Katren

  Ráno Harryho vzbudily hodinky dost brzo na to, aby stihl svoje obvyklé ranní cvičení. Harry se ovšem na žádné ranní cvičení necítil. Bylo mu hrozně zle, neskutečně ho bolela hlava, žaludek měl jako na vodě a potřeboval si nutně odskočit, ale bál se, že kdyby vstal, tak by se mu udělalo ještě hůř. Nicméně vstát musel, když došel na toaletu, aby vykonal svou potřebu, tak se mu začal zvedat žaludek. Tak tak stihl dokončit potřebu a vběhnout do kabinky, kde s hlavou v míse začal zvracet, mezi jednotlivými záchvaty dávivého reflexu si blahopřál, že si nevzal brýle, protože by je nejspíš musel lovit v obsahu svého žaludku. Když dávení pominulo, tak se vrátil do ložnice, teprve teď si uvědomil, že spal kompletně oblečený a že brýle nemá na nočním stolku, kam si je vždycky pokládal, vlastně si ani nevzpomínal, jak se dostal do ložnice.

 Začal si namáhat hlavu vzpomínáním na včerejší oslavu, první, na co si vzpomněl, byl tanec s tou strašně vlezlou dívkou, a to jak ho Hermina vysvobodila. Jo Hermiona ta si s ním, připíjela na baru, pak ho zvedla na nohy a on spadnul. Ještě matněji si vybavoval cestu do pokoje, ale jediný co si pamatoval, bylo to jak ho Hermiona podpírala a jak blízko k sobě měli.

 „Měl bych se jí co nejdřív omluvit za svoje chování a poděkovat za doprovod do postele. Ona na mě vlastně určitě čeká, že půjdeme cvičit… vlastně tak určitě asi ne pokud jsem ji nenaštval svým chováním tak, že se mnou už nebude chodit cvičit, tak určitě pochopila, že po včerejšku ranního cvičení nebudu schopen,“ vzpomínal si sám pro sebe.

 Harry měl pocit, že včerejší Mrazivá vodka mu nějak zmrazila nejenom krk, ale i mozek, všechny jeho myšlenkové pochody byly strašně pomalé a zmatené. Nakonec se rozhodl, že než půjde někam, kde by ho mohl vidět někdo jiný, tak ze sebe musí udělat člověka. Vzal si čisté věci, školní uniformu a odešel do koupelny, ani ho nenapadlo jít do té pro prefekty, ta byla pro něj moc daleko a mohl by ho někdo vidět. Šel radši do té, co měli naproti ložnici, takhle ráno tam stejně nikdo nebyl.

Po důkladné sprše se cítil o hodně lépe, dokonce se téměř zbavil pachuti v puse, ale žaludek měl pořád jako na vodě a hlava ho pořádně bolela. Voda ho probrala k plnému vědomí, tak si uvědomil, že má pořád trochu potíž s rovnováhou. Vrátil se do ložnice najít své brýle, našel je spadlé z druhé strany postele, naštěstí se nerozbily, nebyl si vůbec jistý, jestli v tomhle stavu dokáže kouzlit.

Když sešel do společenské místnosti, kde chtěl počkat na Hermionu, aby se jí mohl omluvit za své včerejší chování, zjistil, že na ní čekat nemusí, seděla ve svém oblíbeném křesle u krbu a četla jsi nějakou knihu. Když k ní Harry došel, tak zaklapla knihu a upřela na něj svůj pohled. Harry se pokusil polknout, než promluvil.

„Chtěl bych se ti omluvit za svoje včerejší chování, přiznávám, že si toho zrovna moc nepamatuju, ale z toho, co jsem si vybavil, vím, že moje chování bylo velmi nevhodné, zároveň bych ti chtěl poděkovat, že jsi mě odklidila do postele,“ když Harry domluvil, udělal na Hermionu psí oči.

To Hermionu rozesmálo. „Tvoje chování by se dalo označit za krajně nevhodné a alkohol ho neomlouvá, ale jsem tvoje kamarádka a jsem schopná ti odpustit. Co se týká mé pomoci, rádo se stalo, ale byla bych ráda, kdybych to už nemusela dělat znovu. A teď prosím přestaň s tím oficiálním tónem a tohle vypij.“

„Co to je?“ zeptal se Harry a jen při pohledu na dvě lahvičky se mu znovu začal zvedat žaludek.

„To je od Freda a George, jejich Pomejdanová První Pomoc dali mi to včera, jako jediní si všimli v jakém si stavu, slíbili, že to nikomu neřeknou a dali mi tohle, abych ti to dala, mělo by se ti po tom udělat líp.“

Harry se na lahvičky pořád díval s jistou nedůvěrou, ale obě lahvičky odzátkoval a jednu po druhé vypil, čekal, že budou chutnat o hodně hůř, vlastně nechutnali nijak špatně, vlastně nechutnali nijak. Sotva co položil druhou lahvičku na stůl, tak ho přestala bolet hlava a cítil se téměř normálně.

„Děkuji ti Hermiono ještě jednou a měl bych poděkovat i Fredovi a Georgovi, tohle opravdu pomáhá.“

„Opravdu? Já jsem tomu sama pořádně nevěřila, ale nechtěla jsem ti to říkat, ale asi bych měla uznat, že ty dva se přece jenom v něčem vyznají.“

Harry se téměř rozesmál. „Je to skoro malý zázrak, před chvílí jsem si myslel, že nepřežiju vyučování a na snídani jsem neměl ani pomyšlení, ale teď jsem dostal pořádný hlad, nepůjdeme na snídani?“

Hermiona neodpověděla, jako odpověď stačilo to, že se zvedla z křesla a zamířila k portrétu Buclaté dámy, která stražila vchod do nebelvírské společenské místnosti.

Snídaně ve Velké síni proběhla naprosto v klidu, u nebelvírského stolu seděli jediní, ani u ostatních stolů moc studentů nebylo. Po snídani se vydali zpátky do věže pro školní brašny, byli zrovna ve dveřích do Velké síně, když spařili Cho Changovou. Hermiona do Harryho nenápadně žďuchla a naznačila mu, aby si s ní promluvil, když Harry viděl, jak se Cho tváří, tak se mu do toho vůbec nechtělo, ale musel uznat, že to je asi jediná rozumná možnost, jak předejít pomluvám a možnému skandálu. Odpojil se tedy od Hermiony a zkřižoval jí cestu.

„Chtěl bych si s tebou promluvit Cho,“ začal Harry rozhovor a jemně zatlačil Cho mimo dveře od Velké síně.

„A o čem by si se mnou chtěl mluvit? O tom, že pro tebe nejsem dost atraktivní a měla bych cvičit, nebo mi chceš říct, že se se mnou rozcházíš?“ vyjela na něj ostře.

„Ne, o tom jsem s tebou vážně mluvit nechtěl a ani nevím, jak tě něco takového vůbec mohlo napadnout.“

„Tak ty nevíš,“ přerušila ho Cho, „co třeba proto, že jsi dneska nebyl cvičit, nebo jste cvičili už v posteli a tak jste si ranní běhání mohli odpustit?“

Harrymu poklesla čelist úžasem nad tím, jak si holky vždy vymyslí tu nejméně pravděpodobnou a samozřejmě nejhorší možnost.

„Pokud mi to dovolíš a nebudeš mě přerušovat, tak ti to vysvětlím. Navrhnul jsem ti, aby si s námi chodila cvičit, aby ses necítila odstrčená a na Hermionu nežárlila. Vůbec si nemyslím, že by si to potřebovala. Dneska jsme skutečně nebyli cvičit, ale má to úplně jiný důvod, než si myslíš, včera byl konkurz na nové hráče a večer byla oslava k jejich přijetí. Všichni plnoletí hráči si se mnou chtěli za každou cenu připít a já nejsem zvyklí vůbec pít, vlastně do včerejška jsem se pití sotva dotkl. Naštěstí mě Hermiona s dvojčaty Weasleyovými odklidili dřív, než jsi toho někdo všiml a dnes ráno mi bylo tak zle, že jsem na cvičení neměl ani pomyšlení,“ Harry si byl vědom malé lži, ale taky věděl, že říkat Cho že ho odklidila jen Hermiona by nebyl nejlepší nápad.

 „To je sice moc hezká historka,“ dodala s důrazem na slovo historka, „a jistě velmi důkladně připravená, ale kromě nepatrných kruhů pod očima vůbec nevypadáš, že by si měl kocovinu a věř mi, že už jsem ji měla.“

„Nevypadám tak proto, že už kocovinu taky nemám, dvojčata ještě večer dali Hermioně svoje tajný lektvary na kocovinu, říkají tomu Pomejdanová První Pomoc a opravdu to funguje.“

„Slyšela jsem už, že dvojčata pořád vymýšlí nějaké srandičky nebo tak něco, opravdu vynalezli tohle a opravdu to funguje?“ ptala se pořád trošku nedůvěřivě Cho.

„Taky jsem tomu nevěřil, dokud jsem to nezkusil, bylo mi tak špatně, že jakákoliv – byť nepatrná – šance na to, že se to zlepší, byla prostě neodolatelná“.

„Tak tomu bych i věřila,“ usmála se konečně Cho.

„Teď už budu muset jít, ještě nemám připravený učebnice na vyučování a první hodinu mám bylinkářství, tak abych to stihnul, ale v sobotu má Hermiona narozeninovou oslavu, ještě jsem se neptal profesorky McGonagallové, ale když to povolí, tak bych byl moc rád, kdyby si taky přišla.“

Cho se zatvářila dost překvapeně. „A Hermioně to nebude vadit? Neměl by si zvát hosty na její oslavu.“

„No ono je to překvapení, ještě o tom vůbec nic neví, ale myslím, že nikomu nebude vadit, když tam taky budeš.“

„Tak dobrá, ráda přijdu, jen pro ni nemám žádný dárek, ale do soboty bych mohla něco vymyslet, tak dej vědět, jestli nám to vůbec McGonagallová povolí.“

„Zítra s ní mám hodinu, tak se jí zeptám, ale teď už opravdu musím běžet, jinak to bylinkářství nestihnu, tak ahoj,“ ještě ji rychle ale procítěně políbil a potom rychle odběhl do nebelvírské věže, celou cestu měl nutkání se vrátit a znovu jí líbat, ale věděl, že nemůže.

Na Bylinkářství dorazil Harry zároveň se zvoněním a tak uviděl profesorku Prýtovou zrovna otevírat dveře od skleníku. Harry vešel do skleníku jako poslední a zamířil si to rovnou ke svým dvěma přátelům.

Profesorka zahájila hodinu se slovy: „Dneska si každý zkypří zeminu v květníku, kde má svojí Strubery, už by měli pomalu růst, tímhle tempem by měli nejpozději do nového roku rozkvést.“ 

Harry opravdu ve svém květníku spatřil malinké lístečky, jak prorážejí slehlou půdu, když se rozhlédl okolo sebe, byli na tom jeho spolužáci podobně, vetší či menší lístečky měli v květníku všichni. Když všichni dokončili péči o své rostlinky, tak se profesorka Prýtová znovu ujala slova.

„Dneska vám ještě vysvětlím nutnou teorii, kterou budete potřebovat na další hodinu a napíšete mi na to esej o dvou stránkách pergamenu. Doporučuji vám se na to opravdu připravit, protože příští hodinu budete prostříhávat Ďáblovo osidlo. O něm jsem se zmínila ve vašem prvním ročníku, ale mnozí z vás s ním ještě nikdy nepřišli do styku.“

Při těchto slovech zabrousila pohledem na Harryho, Hermionu a Rona, kteří stáli vedle sebe, Harry měl dojem, že to jistě nebylo náhodou, konec konců to Ďáblovo osidlo, se kterým se setkali v prvním ročníku, tam nastražila profesorka Prýtová. Profesorka zbytek hodiny vysvětlovala, jak budou postupovat při práci, které šlahouny mají stříhat, který šlahouny nestříhat a podobné věci. Harry si připadal, že tolik informací najednou v bylinkářství ještě nikdy vstřebat nemusel. Na konci hodiny jim ještě nastínila, jak si přeje, aby vypadala jejich esej.

Při cestě na oběd z hodiny Formulí a při celém obědě se Harry pokoušel, alespoň na malý moment promluvit s Ronem o samotě, aby zjistil, kdy bude porada ohledně Hermioniných narozenin, bohužel to vypadalo, že Hermiona něco tuší a činí jí nějakou zvrácenou radost jim to překazit. Při obědě vůbec u Nebelvírského stolu probíhal oční rozhovor, který Harry moc nechápal a měl dojem, že ho nechápe nikdo z účastněných. Harry dojedl rychleji než ostatní a se slovy, že jde ještě na skok do knihovny, odešel od stolu. Ještě ve Vstupní síni ho dohonila Ginny, která po něm přes celý oběd tikala pohledem a snažila se mu něco říct.

„Harry, počkej, potřebuju s tebou mluvit.“

„To jsem si myslel, ale proč jsi to neřekla u stolu, nebo mi neřekla, že se mnou potřebuješ mluvit?“

„Protože to Hermiona nemusí vědět, a co jsem slyšela, tak ani Cho by asi nebyla nadšená, kdyby tě viděla odcházet v doprovodu jedné dívky, ale to sem teď nepatři. Prostě potřebuju, aby si dneska večer udržel Hermionu mimo společenskou místnost, budeme tam mít poradu.“

„Ale já bych na té poradě chtěl taky být.“

„To bohužel není možné. Budeme rozdělovat úkoly a vymýšlet výzdobu a takové ty věci, co k večírku patří, tobě jsme ale dali úkol jako prvnímu a to ten, že dnes večer a v sobotu večer musíš udržet Hermionu mimo společenskou místnost, vymysli si jakýkoliv důvod, ještě ti řeknu čas, kdy ji máš v sobotu přivést.“

„Dobrá, myslím, že už vím, jak ji zabavím mimo věž,“ povzdechl si Harry, „ale teď už musím jít do knihovny, abych si půjčil něco jako kamufláž.“

V Knihovně Harry nějak sám od sebe zamířil do oddělení věnované hůlkové magii. Knihy, které si tu půjčil v neděli, ještě ani neotevřel, ale půjčil si ještě jednu s názvem Základy magie hůlek.

Na večeři se Harry s Hermionou dohodl, že půjdou do sedmého patra podívat po komnatě, o které jim řekl Dobby. Harry trval na tom, že půjdou rovnou z večeře. Na odchodu mrknul na Ginny.

V sedmém patře prošel Harry třikrát před prázdnou stěnou, kterou jim popsal Dobby a skutečně po třetím otočení se objevily dveře. První dovnitř nakoukla Hermiona, údivem zůstala stát mezi dveřmi, tak toho Harry moc neviděl, než ji postrčil dovnitř a zavřel dveře.

Komnata nebyla nijak velká, ale bylo tam kouzelnické rádio, několik figurín a dostatek místa k nácviku čehokoliv… tak pro pět lidí.

„To je úžasné místo Harry,“ žasla Hermiona.

„To skutečně je,“ souhlasil Harry, a když se podíval směrem, kterým koukala Hermiona uviděl knihovnu.

 Harry se neubránil úšklebku, ale nahlas neřekl nic. Dvakrát obešel celou komnatu a pečlivě prozkoumal každý detail, obzvlášť dlouho se zdržel u kouzelnického rádia. Nakonec se postavil vedle Hermiony, která stála před knihovnou a pečlivě si pročítala názvy všech knížek, které tam byli.

„Co jsi vlastně chtěl za místnost, Harry?“ zeptala se Hermiona, aniž by odtrhla oči od knihovny.

„Místnost, kde se my dva můžeme naučit všemu, co chceme umět. Myslíš, že jako první bys mohla učit ty mě?“

„Myslíš tancovat?“ zeptala se Hermiona a konečně přesunula pohled s knihovny na chlapce, který stál vedle ní.

„Ano, přesně to mám na mysli, vím, že to nezvládneme všechno dneska, nejspíš to nezvládnu, ani tento týden, ale byl bych rád, kdybychom tím začnuli.“

„Dobrá, koukám, že komnata s tím počítala a máme tu i rádio.“

Až do večerky se Harry učil základní kroky ale spíš než kroky, se zatím učil nešlapat Hermioně na nohy. Měl dojem, že při každém druhém kroku jí na nohu šlápnul, přesto se oba ohromně bavili a čas do večerky jim utekl jako voda a měli co dělat, aby to zpátky do věže stihli včas. Ani jeden z nich nešel spát, oba byli příliš vzhůru, než aby usnuli, tak ještě vytáhli domácí úkoly, které dneska dostali a začali psát. Harry dokončil esej z Bylinkářství a už se mu chtělo spát, ale rozhodl se ještě udělat esej do Formulí, aby měl zítra zase čistý stůl. Hermiona dopsala mnohem dříve než Harry, ale zůstala tu s ním a četla si něco o permanentních štítech. Když Harry konečně dopsal, vypadalo to, že Hermiona už spí, ale jakmile odložil brk, tak se automaticky natáhla pro Harryho esej a dala se do kontrolování. Po přečtení nadzdvihla jedno obočí a uznale pokývala hlavou.

„Dneska si v tom neudělal ani jednu chybu nebo jsem alespoň žádnou nenašla, takže od příště budeš kontrolovat eseje i ty mně.“

„Ale Hermiono neblázni, jak bych mohl já kontrolovat tebe? Vždyť ani nebudu rozumět tomu, co tam píšeš,“ zasmál se Harry nad tou pro něj nepředstavitelnou záležitostí.

„Neboj, budeš tomu rozumět, letos jsi udělal veliký pokrok a myslím, že ani ty sám si ho neuvědomuješ a já nejsem tak dokonalá a neomylná, za jakou mě máte. Prostě mi taky budeš kontrolovat eseje a tečka.“

Harry jen rezignovaně pokrčil rameny a začal skládat svoje školní pomůcky. „Dobrou noc, Hermiono,“ rozloučil se Harry.

„Tobě taky dobrou noc, Harry,“ rozloučila se i Hermiona a taky se zvedla k odchodu do postele.

Ráno proběhlo naprosto normálně, po cvičení s Hermionou se byl Harry vykoupat v prefektské koupelně a před koupelnou pak na Harryho čekala Cho a společně se vydali na snídani, po cestě Cho Harryho zatáhla do několika temných a opuštěných zákoutí a dost intenzivně se mu věnovala, až Harry zalitoval, že si nedal ledovou sprchy, byl rád, že to s Cho tak rychle a hlade urovnal, ale něco mu říkalo, že to není normální a že je něco špatně. Ano fyzicky ho Cho přitahovala, byla opravdu moc hezká, ale nebyl jsi jistý, jestli k ní cítí i něco jiného.

Po hodině Přeměňování šel Harry ke katedře za profesorkou McGonagallovou.

„Paní profesorko? Chtěl bych se vás na něco zeptat.“

„Pan Potter? Napadají mě hned dvě věci, na které byste se mě mohl chtít zeptat.“

„Dvě věci paní profesorko?“ zeptal se trošku zmateně Harry a přemýšlel co má na mysli.

„Ano, první mě napadá účast slečny Changové na oslavě narozenin pořádané tento týden v nebelvírské společenské místnosti. Druhá by mohla být, vaše touha stát se zvěromágem.“

Harry na myšlenku stát se zvěromágem, kterou vyslovil před ředitelem školy, úplně zapomněl. Teď ho ta myšlenka ovšem úplně pohltila. „A myslíte, paní profesorko, že bych to mohl dokázat?“

„Myslím, že máte asi největší naději na škole to dokázat a nemyslím si to jen já, ale i pan ředitel. Váš otec to dokázal bez jakékoliv odborné pomoci a ještě ve velmi nízkém věku. Pokud vám poskytnu odbornou pomoc, tak byste to mohl zvládnout nejpozději do konce školní docházky, ale mám dojem, že pokud se tomu budete intenzivně věnovat, tak to dokážete mnohem dříve.“

„Kdy bych mohl začít,“ vyhrkl Harry, který teď zapomněl na všechno ostatní.

„Musím ještě prodiskutovat pár věcí s ředitelem školy, když jste potvrdil svůj zájem, přijďte za mnou začátkem příštího měsíce, to vám budu moc sdělit, kdy a čím začneme.“

„Děkuji, paní profesorko,“ Harry už chtěl odejít, úplně zapomněl, že se chtěl původně zeptat na něco zcela jiného. Byl už u dveří, když jsi vzpomněl na Cho. Otočil se tedy zpátky ke katedře, profesorka se na něj se zájmem dívala a na tváři měla něco jako pobavený úsměv, Harry si nebyl jistý, jestli to je úsměv, ten profesorka McGonagallová příliš často neukazovala. „Paní profesorka měla jste pravdu i v tom, že jsem se chtěl zeptat, jestli se Cho může zúčastnit oslavy.“

 „Samozřejmě že se slečna Changová může oslavy zúčastnit. Za předpokladu, že jí to povolí ředitel její koleje profesor Kratiknot a do své ložnice se dostaví v čas, který on určí.“

„Děkuji vám, paní profesorko.“

„Nemáte za co, pane Pottere. Večerku jsem na tento večer posunula na druhou hodinu ranní, ale pokud ve dvě hodiny nebude ve věži absolutní klid, tak již nikdy v budoucnu žádnou oslavu nepovolím a samozřejmě z toho vyvodím i jiné důsledky, především pro prefekty.“

„Jistě paní profesorko, můžete se spolehnout.“

Na obědě Harry zašel k Havraspárskému stolu a řekl Cho, že na oslavu může, ale musí se zeptat profesora Kratiknota.

Hodina Lektvarů proběhla pro Harryho až příliš v klidu, vypadalo to, že Snape mu přestal věnovat pozornost a pro změnu ji věnoval všem jeho spolužákům. Hermiona se s tím vyrovnávala s grácií a naprosto ignorovala jeho jízlivé poznámky a posměšky, zato Ron propálil kotlík skoro stejně rychle jako Nevill. A Seamus ten svůj vyhodil do povětří jen pár minut po nich. Výbuch byl tak silný, že Harrymu ještě po skončení odpoledního vyučování pískalo v uších.

Po skončení vyučování si Harry s Hermionou v rychlosti udělali domácí úkoly, zatím co ostatní jeho spolužáci omílali pořád to samé téma a tím byl Snape. Všichni až skoro s úctou, mluvili o tom, jak to mohl Harry celé ty roky vydržet a ještě více žasli nad tím, že se mu povedlo dostat se mimo jeho pozornost.

Z večeře šli Harry a Hermiona zase přímo do Komnaty nejvyšší potřeby. Harry šel zapnout rádio, a když se vracel k Hermioně, tak si všimnul, že má vytaženou hůlku a mumlá nějaké zaklínadlo.

„Co to děláš?“ zeptal se se zájmem Harry.

„Ale to nic není, jen něco zkouším,“ zamumlala Hermiona a malinko zrůžověla.

„Hermiono!“

„Dobře Harry, nechtěla jsem, aby si to viděl, použila jsem na svoje nohy permanentní štít proti fyzickým útokům, tvoje taneční schopnosti jsou zatím na takové úrovni, že bych dneska nemusela dojít zpátky do věže.“

Teď pro změnu zrůžověl Harry. „To je skvělý nápad, možná by si na to mohla použít i něco jako motivátor, třeba pokaždé když bych tě šlápnul, tak bych tu bolest cítil já.“

„No uvidíme, jak ti to půjde dneska, pokud se to nezlepší, tak něco na ten způsob vymyslím,“ ušklíbla se uličnicky Hermiona.

Harry si nebyl jistý, jestli to myslela vážně nebo jestli to řekla jen tak, rozhodně si chtěl, ale ušetřit to, co by na něj vymyslela a tak se snažil, jak mohl. Ke konci jejich dnešní lekce už mu to celkem šlo, za poslední půl hodinu nešlápl Hermionu ani jednou a zapamatoval si i kroky na několik tanců.

„Vidíš, už ti to docela jde, ještě musíme zapracovat na tom, aby si udržoval rytmus a byl to pro tebe přirozený pohyb, aby sis tanec mohl opravdu užít, jinak tě to nebude nikdy skutečně bavit.“

Do nebelvírské věže dneska dorazili až po večerce, naštěstí je nechytil Filch ani nikdo jiný, oba zamířili rovnou do svých ložnic. Dnešní den byl pro Harryho opravdu únavný a chtěl být odpočatý na další dlouhý den.

Zbytek týdne uběhl jako voda, ranní cvičení, školní hodiny a úkoly, lekce tance a občasné hledaní vhodných kouzel k tréninku Harryho zaměstnávali tak, že absolutně neměl čas na nic jiného. S Cho se viděl pouze ráno, když ho doprovázela od koupelny prefektů do Velké síně na snídani, Harry si na to zvykl a úplně mu to stačilo a jestli to stačilo jí, to bylo Harrymu celkem jedno.

V pátek měl Harry udržet Hermionu mimo společenskou místnost do sedmi hodin, to nebyl problém, už byli zvyklí chodit hned z večeře do Komnaty cvičit, tanec už Harry zvládal a tak měl dneska i výmluvu proč skončí tak brzo.

V Komnatě dnes Harry nešel pustit rádio jako vždy, místo toho si sedl do jednoho z křesel, které tu pro dnešek přibyly.

„Co se děje, my dnes nebudeme tančit?“ zeptala se Hermiona, když jsi všimla změny jejich rituálu.

„Myslím, že už to docela zvládám, žádný velký tanečník ze mě nikdy nebude. Myslel jsem, že bychom dneska mohli vymyslet jak zorganizovat naše cvičení kouzel a jít brzo do věže, abychom mohli protřídit kouzla, co máme připravená k tréninku, navíc už nebudeme moct cvičit každý večer, od soboty začínáme třikrát týdně trénovat famfrpál, takže sem budeme chodit jednou, možná dvakrát týdně, pro začátek bych byl pro pondělí a pátek, když přestaneme stíhat, tak jen pro pátek.“

„No dobrá, ale musím přiznat, že mi naše společné tance budou chybět, tím jak ti to začalo jít, se to začalo líbit i mě,“ usmála se na něj Hermiona a sedla si do křesla naproti němu.

Další skoro hodinu mluvila jen Hermiona a Harry pouze přikyvoval, stále se koukal na hodinky, aby nepřišli pozdě a vymýšlel způsob, jak přerušit Hermionino plánování, až to bude třeba. Harry se už asi posté podíval na hodinky a zjistil, že sedmá hodina se už přiblížila. K jeho velkému překvapení Hermiona právě dokončila svoje plány, Harry byl za to rád, protože ani za tu dlouhou dobu nevymyslel nic inteligentního, jak jí přerušit, takhle se mohl pouze zvednout k odchodu.