Katren

  Z Brumbálovi pracovny se přímo prořítil hradem, aby si ve věži vyzvedl věci na výuku a nejrychlejším možným tempem seběhl do sklepení, kde na něj čekala čtyřhodinovka lektvarů.

  „Sbalila jsem ti pár toastů,“ oznámila mu Hermiona, když se vedle ní postavil a zhluboka vydechl.

  „Děkuju,“ zasípal a odkašlal si.

  „Ty máš teda štěstí, Harry, Snape má zrovna dneska zpoždění,“ řekl vesele Ernie.

  „Opravdu? Jak to?“ zeptal se, zatímco se zakousl do snídaně, kterou mu podala Hermiona.

  „Brumbál spolu s ním někam odešel,“ vysvětlila Hannah.

  „Ach,“ přikývl s pochopením a v duchu si povzdechl nad tím, proč Brumbál nemohl počkat až do oběda.

  Dál se o něj nikdo nezajímal a Ernie s Hannah se dál bavili s Justinem Finch-Fletchleyem. Jen Hermiona na něj upírala starostlivý pohled. Usmál se tak široce, jak jen to jídlo v jeho puse dovolovalo, a ohlédl se, když uslyšel rázné kroky chodbou.

  „Všichni do třídy!“ přikázal profesor Snape ještě než k nim došel a všichni v čele se zmijozelskými studenty vstoupili do třídy.

  Harry s Hermionou rychle obsadili zadní lavici v rohu a potichu si začali vyndávat učebnice. Snape přišel jen pár vteřin po posledních studentech a bouchnutím za sebou zavřel dveře od třídy.

  „Kdes byl?“

  „Zdržel jsem se u Brumbála, všechno ti řeknu později,“ pošeptal a pohlédl na jejich spolužáky. Tušil, že mají všichni nastražené uši, aby se něco dozvěděli.

  „Jak víte, dostali jste se do pokročilých kurzů lektvarů zaměřených na Vámi zvolené zaměstnání. Budu od všech proto očekávat maximální nasazení v našich společných hodinách, ale upřímně nepočítám s tím, že budu moci všechny pustit ke zkouškám OVCE,“ zahájil svou úvodní řeč Snape a nepěkně se zadíval na Harryho. „Letošní rok zahájíme pravdomluvným lektvarem, který byste podle návodu měli obstojně zvládnout,“ mávl hůlkou a na tabuli se začaly objevovat všechny přísady i příslušná strana v učebnici, kde byl popsaný postup. „Ještě bych měl dodat, že je to práce ve dvojicích.“

  Justin se zamračeně podíval na Theodora Notta, který se znechuceně otočil a pohlédl Mrzimoru do očí. Oni dva byli jediní, kdo s nikým neseděl v lavici.

  „Dojdu pro přísady,“ řekl Harry a rozešel se ke skříni.

  Spolu s ním se zvedl i Malfoy a šklebil se na něj, jako by věděl něco, co Harry ne. Střetli se spolu tváří v tvář, když chtěl černovlasý chlapec odejít zpět ke své lavici, ale blonďák mu zatarasil cestu. Beze slova se přeměřovali pohledy, dokud se za Malfoyem neozvalo varovné odkašlání od Ernieho, který byl jedním z členů Brumbálovy armády.

  „Co se to tam dělo?“ zeptala se potichu Hermiona, když se posadil na druhou stranu kotlíku, pod kterým už stihla zapálit oheň a naplnit ho vodou.

  „Nic,“ odpověděl Harry, přestože si to celé stále přehrával v hlavě a měl z Malfoye stále horší a horší pocit. Jak ale slíbil Hermioně, snažil se ho pustit z hlavy a soustředit se na dědice.

  „Dobrá,“ řekla nakonec, ale stále si ho nejistě prohlížela.

  „Co říkal Ron? Vypadal naštvaně, když nás tam spolu našel.“

  „Vysvětlila jsem mu, co se stalo a že jsem tě tam nemohla nechat samotného.“

  Přikývl a zahleděl se do návodu k přípravě lektvaru. Znovu si připomněl své myšlenky a zvedl pohled k Hermioně, která si ve své učebnici také pročítala přípravu lektvaru. „Neměla jsi někdy pocit, že-“
  „Nevzpomínám si, že bych dovolil volnou zábavu, Pottere. Strhávám Nebelvíru pět bodů.“ Ozval se za ním ledový hlas, až mu naskočila husí kůže po celém těle.

  Zatímco profesor obcházel i další dvojice v učebně, ho Harry propaloval zamračeným pohledem, dokud do něj Hermiona nešťouchla, aby ji začal vnímat.

  „Nastrouhej to kopyto jednorožce, Harry.“

  „Jo,“ přikývl a přitáhl si k sobě struhadlo.

  Oheň pod kotlem vesele plápolal a ve vodě už se začínaly dělat malé bublinky značící brzké dosažení bodu varu. Hermiona v tu chvíli do vody pomalu vložila plášť mozkomora a nechala ho nasáknout vodou.

  Harry už dostrouhal kopyto jednorožce a pohlédl do kotle. Plášť se v něm lenivě nadouval a uvolňoval ze sebe černou barvu.

  „Takže,“ začala Hermiona a překontrolovala profesora, „co jsi to předtím říkal?“

  „Šlo o Rona, jak se bude chovat, až to o nás zjistí.“

  „Také jsem o tom přemýšlela,“ připustila a zkontrolovala kotel.

  „A?“

  „Je to náš kamarád, měl by mít radost.“

  „Snad to tak bude,“ zamumlal, když se Snape podíval jejich směrem.

  „Snad? Jak podle tebe bude reagovat?“

  „Nebylo by poprvé, co by na mě kvůli něčemu žárlil. Divím se, že to ostatní vzal tak v klidu,“ řekl, přičemž zatočil se svým prstenem, aby slovo ostatní ještě více zdůraznil.

  „Počkej,“ zvedla ruku, aby ho v případě, že bude pokračovat, mohla zastavit. „Když jsi chodil s Cho, tak s tím žádný problém neměl. Tedy až na to, že fandila tomu nějakému famfrpálovému týmu.“

„Tustshillská tornáda, ale to je jedno,“ řekl poté, co zachytil její zamračený pohled. „Jde o to, že to byla Cho a ne ty.“

  „No a?“

  „No a?“ zopakoval po ní. „To tě nikdy nenapadlo, že by ses mu mohla líbit?“

  „Já že se líbím Ronovi?“

  „Jen si vzpomeň, jaký měl vždycky problém s Krumem.“

  „To přeci ještě nic neznamená,“ zamračila se.

  Významně se na ní podíval, ale kvůli blížícímu se profesoru si už nic nedovolil říct, nechtěl, aby jeho kolej přišla o další body. Poté, co se plášť řádně vyvařil, ho vytáhli a oheň pod kotlem uhasili, aby vývar mohl zchladnout. Po tu dobu si zatím oba vypracovávali esej, jejíž zadání připsal Snape na tabuli a teprve po více jak hodině do kotle přidali i šest sovích per, dvě hadí oči a nastrouhané kopyto.

  Hermiona znovu zapálila oheň a čekala, až se voda začne opět vařit, přičemž nervózně pokukovala po hodinkách. Spolu s Harrym se poté, co se lektvar znovu začal vařit, střídali po pěti minutách v míchání.

  „Tady máš tu kytku,“ řekl a podal jí tři suché lístky.

  „Díky,“ setřela si orosené čelo a zhasla oheň.

  „Odneste své lektvary do vedlejší učebny, za měsíc je doděláte,“ ozval se Snape ke konci čtvrté hodiny a všichni se začali tahat se svými kotlíky pryč.

  „Jestli takhle budou vypadat všechny ty čtyřhodinovky, tak z toho Bystrozora snad odejdu,“ stěžovala si Mandy Brocklehurstová a Padma Patilová jen souhlasně přikývla.

  Když se zvoněním vešli zpět do třídy a začali si balit věci, tak třídu znovu prořízl hlas profesora: „Zůstaňte tu, Pottere.“

  „Počkám na tebe venku,“ obrátila se na Harryho ještě před ochodem Hermiona a rychle vyšla ven.
  „Pane profesore?“ pohlédl na Snapea tázavě Harry.

  „Ředitel mě dnes při snídani obeznámil s Vaší situací. Přijďte dnes v osm hodin, Pottere, bude se jednat o doučování jako vždy.“

  „Rozumím, pane.“

  „A teď běžte.“

  Bez dalších slov přikývl a vyšel na chodbu, kde čekala Hermiona, přesně jak říkala. Viděl její zvědavý pohled a kývl směrem ke schodům vedoucím ze sklepení, kde by je mohl kdokoli ze Zmijozelu poslouchat.

  „Co chtěl Snape? A co Brumbál?“ nevydržela to už Hermiona, když si sedali ke stolu vedle Rona, který ihned zpozorněl.

  „Když jsem Brumbálovi všechno převyprávěl, tak mi řekl, že budu muset zase chodit na nitroobranu a Snape mi řekl, abych za ním dnes večer přišel,“ prozradil jim potichu, aby ho nikdo jiný neslyšel, přičemž se nakláněl přes Hermionu na Rona.

  „A to ti u Brumbála trvalo tak dlouho?“ zeptala se nechápavě.

  „Mluvil jsem s ním i o dědicích,“ zavrtěl hlavou.

  „Co říkal?“ zajímal se Ron.

  „Moc toho neví, říkal jen, že dědice můžu poznat jen já a oni mě.“

  Po obědě společně zamířili ke skleníkům, kde už na ně čekala profesorka Prýtová a usmívala se na všechny své žáky, kteří se hromadili před vchodem do skleníku.

  „Vítejte, studenti. Utvořte si prosím dvojice, v kterých budete celý tento rok pracovat a pojďte za mnou.“

  „Jak to uděláme?“ zeptal se Harry a otočil se oba své kamarády.

  „Budu s Nevillem,“ pokrčil rameny Ron. „Známka zadarmo,“ ušklíbl se na Harryho a proplul kolem něj k Nevillovi, který Rona nadšeně přivítal.

  Poté co byli Harry s Hermionou čtyři hodiny zavření v zatuchlém sklepení, se nemohli vynadívat na jasně modrou oblohu, která byla ze skleníku vidět.

  „Letos si od semínka zasadíme jednu květinku a budete se o ni po zbytek roku starat,“ promluvila opět profesorka Prýtová, když se všichni postavili k nějakému stolku. „Začneme zde u květináčů a postupně se budeme stěhovat do dalšího skleníku, kde už vyrostlou květinu zasadíte do země. Záleží jen na každém z Vás, jak rychle Vaše rostlina poroste. U každého květináče je semínko, které dnes zasadíte a připravíte si dostatek hnojiva na celý měsíc. Pusťte se do práce.“

  „Dojdeš pro hlínu?“ zeptala se Hermiona a kývla k těžkým pytlům u dveří.

  „Jasně,“ přikývl ihned.

  „V učebnici je přesný postup, jak to udělat,“ ukázala na text v knize, hned jak se vrátil. „Dej do květináče dvě lopatky hlíny.“

  Harry s přikývnutím poslechl a sledoval jak Hermiona s malou konvičkou zlehka kropí suchou zeminu.

  „Teď to znovu trochu posyp, aby kořeny samy začaly hledat vodu.“

  Vše udělal tak, jak řekla a když na hlínu potom položila semínko, které zalila jedinou kapkou z konvičky, s úžasem ve tváři sledoval, jak z něj vyšlehly malé šlahounky zelených kořenů a zabořily se do zalité hlíny.

  „A teď už to jenom dosyp,“ přečetla poslední instrukci a Harry třemi velkými lopatkami naplnil květináč zeminou až po okraj.

  „Mám to zase odnést?“

  „Ještě ne, na to hnojivo ji taky budeme potřebovat.“

  Příprava hnojiva jim už zabrala mnohem více času, kdy museli v záhonech lovit žížaly, nasbírat králičí bobky a natrhat několik rostlin, které k tomu podle učebnice byly nezbytné. Nakonec nádobu přikryli sklem a uložili na slunné místo hned vedle jejich květináče.

  V posledních pěti minutách, kdy už měli všichni hotovo, jim profesorka zadala, aby do příští hodiny vypracovali podrobný popis růstu Volanky obecné, kterou právě zasadili, a propustila je ven ještě před zvoněním.

  „Jdu do knihovny,“ nadhodila Hermiona a pohlédla na Harryho, když spolu s Ronem i Nevillem vycházeli zpět na chodbu.

  „Přemýšlel jsem spíš o tom, že bych se šel projít ven. Dokud je ještě hezký počasí.“

  „Já s tebou do tý knihovny půjdu, stejně potřebuju udělat jednu esej pro Kratiknota,“ nabídl se hned Ron.

  „Dobře,“ usmála se, a když se otočil na Nevilla, aby s ním něco ještě dořešil, tak střelila pohledem po Harrym, který jen pokrčil rameny a na schodech se od nich odpojil.

  Neměl zrovna dobrý pocit z toho, že Hermiona bude samotná s Ronem v knihovně, ale trochu ho uklidnilo, když se k nim nakonec přidal i Neville, který chtěl ještě dnes začít s esejí pro Prýtovou.

  Když přešel celé pozemky u hradu, tak se posadil k jezeru a zády se opřel o mohutný strom, který ho celého zakryl. Jakmile se zadíval na odraz bezmraké oblohy, tak si vzpomněl, jak nad jezerem poprvé letěl na Klofanovi a přál si, aby znovu mohl cítit tu volnost jako tehdy.

  Za celé odpoledne sem nikdo nepřišel a nevyrušil ho z jeho myšlenek a vzpomínek. Zvedl se teprve tehdy, kdy se ozval jeho žaludek volající po něčem k večeři. S poslední vzpomínkou patřící Siriusovi a jeho veselému smíchu znějící jako psí štěkot se obrátil tváří k hradu a se zapadajícím sluncem v zádech vyšel k zpět k bráně.

  „Ahoj,“ pozdravili ho jednohlasně Ron s Hermionou, když si k nim ve Velké síni přisedl.

  Pozdrav jim opětoval a naložil si na talíř pořádnou porci, tušil, že bude potřebovat opravdu hodně energie. Byl rád, že se ho nijak nevyptávali na to, co dělal a kde byl.

  Za pět minu osm procházel temnou chodbou sklepení, a když zabočil vpravo, tak se mu naskytl pohled na černé dveře se zrezlými panty. Dveře kabinetu, kam už se nikdy v životě neplánoval vracet.

  Pomalu k nim došel a s posledním hlubokým nádechem zaklepal. Byl si vědom toho, že ho Snape musí nenávidět po tom, co se stalo minulý rok, a přesto svolil, že bude Harryho opět učit. Ne že by to byla zrovna nějaká výhra, stále ještě měl v živé paměti ty hodiny týrání, které zažil, ale tentokrát to musí zvládnout, jak Snapea, tak nitroobranu.

  Dveře za sebou s tichým zaskřípěním zase zavřel a udělal krok vpřed, než se zastavil a sledoval profesora, jak prstem přejíždí po své skromné sbírce knih. Knihu, kterou nakonec vytáhl, položil na stůl a přeměřil si Harryho pohledem.

  „Tak, Pottere,“ nadechl se a obešel stůl, „ co si pamatujete z našich loňských hodin?“ zeptal se a jeho hlas zněl až nezvykle normálně. Ať se Harry snažil sebevíc, nezaznamenal v něm zatím ani špetku povýšení nebo ironie.
  „Nesmím na nic myslet a jen se soustředit na uvolnění své mysli,“ zavzpomínal Harry.

  „A to jsme se dostali k tomu, co Vám nikdy nešlo,“ pokýval hlavou. „Uvolněte svou mysl, Pottere.“

  Zavřel oči a snažil se udělat přesně to, co po něm bylo žádáno. Když už si byl jistý, že to lépe nesvede, tak stále se zavřenýma očima přikývl.
  „Legilimens!“ zaútočil Snape.

  Harry se začal propadat do tmy, což ho znervózňovalo, protože přesně tak to vypadalo pokaždé, ale vzpomněl si na to, co by měl dělat. Snažil se vypudit veškeré vzpomínky z mysli, dokonce měl pocit, že by se mu to mohlo podařit, ale jeho mysl najednou podlehla a před očima mu začaly běhat jednotlivé vzpomínky.

  Všechno se zastavilo u jedné vzpomínky z dětství, kdy utíkal před svým bratrancem a jeho partou. Nakonec ho přeci jen dohonili a začali ho strkat mezi sebou, dokud se k němu nepostavil Dudley a neudělal si z něj boxovací pytel. Neschytal příliš ran, protože na ně začala křičet nějaká žena z nejbližšího domu, což bylo jeho jediné štěstí.

  Harry ucítil, jak profesor ztrácí důraz při držení jeho mysli a on nad ní opět převzal vládu. V duchu se zaradoval, když znovu uviděl kabinet, ale když si všiml Snapeovy skloněné hůlky, tak mu došlo, že spojení musel ukončit on.

  „Trénoval jste?“ zeptal se.

  „Ne, pane,“ odpověděl popravdě.

  „I tak je vidět zlepšení. Teď byste měl jít na kolej, Pottere, a tady máte něco na přečtení, mělo by Vám to pomoct.“

  „Dobře,“ přikývl a knihu si vzal.

  „A nezapomeňte si před spaním vždy pročistit mysl,“ dodal výhružně. „Poznám, když to neuděláte.“

  Jakmile za sebou Harry zavřel dveře od kabinetu, jen zakroutil hlavou nad tím, jak se k němu Snape choval a radši rychle zamířil pryč ze sklepení, aby ještě nevyšel ze svého brlohu a nesebral mu body.

  Na schodišti si vzpomněl na svůj slib, že zajde za profesorkou McGonagallovou kvůli konkurzu a tak proběhl jednou tajnou chodbou vedoucí na nádvoří u učebny přeměňování a tudíž i kabinetu ředitelky jeho koleje.

  „To jste zase vy, Pottere?“ pohlédla na něj překvapeně. „Stalo se něco?“ zeptala se.

  „To ne, jen jsem chtěl zamluvit hřiště kvůli konkurzu. Chtěl jsem za Vámi dojít už ráno, ale musel jsem za panem ředitelem.“

  „Ano, slyšela jsem o tom. Jste v pořádku?“

  „V naprostém,“ ubezpečil ji.

  „Dobře. Zítra si promluvím s madame Hoochovou, a pokud se nemýlím, tak máme společnou třetí a čtvrtou hodinu, takže Vám dám vědět, co mi řekla.“

  „Děkuji, paní profesorko.“

  McGonagallová mu dalšího dne na začátku dvouhodinovky řekla, že jediný volný termín na hřišti byl od tří do večeře. Harry tedy ještě ten den přilepil na nástěnku ve společenské místnosti leták a trochu se obával toho, jak to bude vypadat, až ten den nastane. Žádného konkurzu se zatím neúčastnil a tak si v sobotu při snídani sedl vedle Katie Bellové, aby se s ní o tom poradil.

  Poradila mu, že nejlepší bude nejprve zvolit střelce, kteří potom budou střílet na brankáře, anebo může nejprve vybrat odrážeče, kteří by na střelce při výběru posílali potlouky. To ale doporučila až poté, co by vyloučil také zájemce, kteří se ani neudrží na koštěti.
  „Nechceš to taky zkusit?“ zeptal se Hermiony, když spolu seděli ve společenské místnosti a Ron se nahoře v ložnici psychicky připravoval.

  „Maximálně tak v noční můře,“ zašklebila se.

  Možná to byla nějaká vyšší moc, která přinutila skupinku čtvrťáků se zvednout k odchodu, každopádně Harry s Hermionou zůstali ve společenské místnosti sami. Když si toho všimli, tak se na sebe usmáli a přes opěrky svých křesel se natáhli k tomu druhému. Byl to krátký polibek, protože někdo z portrétů si odkašlal a záhy na to, se obraz Buclaté dámy znovu otevřel.

  „Půjdeš se tam aspoň podívat?“

  „Nenechám si ujít tvojí kapitánskou funkci.“

  „Neměli bychom už jít?“ zeptal se Ron, který právě seběhl schody.

  „Jdeme,“ přikývl Harry a všichni tři vyšli z pohodlí nebelvírské společenské místnosti.

  Už z dálky bylo vidět shromáždění na famfrpálovém hřišti a Ron vedle Harryho si povzdechl.

  „To bude dobrý, Rone, vím, že to zvládneš,“ povzbuzoval ho, když se blížili k hrací ploše.

  „Budu na tribuně,“ oznámila jim Hermiona a odpojila se od nich. Ještě než odešla, tak se ovšem k oběma natáhla a dala jim pusu na tvář. „Pro štěstí,“ usmála se na ně a odběhla pryč.

  V šatně už čekaly Katie s Ginny jako členky loňského týmu a na oba se usmály, jen co vešli dovnitř.

  „Viděli jste ten nával?“ zeptala se Katie.

  „Kdo by to byl řekl, že naše družstvo bude tak populární,“ pokrčil rameny Harry a přešel ke své skříňce, kde měl již schované koště a hábit.

  „Všichni střelci sem!“ zakřičel Harry, když spolu s ostatními vyšel z šatny a pohlédl na štěbetající dav studentů. „Dobrá!“ pokračoval, když se všichni postavili kolem něj. „Obletíte jednou celé hřiště a prvních dvacet postoupí do dalšího kola! Nikdo, opakuji nikdo, nebude do nikoho vrážet, jinak poletí, i kdyby byl nejrychlejší! Nejsme ve Zmijozelu a hrajeme podle pravidel! Takže do vzduchu a až zapískám!“ zakřičel ještě, aby ho nedočkaví jedinci slyšeli.

  Spolu se všemi vzlétly i Katie s Ginny a připravili se ve vzduchu ke startu. Jakmile Harry zapískal, tak se všichni rozletěli jako vystřelené dělové koule. Všiml si Katie, která se rozhodla všechny předletět spodem a několik dalších lidí včetně Ginny ji následovalo.

  Jako první zpět k Harrymu přiletěl nějaký čtvrťák, po něm Dean, Katie, další dívka, která nemohla být výš jak ve třetím ročníku a po ní Ginny.

  Všech dvacet nejrychlejších si svolal zpět k sobě a postavil je k tribunám, dokud nezvolí odrážeče, přičemž se na něj Katie široce usmála a ukázala tak všem své bílé zuby. Tušil, že to takhle pro ni bude větší zábava a udělal jí tím radost.

  První kolo výběru odrážeče proběhlo naprosto stejně jako výběr dvaceti střelců, poté je rozdělil na dvě řady po deseti a do každé řady dal jednu odrážeckou hůl. Za pomoci několika dalších lidí vypustil oba potlouky a nasměroval je na chlapce s holemi. Ten, který potlouk odrazil dál, postoupil do dalšího kola a posledních deset nechal střílet na brankové tyče, přičemž postupně chtěl, aby potloukem prostřelili každou obruč. Povedlo se to jen jednomu z nich a ti, kteří se trefili dvakrát, se museli rozstřelovat.

  „Tak jo! Teď nástup brankáři!“ přikázal Harry a posledních několik uchazečů k němu nervózně přišlo. „Budete lítat těsně nad zemí od obručí do půlky hřiště, kde se dotknete půlící čáry. Tam a zpátky poletíte pětkrát a čtyři nejrychlejší se dostanou dál.“

  Pozorně sledoval, co se bude dít na půlicí čáře, protože měl trochu strach, aby se tam nesrazili, až se budou na koštěti otáčet, ale nestalo se tak a Harry si mohl oddechnout. Když se závod blížil ke konci, tak zpozoroval, že se Ron stále drží na druhém místě za jedním vysokým sedmákem. Zbývala poslední otočka, a jak se dlouhán snažil co nejrychleji otočit, tak se ve vzduchu dostal do smyku a z koštěte spadl.

  Se srdcem v krku sledoval, jak se mu Ron obratně vyhýbá a jako první míří k brankovým tyčím. Rychle si zaznamenal první čtyři jména a popoběhl doprostřed hřiště, aby zkontroloval, jestli se tomu klukovi něco nestalo.

  „Jsi v pohodě?“ zeptal se.

  „Už jsem to skoro měl!“ zavrčel a naštvaně vytrhl trs trávy, který po Harrym hodil.

  „Vážně magor,“ zaslechl, když se vracel ke krajnici, aby oznámil, co dál mají brankáři dělat.

  „Teď vyletíte všichni do vzduchu! Brankáři se budou střídat po pěti pokusech střelců a odrážeči budou na střelce vysílat potlouky! Buďte opatrní!“ rozdal poslední příkazy a společně se všemi vyletěl do vzduchu. Po jeho boku se vznášel jeden z vyřazených odrážečů a stejně jako Harry držel v ruce pergamen a něco na psaní. „Když gól pustí, tak mu udělej křížek, když ne tak jedničku.“

  Společně sledovali pohyb všech hráčů na hřišti a zapisovali si údaje potřebné k tomu, aby později Harry mohl vyhodnotit výsledky. Když i poslední hozený camrál dopadl na zem a oba potlouky byli zastaveny, tak všichni slétli na zem a Harry si s poděkováním převzal pergamen.

  Byl rád, že nikoho netrefil potlouk a ani nedoufal v to, že by to mohlo skončit tak jednoznačně, ale skončilo. Poté, co sečetl všechny body, už věděl, kdo se do týmu dostal a kdo ne.

  Otočil se na skupinu uchazečů, ke kterým se nyní přidali i Katie, Ginny a Ron a spolu s dvěma odrážeči se před ně postavil.

  „Na post střelce se v následujícím pořadí dostaly Katie Bellová, Ginny Weasleyová a Demelza Robinsonová!“ oznámil opět zvýšeným hlasem, aby ho všichni slyšeli.

  Ginny s Demelzou vyjekly radostí a společně s Katie se postavily vedle Harryho, kterého obě objaly.

  „A s největším počtem vychytaných střel bude brankářem Ron Weasley!“ vykřikl z posledních sil a usmál se, když si všiml, jak se kamarádův obličej uvolnil.

  „Jo!“ začala se radovat Ginny a skočila svému bratru kolem krku. „Věděla jsem, že to dokážeš.“

  „Vítej v týmu, kamaráde,“ poplácal ho po zádech Harry a ustoupil, aby mu mohli pogratulovat i ostatní, přičemž přemýšlel o tom, že nakonec letos sestavil celkem silný tým. Z toho co viděl, měli Jimmy Peakes i Ritchie Coote docela sílu, což by u nich nečekal a Demelza s Ginny se pod Katiiným dohledem jistě brzy vyrovnají Angelině a Alici. Jediné v co doufal, bylo, že Ron bude i v zápase chytat tak dobře, jako tady při konkurzu.

  „A jde se slavit!“ zakřičel Dean spolu s Seamusem, který přišel až někdy v průběhu. Podle toho, co Harry slyšel, se hlásil na místo Leeho Jordana jako komentátora.

  Ron, kterému právě blahopřála Hermiona se spolu s nimi vydal do hradu a užíval si toho, že je jednou zase středem pozornosti.

  „Zvládl jsi to skvěle,“ přitočila se k Harrymu s úsměvem Hermiona a jako poslední začali odcházet z famfrpálového hřiště.

  „Ale můj hlas to moc nezvládl,“ zaskřehotal a odkašlal si, aby mluvil aspoň trochu normálně. „Ještě si musím uložit koště,“ řekl se stálým chrapotem a zamířili do šatny.

  „To už všichni odešli?“ zeptala se, když vešla za ním dovnitř.

  „Vypadá to tak,“ pokrčil rameny a sundal si hábit. Teprve až když se přiblížila nezvykle blízko, si všiml úsměvu, která měla, než se k němu přitiskla a spojila jejich rty.

  Přemýšlel nad tím, kolik podobných okamžiků už tahle šatna musel zažít a přejel jí dlaní po zádech. Co asi udělá, až vyhraje Nebelvíru nějaký zápas?

  „Měli bychom jít za ostatními,“ odtrhla se od něj a zatáhla ho za ruku, aby se pohnul z místa.