Výstavy
Výstavy - Úvod
Výstavy, přehlídky, svody a bonitace umožňují vyhodnocení výsledků chovu psů jednotlivých plemen a tím přispívají k chovatelské činnosti. Výstavy reprezentují kynologii před veřejností, propagují ji a přispívají k povzbuzení zájmu o chov a držení jednotlivých plemen psů.
Podíváme-li se do katalogu jakékoliv větší výstavy u nás, uvidíme, že počet přihlášených psů je opravdu velký a rovněž tak různorodost předváděných plemen. A zájem vystavovatelů neustále stoupá.
A jak se na to dívá laik? Přijdete-li se někam poprvé podívat pouze jako divák, většinou budete mít pocity naprosto rozporuplné. Výstavy se totiž odehrávají buď v halách nebo ve venkovních prostorách a nebo je to kombinované. Všude je spousta lidí a ozývá se štěkot psů různých velikostí. Musíte, zejména venku, dávat velký pozor, aby jste nešlápli do něčeho, co „zapomněl“ po svém šampiónovi uklidit jeho, nepříliš ohleduplný, majitel. Také je zde velký hluk, hraje hudba a neustále hlásí něco do mikrofonu. U výstavních kruhů vládne chaos a nervozita, jinde probíhá konečné zkrášlování jako tupírování, lakování, pudrování a kdovíco ještě, že i prestižní kadeřnický salon by se po zhlédnutí tohoto úsilí mohl stydět. Sem tam zaslechne všímavý návštěvník slůvka závisti či poznámek směrem ke konkurenci nebo nepříliš lichotivé poznámky na adresu rozhodčího. Nakonec i pohled na samotné vystavovatele může být velmi zábavný. Jinak totiž zcela normálně vyhlížející spoluobčané se po nástupu svého psa do kruhu změní naprosto k nepoznání. Pobíhají kolem s různými pískajícími zvířátky, šustícími pytlíky, chvíli se schovávají a chvíli zase ukazují, předvádějí až téměř nemožné pohybové kreace a vyluzují všemožné zvuky, jen aby upoutali pozornost vystavovaného jedince a ten se pak postavil a předvedl co nejlépe. Kdysi jsem byla na klubové výstavě německých ovčáků svědkem velmi zábavného počínání. Němečtí ovčáci se totiž vystavují za pohybu v tahu a protože je to pracovní plemeno a bývá také velká konkurence, musí takto uběhnout mnoho kol, která nejsou zrovna nejmenší. Naučit psa běhat tímto způsobem a hlavně ho přimět, aby to správně předváděl po celou dobu posuzování, je poměrně náročné. Sami vystavovatelé musí být v dobré kondici, ale ani tak vše sami nezvládnou a tudíž mívají i pomocníky. Ti běhají jako návnada vně kruhu kousek před psem a lákají ho na kde co. A právě takovýto předběžec mě na zmíněné výstavě zaujal. Jednu nohu měl totiž od kotníku až po kyčel v sádře, přesto v daný moment vybičoval všechny své síly a běhal těch dvacet až třicet kol s různými vábničkami jako o závod. Nohu zcela mistrně a mě naprosto neznámým způsobem vydržel celou dobu tahat za sebou. Po skončení posuzování příslušné třídy se doslova zhroutil na lavičku, že ho jeho tým musel odtud odtáhnout. Řeknete si – blázen, ale na druhou stranu je přece každý koníček tak trochu bláznovství. A nejinak je tomu na výstavách.
Odcházíme tedy domů a přemítáme. Proč ti lidé na ty výstavy vlastně chodí? Mám já tohle zapotřebí? A bude to bavit mého psa? A k čemu vlastně ty výstavy slouží?
Výstava psů je vrcholová kynologická akce, na které máme možnost udělat si představu o tom, na jaké úrovni je v dané době chov určitého plemene. Rozhodčí, který má složené příslušné zkoušky a měl by být tedy odborníkem na danou rasu, zde posuzuje jednak exteriérové znaky psa v souladu s platným standardem FCI, ale také úroveň předvedení a celkovou spolupráci s vystavovatelem. Je třeba podotknout, že se jedná o soutěž mezi jedinci přítomnými v kruhu, kteří se srovnávají mezi sebou navzájem a zvítězit by měl ten, který se nejvíce přibližuje ideálu. To samozřejmě znamená, že vítězný pes příště na jiné výstavě a ve zcela jiné konkurenci zvítězit znovu vůbec nemusí. Pochopitelně však i určitou roli hraje osobní pohled rozhodčího, který je většinou na každé výstavě jiný.
Co tedy vede majitele psů k návštěvám výstav? Důvody jsou různé. Někdo by rád slyšel z úst odborníka, jak si jeho miláček stojí vzhledem ke konkurenci v plemeni. Někdo další chce v budoucnu svého psa uchovnit a většina plemen má jako jednu z podmínek chovnosti absolvování alespoň jedné (většinou však nejméně dvou) výstav s odpovídajícím ohodnocením. Jiný by měl rád ze svého psa šampióna a proto se snaží nasbírat co nejvíce potřebných titulů. Majitelé chovných fen zde prezentují svá zvířata před potencionálními zájemci o štěňátka a majitelé krycích psů zase před potencionálními zájemci o krytí. Chovatelé se rádi jezdí dívat na své odchovy a povzbuzují nebo radí novopečeným majitelům. Nejvíce vystavovatelů však jezdí po výstavách, protože je to prostě baví, chtějí se setkat s přáteli a ostatními nadšenci a prostě si užít prima den.
A co bývá kamenem úrazu? V mnoha případech bohužel obdržený posudek. Samozřejmě ti úspěšnější jsou bez výhrad spokojeni. Ale co ti ostatní? Jsou lidé, kteří verdikt rozhodčího berou sportovně a příště se přihlásí znovu, protože doufají, že to třeba bude lepší. A ono, pokud pes nevykazuje nějakou hrubou vadu,to také většinou tak bývá. Ovšem určitá skupina vystavovatelů se jen tak nedokáže smířit s tím, že zrovna nedopadli tak, jak si přáli, že se třeba právě ne zrovna nejlépe připravili, že jejich pes neměl dnes zrovna svůj den nebo že má nějakou závažnou odchylku od standardu. Mnohdy hraje velkou roli i určitá zkušenost a tak se nezřídka stává, že zklamaní bývají mnozí začátečníci a začíná tak kolotoč spekulací o rozhodčím, známostech, protekci a tak podobně.
Z toho vyplývá, že nejdůležitější je se na výstavu pořádně připravit. Celkové hodnocení a následný úspěch či neúspěch závisí nejenom na kvalitě vystavovaného jedince, ale také na tom, zda je zrovna ve správné výstavní kondici (Např. v období línání nebo s fenkou po porodu moc velké terno právě nenaděláme.) , jak je předveden za pohybu i v postoji, jak se nechá prohlédnout od rozhodčího (např. kontrola zubů, u psů varlat apod.) a jak se celkově jeví v povaze. Pes by měl být sebevědomý, naprosto vyrovnaný a za každých okolností bez problémů spolupracovat se svým majitelem (vystavovatelem).
Výstavy- Druhy výstav a výstavní třídy
V České republice může výstavu pořádat jakákoliv kynologická organizace, která je začleněna pod hlavičkou ČMKU, potažmo tedy pod FCI, a je právním subjektem. Tato organizace pak musí v předem stanoveném termínu podat žádost o uspořádání konkrétní výstavy na sekretariát ČMKU. Dodržuje se však obecně platné pravidlo o určitých chráněných termínech pro již zavedené a pravidelně se opakující mezinárodní a národní výstavy. Veškeré pořádané výstavy na území naší republiky se uvádějí v tzv. katalogu výstav, který se zveřejňuje vždy do 1.ledna na stránkách ČMKU, ale i v lednovém čísle odborných kynologických časopisů Pes přítel člověka a Svět psů. Za veškerou přípravu, organizační a technické zabezpečení, průběh a poté i likvidaci výstavy zodpovídá pořadatel
Výstavy se podle místa uspořádání, svého rozsahu a rozmanitosti vystavovaných plemen dělí na několik druhů:
Oblastní a krajské výstavy:
Tyto výstavy jsou organizovány na základě územních regionů naší republiky a obecně patří mezi menší. Jsou přístupné pro všechna plemena uvedená v propozicích. Velmi často se v rámci těchto výstav pořádají výstavy speciální a klubové jednotlivých chovatelských klubů. Lze zde získat ocenění „Vítěz třídy“, „Oblastní vítěz“ nebo „Krajský vítěz“.
Klubové výstavy:
Klubové výstavy jsou pořádány pouze pro určité plemeno nebo plemena sdružená v jednom klubu. Tento klub smí v jednom kalendářním roce pořádat maximálně 2 klubové výstavy se zadáváním titulů CAJC a CAC. Titul Klubový vítěz smí být v daném klubu udělen pouze 1x do roka pro dané plemeno.
Speciální výstavy:
Speciální výstava se pořádá pouze pro určité plemeno, avšak jen 1x do roka. Pokud chov plemene zastřešuje více chovatelských klubů, v pořádání speciálních výstav se vždy po roce střídají. Zadávají se tituly CAJC, CAC a Vítěz speciální výstavy.
Na klubových a speciálních výstavách se každoročně schází největší počty jedinců daného plemene. Mnohdy tyto výstavy bývají spojeny s klubovými schůzemi a s dalšími chovatelskými akcemi např. se svody dorostu a bonitacemi.
Národní výstavy (NVP):
Národní výstavy jsou přípustné pro všechna plemena uznaná FCI i některá vyjmenovaná dosud neuznaná plemena. Tyto výstavy patří mezi větší akce a v naší republice se jich pořádá hned několik do roka. Zde je možno získat tituly CAJC, CAC a Národní vítěz.
Mezinárodní výstavy (MVP):
Pro tyto výstavy platí mezinárodní výstavní řád FCI a jsou rovněž pod záštitou FCI pořádány. Jsou rovněž přístupné pro všechna FCI uznaná plemena a v jejich rámci se vystavují i vyjmenovaná dosud neuznaná plemena. Jedná se o velké výstavy a rovněž mají v naší republice velkou tradici. Zadávají se tituly CAJC, CAC a CACIB.
Kromě těchto výstav známe ještě další velké prestižní výstavy např. evropské, světové apod. Propozice bývají velmi podobné jako na výstavách mezinárodních.
Na každé výstavě jsou pro přihlašované jedince otevírány jednotlivé výstavní třídy. U těchto tříd jsou přesně vymezená kritéria pro možnost se do té či oné třídy přihlásit. Jednak jsou to požadavky na stáří psa a potom splnění určitých podmínek pro zařazení do třídy např. pracovní nebo vítězů (šampionů). Požadavky věkové musí být splněny v den výstavy a ostatní v den podání přihlášky. Mnohdy bývá pro vystavovatele, a to zejména pro ty začínající, velkou otázkou, do které třídy se vlastně přihlásit. Pes totiž v určité době splňuje požadavky pro zařazení hned do několika možných tříd najednou. Tady už se často taktizuje, odhadují se eventuelní šance apod. Pokud má někdo doma více psů, většinou, pokud to lze, je hlásí do tříd různých, aby si navzájem nekonkurovali a měli tak šanci odvézt si co nejvíce titulů. Pes smí být na jedné výstavě přihlášen pouze do jedné třídy. Pokud však nesplňuje podmínky pro třídu, do které jej majitel přihlásil, má pořadatel právo na jeho přeřazení.
Třída štěňat:
Tuto třídu výstavní řád oficiálně nezná. Někdy bývá otevírána v rámci klubových a speciálních výstav na základě rozhodnutí pořádajícího klubu pro majitele štěňátek. Je přípustná pro psy a feny ve věku od 3 do 6 měsíců.
Třída dorostu:
Je přípustná pro psy a feny ve věku 6 – 9 měsíců.
Třída maldých:
Je přípustná pro psy a feny ve věku 9 – 18 měsíců bez ohledu na složené zkoušky či získané tituly.
Mezitřída:
Je přípustná pro psy a feny ve věku 15 – 24 měsíců bez ohledu na složené zkoušky či získané tituly.
Tato třída je poměrně nově zařazena a v naší republice otevírána v několika posledních letech.
Třída otevřená:
Je přípustná pro psy a feny starší 15 měsíců bez ohledu na složené zkoušky či získané tituly. Horní věková hranice není omezena.
Třída pracovní:
Je přípustná pro psy a feny starší 15 měsíců se složenou příslušnou zkouškou z výkonu. Typ této zkoušky je přesně udán v propozicích. Dokladuje se kopií certifikátu vydaného ČMKU nebo organizacemi jí pověřenými, který potvrzuje oprávnění vstupu do této třídy. U jednotlivých plemen mohou být podmínky (druhy zkoušek) odlišné. Na mezinárodních výstavách bývá tato třída otevírána pouze pro plemena, která mají jako podmínku pro udělení titulu Mezinárodní šampion krásy předepsanou zkoušku z výkonu. Horní věková hranice není omezena.
Třída vítězů:
Je přípustná pro psy a feny starší 15 měsíců, horní věková hranice není omezena. Podmínkou pro zařazení do této třídy je uznaný titul Mezinárodní nebo Národní šampion krásy, dále titul Národní vítěz, Klubový vítěz nebo Vítěz speciální výstavy, který se dokladuje kopií příslušného certifikátu. Tyto tituly musí být získány v konkurenci dospělých. Tato třída je otevírána na všech typech výstav kromě mezinárodních.
Třída šampiónů:
Je přípustná pro psy a feny starší 15 měsíců, horní věková hranice není omezena. Je otevírána pouze na mezinárodních výstavách a podmínkou vstupu je uznaný titul Mezinárodní šampion krásy nebo šampion členské země FCI (např. Šampion České republiky). Nutno dokladovat kopií příslušného certifikátu.
Třída veteránů:
Je přípustná pro psy a feny starší 8 let
Třída čestná (mimo konkurenci):
Zde je možno vystavit psy a feny bez nároku na ocenění a tituly. Bývá využívána zejména majiteli velmi kvalitních jedinců, kteří již nasbírali všechny možné tituly a které jejich majitelé chtějí ještě předvést (např. potencionálním zájemcům o krytí), ale zbytečně tak nekonkurují ostatním. Někdy bývá uvedena spodní věková hranice 6 let.
U některých plemen bývá podle jejich specifických požadavků s vyjímkou výstav mezinárodních rozdělení jiné. Mezi nejznámější patří asi němečtí ovčáci. U tohoto plemene jsou vypisovány tyto třídy:
Třída dorostu: 6 – 12 měsíců
Třída mladých: 12 – 18 měsíců
Třída dospívajících: 18 – 24 měsíců
Třída otevřená: starší 24 měsíců
Třída pracovní: starší 24 měsíců, podmínkou je zkouška z výkonu
Třída veteránů: od 8 let
Ještě je potřeba upozornit, že některá plemena se posuzují odděleně podle velikostních i barevných rázů. Ta, kterých se toto týká, jsou přesně určena výstavními směrnicemi ČMKU do úrovně národních výstav a směrnicemi FCI na výstavách mezinárodních. Vše je vždy uvedeno v propozicích nebo následně v katalogu příslušné výstavy.
Výstavy - klasifikace a hodnocení
Velmi důležitou součástí výstav a to, proč tam vlastně jedeme je, abychom získali odborný posudek exteriéru našeho psa. Každý takový posudek se zakončuje zadáním tzv. známky a rovněž barevným označením (nejčastěji stužka). Účast na výstavě a tím pádem stupeň získané známky jsou také jednou z podmínek zařazení psa do chovu nebo do příslušné třídy chovnosti a to vždy podle specifik daného plemene.
V jednotlivých třídách na výstavě je možno získat tyto známky a eventuelně čekatelství:
Známky:
Třída dorostu:
Velmi nadějný (VN) – žlutá barva
Nadějný (N) – bílá barva
Zde se určuje pořadí prvních čtyř jedinců, ale nezadává se titul Vítěz třídy.
Třída mladých, mezitřída, otevřená, pracovní, vítězů, šampionů a veteránů:
Výborná (V) – modrá barva
Tato známka smí být přiznána jedinci, který se velmi přibližuje ideálu, tak jak je popsáno ve standardu plemene a musí vykazovat jeho typické vlastnosti. Musí být předveden ve vynikající kondici s prvotřídním postojem těla a rozhodně musí odpovídat své třídě. Povaha má být vyrovnaná a harmonická. Kvality jedince musí převažovat nad drobnými nedostatky.
Velmi dobrá (VD) – červená barva
I toto ocenění může být přiznáno jen vynikajícímu jedinci, který vykazuje typické znaky plemene a je v dobré kondici s zcela vyváženými proporcemi těla. Lze mu prominout drobné vady, ne však morfologického charakteru.
Dobrá (D) – zelená barva
Známka „dobrá“ se zadává jedinci, který sice vykazuje znaky svého plemene, ale má viditelné hrubší vady.
Dostatečná (Dost.) – fialová barva
Ocenění „dostatečná“ se uděluje jedinci, který sice vykazuje znaky svého plemene, ale jeho tělesný vzhled je velmi vzdálen ideálu popisovanému standardem.
Vyloučen (nedostatečná)
Tato známka náleží jedinci, který bohužel vykazuje vady standardem dané jako vady diskvalifikující (vyřazující z chovu). Dále se týká jedinců, u kterých byl prokazatelně zjištěn provedený chirurgický zákrok za účelem odstranění vrozené exteriérové vady nebo jedinců vyloženě bázlivých či agresivních, které není možné pro jejich chování v kruhu posoudit.
Neposouzen (neoceněn)
Tuto známku získají psi, kterým nelze přiznat žádnou z výše uvedených známek. Jednalo by se například o případ, kdy pes neběhá, stále vyskakuje na vystavovatele nebo se neustále snaží vyběhnout z kruhu, takže nelze posoudit chůzi a pohyb psa, nebo jestliže se pes neustále vyhýbá rozhodčímu, takže není možné provést kontrolu skusu, stavby těla, srsti, ocasu nebo varlat apod. Jde o momentální stav, kdy psa nelze posoudit.
V těchto třídách se stanovuje pořadí prvních čtyř jedinců z výborných či velmi dobrých. Rozhodčí zároveň může, ale nemusí, zadávat tituly odpovídající druhu výstavy. Je potřeba si uvědomit, že udělení titulu není nárokové. To znamená, že pes může klidně obdržet známku výborný 1, ale zda mu rozhodčí zadá i titul např. CAC, je pouze na něm.
Čekatelství:
CAJC – čekatelství šampionátu mladých (Junior šampionátu), může být zadán psovi a feně ve třídě mladých s oceněním výborný 1
CAC – čekatelství šampionátu ČR, může být zadán psovi a feně v mezitřídě, třídě otevřené, pracovní a vítězů (šampionů) s oceněním výborný 1.
Res. CAC – tzv. rezervní čekatelství šampiona ČR, může být zadán psovi a feně v mezitřídě, třídě otevřené, pracovní a vítězů (šampionů) s oceněním výborný 2. Platí jako CAC v případě, že pes s oceněním CAC má již přiznán titul Šampion ČR.
CACIB – čekatelství mezinárodního šampionátu krásy FCI, může být zadán nejlepšímu psovi a feně z konkurence oceněných titulem CAC
Res. CACIB – tzv. rezervní čekatelství mezinárodního šampionátu krásy FCI, může být zadán druhému nejlepšímu psovi a feně z konkurence oceněných titulem CAC a res. CAC. Platí jako CACIB v případě, že pes s oceněním CACIB má již přiznán titul Mezinárodní šampion krásy FCI.
Která čekatelství na té které výstavě je možno zadat je vždy uvedeno v propozicích.
Vynikajícím jedincům mohou být na výstavách uděleny tyto možné tituly:
Vítěz třídy:
Může být udělen na oblastních nebo krajských výstavách jedincům, kteří získali ve třídě mladých, mezitřídě, otevřené, pracovní, vítězů a veteránů ocenění výborný 1. Pokud se plemeno posuzuje odděleně dle zbarvení, může být titul udělen v každé třídě. U plemene německý ovčák může být udělen i jedinci ze třídy mladých s oceněním velmi dobrý 1 (u NO se v této třídě výborná nezadává).
Oblastní a krajský vítěz:
Může být udělen nejlepšímu psovi a feně z konkurence Vítězů tříd z mezitřídy, třídy otevřené , pracovní a vítězů.
Klubový vítěz:
Podmínky pro udělení tohoto titulu upravuje statut příslušného klubu (bývá stanoven především minimální věk psa a majitel musí být většinou členem daného klubu apod.). Uděluje se vždy 1x v kalendářním roce pro každý klub a každé plemeno jím zastřešené.
Vítěz speciální výstavy:
Může být udělen nejlepšímu psovi a feně z konkurence výborných 1 s titulem CAC z mezitřídy, třídy otevřené, pracovní a vítězů.
Národní vítěz:
Může být udělen nejlepšímu psovi a feně z konkurence výborných 1 s titulem CAC z mezitřídy, třídy otevřené, pracovní a vítězů.
Nejhezčí veterán:
Zadává se psovi nebo feně z konkurence vítězů třídy veteránů. Kluby některých plemen na svých klubových a speciálních výstavách udělují tento titul výborným 1 psovi i feně.
Vítěz plemene FCI (BOB):
Nejlepší jedinec plemene z konkurence psů i fen. Do soutěže nastupují všichni CAJC a nejlepší dospělí jedinci - národní vítěz, CACIB, Klubový vítěz nebo Vítěz speciální výstavy a výborní 1 ze třídy veteránů. Titul se zadává pouze na výstavách, kde se uděluje CAC.
Vítěz skupiny FCI (BIG):
Do soutěže nastupují všichni vítězové plemen (BOB) příslušné skupiny FCI.
Vítěz dne (BOD):
Do soutěže nastupují všichni vítězové skupin FCI (BIG).
Vítěz výstavy (BIS):
Do soutěže nastupují vítězové jednotlivých výstavních dnů (BOD). Někdy se také používá titul BIS sobota, BIS neděle a potom vítěz absolutní – BIS celé výstavy.
Nejkrásnější pes národního, FCI neuznaného, plemene:
Dnes je zvykem na všech větších výstavách tento titul udělovat. Do soutěže nastupují všichni vítězové neuznaných plemen (BOB).
Výstavy - Příprava psa na výstavu
Samotné přípravě na výstavy předchází ještě jedna neméně důležitá záležitost a to pořízení vhodného štěňátka s výstavními předpoklady. Samozřejmě mnoho lidí neplánuje výstavní kariéru svého psa dopředu a rozhodnou se až později, zcela spontánně. Pokud ale patříte mezi ty, kteří o tom alespoň uvažují, měli byste se na to zaměřit už při výběru štěněte a svůj úmysl oznámit chovateli.
O výběru vhodného chovatele bylo napsáno již mnoho a proto se tomu nebudu na tomto místě podrobněji věnovat. Pochopitelně zde hovořím o chovateli, který má vrh po kvalitních rodičích. Kvalitu rodičů, prarodičů a praprarodičů si můžete ověřit jednak z jejich průkazů původu a výkonnostních knížek, kde jsou uvedeny tituly z výstav, absolvované zkoušky, různá povinná i nepovinná zdravotní vyšetření a také bonitační kód (číselný nebo písmenný kód označující celkový vzhled a povahu příslušného jedince). Dále můžete požádat o pomoc poradce chovu daného plemene, který má přehled o aktuálních nadějných vrzích v republice nebo se osobně zúčastnit např. bonitace či svodu mladých a snažit se co nejvíce dozvědět o odchovech vybrané chovatelské stanice. Dalším možným ukazatelem jsou totiž již narození potomci z jiných vrhů příslušných rodičů, i když i toto je jen relativní. Máte-li tedy slušného chovatele, většinou vám sám rád ochotně pomůže při rozhodování a doporučí vám štěňátko s nejlepšími možnými předpoklady. Zcela úmyslně zde uvádím slovo předpoklady. Pokud vám totiž někdo již dopředu nabízí „zaručeného“ šampióna a ujišťuje vás, že bude určitě a stoprocentně chovný, není seriozní. Totiž i při nejpečlivějším možném výběru těch nejlepších rodičů, nemusí dané spojení vyjít a poslední slovo má nakonec vždy moudrá příroda. Pokud tedy vašemu, v době odběru ideálnímu, štěňátku později nenaroste zub, zvlní se srst, má v dospělosti přestavěnou záď apod., je to sice škoda, ale nelze v tomto případě vinit a osočovat chovatele. Je to stejné jako u lidí, kdy i dítě vysokoškoláků může v budoucnu sotva projít zvláštní školou. Z toho vyplývá, že koupě štěněte je do určité míry vždy sázka do loterie.
Vrátíme se ale k přípravám na výstavy. Než začneme se samotným nácvikem, bylo by nejrozumnější si vše nejdříve nechat ukázat od chovatele a poté se také několika výstav zúčastnit jako diváci a jen pečlivě pozorovat ostatní vystavovatele našeho plemene. Je to důležité proto, abychom si udělali představu o tom, co všechno budeme muset svého pejska naučit. Je dobré na takovouto seznamovací výstavu vzít již očkované štěně s sebou, aby nasálo tuto atmosféru a později nebylo vyplašené a nejisté v podobném prostředí.
Posuzování většinou probíhá v několika fázích – v pohybu, ve výstavním postoji, u některých malých plemen i na stole a na závěr celková podrobná prohlídka psa (skus, počet zubů, pevnost kostry, nasazení a délka ocasu, u psů kontrola varlat apod.). Toto vše, chceme-li uspět, musíme pečlivě natrénovat.
Mnoho lidí se bohužel zcela mylně domnívá, že stačí psa učesat a na výstavu přivést, dotáhnout ho jakkoliv do kruhu a tím pro ně vše končí a zbytek je už na rozhodčím. Tito majitelé jsou pak velmi často zklamaní a smutní. Rozhodčí má totiž právo psa, který se nechce nechat prohlédnout, je bázlivý nebo naopak agresivní, utíká pryč, ruší ostatní… atd. z kruhu vykázat a neposoudit popř. mu zhoršit výslednou známku.
Kdy tedy začít s tréninkem? A jak? Odpověď je poměrně jednoduchá – ihned, ale postupně. Nejdříve bych chtěla upozornit na chování na výstavě. I když vše pečlivě natrénujete, pes se musí také cítit jistě ve výstavním areálu, kde je spousta lidí, psů, hluku atd. Přirozené a uvolněné chování zase získá pozitivní zkušeností s takovým prostředím. A jsme opět u socializace. Berte tedy štěně pokud možno všude s sebou a seznamujte ho odmala s různými situacemi. Jak jsem již zmínila výše, je dobré navštívit výstavu ještě před tím, než to bude naostro. Problém s chováním často nastává v halách, kde je jiná akustika, nepříjemný povrch podlahy, dveře na fotobuňku…atd. V Praze se toto dá například dobře trénovat v hale letiště nebo obchodech Hornbach. Na obě místa mají psi přístup a kromě velkého množství psů je zde atmosféra podobná jako na výstavě. To, že při návštěvě těchto prostor musí být pes čistý a patřičně vyvenčený, považuji za samozřejmost.
Kromě osvojení návyku na prostředí musíme zároveň trénovat a zautomatizovat ostatní dovednosti. Malé štěně ale neudrží dlouho pozornost a proto je nutno nácvik rozfázovat. Vše začíná vždy podle plemene patřičnou úpravou srsti, tzn. že psa učešeme, vykartáčujeme, necháme příslušně ostříhat či otrimovat, eventuelně podle potřeby vykoupeme. Na tyto úkony rovněž navykáme již štěňátko. On totiž uválený pes s cucky za ušima a čumbrky v kožichu rozhodčího nejspíš nezaujme. Ohledně koupání je dobré příslušný šampon a kondicioner vyzkoušet nejprve nanečisto a udělat si tak obrázek, jak pes vypadá bezprostředně po koupeli. Jestli třeba srst neztrácí srst lesk nebo jestli příliš nevlaje apod. Z toho vyplývá, že některého psa můžeme vykoupat den předem a jiného naopak už třeba týden před výstavou. Zde je zase dobré využít zkušenosti chovatele a zkusit nejprve přípravek jím již vyzkoušený.
Samozřejmě musíme věnovat také náležitou pozornost samotnému nácviku předvádění v kruhu. Je šikovné si pro každý úkon zvolit nějaký povel a vždy stejně ho používat – např. „zuby“ pro kontrolu chrupu, „klus“ pro pohyb v kruhu nebo „postav se“ pro setrvání ve výstavním postoji. Zde je nutno vyzbrojit se trpělivostí, klidem a hlavně nějakou hračkou nebo dobrotou, kterou pak psa odměníme. Malé štěně totiž nerozumí lidské řeči a tak se první naše pokusy o výstavní drezúru většinou podobají zápasu s býkem. Malý rošťák se často všemožně kroutí, chňape po ruce, vyvlíká se z vodítka a nepostojí ani vteřinu. Jako u všeho musíme i zde být naprosto důslední a v případě potřeby psa i důrazně okřiknout a požadovaný úkon za každou cenu dokončit. Záleží samozřejmě především na vás, ale pes si časem na požadované úkony zvykne, zejména když bude patřičně pochválen a odměněn. Roli rozhodčího (vlastně pro psa cizí osoby) může sehrát například někdo známý, návštěva, jiný majitel psa nebo třeba instruktor na cvičišti. Pes si prostě musí zvyknout a bez problémů také strpět, že ho za vaší přítomnosti prohlíží a důkladně prohmatává cizí osoba. Bude se vám to hodit nejenom na výstavě, ale také třeba u veterináře.
Kontrola chrupu:
Tato prohlídka se sestává ze dvou částí. Jednak se hodnotí typ skusu a potom počet zubů vždy podle platného standardu příslušného plemene. Pes může sedět nebo stát a zuby si prohlíží buď rozhodčí sám nebo požádá vystavovatele, aby mu je předvedl on. Je tedy nutné psa navyknout na obě tyto alternativy.
Kontrola skusu se provádí zásadně při sevřené mordě oběma rukama a to tak, že naráz odhrneme horní i spodní pysk tak, aby bylo dobře vidět vzájemné postavení čelistí a počet řezáků. Musíme dávat velký pozor, abychom při tom psu nezakrývali čenich !!! Podle typu postavení čelistí rozlišujeme skus nůžkový, klešťový, křížový, podkus a předkus.
Druhou částí kontroly je počet zubů. Po hodnocení skusu pokračujeme postupně odhrnutím pysků na jedné i druhé straně, aby mohl rozhodčí přepočítat moláry a premoláry a nakonec psovi široce rozevřeme tlamu tak, aby bylo možno zkontrolovat i přítomnost zadních malých stoliček (M3).
Musíme počítat s tím, že i když předvádíme chrup sami, může se stát, že rozhodčí si bude chtít do tlamy sám sáhnout a i toto by měl pes bez problémů strpět.
Výstavní postoj:
Výstavní postoj vypadá tak, že obě hrudní končetiny směřují kolmo k zemi (eventuelně k podložce) a pánevní končetiny jsou mírně vzad. Pro lepší stabilitu na jakémkoliv terénu můžeme zadní končetinu blíže k posuzovateli lehce zakročit. Váha by měla být samozřejmě rovnoměrně rozložena na všechny končetiny. Hlavu upravíme tahem vodítka nebo rukou do polohy typické pro plemeno. Vystavovatel potom stojí vždy tak, aby nebránil ve výhledu rozhodčímu. V této statické poloze se posuzuje především celková stavba těla, formát a typ, horní a spodní linie trupu, úhlení končetin, nasazení a délka krku, uší, ocasu, barva oka, kvalita srsti. Pes může být celkově prohmatáván např. z hlediska zjištění osvalení, dále se zjišťuje přítomnost obou varlat v šourku u psů apod. Posuzovatel má také právo změřit si i kohoutkovou výšku každého jedince. Měření se provádí speciální mírou. Nám doma pro nácvik ji může nahradit například pravítko nebo nějaká násada, kterou pak cvičně přikládáme psovi ke hřbetu.
Zkušený vystavovatel dokáže ve správně předvedeném postoji dělat ze psem skutečně divy a zamaskovat tak některé jeho nedostatky a naopak zase zdůraznit přednosti. Samozřejmě zkušenému rozhodčímu ani toto neunikne. Je také dobré naučit se během posuzování sledovat rozhodčího a v momentě, kdy se zcela věnuje někomu jinému, dopřát psovi určitý oddech např. dovolit mu udělat pár kroků a poté znovu postavit do výstavního postoje apod.
S nácvikem postoje začínáme rovněž hned odmala, zpočátku pochopitelně v domácím nebo jiném klidném prostředí a až později přecházíme do rušnějšího. Štěně se s povelem např. „postav se“ snažíme co nejpřesněji srovnat do požadované polohy. Nejdříve samozřejmě stačí, když vydrží správně stát několik vteřin a ihned jej pochválíme a odměníme pamlskem. Postupně čas prodlužujeme. Jsme sice důslední, ale nikoliv tvrdí. Pes se má totiž později v kruhu jevit přirozeně a uvolněně, čehož nedocílíme přehnaným drilem.
Jak jsem uvedla již výše, majitelé některých malých plemen musí svého pejska naučit výstavnímu postoji také na stole. Postup je naprosto stejný. Malé štěňátko prostě občas tréninkově na stůl dáváme, aby si zvyklo a nemělo později strach. Samozřejmě netrénujeme na stole jídelním, protože pes nerozliší, kdy se zrovna nacvičuje na výstavu, a kdy rodina obědvá a jeho pobyt je na zmíněném místě naprosto nežádoucí.
Posouzení v pohybu:
Předvedení psa v pohybu (kinetice) dává teprve vyniknout jeho ušlechtilosti a eleganci. Jestliže jsme ve statickém postoji schopni zamaskovat některé jeho nedostatky, zde je tomu právě naopak. Rozhodčí posuzuje především celkovou harmonii pohybu, pevnost stavby těla a všech jeho linií a kvalitu posunu všech končetin. Žádoucí je vydatný a prostorný pohyb. Jsou samozřejmě jedinci, kteří mají předvádění v krvi a šťastný je pak ten majitel, který takového psa vlastní. I jej však musíme určitým způsobem pro výstavy vychovat. Těm ostatním to dá ale daleko více práce psa vše naučit a správně ho připravit. Musí se snažit psa pozitivně motivovat a vzbudit u něj o požadované předvádění zájem.
Pohyb v kruhu, který je však ve skutečnosti čtvercem, vypadá tak, že pes se pohybuje s vzpřímenou hlavou na vodítku (výstavním či obyčejném) u levé nohy psovoda na straně blíže k rozhodčímu. Vyjímku tvoří němečtí ovčáci, kteří běhají v tahu před psovodem. Nejpřirozeněji se pes předvádí v mírném klusu a proto se vždy snažíme toto tempo dodržovat. Je nutné ho pečlivě pozorovat, aby nepřecházel do nežádoucího mimochodu. Mimochod je houpavý pohyb, kdy pes posunuje vpřed současně přední i zadní končetinu vždy na jedné straně těla. Rovněž bychom měli zamezit tahání, skákání a rušení ostatních.
Na závěr tohoto dílu bych se chtěla zmínit ještě o „přípravě“ nás samotných. Je potřeba si uvědomit, že výstava je společenská událost a tomu by mělo odpovídat naše vystupování i vzhled. Ono i vhodně volené oblečení dotváří celkový dojem. Je rovněž šikovné si dopředu zjistit v jakém úboru se vystavuje to naše plemeno. Obecně platí, že vystavovatel většího plemene je oděn do slušného sportovního oblečení a naopak majitelé malých plemen se oblékají více společensky. Ať už máme ale na sobě cokoliv, obuv by měla být vždy hlavně pohodlná a pokud možno bez podpatků.
Naše oblečení by však se psem mělo celkově ladit (vlastně neladit) i barevně. Měli bychom dobře kontrastovat. Vystavovat tedy např. černého psa v černém kompletu není nejšikovnější. Sice nám to spolu sluší, ale např. linie krku nebo hřbetu budou rozhodčímu splývat s pozadím ve stejné barvě a tím zkreslovat skutečnost a narušovat posuzování.
Čím lépe tedy připravíme nejenom našeho psa, ale také sebe, tím větší máme šanci na úspěch a co nejlepší možné ohodnocení našeho kamaráda. Celkový dojem a souhra dvojice pán-pes nám může buď hodně pomoci nebo hodně pokaziti.
Výstavy - Přihláška na výstavu a co s sebou?
A co tedy máme vlastně udělat, chceme-li se nějaké výstavy zúčastnit? Máme pejska s průkazem původu, snažili jsme se ho co nejlépe připravit a omrkli jsme pár výstavních klání jako diváci. Máme tedy pečlivou průpravu a teď hurá do toho.
První podmínkou je, že se musíme na výstavu včas přihlásit. Kdy, kde a jaké výstavy se pořádají můžeme zjistit v odborném kynologickém tisku (např. časopis Pes přítel člověka, Svět psů …apod.), v klubových zpravodajích jednotlivých plemen (každý klub zasílá pravidelně svým členům) nebo na internetových stránkách. Výše zmíněné časopisy každý rok ve svém lednovém čísle otiskují seznam všech výstav pořádaných v České republice a i některých zahraničních s potřebnými kontakty. Je nutné se o vybranou akci zajímat s dostatečným časovým předstihem, neboť uzávěrka bývá většinou 2 měsíce předem. Vyšší typy výstav mají obvykle dva termíny uzávěrek, mezi kterými je zpravidla čtrnáctidenní rozdíl. Druhá uzávěrka je za zvýšený poplatek.
Nejprve začneme s tím, že si u pořadatele příslušné výstavy vyžádáme telefonicky nebo písemně propozice a přihlášku. Propozice si důkladně pročteme a seznámíme se nejenom s datem uzávěrky, ale i s dalšími podmínkami přijetí psa na výstavu. Poté musíme podle údajů v průkazu původu vyplnit přihlášku a spolu s jeho kopií a dokladem o zaplacení odeslat, nejlépe doporučeně, na uvedenou adresu. Je důležité mít originál o úhradě nebo jeho kopii a potvrzení z pošty v případě ztráty vaší obálky. Jen pes uvedený v katalogu smí být totiž na výstavě posouzen. Stane-li se náhodou někde chyba, i vámi nezaviněná, máte proti předloženému dokladu alespoň nárok na náhradu nemalého výstavního poplatku. U většiny vyšších výstav, není-li v propozicích uvedeno jinak, posílá ještě pořadatel zhruba dva týdny předem tzv. potvrzení o přijetí na výstavu. Toto potvrzení zároveň slouží jako vstupní list pro jednu osobu zdarma do areálu a také jako doklad k přejímce.
Obecně platí, že výstavy se nesmějí zúčastnit háravé feny, feny v druhé polovině březosti, feny kojící, psi kupírovaní a psi po operativním zákroku za účelem odstranění exteriérové vady.
Dále je nutné striktně dodržet uvedené veterinární podmínky, které jsou na většině akcí shodné. Pes musí být v imunitě proti vzteklině a dalším přenosným chorobám (psinka, parvoviroza, koronaviroza, infekční hepatitida…apod.), tzn. že očkování musí být více než měsíc a méně než jeden rok staré. Rovněž musí být vybaven atestem ne starším 3 dnů od svého veterinárního lékaře. Jedná se o potvrzení, že příslušný jedinec je klinicky zdráv, a že v místě bydliště a jeho okolí není znám případ výskytu nakažlivé choroby (jedná se zejména o vzteklinu).
Všechny formality jsme vyřídili a blíží se den „D“. Co tedy s sebou? To je dobrá otázka. Musíme počítat i s tím, že náš pobyt ve výstavním areálu se protáhne až do pozdního odpoledne a je tedy nutné sebe, ale především psa náležitě vybavit. Jak už jsem se zmiňovala dříve, zvolíme vhodný oděv a zejména obuv, psa dle požadavku příslušného plemene náležitě učešeme a upravíme a vyvenčíme.
Ráda bych ještě shrnula všechny potřebné doklady. Jsou to vstupní list na výstavu (pokud ho pořadatel zasílá), originál průkazu původu psa, výkonnostní knížka (je přílohou PP), očkovací průkaz nebo europas s platným očkováním a atestem veterinárního lékaře a eventuelně potvrzení o zaplacení a odeslání doporučeného dopisu.
Potom musíme myslet na svého psa. Naprosto nezbytná je miska, láhev s vodou (i na cestu), oblíbená deka na zem nebo přepravní klec (je-li na ní pes zvyklý, je to ideální místo pro odpočinek), náhradní vodítko a obojek, výstavní vodítko, hřebeny na závěrečné úpravy, pamlsky a pro jistotu nějaký pytlík na úklid po svém miláčkovi. V případě extrémního horka není od věci ani něco na zastínění psa či hadřík na otírání pysků a čenichu či zchlazení hlavy. Velké teplo není radno podceňovat. Kdysi jistý pes (plemeno si již bohužel nepamatuji) na výstavě v pražské Chuchli následkem přehřátí zemřel a druhý den jsem se na téže výstavě stala svědkem situace, kdy se mi před očima náhle doslova zhroutil mohutný bernardýn. Tomu pomohla okamžitá sprcha hadicí okolo právě projíždějícího zavlažovacího vozu.
Sami bychom se také měli vybavit kromě dobré nálady něčím k pití a malou svačinkou pro případ, že by nám situace nedovolovala si odskočit ke stánku. Není úplně od věci si vzít s sebou nějakou tu korunu navíc, protože v areálu výstavy je možné si od různých reklamních předmětů, samolepek, klíčenek a triček s vyobrazením našeho plemene zakoupit pro našeho psího kamaráda i různé výstavní a výcvikové pomůcky, hračky, pelíšky, pamlsky, vitamíny, krmení a kosmetiku. Sortiment bývá obvykle velmi pestrý.
Výstavy - průběh
Každý výstavní den začíná v podstatě již naším odjezdem z domova. Je velmi rozumné vyjet včas a mít pro jistotu i nějakou tu rezervu pro případné problémy na cestě. Pokud to máme do místa určení opravdu daleko, není úplně od věci vyrazit už o den dříve a v klidu někde přespat a odpočinout si. On totiž pes, kterého vytáhneme po šesti hodinách jízdy autem, a který stihne sotva tak tak vykonat svou potřebu a pak s ním ještě na poslední chvíli přiběhneme ke kruhu, se jen stěží bude elegantně předvádět. Snažme se tedy přijet raději o hodinu dříve než o pět minut později. Před vstupem na výstaviště dopřejeme psovi možnost se ještě krátce vyvenčit a potom již plni očekávání a více či méně nervózní pokračujeme dovnitř. Ráda bych také upozornila, že v celém prostoru výstavního areálu se všichni psi musí pohybovat na vodítku a psi agresivní by měli být opatřeni náhubkem. Všichni vystavovatelé jsou plně zodpovědní za své psy a ručí za škody jimi eventuelně napáchané.
Ihned po vstupu do výstavních prostor musíme projít tzv. přejímkou, jejíž součástí je veterinární kontrola. Zde předložíme přítomnému veterinárnímu lékaři propozicemi požadované doklady k překontrolování. Dále nás čeká na určeném místě jakási prezentace pořadateli, že jsme skutečně na výstavu dorazili a převezmeme zde tiskopis posudku a diplomu, katalog vystavovaných jedinců, katalogové číslo a případně dárky od sponzorů. Někdy se katalogové číslo vydává před začátkem posuzování až přímo v kruhu. To vše se dozvíme z propozic, z katalogu nebo nám poradí u přejímky.
Výstavní areál a to zejména u mezinárodních a národních výstav bývá značně rozsáhlý. Pro naši lepší orientaci je většinou nedaleko vchodu umístěna mapa celého prostoru s rozdělením všech kruhů. Podle ní se tedy přesuneme do prostor našeho budoucího „klání“. U kruhu si pak najdeme vhodné místo, kde si bude především náš pes moci alespoň částečně odpočinout. Je potřeba si uvědomit, že větší část výstavy strávíme hlavně čekáním než na nás přijde řada. Takže žádná velká zábava. V této době jsme totiž za normálních okolností v práci a náš pes většinou spí. Budeme-li ho tedy tahat okolo kruhu a po výstavišti, bude unavený a nebude se dobře předvádět.
Velmi dobré ovšem je ještě před začátkem posuzování si zkusit vše nanečisto. Vezmeme svého psa do kruhu, proběhneme se s ním na výstavním vodítku dokola, zkusíme si i postoj, kontrolu chrupu a menší plemena rovněž postavíme na připravený stolek. Pes potom půjde do již známého prostoru a nebude se zabývat očicháváním všeho kolem dokola a bude se zcela věnovat vám a tomu, co po něm požadujete.
Dále je velmi nutné pozorně sledovat dění v kruhu, abychom věděli, kdy přijdeme na řadu. Opozdíme-li se, rozhodčí nás může, ale také nemusí již vůbec posoudit. U každého kruhu je vždy umístěna tabule na průběžné zapisování výsledků, jméno rozhodčího a plemena, která bude v pořadí posuzovat. Podle množství přihlášených jedinců jednotlivých ras, ale i v jednotlivých třídách před námi, můžeme přibližně odhadnout, kolik ještě máme času. Je také dobré, podívat se, jakým způsobem rozhodčí posuzuje a co přesně požaduje. Tento rituál má většinou každý svůj vlastní a během jedné výstavy ho nemění.
Před nástupem do kruhu jsme povinni se na viditelném místě označit přiděleným číslem, které obdržíme u přejímky ve formě visačky nebo samolepky a je shodné s katalogovým číslem našeho psa. Rozhodčí totiž během posuzování nesmí nahlížet do katalogu a tudíž je toto číslo jedinou možnou identifikací při diktování posudků a stanovování pořadí. Do kruhu má přístup pouze vystavovatel se svým psem! Ostatní rodinní příslušníci musí zůstat mimo! Dále je v kruhu přítomen samozřejmě rozhodčí, vedoucí kruhu, zapisovatel a eventuelně hospitant.
Rozhodčí je osoba s aprobací na příslušné plemeno, tudíž s vysokou odbornou znalostí jak povahy, tak i exteriéru jedinců dané rasy. Tento rozhodčí musí být řádně delegovaný pořádající organizací a tudíž i uveden v jí předem schváleném seznamu. Samozřejmě je povinen dodržovat všeobecně platné stanovy ČMKU, především však výstavní řád a posuzovat eticky a podle uznaných standardů FCI.
Vedoucí kruhu musí znát dokonale výstavní řád a má za úkol vhodně organizovat činnost rozhodčímu, je zodpovědný za zajištění veškerých pomůcek pro označení zadaných známek (razítka, stužky, kartičky s tituly, event.medaile…atd) a za bezproblémový průběh posuzování. Dále zve do kruhu jedince příslušné třídy psů a fen podle zavedeného harmonogramu a katalogových čísel, přejímá doklady od vystavovatelů a zapisuje zadané známky na tabuli. Vedoucí kruhu nesmí v žádném případě zasahovat do pravomocí rozhodčího, zejména pak do jeho rozhodování.
Zapisovatel by měl být zběhlý v psaní na stroji, aby mohl svižně zapisovat diktované posudky. Jinak může také pomáhat vedoucímu kruhu s uspořádáním dokladů na stole a s další jeho činností.
Hospitant je jiným slovem adept na rozhodčího z exteriéru daného plemene. Zcela spolupracuje s rozhodčím, který jej vede. Může s jeho souhlasem posuzovat, zadávat známky, diktovat posudky a stanovovat pořadí. Veškeré dokumenty však podepisuje a je za ně také plně zodpovědný pouze delegovaný rozhodčí.
Ještě bych se ráda zmínila o účasti dětí na výstavách. Samozřejmě ideální stav je, pokud je již dítě natolik vyspělé, že může psa předvádět samo. Potom se jedná o zábavu všech zúčastněných a je vše v pořádku. Jiné to je, pokud prostě malé dítě s sebou vzít musíme a to se na výstavě nudí a zcela logicky zlobí své rodiče. V tomto případě bychom se měli zařídit tak, že ten, kdo vystavuje psa, je pro tento den hájen a věnuje se zcela jeho potřebám a péči o potomka a jeho zábavu převezme rodič druhý. Vystavovatel si tak mnohdy ušetří zbytečné nervy a rozrušení s nepříliš ukázněnou ratolestí, která se potom na psa automaticky přenáší.
Konečně na nás přišla řada a jsme tedy vyzváni k nástupu do kruhu. S sebou bereme pouze tiskopis posudku a diplomu. Zápis do průkazu původu se dnes již na většině výstav provádí mimo kruh a to ve výstavní kanceláři. Zde ještě upozorním, že zadanou známku si tam podle svého uvážení vystavovatel může, ale také nemusí nechat zapsat.
V kruhu se poté řadíme chronologicky podle katalogových čísel a zcela sledujeme pokyny rozhodčího. Ten se zpravidla přivítá s vystavovateli podáním ruky a poté se už věnuje vlastnímu posuzování. Nejprve si obvykle nechá předvést všechny psy najednou v pohybu, aby si utvořil základní obrázek o konkurenci v dané třídě. Dále již posuzuje každého psa jednotlivě v pohybu, ve výstavním postoji, eventuelně na stole, kontroluje chrup, u psů přítomnost varlat, případně další náležitosti dle požadavků standardu určitého plemene a podle zjištěných skutečností zadává známky. Rovněž mezi nejlépe oceněnými jedinci, většinou se jedná o známky výborná a velmi dobrá, stanovuje pořadí prvních čtyř a dle svého uvážení může, ale nemusí zadat tituly. Je dobrým zvykem svá rozhodnutí vystavovatelům, ale i divákům zdůvodnit. Pokud pes získá titul, který jej opravňuje na postup do dalších soutěží, měl by na to rozhodčí vystavovatele upozornit..
Každý vystavovatel obdrží tzv. posudkový list, kde je v záhlaví uveden druh výstavy, eventuelně adresa pořadatele, jméno psa a chovatelské stanice, jména rodičů, datum narození, číslo zápisu, plemeno, třída, do které je pes přihlášen a jméno a adresa majitele a případně i chovatele. Další část tiskopisu je věnována již samotnému posudku. Tento se svou délku může u jednotlivých rozhodčích značně lišit. Většinou se neuvádí podrobný popis jedince jako např. na bonitaci, ale jedná se o základní charakteristiku zvířete, jeho stáří, celkový vzhled jak ve statice, tak i v kinetice a momentální kondice. Samozřejmě se popisují jak výrazné přednosti jedince (např. nádherný prostorný pohyb), tak i jeho nedostatky (např. chybějící zuby). Vykazuje-li pes z chovu vyřazující vadu, může být z posuzování vyloučen nebo oceněn známkou nedostatečná.
Je velká škoda, že většina vystavovatelů opouští areál výstavy v okamžiku, kdy obdrží posudek a to zejména pokud s ním nejsou zcela spokojeni. Opravdu velkým zážitkem bývají závěrečné soutěže. Z jednotlivých vítězů plemen (BOB) se určují vítězové každé skupiny FCI (BIG) a ti se mezi sebou utkají o titul vítěz dne (BOD). V druhý den výstavy spolu ještě oba „BOD“ soutěží o absolutně nejkrásnějšího psa celé výstavy (BIS). Svou finálovou soutěž mají také nejhezčí mladí jedinci, nejhezčí veteráni, nejhezčí pár psů nebo nejlepší chovatelská skupina. Na klubových a speciálních výstavách můžou být vypsány třeba i další soutěže – nejlepší štěně, nejlepší dorost, nejlepší plemeník, dítě a pes apod. Kromě tohoto klání krásy můžeme vidět například soutěž Junior handling (Mladý vystavovatel), která probíhá ve dvou věkových kategoriích (9 – 13 let a 13 – 17 let) a zde nezáleží jenom na kráse psa, ale především na kvalitě předvedení, znalosti o plemeni a celkovém souladu se psem. Další velmi zajímavou diváckou atrakcí bývají soutěže nebo ukázky agility či tance se psem. Zde je možno se v mnohém přiučit nebo třeba získat inspiraci pro naši další společnou činnost se psem.
Závěrem toho dílu bych se ráda zmínila o našem chování na výstavě. To by mělo být především sportovní a to i v případě, že nejsme s výrokem rozhodčího právě extra spokojeni. Musíme si uvědomit, že on je ten, kdo má právo a zároveň povinnost posuzovat a proti jeho rozhodnutí se lze odvolat jen v případě hrubého porušení výstavního řádu a příslušných směrnic. Je krajně nevhodné bombardovat rozhodčího svými výčitkami a rozhořčením nebo na jeho adresu vysílat neslušné poznámky o jeho odborné způsobilosti nebo o předem prodaných titulech apod. Kdysi jsem byla na jedné národní výstavě svědkem opravdu velmi trapné scénky. Jistý pán, který sám ani nevystavoval, z vně kruhu hlasitě urážel rozhodčího a pokřikoval na něj, zda zná vůbec standard tohoto plemene a i jiné nehoráznosti. Mnoho lidí vůbec netušilo, že jde i o jakési vyřizování osobních sporů a nevědělo tedy, co si mají myslet. Každopádně to byla velká ostuda a v klubu příslušného plemene na to dodnes nezapomněli. V takovém případě má rozhodčí právo přerušit posuzování a nechat osobu, která takto ruší, pořadatelem vyvést. Pokud nejsme s něčím spokojeni nebo nám není zcela jasné, proč jsme dopadli tak či onak, můžeme se posuzovatele slušně zeptat a on nám ve většině případů své rozhodnutí vysvětlí. Někdy se tak děje automaticky prostřednictvím mikrofonu, aby slyšeli i všichni diváci.
Naopak takovým nepsaným pravidlem fair play je vítězi potřást rukou a to zejména ocitneme-li se na druhém až čtvrtém místě, tedy v pořadí, v příslušné třídě. A pokud jsme zrovna nevyhráli, nevěšme zbytečně hlavu, příště na jiné výstavě ve zcela jiné konkurenci a klidně i u toho samého rozhodčího můžeme dopadnout daleko lépe.