„Lze říct, že mne do čela státu vynesla revoluce.“  

Václav Havel, Letní rozjímání, Odeon, 1991, str. 7

Zbožštění a svatozář kolem T. G. Masaryka byly spojeny s dějinnou událostí vzniku samostatné Československé republiky v roce 1918. Zásluhu na tom mělo Masarykovo charisma. Přispělo k programovému prosazení jeho oslavné glorioly do republikánské symboliky – vedle úcty k praporu, vlajce, ke státnímu znaku, k roli legií a armády a k dalším konstantám, se vzývala i idea lásky k prezidentu republiky, Osvoboditeli.  

Připomeňme si, že hned po Masarykově zvolení prezidentem se například rozvinula také sériová výroba pomníků, bust, obrazů, odznaků, fotografií TGM, ale i podobných „relikvií“ Edvarda Beneše a Milána Rastislava Štefánika. Stát zakládal Masarykovy ústavy, včetně jeho velkolepé knihovny. Oslavy „tatíčkových“ narozenin a později pietní akty k připomenutí jeho úmrtí patřily k tradičním republikovým rituálům.  Zčásti ještě našly pokračovatele a zazněly v zahraničních vojenských jednotkách v době druhé světové války a provázely československou společnost zhruba do roku 1948. Po něm však došlo k  záměně a k odstranění starých symbolů a ke zboření většiny pomníků z doby počátku československého státu, s výjimkou pomníků obětem válek. Vrchovatou měrou se o to konečně postarali již němečtí okupanti. Symboly první Československé republiky byly v několika vlnách nahrazeny jinými symboly, které k nám vstoupily zejména zásluhou úzké propojenosti našeho a sovětského společenského systému. V nich dominovala především osobnost Josefa Vissarionoviče Stalina, později nahrazovaná mýtem Vladimíra Iljiče Lenina a zčásti i mýtem Klementa Gottwalda.

V rozmezí desetiletí se však jejich sochy stavěly i bouraly. Loučení s těmito dobovými figurami formou megalomanských pohřbů a balzamování jejich trupů se k nám dostalo zvenčí, z dalekého Východu.  

Zásadním přelomem byl v tomto ohledu i u nás XX. sjezd KSSS a zejména kritické vystoupení N. S. Chruščova na tajném kremelském zasedání v roce 1956 o úloze a roli J. V. Stalina a o jeho kultu osobnosti. V našich podmínkách byla kritika kultu osobnosti namířena hlavně k osobnosti Klementa Gottwalda a Alexeje Čepičky.

Sám na sobě jsem tyto okamžiky prožil ve vojenském výcvikovém prostoru v Prášilech na Šumavě, které posléze ztvárnil Pavel Kohout ve svých „Zářijových nocích“.  Mladí důstojnici si zde okázale strhávali své oficírské nárameníky a sypali si popel na hlavu, že až dosud nosili své hlavy nad hvězdami.

Po nich, a po odsouzení zločinných procesů padesátých let, nastala éra zdůrazňování kolektivního rozhodování a prosazování jednotné a nedílné pravomoci. Třeba po pravdě říci, že zásluhy vedoucích osobností  rostly  především s jejich věkem.

Společenský pokus o změnu těchto zmíněných poměrů a jejich kořenů se objevil v šedesátých letech a vyvrcholil v roce 1968. Byl i pokusem k realističtějšímu navázání kontinuity na dobu dávno minulou, jenže se ze známých vnitřních i vnějších důvodů nezdařil.

Po roce 1970 se začaly paradoxně zakládat oktrojované tradice, které veřejnost spíše iritovaly, než povznášely. Téměř po celé zemi se stavěly a odhalovaly v okresních a krajských městech pomníky Klementa Gottwalda a V. I. Lenina. V obrovských nákladech se vydávaly v češtině a slovenštině memoárové knihy generalissima Leonida Iljiče Brežněva o jeho válečných zásluhách. Toto úsilí však vyznělo zcela naprázdno.

Ani opačná strana rozděleného světa nezahálela. Růstem mediálních možností především ze zahraničí vytvářela hrdiny nové doby, hlavně z těch osobností, které se bouřily proti normalizačnímu režimu.

Rozhorlené články Rudého práva Kdo je Václav Havel, Kdo je Jiří Hájek, Kdo je Zdeněk Mlynář, Kdo je František Kriegel, Kdo je Alexandr Dubček, Kdo je Zbyněk Vokrouhlický a další, které brzy vystřídaly primitivní  „noviny“  s názvem „Zprávy“, byly tištěny v NDR. Masivní rozšiřování publikací sovětské provenience „K událostem v Československu – Fakta, dokumenty, svědectví tisku a očitých svědků“, ale i domácích tendenčních dokumentů, „Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ“, „Některé otázky vývoje dětského a mládežnického hnutí v krizových letech 1968 – 1970“  a mnohé jiné, v nichž se hemžily stovky nepohodlných jmen, vytvářely „kádrový základ“ budoucího společenského převratu. 

I z dosud neznámých osob, se začaly stávat osoby známé a často i značně populární. 

V 80. letech jsem se poměrně často potkával v hostinci V Laborce v Praze 1, blízko Pařížské ulice, se spisovatelem Bohumilem Hrabalem. V únoru 1990 na mě rozevlátý Bogan Hrabal s červenobílou šálou a v kulichu mával z protějšího chodníku a zval mě na žejdlík piva. V hospodě se mě zeptal: „Co tomu říkáš? Včera Havel meldoval v Kongresu USA, že splnil úkol, stal se československým prezidentem. Ty nevíš, že v roce 1968 pobýval dlouhou dobu v USA, dostával instrukce a už tehdy padla dohoda, že se stane hlavou státu?“ Nic podobného mi nebylo do  té doby známo, a když jsem to vzápětí opakoval v redakci Světa v obraze, redaktoři ozdobení trikolórami a odznaky s Havlovým portrétem, mi sborově vynadali, že mně i Hrabalovi již pořádně měkne mozek.

Už dávno před 17. listopadem 1989 mne navštěvovali zahraniční novináři (mnohdy šlo i o redaktory z Moskvy, a někdy i z dalších tehdejších svazových republik) a projevovali přání setkat se s Václavem Havlem; poučovali mě, že jednou bude československým prezidentem. Několik takových setkání s Havlem a jeho týmem se uskutečnilo. A několikrát mne zval redakční kolega, mladý fotograf Lukáš Volek, abych s ním zašel na mejdan, kde bude kromě jiných i Václav Havel. Podle jeho slov se na takových setkáních „dějí opravdové věci“.

Když jsem šel 17. listopadu 1989 s některými kolegy z redakce Světa v obrazech z Albertova na Vyšehrad a odtud na Národní třídu, svěřil jsem se fotografu Bedřichu Kockovi s informací z předešlého dne od Vasila Mohority, že možná poteče i krev. Netekla. U Národního divadla v podloubí stál v pozici lidské sochy Jaromír Štětina, můj přítel z brázdění kouty široširého Sovětského svazu, s Danou Mazalovou z Mladé fronty, oba měli zdvižené  ruce  ve „véčka“, a na těle papírovou tabulku s nápisem  „Nejsme jako oni!“  

Když se situace zdramatizovala, kolem dokola na Národní třídě nastupovaly jednotky Veřejné bezpečnosti.  V  jednu chvíli na povel náhle nedovolovaly nikomu opustit vymezený prostor. Záhy, když jsem se na místě přesvědčil, že kromě studentů a nejrůznějších podivných osob je zde poměrně velké množství mužů z StB, vzal jsem celý houf vylekaných kluků a dívek do kanceláří Vydavatelství a nakladatelství Novinář na Národní třídě. Umožnil jsem všem, aby si zatelefonovali svým blízkým, že jsou v pořádku. Kolem 21. hodiny jsme všichni odešli, to už byl na ulicích klid. Dodneška jsem s většinou z nich v nějakém lidském kontaktu a jsme rádi, že jsme byli u toho, co se dělo. Nemusíme věřit všemu, co nám každoročně tvrdí Česká televize a rozhlas. Jejich líčení tehdejších událostí je čím dál více šokující. I když vlastně srovnatelné s nynějšími policejními zásahy. Policejní zásah proti mladým lidem, kteří před několika lety demonstrovali proti konání Mezinárodního měnového fondu v Praze, byl ještě mnohem tvrdší.

V dnech následujících po událostech 17. listopadu, myslím, že to bylo 20. 11. 1989, mi do redakce přivezli neznámí česky mluvící lidé ze SRN velkorozměrné ofsetové barevné plakáty Václava Havla, budoucího prezidenta. Jeden z nich si schovávám na památku dodneška. Poučili mne, že se jedná o portréty budoucího prezidenta, který brzy vystřídá Gustáva Husáka, a informovali mne, že již před třemi roky na setkáních západních představitelů v Praze s disidenty oslovovali všichni Václava Havla titulem „pane prezidente“. Jak zvláštní! Náš redakční řidič začal od té chvíle jezdit s redakčním autem s nápisem „Havel na Hrad“. Podobné nápisy se však stále častěji objevovaly nejenom v Praze, ale třeba i v Jihlavě.

Krátce po 17. listopadu 1989 byly také stále častější „horké“ telefonáty Michaila Sergejeviče Gorbačova představitelům ÚV KSČ, jejichž obsah se dal shrnout do věty, jediným možným kandidátem na prezidenta ČSSR je Václav Havel. Sovětský tlak byl natolik silný, že mu skoro nikdo nedokázal odolat. Přesvědčil mě o tom i Zdeněk Mlynář, když jsem v jeho pražském bytě v Klimentské ulici,  jeho prostřednictvím jednal s M. S. Gorbačovem o českém vydání knihy pamětí jeho manželky Raisy Gorbačovové s názvem „Žít znamená doufat“. Gorbačov pomáhal překonat variantu, aby se kandidátem na prezidenta stal Ladislav Adamec, jehož možnému úspěchu naznačovaly rychlé, i když nepříliš dokonalé průzkumy. Volební štáb Václava Havla vyslal do všech krajů studentské agitátory vybavené  letáky, které odmítaly přímou volbu prezidenta, a prosazovaly volbu Václava Havla ve Federálním shromáždění aklamací. A k tomu nakonec i došlo.

Podle mých informací, které mi potvrdil i zpěvák a básník Karel Kryl, s nímž jsem se spřátelil na Husově kazatelském Kozím Hrádku 6. 7. 1968, pracoval ve stejné době ve prospěch zvolení Václava Havla prezidentem další volební štáb na území SRN, nedaleko našich státních hranic v Bavorsku, blízko Krylova nového německého bydliště. Tam se detailně zpracovával a upřesňoval harmonogram postupu až do dne Havlovy volby za prezidenta na Pražském hradě.

Prezidentské volby jsem se sám jako novinář zúčastnil. Kromě většiny komunistických poslanců, kteří nebyli odvoláni a nahrazeni jinými, jsem se ve Vladislavském sále pozdravil s básníkem Ľubomírem Feldekem a dalšími známými osobnostmi. Bylo tristní, když před televizními kamerami zvedali ruce za Havlovo zvolení ve své většině lidé, kteří proti němu ještě nedávno organizovali nejrůznější kampaně. Ale i takové pitoreskní události jsou v politice možné.

V Praze bylo v tu dobu kolem 5000 zahraničních novinářů, kteří informovali svět o „nahradvstoupení“ bývalého kulisáka, dramatika a disidenta, kterého do té doby znal v cizině jen omezený počet politiků a intelektuálů.

Po volbě  jsem se svobodně pohyboval v reprezentačních prostorách Pražského hradu a fotografoval velkolepý mejdan, který tu vypukl na oslavu Havlova zvolení. Atmosféra Pražského hradu byla v ten den naprosto mimořádná a nedala se s ničím, co Pražský hrad ve své historii prožil, srovnat. Byla tu spousta lidí jen ve svetrech, mezi hosty nechyběli dlouhovlasí mužové uměleckého vzezření; prezidentovu ochranku tvořili studenti Fakulty tělesné výchovy UK a nový prezident Václav Havel je oslovoval husitským názvem „práčata“. Šampaňské se nalévalo do skla ještě z doby prezidenta TGM  s pětiznakovým erbem Československé republiky. Později, když jsem již pracoval v gastronomických časopisech, jsem se od kulinářských a sommeliérských mistrů dozvěděl, že prý tento památeční servis v oněch dnech vzal skoro celý za své.

Brzy se nový hradní pán pustil se svým architektem Bořkem Šípkem do přestavby pracovních místností prezidenta a zadal návrh nových uniforem pro Hradní stráž.

Nastaly dny plíživého vytváření zcela neobvyklého kultu prezidenta Havla, kultu, který přežívá až do našich dnů. Koncepce tohoto postupu byla průhledná, ale přesto ji mnozí neprohlédli.

Na svou první cestu se Havel vydal nikoliv do součásti Československa, na Slovensko, ale do Bonnu. Svou prezidentskou amnestií osvobodil nejen několik politických vězňů, ale především spoustu pachatelů kriminálních zločinů, kteří se v několika dalších letech sice znovu dostali zpátky za mříže, ale za tu dobu dokázali spáchat stovky nových trestných činů. Omluvil se za odsun Němců z Československé republiky, o němž rozhodly vítězné velmoci a mocnosti. Odstartoval likvidaci československého zbrojního průmyslu, která především na Slovensku způsobila první vlnu nezaměstnanosti a vysloužil si tím (i když nejen tím) pozdější volání Bratislavanů: „Dosť bolo Havla!“

Zmíněná bratislavská návštěva Václava Havla byla pitoreskní událostí, Havel běhal jako vylekaný zajíček v poli pod lešením budov na Náměstí SNP a teprve v Praze nabyl znovu jistotu, která jej mezi bratry Slováky opustila. Větší jistotu nacházel nejen v té době mezi Poláky, ale zdaleka ne mezi všemi. A pak už jeho horliví patolízalové roztočili všechno na plné obrátky

Prezidentova návštěva soukromého rolníka (od té chvíle již farmáře) byla nepřímou výzvou k likvidaci družstevní formy hospodaření. Z  pražského Špalíčku zazněl Havlův projev proti Františku Čubovi a jeho údajnému propojení estébáckými nitkami s vládnoucí kamarilou.

Na pražském Jižním Městě mluvil o panelových domech jako „králíkárnách“, aby odtud nakonec po pískotu obyvatel stydlivě zmizel.

Jeho podivné restituce rodinného majetku, konfiskovaného po válce na základě Benešových dekretů, byly vydávány za projev jeho odpovědnosti, a když si pořídil luxusní dům v Dělostřelecké ulici odkoupením objektu z majetku ČSLA;  bylo to interpretováno div ne jako projev jeho skromnosti (nechtěl bydlet na Hradě!) a zcela nezbytná potřeba hlavy státu. Následovaly každotýdenní Hovory z Lán, další a další inscenace jeho divadelních her (dvacet let nesmyslně zakazovaných normalizačním režimem), vydání „Životopisu Václava Havla“ z pera Edy Kriseové a později knihy Lídy Rakušanové „Václav a Dagmar Havlovi – Osudy v jednom svazku“.

Havel nemálo brojil proti rekreačním zařízením bývalých „komunistických“ papalášů, proti státnímu sanatoriu, zvanému Sanopz, a nebylo mu trapné poukazovat i na takovou banalitu, jakou byla skutečnost, že si Gustáv Husák nechal ve sprše udělat pochromovaná držadla, aby náhodou neupadl.

Sám však začal využívat zámek v Lánech, a když se začal potýkat s těžkými chorobami, byl hlavně kvůli němu vybudován nový prezidentský pavilon a apartmá a v pražské střešovické  Ústřední vojenské nemocnici.  Čtenářům denního tisku se četná Havlova onemocnění, která mu často bránila plně se věnovat výkonu své funkce, interpretovala jako důsledek mnohaletého věznění v komunistických kriminálech. Jistě věznění na zdraví nikomu nepřidá a věznění disidentů bylo zvůlí (a současně sebezničující chybou) normalizačního režimu, ale za pozornost stojí, že Havel sám později prohlašoval, že se k němu ve výkonu trestu chovali dozorci a lékaři většinou korektně.

Výrok Mahatmá Gándhiho o pravdě a lásce, který Václav Havel v listopadových dnech použil bez uvedení jeho autora, a která je dodnes vydávám za jeho vlastní výrok, vzal v polistopadové praxi brzy za své.  

Rozpaky vyvolávaly u soudnějších lidí zprávy o prezidentově zakoupení letního sídla v Portugalsku či o prodeji části Lucerny Junkovu Chemapolu (Junka dokonce posadil k jednomu stolu s anglickou královnou).

Havlovo okolí tak postupně budovalo legendu o nesmělém, charakterním, trpícím, jemném muži, který na základě pravdy a lásky vybudoval stát, jaký tu ještě nebyl, a to ještě navzdory stále viditelnějším mezi touto legendou, Havlovými sliby a každodenní realitou.  

Takřka týdně nám na stříbrném talíři předkládali strůjci Havlova kultu informace o dalších a dalších vyznamenáních a čestných doktorátech z celého světa.  Smutné je, že o mnohé vyznamenání a tituly se zasloužil i domácí diplomatický sbor, který je na přání Pražského hradu vyjednával s kompetentními zahraničními partnery. Opakované návrhy, aby Václavu Havlovi byla udělena Nobelova cena za mír, nebyly však nikdy vyslyšeny. Byl by to také zvláštní paradox, kdyby měla být udělena člověku, který se významně zasadil o rozpad Jugoslávie, když spolu s Helmutem Kohlem uznal jako první samostatnost Chorvatska, a který označil bombardování Bělehradu leteckými eskadrami NATO za humanitární akci. Podpořil i agresi USA vůči Iráku

Jenom očití svědkové mohou potvrdit devastaci pracovních komnat na Pražském hradě, které si Václav Havel vytvořil v duchu svého vlastního vkusu, od vypínačů až po zásuvky a dary od svých uměleckých pochlebovačů. Dokonce se chystalo po ukončení prezidentství otevření kopie Havlovy pracovny, trochu z ruky, až na Opavsku. Tento nepodařený úmysl nakonec vyústil v plán vzniku Havlovy prezidentské knihovny na pražské Kampě. Knihovna bude nakonec umístěna v budově, kterou kdysi obývala Hana Benešova a také ministr zdravotnictví Jaroslav Prokopec na pražském Loretánském náměstí.

Jak již bylo řečeno, Havlův kult se kontinuálně udržuje do našich dnů. Sám aktér k tomu přispívá zdůrazňováním dalších svých aktivit, které přesahovaly a přesahují povinnosti prezidenta či exprezidenta: studium ve washingtonské knihovně, premiéry a reprízy filmů Občan Václav Havel, organizace mezinárodních setkávání Forum, na kterých nechyběl ani Dalajláma, či Gorbačov. Oběma měl konečně za co děkovat.

Vrcholem všeho je zatím jeho poslední „prezidentské vystoupení“ ve veřejnoprávní České televizi v Otázkách Václava Moravce.

Myslím, že tento pořad, následující hned den po letošním novoročním projevu 2011, zatím ještě stále jediného prezidenta České republiky Václava Klause, se konal za plné podpory někdejšího vedoucího redaktora táborského Palcátu, nyní ústředního ředitele ČT Jiřího Janečka.

Nejzajímavější myšlenkou exprezidenta byla jeho podpora budoucí přímé volbě prezidenta. Od člověka, který prošel a vstoupil na Pražský hrad aklamací, to nezní zrovna přesvědčivě. 

Již jsem se zmínil o urputném zájmu, zkoordinovaném s plány mezinárodního euroatlantického uspořádání, které od 17. listopadu 1989 projevoval o zvolení Václava Havla prezidentem Československé socialistické republiky Michail Sergejevič Gorbačov.   

George Bush to později komentoval svým nezapomenutelným výrokem, že myšlenka, aby se stal Václav Havel československým prezidentem, byla jedním z největších a nejlepších amerických nápadů.

Vím, že jsem sáhl po nevděčném a opět tabuizovaném tématu. Vím, že je u nás opět i mezi inteligentními a vzdělanými spousta „modlářů“, kteří se bytostně a nezvratně potřebují klanět nějakému Velikánu Velikánoviči, přese všechno, čím se tento velikán odkopává. Někteří lidé kladou otázky, jak to, že toho „všemi milovaného“ Vaška myslící lidé neodepsali hned po jeho řečnických úletech o „králíkárnách“ a „humanitárním bombardování“. A oprávněně se i dnes ptají, jestli má člověk se stamiliónovým majetkem  zapotřebí dát se finančně podporovat miliardářem Zdeňkem Bakalou, když  realizuje po vzoru amerických prezidentů (možná i po vzoru prezidenta TGM) svou prezidentskou Knihovnu Václava Havla.  

I já se někdy ptám, zda nemám, stejně jako většina z nás - odhodit pomyslnou flintu do žita a jen ze zoufalství zapět s básníkem Karlem Tomanem:  „Dlouhý žal a krátký den / jidášsky zří do oken./ Tisíc lží jsme slyšeli, / podlostí sto viděli - / mlčíme a pohrdáme.“

Rád bych se někdy ze všeho tohoto mámení i vyspal. Jenže…

Všichni dobře víme, že se u nás znovu narodil kult jedné osobnosti.  Jakýkoli protest proti němu vede k nehoráznému a ve svých důsledcích zničujícímu okopávání autora.

Měl jsem to štěstí, že jsem se jako novinář mohl účastnit po 17. 11. 1989 schůzky George Bushe a Michaila Gorbačova na osobní lodi Maxim Gorkij na Maltě a vím, o co tam šlo. Ale tato skutečnost mne k leckterému mému úsudku v předchozích řádcích opravňuje. Děkuji za to osudu.

Zdeněk Hrabica