Krabička s tajemstvím
Krabička s tajemstvím
V jedné z hodin českého jazyka jsme nahlíželi do krabičky s tajemstvím. O tom, co jsme tam uviděli, se dočtete na dalších řádcích…
Kamínky
Kamínky - malé barevné oblázky v krabičce tvaru srdce. Vyvolávají ve mně veselé i smutné vzpomínky. Ale o těch teď nechci psát. Ne dnes, možná příště.
Cítím se hrozně, bolí mě hlava, od rána jsem se snad ještě neusmála... Ale nemám důvod se smát. Ale teď, po odhalení tajemství malé kouzelné krabičky, se mi trošku ulevilo. Jako by ze mě upadl jeden z kamenů, které mě tížily a rozskočil se na několik malých. Třeba je někdo najde, posbírá a jeho srdci se uleví stejně jako tomu mému.
Zuzana Zatloukalová
Kamínky, kamínky, proč kamínky?
Kamínky a ... pláž. Při pohledu do krabičky mě na těle zahřálo. Proč? Protože jsem si okamžitě představila pláž, slunce, prázdniny, krásná dovolená s blízkými - a ne to otravné sedění v pátek ve škole.
Ale když nad tím tak přemýšlím, je to vlastně paradox. Kamínky chladí a ne hřejí, tak proč mě okamžitě napadlo teplo? Asi proto,že léto mám raději než zimu. A raději si zaplavu v moři, než zajezdím na lyžích na sněhu. Taky se mi vybavily vzpomínky z dětství, kdy jsme s mojí nejlepší kamarádkou měly sbírku zajímavých, různě tvarovaných a barevných kamínků, které jsme si pak ukazovaly a popřípadě vyměňovaly. Když jsme prostě uviděly na zemi kamínek, který se nám líbil, zvedly jsme ho, doma opláchly a přidaly do sbírky. Dnes si říkám, k čemu mi to bylo, když stejně všechny skončily v říčce. A taky, proč nám dělalo radost - sbírání obyčejných chladných kamínků...
Martina Vaňková
Krabička s tajemstvím
Jakmile paní profesorka vzala krabičku ze stolu, hned mě napadlo, že by v ní mohl být kámen. Protože její ruce ztěžkly pod tíhou a bedlivě jsem sledovala jejich pohyb.
A je to tady, otevírám krabičku a mé tušení se potvrdilo. Ne jeden, ale spousta malých kamínků. Napadlo mě, odkud můžou být? Od rybníka, od moře, nebo jen tak ležely u cesty? Kdo ví...
Vzpomínám si, že když jsem byla malá, sbírala jsem kamínky z rybníku. Někdo sbíral autíčka, jiný zase známky - a já oblázky. Pohled do krabičky mě vrátil zpět do svého dětství. Byl to jen okamžik, ale zato moc příjemný.
Lenka Říhová
Kamínky
Při prvním pohledu na tajemství se mi vrátila vzpomínka z dětství. Vidím místo, kde jsem vyrůstala. Dům, zahradu, potok,... Jsem malá a s bratrem si jdeme hrát. Láká nás potok, který v dálce šumí, jakoby nás volal. "Pospěš, kdo tam bude dřív?" volám na bratra. U potoka se procházíme a sbíráme kamínky - jen ty placaté. "Máš jich dost?" volá na mě bratr, "tak pojď a začneme." "Dneska se mi bude dařit a budu mít delší žabičky než minule, však uvidíš!" odvětila jsem. On na to jen řekl, ať nepodvádím a že si každý si počítá svoje. Musím přiznat, že i když jsem si pár žabiček vždy připočítala, stejně mi to nepomohlo, protože bratr byl lepší než já! Byly to krásné chvíle, na které ráda vzpomínám.
Johana Tkadlecová
KRABIČKA S TAJEMSTVÍM
Tak to jsem zvědavá, co tam bude - květina,šperky, peníze. Už brzy se to dozvím. Ještě půjde Lucka a pak já. Už jsem konečně na řadě.....otvírám krabičku......kamínky. Obyčejné kamínky. Malé, velké, šedé i barevné kamínky. Jakmile je uvidím, vkrádá se mi do mysli vzpomínka. Už nesedím v lavici, ale na pláži. Jemný vánek si hraje s lemem mých šatů a cuchá mi vlasy. Cítím slanost moře, která se mísí s vůní oleandrů. Oči mám upřené na ty nekonečné masy vody, které se ve svitu měsíce odráží jako spousta jiskřiček. Moře šumí, vlnka vlnku míjí a bílá pěna stále ve stejném rytmu obléká kamínky do svých krajek. A moře stále šumí a líčí mi všechny krásy teplé, letní noci. A já se loučím s tímto kouzelným místem, mořem, s tančícími vlnkami, s vánkem i rackem nade mnou. A v mysli mi zůstává jediné slovo - NADĚJE.
Martina Žůrková
Zelený kámen
V dávných dobách, kdy nebyli draci známí pouze ze starých bájí, žil v horách stařičký kovář. Byl známý po celé zemi svojí zručností v práci se železem a zasazováním drahých kamenů.
O jeho šikovnosti se doslechl i zámožný panovník z jižních krajů, který měl vše, nač si mohl vzpomenout. Jen jedno mu scházelo k dokonalému štěstí. Neměl sny. Když býval ještě malý, jeho matka mu vyprávěla, jaké je to snít. Že je to jako procházet se v nekonečné zahradě. To bylo to, po čem toužil. Také mu řekla, že snít by jej mohl naučit kouzelný nápoj vypitý z tepané číše vykládané drahokamy. Měl do ní nalít rudé víno a nechat jej dvě noci dlít na měsíčním svitu.
Nádoba však nesměla být tepaná obyčejným kovotepcem, musel ji udělat právě ten stařík z hor. Pro něj tedy král vyslal posly s prosbou o kalich na víno. Stařec posly vyslechl a souhlasil. Řekl, že si pro nádobu mají přijet za tři léta.
Tři roky uplynuly jako voda. Králi se zatím narodila krásná, ale slabá dcera. Také nechal pro starého umělce připravit bohaté dary. Jednoho dne osedlali koně, naložili všechny odměny a i sám král se vydal do hor pro vytouženou nádobu.
Úspěšně vykonali cestu a stařec jim předal nádherně tepaný, smaragdy vykládaný pohár. Král se již těšil, že konečně pozná, co je to snít.
Právě přijížděl domů, už viděl vrcholy věží svého paláce, když mu naproti běží jeho plačící, černě oděná paní. Král nevěděl, co se děje, ale vzpomněl si, jak drobounká byla jeho dceruška, když odjížděl...
„Ona umřela!,“ pomyslel si král, zahodil krásný pohár a objímal a utěšoval svoji ženu. Pohár se roztříštil na tisíce střepů a slzy obou nešťastných rodičů zkrápěly vyprahlou půdu a kamení. Tam, kam dopadaly, rozkvétaly bílé kvítky a kameny se měnily ve smaragdy.
Lydie Kubicová
Herákovy žblebty
Marie Málková
Ffffffffffffffffffffffffffffffff...fouká.
Voda. Chlad. Moře...
Léto? Nebo zima?
Prázdná pláž. Jen fouká a šumí.
Písek a voda, zpívá a mísí se,
míchá a splývá...zpívá.
Tam byla Ajla. A Eliza.
S tím svobodným otrokem...
Chuť života prý...
bahnitá voda chrstlá do ksichtu.
Šílenec? Mudrc? Není to jedno?
Fffffffffffff....zas fouká.
Hladký chlad.
Pohladí, ohladí, zahladí stopy...
stíny...mizí.
Vsechno je smísené, ztlumené,
tlumené barvičky víří...
A uprostřed toho všeho...zelená
