Politik, novinář, protifašistický bojovník komunistického odboje.

Hrdina vyznamenaný Válečným křížem Československé republiky 1939 „in memoriam“, komunista, občan Nymburka Bohumil Pokorný poházel z vesnice Bednáreček schované v jihovýchodních Čechách na samém pomezí moravské hranice.

Dnešní Bednáreček má asi dvě stovky obyvatel, jinak tomu bylo ve druhé polovině 19. století, kdy měl obyvatel skoro pět set, poté, co zde Josef Žampa rozvinul výrobu perleťových knoflíků. Jejich výrobou pak žila skoro celá obec, vyrobené knoflíky pak pěšky nosili do Vídně a tam prodávali.

Bohumil Pokorný byl osmé dítě desetičlenné rodiny, jeho rodiče Hynek a Jana Pokorných se měli co ohánět, aby uživili celou rodinu. Hynek byl učitelem v místní škole a spolu s manželkou Janou, rozenou Kubů, vedli místní hostinec.

Bohumil po absolvování školní docházky krátce pobyl ve Vídni, ale na tamní prostředí si nezvykl a vrátil se zpět, vyučil se soustružníkem a začal se živit také v perleťářství. Byla to práce spočívající v broušení kroužků z nejrůznějších škeblí a lastur, z nich šel prach a celkově tato práce byla náročná na zdraví. Toto a chudé poměry zapříčiněné nízkými výdělky brzy Bohumila přivedly do řad hnutí pracujících za lepší poměry. Například prašnost prostředí spolu se špatnou stravou vedly často k rozvoji tuberkulózy a pomyšlení na léčbu bylo pro obyčejné dělníky nemožné. Tato situace však vyžadovala nápravu, všeobecně se zavádělo nemocenské pojištění. Bohumil Pokorný byl jedním z propagátorů tohoto pojištění mezi lidmi, lidé se museli přesvědčovat, aby pochopili tento prospěch pro ně (to byl počátek 20. století, kdo mohl tušit, že na počátku 21. století nebude až takový problém přesvědčovat lidi, že solidarita v pojištění, výhodná pro ně, je třeba rozbít pro prospěch několika a pro vymačkání více peněz právě z lidí). Bohumil Pokorný dobrovolně pomáhal s uzavíráním pojištění, pomáhal sepisovat žádosti o zvýšení starobních nebo o přiznání důchodů invalidních. Zde se dále upevňoval jeho charakter.

Schopnost umět jednat s lidmi, smysl pro organizační práce, jazykové znalosti a další získané i vrozené vlastnosti vedly k tomu, že byl povolán do Jindřichova Hradce, kde se stal úředníkem nemocenské pojišťovny.

Bednáreček tak ztratil místního patriota, stejně tak amatérský divadelní kroužek v hostinci u Pokorných svého člena. Během první světové války pracoval v pojišťovně a podporoval svým platem rodinu. Situace se mění po únorové a hlavně říjnové revoluci v Rusku. Ideály Velké říjnové socialistické revoluce pronikly i na zapadlý česko-moravský venkov. Vznik první Československé republiky znamená další přelom. Počáteční ideje se mění v roce 1919 v širokou nespokojenost, především sociální – nastupuje nezaměstnanost, bída a nedostatek, roztáčí se spirála inflace. Bohumil Pokorný se svými sociálními názory netají, pracuje v sociálně demokratické straně, zaměstnavatel ho proto rád předává na vzdálené pracoviště a tak koncem roku přechází do Nymburka. Zde je sociálnědemokratická strana více v toleranci, neboť ve straně bylo celé osazenstvo železničních opraven, dá se říct, že od posledního dělníka po vedení závodu. Kdo nebyl členem strany, neměl tolik šancí se do železničních opraven dostat. Taková koneckonců byla celá první republika a kastování lidí podle stranické příslušnosti bylo znakem celé její existence.

Bohumil Pokorný potkává během toulek Mařenku Komárkovou. Je mu šestadvacet let. Marie je také osmé dítě, je dokonce pohrobkem, neboť její otec zemřel dřív, než se narodila.  K jeho pohřbu se váže zajímavost – rodina neměla po ztrátě živitele na pohřeb – farář jej tak nechtěl pohřbít. Nakonec by ho pohřbil, ale po matce-vdově osmi dětí požadoval náhradou peřinu. Gestem maminky Mařenky Komárkové bylo vystoupení z církve, což byl v dané době revoluční čin, zvláště při postavení dotyčné v obci.

Pokorný s Komárkovou se ubytovali v malém domku v Drahelicích u hostince U Horáků, přezdívaném Cejpovna. Ještě v roce 1919 byly Drahelice od města odloučeny, což mělo výhodu v tom, že se v místním hostinci mohly scházet pokrokové demokratické síly bez dohledu nymburské policie. Spolky zakládané Matějem Serbusem a později Antonínem Janouškem zde pořádaly své schůze. U Horáků bylo v letech 1921 až 1928 sídlo Komsomolu, 21. května 1921 se v hostinci U Horáků konala ustavující schůze organizace Komunistické strany Československa v Nymburce. Bohumil Pokorný, pracující v nemocenské pokladně po odštěpení pravého křídla sociální demokracie, vstupuje do nově založené KSČ, což má za následek okamžitou ztrátu zaměstnání. Téměř rok je bez práce, jeho životní družka je v jiném stavu, u Pokorných očekávají miminko, syn Milan Komárek se narodil 21. prosince 1922. Rodinu podporují soudruzi, kteří mají zaměstnání, tím spíš Bohumil Pokorný je vděčný své nové straně hlásající skutečnou demokracii v republice i mezi jednotlivými vrstvami společnosti. 10. května 1927 se narodila dcera Helena, o rok později oba uzavírají sňatek.

Když byl 15. ledna 1922 zřízen v Nymburce III. kraj KSČ zahrnující tehdejší politické okresy státní správy Čáslav, Kutná Hora, Kolín, Poděbrady, Nymburk, Mladá Boleslav, Jičín a Nová Paka, stává se Bohumil Pokorný politickým pracovníkem – profesionálem. V kraji začal vycházet nový časopis VOLNOST, jehož šéfredaktorem se stává právě Pokorný. Volnost vycházela jako týdeník. Krajská konference v Kolíně v roce 1925 volí do čela kraje současného okresního tajemníka v Nymburce Bohumila Pokorného. Přibývají mu tak další starosti, ale právě jeho přístup k řešení problémů mu získává širokou vážnost. K jednání jezdí na kole. Pro dnešní politiky to může být zajímavá informace. Po zvolení krajským tajemníkem zakládá ještě druhý týdeník „Třídní boj“, kterému rovněž šéfoval. Práce opozičního novináře nesla za Masarykovy republiky nemalá rizika. Nešlo jen o cenzuru, která volné myšlenky většinou pouštěla, ale neváhala autora uvěznit, což dvakrát postihlo i Bohumila Pokorného.

Pokorný pomáhá i v tělovýchově kdy zastává funkci vychovatele v Jednotě proletářské tělovýchovy. Ví, jak třeba tuberkulóza ohrožuje zdraví mladých lidí. Nešlo jen o perleťářskou výrobu, ale podmínky pro práci v tehdejších továrnách byly velmi zdraví ohrožující obecně. Po úspěchu Spartakiády na Maninách je vládou ČSR Jednotě proletářské tělovýchovy uspořádání II. Spartakiády zakázáno, s tím, že jde o komunistickou manifestaci. Na protest proti tomuto fašistickému paranoidnímu postoji tehdejší vlády se postavil i Bohumil Pokorný, kde poukázal i na to, že zato jsou povoleny slety katolického Orla a Sokola i dělnická olympiáda. Je úsměvné, že o těchto zákazech pro Jednotu proletářské tělovýchovy je v roce 2010 zakázáno učit, je to jedna ze zamlčovaných kapitol dějin tzv. demokratické první Masarykovy republiky. Policejní informátor zanechal o schůzi v Dělnickém domě v Nymburce z 9. května 1928 o půl osmé večer podrobnou informaci. (viz. Okresní archiv Nymburk, OÚ Nymburk přes. 1928, kart. 19)

1. června 1930 obdržel novinářský průkaz, který mu zajišťoval částečnou bezpečnost i krytí. Po obou nymburských časopisech se podílí na redakci dalších. I nymburské časopisy mění název, jsou zastavovány a i místo vydávání se po politickém pronásledování mění.

V květnových volbách v roce 1935 je zvolen poslancem do Zemského zastupitelstva v Čechách a stal se tajemníkem Klubu komunistických poslanců a senátorů v Praze. V roce 1936 začíná řídit nový měsíčník Lidová samospráva, jehož redakce byla na ústředním sekretariátu KSČ. Denně dojížděl z Nymburka-Drahelic do Prahy. V roce 1938 se proto stěhuje do Prahy, kde získává byt na pomezí Vinohrad a Žižkova, už na Žižkově, v Lucemburské ulici, číslo 43.

Po VII. sjezdu KSČ věnovala zvláštní pozornost vybudování organizačního aparátu komisí lidové správy, neboť předvídala potřebu výchovy pracovníků v samosprávách měst a obcí. Ve dnech 27. a 28. února 1937 proběhla celostátní konference komunálních pracovníků, kde měl Bohumil Pokorný hlavní referát. Na VIII. sjezdu KSČ byly jeho teze zahrnuty do programu strany k samosprávě. Jeho hlavními myšlenkami bylo uplatnění skutečné samosprávy ve městech a obcích a nezasahování vlády a byrokracie do jejich pravomocí. Ve stejné věci byl i požadavek hospodářské a politické pravomoci samosprávy. Za první republiky byla samostatnost samosprávy komunální úrovně silně potlačována, rovněž nebyly plněny přísliby, které obce a města dostala. Bohumil Pokorný rozhodně vyzval k aktivní práci komunistů v komunální úrovni, v sociálních komisích, vyzval k podpoře živnostníků, školství, nezaměstnaných a kultury. Rovněž podpořil organizaci komunistického komunálního aparátu, tehdy strana měla v komunální sféře 12 000 funkcionářů.

Bohumil Pokorný pracoval v redakci Lidové samosprávy až do úředního zastavení komunistického tisku v říjnu roku 1938. Jeho spolupracovníky byli F. Nedvěd, J. Štětka a V. Vacek. Jako jiní straníci je nyní Bohumil Pokorný nezaměstnaný a navíc postižený členstvím v KSČ, která je nyní úředně rozpuštěna – v říjnu 1938 má strana zakázánu činnost a v prosinci 1938 je rozpuštěna. V měsících po Mnichovu strana přechází do ilegality. Orgány strany zvažují emigraci vysokých funkcionářů, což nebylo zrovna snadné a třeba Antonín Zápotocký tak skončil do konce války v koncentračním táboře. Nakonec je Pokorný pověřen prací v protektorátu Böhmen und Mähren, je určen k práci v Meixnerově skupině. Využívá perleťářskou minulost a známí lékaři pomáhají získat invalidní důchod pro vážné plicní onemocnění. Pracuje jako vedoucí nově vzniklého krycího Spolku pro právo stavby, který se věnuje obchodu s pozemky, což bylo ve válečné době docela paradoxní. Pracoval v kancelářích na Václavském náměstí, pak ve Veletržním paláci. Kupní a prodejní akce byly organizovány přes družstevní prodejny Včela – Bratrství, kde pracoval vrchní účetní Meixner. Podstatou skupiny byla podpora soudruhů žijících v ilegalitě a podpora jejich rodin. Také posílali balíčky pro uvězněné. Skupina měla vlastní vysílačku. Pokorný se podílel na vydávání ilegálního Rudého práva. Poprvé zatklo gestapo Pokorného hned na začátku okupace, byla to akce Gitter, kdy ve spolupráci s bývalými republikovými policejními seznamy komunistů zatkli všechny dostupné funkcionáře strany. Po výsleších většinu z nich pustili. Podruhé se to Bohumilu Pokornému stalo po průniku konfidenta do III. ilegálního vedení strany.

Od července do září 1943 zatklo gestapo podle vlastních údajů 2804 lidí, byl mezi nimi i Bohumil Pokorný. Zatkli ho jako posledního z Meixnerovy skupiny, mimo něj byli zatčeni soudruzi Chlada, Volf, Trejbal. Pokorný již dalšího neprozradil, takže ostatní členové skupiny válku přežili. 24. září 1943 ho odvezli do Petschkova paláce.

Na uvítanou mu rozsekali ruce a nohy. Po něm vyslýchali jeho dceru a syna a ženu. Nakonec je pustili. Pokorného pak odvezli na Pankrác, zde měl návštěvy rodiny zakázané. Spoluvězeň Jiří Šimek sám zažil fyzické výslechy – například vytrhávání zubů kleštěmi – pomáhal svému novému spoluvězni v ošetřování ran, kdy si z tuby od zubní pasty udělal klíč a tím odpouštěl vodu z topení a tou mu ty rány vymýval. Vyhrožovali mu, že budou trýznit i jeho rodinu, ale zásluhou spoluvězně se ukázalo, že to není pravda a jeho osud mu to ulehčilo.

Na Štědrý den 24. prosince 1943 Pokorného transportují do Bautzenu do Drážďan. 27. dubna 1944 je v Drážďanech odsouzen k trestu smrti. Odvolání není. Je převezen na celu smrti a tady odsouzení čekají bez znalosti data popravy na svůj osud. Lhůta je dána maximálně devadesát dní. U Pokorného lhůta překročí, jeho jméno je vyvoláno až 2. srpna 1944. V 10:30 je poprava oznámena a v 18 hodin probíhá exekuce. Dne 2. srpna 1944 jsou ze sedmnáctičlenného seznamu tři jména přeškrtnuta, Pokorný ani Meixner mezi nimi nejsou. Nikdo se proto nedozví, proč byl Bohumil Pokorný popraven až 8. srpna 1944, musel psychicky vydržet dalších šest dní naděje.

Zemřel hrdina, který neprozradil. Zemřel usmířen s průběhem svého života, s vykonanou prací. S rodinou se rozloučil dopisem psaným roztřesenou rukou v okamžiku, kdy je vyzván, aby se připravil k výkonu trestu 2. srpna 1944. Dopis je oslavou smyslu jeho života:

„…o to Vás také prosím, abyste můj osud vzali na

vědomí a nijak se jím netrápili. Vždyť je mi padesát

let a mnohé z toho, co jsem si přál a co bylo mým

životním smyslem, se naplňuje a uskutečňuje. Nebyl

proto můj život marný… Žijte pro lepší osud a můj

osud považujte za vyřízený a naplněný.“

 Pamětní deska - současný stav