Nemusím snad normálním lidem připomínat, že jsme občany jako všichni ostatní v této republice, komunisté více než kdokoli jiný poctivě platí daně, a tedy máme všechna práva se veřejně vyjadřovat k současnosti, ale i k minulosti, a také budoucnosti. Jsme silnou perspektivní parlamentní stranou doma i v Evropě, máme své zástupce v Evropském parlamentu, Poslanecké sněmovně i v Senátu, nevyhýbáme se odpovědnosti k této zemi, zčásti jsme ji i převzali na úrovni obcí a dvou krajů. Jsme součástí české společnosti, ať se to někomu líbí nebo ne, náš názor je stejně právoplatný jako kohokoli jiného. A pokud jsou tu lidé, kteří by si přáli, aby pro nás neplatila Listina práv a svobod, jež je součástí našeho ústavního pořádku, nebo dokonce mezinárodní dokumenty, nemohu je považovat za demokraty, ale spíše za odpůrce demokracie, a jestli si myslí, že se těchto práv máme vzdát, prohlašuji, že tak neučiníme. Jde nám totiž o skutečný demokratický vývoj v naší vlasti. Ve svém stanovisku jsme pravdivě konstatovali, že »za dvacet let polistopadové historie z myšlenek demokratizace společnosti zůstala pouhá fráze«. Je tomu snad jinak? Nacházíme se ve společnosti rovnosti? Neplatí snad stále tzv. lustrační zákon, jenž zpochybnily již při jeho vzniku orgány Mezinárodní organizace práce a Rady Evropy? A vlády České republiky na tuto kritiku ani neuměly odpovědět. Mají všechny politické strany, všechny politické názory stejný přístup do veřejnoprávních sdělovacích prostředků? Ne, nemají. Je normální, když za exvicepremiéra a senátora Čunka se postaví nejvýše postavení zástupci justice této země a smetou jeho korupční jednání po podivné schůzce ze stolu? Jak chápat kabinetní neústavní a nelegitimní rozbití České a Slovenské federativní republiky dokonce proti vůli většiny obyvatel, jak ukázaly průzkumy? Hořkou pachutí provázený náš vstup do NATO, kdy našim občanům zatajili, že brzy bude následovat účast na agresi - v podobě naší vojenské spoluúčasti na podivných misích na Balkáně, zvláště pak v Kosovu, Iráku či Afghánistánu? Proč nesmí být u nás ve zvláště významných otázkách využíván statut referenda, kdy lidé sami by se vyjádřili, zda chtějí u nás mít americkou základnu či přijmout tzv. Lisabonskou smlouvu?

Po Listopadu došlo k velkým změnám. Tehdy, často ústy Václava Havla, bylo mnohé občanům slibováno. Dokonce se Havel slovy přihlásil i k socialismu, křivě přísahal na socialistickou Ústavu, aby brzy na svá slova zapomněl a po čase, aby alespoň ze sebe smyl vinu, prohlásil cosi o »blbé náladě« a »mafiánském kapitalismu«, jako by se na to všem nepodílel? Je něco nesprávného na konstatování, že »nese osobní odpovědnost za vývoj ČR v posledních dvaceti letech«? Listopadem přebírala nová mocenská garnitura, představována původně OF, později ODS, ODA, US, ale i KDU-ČSL a nakonec i jiných recyklovaných politiků, včetně dnešní SZ či TOP 09, majetek za více než dva biliony, který patřil československému státu. Z tohoto majetku jsou dnes v mnoha případech jen trosky. Namísto jeho slibovaného využití námi všemi se dostal v krátké době do rukou podivných společností či jedinců majících blízko k vládnoucím kruhům, či dokonce z velké části do zahraničí. Je namístě otázka, jak se na těchto prodejích podíleli ti, kteří měli právo v posledních 20 letech rozhodovat? Zmizela celá naše námořní flotila, přestaly existovat tisíce do té doby prosperujících továren, rozpadla se rentabilní družstva a s tím i soběstačnost ve výrobě potravin, vzniklo i nové slovo, jímž jsme obohatili světové »kulturní bohatství« - »tunelování«. ČSFR, resp. skupina kolem tehdejšího prezidenta, byla jedním z iniciátorů konce Varšavské dohody. Václav Havel nás tehdy dokonce ubezpečil, že už nikdy v naší vlasti nebude nastálo umístěna bota zahraničního vojáka a nevstoupíme do žádného paktu, abychom, jak jsem zmínil, se bez referenda stali členy Severoatlantické smlouvy, jež mezitím z tzv. obranného společenství se stala jakýmsi světovým četníkem? Namísto bezpečnostní jistoty nám tak hrozí odveta ze strany těch, kteří se cítí našimi zahraničními vojenskými aktivitami případně ohroženi.

Ani vnitřní bezpečnost se nezvýšila. Kriminalita prudce vzrostla již po první neuvážené a nesmyslné amnestii prezidenta Havla. Mnozí z propuštěných kriminálních živlů se během velmi krátké doby znovu ocitli ve vězení, zůstali však za nimi mrtví a mnoho ztracených hodnot. Proto dodnes občané v různých anketách jako jeden z největších problémů dneška uvádějí kriminalitu. Je doslova tragédií, že ten, kdo brání svůj majetek a ubrání se zloději, může být odsouzen k vyššímu trestu než sám zloděj.

Podle listopadových slibů jsme se měli stát zemí sociálně spravedlivou, měli nám vládnout ti nejlepší z nás, neměli jsme se bát nezaměstnanosti, konečně mělo vzniknout skutečně morální prostředí, promyšlená ekonomická reforma nás měla posunout mezi nejvýznamnější státy světa. Po dvaceti letech můžeme rekapitulovat a zeptat se, zda skutečně se to, co »vůdcové Listopadu« a další organizátoři kapitalismu chtěli, podařilo? Nezaměstnanost od poloviny devadesátých let se vyjadřuje statisícovými čísly a v současné době dokonce dosahuje půl milionu registrovaných, přičemž v těchto údajích nejsou zahrnuti ti, kteří dlouhodobě žijí jen ze sociálních podpor a ztratili naději na získání práce. Morální prostředí jsou jen slova tam, kde kritériem hodnot není práce, ale jen majetek jakkoli získaný. Je snad morální, že senátoři za ODS přijímají úplatky, anebo si přivlastňují polovinu platu své vlastní asistentky? Je morální, že přítel primátora Prahy neplatí skutečnou výši daní a získal tím mnoho milionů do své kapsy? Anebo převod státního majetku do soukromých firem jmenovaných ředitelů a manažerů významných státních podniků, které pak byly často pod cenou prodány i do zahraničí? Transakce ministrů, tedy těch tzv. »nejlepších z nás«, s domy a byty, které jim byly díky kolegům na radnicích a ve vládě prodány, a brzy nabídnuty za mnohem více peněz dál? Anebo to, že významní státní či jiní funkcionáři se nechají korumpovat cestami do zahraničí, dovolenými, které neplatí, různými dary, jež stojí statisíce? Či dokonce doktorskými či magisterskými tituly, ač studia neabsolvovali běžným způsobem a jejich práce neodpovídala předpisům? Nedivme se, že v posledním případě jejich ochránci dostávali nemalé právní zakázky, které platily státní orgány či radnice významných měst. Dodnes nebyla došetřena kauza soudce Berky, která stát zbavila nesmírného majetku, ale umožnila obohatit se mnoha jeho komplicům.

I ona promyšlená ekonomická reforma se ukázala jako nepromyšlená. Jejím cílem bylo jen převést majetek z rukou státu či družstev, tedy všech anebo mnohých, do rukou jednotlivců. Zakrýt skutečné zájmy měla na samém počátku tzv. kuponová privatizace, před níž nás varoval až ze zámoří významný český krajan profesor Zelený. Nebyl vyslyšen. Tak v rukou nikoli obyčejných »diků«, ale majitelů různých společností, poradenských služeb, bank a pojišťoven se ocitl rychle majetek za miliardy, protože běžný občan nebyl schopen se vyznat v různých transakcích a raději svěřil svůj »kuponový majetek« ve sdělovacích prostředcích a někdy i významnými osobnostmi propagovaným fondům. Slib, který byl vysloven v prvních polistopadových dnech, že půjde o to, aby se dostalo rovnosti všem formám správy majetku, tedy nejen státního, ale i soukromého a družstevního, které prokážou, kdo vlastně je lepším hospodářem, nebyl dodržen. Stát přece nemůže spravovat nejen pivovary, míněn tím ministrem Kalouskem českobudějovický Budvar, ale ani, jak jsme také slyšeli, další výrobní kapacity a podzemní zdroje. Jako by nebylo historickou skutečností, že právo »várečné« bylo udělováno jen králem, tedy státem. Proto byli do soukromých zahraničních rukou předány novohradské či karlovarské prameny, doly na kaolin, uhlí a lokality, kde se těží materiály na výrobu cementu. Promyšlená ekonomická reforma se nekonala. Jen cílené obohacování těch, kteří »byli u toho« a mohli rozhodovat. Proto se nemůžeme divit, že seznam ministrů či vyšších státních úředníků, kteří doslova přes noc se stali supermilionáři, je velmi dlouhý, a dokonce na něm figuruje i jméno bývalého sociálnědemokratického ministerského předsedy, který ještě v době svého premiérství neměl na zaplacení svého pražského bytu.

Před dvaceti lety jsme mohli slyšet mnoho slibů. Jen málo z nich bylo splněno. Nikdo tehdy nahlas nevyslovil to, že cílem je návrat ke kapitalismu, a to ještě kapitalismu v jeho raném stadiu. Mohli jsme slyšet jen sliby a mnohdy i záměrné lži, jež měly uchlácholit masy shromážděné v ulicích, na Václavském náměstí a Letenské pláni. Krok za krokem se vedoucí představitelé nové moci od těchto slibů však vzdalovali, rozprodali národní majetek a národní bohatství, zničili Masarykovu republiku, k jehož odkazu se slovy hlásili, v kuloárech či ministerských úřadovnách rozhodovali o věcech všech a přizpůsobili tomu u některé zákony, umožnili, aby jejich příznivci zbohatli rychle na úkor druhých, přičemž rozdělovat lze vždy jen to, co je na dlani a záleží na tom, kdo dostane větší kousek a kdo menší, zadlužili nás všechny více než stotisíci korun, ač bývalé státní velkopodniky a banky svým novým majitelů vydělávají stamiliony. Atd. O to všechno šlo v prohlášení, jež Výkonný výbor KSČM přijal v předvečer 17. listopadu.