V Izraeli je po Washingtonu D. C. největší počet zahraničních žurnalistů a v místních médiích se téměř 90 % reportáží týká vlastní politiky. V současné době nejsou média západních zemí příliš objektivní. Často jsou zobrazovány nevyvážené záběry, např. matka s dítětem a na druhé straně armádní generál, avšak dochází i k vynechání či upravení kontextu. Děti jsou aranžovány jako doplněk izraelského ničení a fotografie palestinských chlapců házející kameny na izraelský tank se již stali jakousi ikonou palestinské propagandy. Palestinští žurnalisté jsou pod neustálým tlakem vládních autorit i teroristických skupin.
30. září 2000 se v New York Times objevila fotografie policisty a zmláceného mladíka, s podtitulkem „Izraelský policista a Palestinec na Chrámové hoře“, kterou okamžitě převzala i další média. Totožnost zraněného muže byla odhalena díky Aaronu Grossmanovi, který poslal do redakce New York Times dopis: „Ohledně fotky izraelského vojáka a Palestince na Chrámové hoře, kterou jste zveřejnili na straně A5 - ten Palestinec je ve skutečnosti můj syn, Tuvia Grossman, židovský student z Chicaga. On a jeho dva kamarádi byli, během své cesty Jeruzalémem, vytaženi z taxíku palestinskými Araby a krutě zbiti a pobodáni. Ten obrázek nemohl být pořízen na Chrámové hoře, protože tam nejsou žádné čerpací stanice a zajisté tedy ani žádná s hebrejskými nápisy, jako těmi, které je možné vidět na obrázku za izraelským vojákem, který se pokouší zachránit mého syna.“
Mezi příklady lze uvést i situaci první izraelsko-arabské války. V proizraelských médiích se prohlašovalo, že 650.000 špatně vyzbrojených Židů stálo proti stamilionovému arabskému světu. Naopak v proarabských se často objevovalo, že roztříštěná arabská populace bez jednotného velení se zastaralou výzbrojí bojovala proti velice dobře organizovaným židovským jednotkám.