobé české pravice i špiček sociálních demokratů.

Žabomyší lobbistické partičky spojené s Václavem Havlem od počátku projevovaly na jedné straně pohrdání národními zájmy Československé a později i České republiky, a na straně druhé servilní oddanost k zahraničním protektorům z Německa a Spojených států. Zrcadlo jim pak nastavila Klausova ODS, propletená s velkými kořistnickými lobby, která je při dělení kořisti nejprve vytlačila na vedlejší kolej. Aby si havlovská skupinka uchovala alespoň některé funkce, včetně prezidentské, musela se odkrýt před veřejností a pomoci ODS v závěrečné fázi rozbíjení Československa.
Je v tom neuvěřitelný kus politické vychytralosti (kterou nové elity lživě přičítaly a dodnes přičítají svým předchůdcům), když se na recepcích a pietních aktech dovolávají Masaryka a Štefánika ti, kdož republiku rozbili a kdož ve výkladu dějin cenzurují a v praxi likvidují dílo milionů Čechů a Slováků a politických zakladatelů a obhájců novodobého československého státu.

Trosky československé státnosti dnes tonou v mlze. Je to zejména pro mladé už stěží proniknutelná mlha mýtů, dezinterpretací a stále více i drzých lží, které mají zpochybnit a zastřít fakta. Začíná to lítostivými povzdechy nad rozpadem Rakousko-Uherska, pověstného žaláře národů, ve kterém Habsburkové za podpory katolické církve po staletí ovládali a v rakouské části tvrdě germanizovali a nechali po statisících umírat ve svých válkách i český a slovenský národ. V mlze mýtů a polopravd se ztrácí skutečná tvář první i druhé republiky se svými vzepětími národní velikosti Čechů a Slováků a se svými hlubokými poklesky a ostrými sociálními, národnostními a politickými konflikty. Také obrazy nacistické okupace a boje za národní osvobození Čechů a Slováků z nacistické nadvlády podivně blednou. Ztrácejí se tváře a jména většiny těch, kdož padli při osvobozování republiky. Mnozí jsou pomlouváni nebo mizí z většiny médií, protože nemluvili tím správným jazykem nebo nepatřili k politicky správným stranám.

Oběti židovského holokaustu a genocidní protislovanské politiky nacistické říše jsou dnes dobré jako kulisy, před kterými našim politickým elitám stojí za to se objevit a promluvit. Hlubokou lítost a soucit však ve většině režimu a elitám oddaných médií vzbuzuje především utrpení německého národa, který za pomoci Anglie a Francie rozbil Československou republiku a poté vedl a prohrál svou totální válku.

Zlomky poválečných dějin Československa se vynořují z mlh v interpretaci, kterou kdosi přiléhavě charakterizoval slovy: »Nacisté sice Československo okupovali, vyhladili na 360 tisíc lidí, teď ale je naším úkolem zapomenout, nedráždit Německo a Němce, jejich vydavatele a nadace, protože bez jejich podpory nebude přepsání poválečných českých dějin úspěšné.« A tak se přepisuje. Politicky motivované a upravované výklady dějin jsou popřením národní minulosti. Konkrétním zájmovým skupinám to ale přináší politický a jiný zisk. Naše sousedy to, co zpochybňuje věrohodnost současného českého státu, udivuje. Lži o minulosti, falešné mýty a zamlžování toho, co se skutečně odehrálo, fatálně poškozují český stát a umenšují jeho význam na evropské scéně, snižují důstojnost nás, českých občanů, v očích sousedů i světa.

S plnou odpovědností tvrdím, že je nutné se s havlovskou, schwarzenbergovskou a vondrovskou servilitou k Německu a Spojeným státům, s otrockým a kriminálním výprodejem hodnot a národního majetku a se znehodnocováním českého státu, jeho dějin i s ostouzením a ponižováním českých občanů rozejít. Bylo by zhoubné, kdyby nenasytnost a bezcharakterní jednání politických elit, pro které koryta a peníze jsou měřítkem všeho a pro které národní dějiny a kulturní hodnoty jsou snadno přemalovatelnou kulisou, se staly převažujícím vzorem jednání. Je to o naší hrdosti, o tom, abychom se nedali zastrašit nebo koupit. Ani naši předchůdci se ve své většině germanizovat, odlidštit a zbavit národních kulturních hodnot a touhy po sociální spravedlnosti nenechali. Právě o tom byl nejen 28. říjen 1918, ale i 28. říjen 1945.