Katren

 Byla už skoro půlnoc a v domě číslo čtyři na Zobí ulici se stále v jednom z několika oken svítilo. Obrýlený chlapec, který se již několikrát dostal ze spárů největšího černokněžníka té doby, byl otočený zády k oknu a zaujatě si povídal se svou kamarádkou. Hermiona Grangerová se rozhodla, že po tom, co se před dvěma týdny stalo na ministerstvu kouzel, svého dlouholetého přítele nenechá samotného a ředitel jejich školy jí to jen nadšeně odsouhlasil. Stále ještě cítil vinu za to, kolik věcí mohlo být jinak, kdyby s tím chlapcem jednal na rovinu.

 Bylo dohodnuto, že první tři týdny zůstanou Harry s Hermionou u jeho příbuzných Dursleyových a pak se pomocí letaxu přemístí ke Grangerům, jak je Brumbál sám ujistil, oba krby budou ten den přesně v poledne připojeny k letaxové síti.

 „Docela se na tvoje rodiče těším,“ řekl Harry.

 „Nemáš proč,“ pokrčila rameny Hermiona.

 „To si nemyslím, nikdy jsem se s nimi pořádně nesetkal, jen jednou na Příčné když jsme nastupovali do druhého ročníku a to se setkáním snad ani nazvat nedalo.“

 „Ano, pamatuji si to. To bylo poprvé, kdy jsi použil letax a potom se objevil u Borgina a Burkse.“

 „Přesně tak,“ přikývl Harry a zašklebil se, když si to vybavil. „Každopádně,“ nadechl se, „co všechno tvoji rodiče vědí?“

 „No,“ protáhla a odložila hřeben, kterým si doteď rozčesávala neposlušné kudrliny. „Co přesně máš na mysli?“

 „Tak v první řadě Voldemorta.“

 „Vyprávěla jsem jim o něm, jakou spojitost s tebou má.“

 „A o tom, že vstal z mrtvých, ses taky zmínila?“

 Všiml si, jak zaváhala, ale nakonec na něj pohlédla s odhodláním v očích. „Ne, nechtěla jsem je zbytečně děsit,“ zavrtěla hlavou. „Navíc jsem nechtěla riskovat, že by mě nepustili do školy.“

 „Dobře,“ přikývl Harry.

 „Ale o Turnaji a o tom, jak jsi zvládl všechny tři úkoly, vědí.“

 „Opravdu? Tos nemusela zmiňovat.“

 „Abych pravdu řekla, nikdo nečekal, jaký vývoj to bude mít, a když už jsem jim napsala, že ses tam dostal, tak se pak sami zajímali, jak se ti daří,“ přiznala.

 „Pravda, to nikdo nečekal,“ připustil. „Předpokládám, že nevědí ani o tom, že jsi pomohla na svobodu masovému vrahu.“

 „Jenom jsem řekla, že jsi objevil svého kmotra, protože prakticky vrahem nebyl,“ zamumlala Hermiona a velmi opatrně se vyhýbala tomu, aby vyslovila Siriusovo jméno.

 „Fajn,“ vydechl a pohlédl na budík, který mu ležel na nočním stolku. „Asi bych už měl jít do koupelny a spát.“

 „To bude nejlepší,“ souhlasila Hermiona. „Tvá teta nás na zítra opravdu zaúkolovala, četl jsi to už?“ zeptala se a zvedla do ruky seznam s úkoly.

 „Dřív než jsem vůbec začal, jsem zase přestal. Pokud vstanu brzo, tak bych to měl mít do oběda hotové a pak můžeme jít někam ven, jestli budeš chtít.“

 „Když ti pomůžu, tak si můžeš přispat.“

 „O tomhle už jsme mluvili, Hermiono,“ podíval se na ni zamračeně. „Jsi tu jako host a ne pomocná síla.“

 „Přece se na tebe nebudu pořád jenom koukat, navíc co mám dělat, když ty se hrabeš v záhonu?“

 „Můžeš strašit Dudleyho,“ navrhl a ušklíbl se na ni.

 „Víš, že tohle nesmíme.“

 S povzdechnutí se zvedl a sebral z postele pyžamo. „Nemůžu po tobě chtít, abys tu tetě otročila.“

 „To bych vůbec nedělala,“ zamračila se. „Jenom bych pomáhala mému otročícímu kamarádovi a v tom je rozdíl,“ opravila ho a potichu se zasmála jeho výrazu. „Běž už,“ řekla nakonec a hodila po něm polštářek, který se povaloval v rohu postele.

 Snadno ho chytil ještě ve vzduchu a mírným úsměvem jí ho hodil zpátky, než se potichu vypařil do koupelny.

 Další den, když Dursleyovi odešli na zahradní párty, která se konala o pár ulic dál, se Harry pustil do plnění seznamu, jejž ještě včera sepisovala teta Petúnie a nutno dodat, že nebyl nikterak krátký. Když se nad tím zamyslel, tak ještě nikdy tolik úkolů na jeden den neměl, teta se nejspíš rozhodla, že ho využije, dokud tu ještě je.

 Po další rozmluvě o tom, proč by mu Hermiona měla a neměla pomáhat, nakonec svolil a strčil jí do ruky lopatku, kterou mu měla přihrabovat hlínu na nově zasazené rostlinky. Ze seznamu se dozvěděl, že jsou v garáži na okně, když je tam našel, tak ho jako první otázka napadla, jak dlouho už tam leží, protože to opravdu vypadalo, jako kdyby jejich zasazení čekalo na něj.

 V poledne si k obědu vzali talíř se sendviči, které Hermiona připravila ještě před tím, než se připojila k Harrymu. S talířem se posadili na zahradu, kde byl zahradní stůl s několika židlemi.

 „Co teď?“ zeptal se Harry mezi jednotlivými sousty.

 „Nevím, mohli bychom jít do parku nebo se jenom projít,“ navrhla.

 Zvedl tvář k nebi a rozhlédl se, jestli neuvidí aspoň jeden mráček. Byl jeden z těch dnů, kdy teploty sahají k maximům a jediný možný únik před horkem je voda, která bohužel v celém Kvikálkově chyběla, jen u několika domů stály bazény a něco jako koupaliště tu neexistovalo.

 „Řekl bych, že skončíme v parku někde ve stínu jednoho ze stromů.“

 Hermiona podle jeho příkladu také zvedla obličej a kriticky přejela očima po azurově modrém nebi. „Vypadá to tak,“ přikývla nakonec.

 Jen co odnesli talíř zpět do domu, po dopoledni plném práce se osprchovali a převlékli do krátkých kalhot a tílek, tak vyšli z domu a brzy si již sedali na lavičku, která byla pod jedním mohutným dubem.

 Povídali si, když se za nimi ozvala tupá rána a klení následované zadušeným smíchem.

 „Tonksová?“ hádal Harry podle hlasu, který nadával.

 „Otočte se a dělejte, že se bavíte spolu,“ přikázala a oba ji poslechli. „Neměli jste o nás vůbec vědět.“

 „To bys nesměla spadnout,“ ušklíbl se a významně se podíval na dívku vedle sebe.

 „Kdo tu s tebou je?“ zeptala se Hermiona.

 „Bill.“

 „Weasley?“

 „Ahoj, Hermiono, Harry,“ ozval se Billův hlas. „Mám vás od všech pozdravovat.“

 „Děkujeme, Bille,“ usmála se dívka.

 „Jak to, že nejsi u skřetů?“

 „Mám teď dovolenou.“

 „A místo toho nás hlídáš?“

 „Jsou to dobrovolné hlídky, Harry, ale neměli bychom se tu s vámi takhle bavit.“

 „Jasně, uvidíme se v Doupěti?“

 „Určitě, tak zatím,“ rozloučil se s nimi nejstarší syn Weasleyových.

 „Na shledanou,“ ozvala se před nimi Tonksová a znovu bylo ticho.

 Ještě nějakou chvíli Harry zůstal koukat dívce do očí, než se ozvaly přibližující se hlasy. Ohlédl se a uviděl dvě postarší paní venčící své psy.

 Zbytek týdne utekl překvapivě rychle a nastalo pondělí. Zejména pro Hermionu bylo značně hektické, protože nějakým záhadným způsobem se většina jejích věcí roztahala po celém pokoji. Ze začátku se Harry docela bavil, ale přece jenom měl Hermionu natolik rád, aby ji bez řečí pomohl a nedal na sobě své pobavení nijak znát.

 „Myslíš, že mám všechno?“

  „Řekl bych, že ano.“

 „Když já nevím, pořád mám pocit, jako bych na něco zapomněla,“ zamračila se a znovu začala prohledávat celý pokoj, zatímco Harry s Křivonožkou zavřeným v košíku ji netrpělivě sledovali ode dveří.

 „Už jsi skončila?“

 „Myslíš, že tvým příbuzným nebude vadit, když se sem pro něco vrátím?“

 „Určitě ne a pojď už, za chvilku je dvanáct.“

 „Jdu hned za tebou,“ zamumlala a naposled zrentgenovala pokoj pohledem. Harry jen protočil oči a vzal oba kufry, s kterými vyšel z pokoje a po schodech došel až do obývacího pokoje, kde je postavil ke krbu. Už se chtěl vrátit za Herminou, když se objevila ve dveřích a v jedné ruce nesla košík s Křivonožkou a v druhé prázdnou Hedvičinu klec.

 „Můžeme?“ zeptal se, a když přikývla, tak jí uvolnil místo před krbem. Hned ze začátku prázdnin se tu objevil Lupin, aby krb kouzelně upravil, takže Dursleyovi teď místo svého elektrického krbu měli starý prostorný krb, který zabíral téměř polovinu stěny. Přestože by to ani jeden z nich nepřiznal, byly z toho jeho teta se strýcem naprosto unešení a dokonce zaslechl, jak se domlouvají na přestavbě obýváku, aby s krbem ladil.

 „Leť,“ kývl na ní, když k ní strčil její kufr a pohlédl na hodinky, vteřinová ručička už byla sedm vteřin za dvanáctkou.

 Pustila letaxový prach a než ji úplně pohltily plameny, tak zřetelně řekla svou adresu. S posledním úsměvem ještě než jí přes obličej zaplál zelený oheň, pohlédla na Dursleyovi, kteří stáli ve dveřích a vyděšeně sledovali dění v jejích krbu.

 „Přesně pět minut po poledni ministerstvo váš krb znovu odpojí od letaxové sítě, takže nemusíte mít strach, že by sem nějaký kouzelník přišel,“ promluvil na ně Harry, když si jich všiml a strčil dovnitř svůj vlastní kufr, ke kterému vzápětí sám vlezl s klecí v ruce.

 „Za rok na shledanou,“ kývl na ně a stejně jako Hermiona i on zmizel v zelených plamenech. Zatímco cestoval, tak se snažil příliš nerozhlížet, aby se mu nezačala točit hlava, ale po nějaké chvíli tomu stejně nezabránil a byl rád, že vzápětí na to ucítil pevnou půdu pod nohama.

 „Ukaž, dej mi tu klec,“ ozvala se ihned Hermiona a jen co mu ji sebrala, se cítil hned volněji. Musel se krčit, aby se do krbu vůbec nacpal. Opatrně Hermioně podal i kufr a nakonec sám vylez ven. Hned se zvědavě rozhlédl kolem sebe, pohled mu rychle skočil na ženu před ním, která své dceři pomáhala kufr dostrkat o kousek dál.

 „Dobrý den, paní Grangerová,“ pozdravil, když se na něj otočila.

 „Vítám tě u nás, Harry, hodně jsme toho o tobě slyšeli,“ usmála se na něj a pohledem sklouzla ke své dceři, která se nervózně usmála a rychlým pohledem se na matku zamračila.

 „Kde je táta?“ zeptala se Hermiona.

 „Musel zůstat v ordinaci, zlatíčko, a měl by přijet až na večeři.“

 „Aha, hodně pacientů?“

 „Většinu jsme přeobjednali, ale jakoby naschvál dnes všechny rozboleli zuby.“

 „Nevadí, aspoň se Harry zatím zabydlí,“ pokrčila rameny Hermiona. „Pojď, ukážu ti pokoj, kde budeš spát,“ usmála se na něj a ještě než vyšli, tak osvobodila Křivonožku, který ihned vyběhl z košíku a začal se paní Grangerové otírat o nohy. Ta ho s úsměvem zvedla a společně s kocourem odešla do obýváku, kde si s ním sedla na gauč.

 „Vezmeš prosím i můj kufr?“

 „Jasně,“ přikývl Harry a Hermiona jen překvapeně sledovala, jak opět zvedl oba kufry, zatímco ona se tu se svou matkou praly s jedním.

 Později, když Harry zaklepal na dívčiny dveře a po vyzvání vstoupil dovnitř, si spolu stejně jako uplynulé tři týdny povídali a Hermiona jako už poněkolikáté o těchto prázdninách přemýšlela nad tím, jak moc se její kamarád změnil. Ona sama si neuměla představit, co s člověkem udělá, když vidí smrt přímo před svýma očima. Samozřejmě, že všechny ty věci kolem toho vnímala a cítila smutek, když na to pomyslela, ale když před rokem umřel Cedrik, tak seděla na tribuně a s napětím čekala, kdo se objeví s pohárem. Teď, když umíral Sirius, ležela omráčená na ministerstvu, zatímco Harry oběma vraždám musel přihlížet: Věděla, že by lhala, kdyby říkala, že chápe, jak se cítí, a proto mu nic podobného nikdy neřekla.

 Ozvalo se další zaťukání a do pokoje nakoukla paní Grangerová, ihned se usmála, když si všimla, že tu sedí oba. „Večeře už je hotová.“

 „Hned tam jsme,“ ujistila ji Hermiona a společně s Harrym se zvedli.

 „Voní to báječně,“ ohodnotil to, když vyšel z pokoje a do nosu ho uhodila vůně jídla.

 Dívka se na něj ušklíbla a společně vešli do jídelny, kde už byly připravené talíře s příbory a paní Grangerová oběma nandávala jídlo.

 „Bude ti to stačit, Harry?“

 „Bohatě, děkuji.“

 „Táta tu ještě není?“ zamračila se Hermiona, když si všimla, že místo čtyř míst tu jsou jenom tři.

 „Před chvílí volal, že uvízl v zácpě a že nemáme čekat, ale opravdu se těší, až tě pozná, Harry.“

 „Taky se těším,“ přitakal a pohlédl na jídlo, které skoro až přetékalo z talíře.

 „Doufám, že ti bude chutnat.“

 „O tom nepochybuji,“ usmál se a stejně jako Hermiona s její matkou se pustil do jídla.

 „Kdy by měli přijít výsledky vašich zkoušek?“ optala se paní Grangerová, když před každého postavila talířek se zákuskem a sama si s jedním sedla na své místo.

 „Začátkem srpna.“

 „Opravdu? To je vynikající, mohli bychom uspořádat nějakou oslavu a spojit to s Harryho narozeninami.“

 Chlapec jen vykulil oči a pohlédl na nástěnný kalendář, který v kuchyni visel. Bylo dvaadvacátého července a ve středu příštího týdne už byly jeho narozeniny. Vůbec si neuvědomil, že ten čas tak letí a Hermiona s její mámou tu teď plánovali jeho oslavu.

 „Co na to říkáš, Harry?“

 „Zní to skvěle, paní Grangerová, ale nechci vás s tím otravovat.“

 „Tím přece vůbec neotravuješ, můžeme spojit všechno dohromady, tvoje narozeniny, výsledky zkoušek a Hermioniny narozeniny, nerada posílám narozeninová přání soví poštou,“ říkala právě, když někdo zazvonil.

 „Jdu tam,“ oznámila Hermiona a než Harry nebo její matka stihli něco říct, tak už byla u dveří.

 „Ať tě to ani nenapadne!“ dolehl do jídelny hrubý mužský hlas. „Seber jí hůlku.“

 „Her-“ nadechovala se paní Grangerová, ale Harry jí rychle přikryl pusu a sám si přiložil prst ke rtům, aby pochopila, že má být zticha.

 „Zůstaňte tady,“ zašeptal a zpod opasku vytáhl hůlku.

 „No tak, Pottere!“ houkl na něj tentokrát ženský hlas, bezpečně ho poznal. „Víme, že tu jsi, tak vylez!“

 „Pusťte Hermionu!“

 „Tu si tu necháme pro případ, že bys s ní i s těma mudlama chtěl zdrhnout!“ odpověděl mu další mužský hlas. „Vylez a nic se jí nestane!“

 „Jak můžu vědět, že to dodržíte?!“

 „Nemůžeš,“ ozvalo se pobaveně a Harry jen v duchu zavrčel, nakonec však pomalými kroky došel až ke dveřím a prohlédl si situaci v chodbě. Hermiona stála odzbrojená v rohu vedle něj a proti nim postávalo šest Smrtijedů.

 Jakmile se objevil, tak všech šest hrotů začalo místo na Hermionu mířit na něj. Rysy v obličeji mu ještě více ztvrdly, když pohlédl na jedinou ženu stojící proti němu.

 „Jak hloupé rozhodnutí odejít od těch mudlů a zůstávat u jiných,“ ušklíbla se na něj a pohrávala si s hůlkou v ruce, takže v jednu chvíli mířila na něj a v další na Hermionu.

 „Nechte je odejít, Voldemort chce mě.“

  „Pšš,“ zasyčela Lestrangeová a namířila hrot hůlky jen na Harryho. „Už víckrát se neopovažuj vyslovit to jméno.“

 „Proč? Nebojím se ho.“

 „Jsi bláhový, Pottere,“ zavrčel muž, který stál Smrtijedce po boku. „Pokud by Pán zla chtěl, skoncoval by s tebou dřív, než bys vůbec stihl zvednout hůlku.“

 „Opravdu? V tom případě nechápu, jak je možné, že jsem ještě naživu.“

 „Vždy za tebou stál Brumbál nebo někdo jiný, ale teď jsi tu sám, není tu nikdo, kdo by ti mohl pomoct,“ ušklíbl se Smrtijed a ostatní ho napodobili.

 Cítil kámen, který ho stahoval k zemi, když si uvědomoval pravdu těch slov. Věděl, že vše co kdy dokázal, bylo s něčí pomocí a právě teď tu byl jediný, kdo měl stále hůlku v ruce.

 „Mýlíte se, tehdy na hřbitově Harrymu nikdo nepomáhal.“

 „Mlč!“ utrhl se na dívku Smrtijed a znechuceně se na ni podíval. „Někdo jako ty nemá právo mluvit na čistokrevné kouzelníky.“

 Hermiona si odfrkla, nejspíš chtěla dokonce ještě něco říct, ale mužovi oči náhle nebezpečně zajiskřily a Harry ihned poznal, že je to špatné. Viděl, jak Smrtijed zvedá hůlku a postupně se s ní rozmachuje. Nevěděl, co v tu chvíli dělá, ale jedním krokem se postavil před Hermionu a natáhl ruku, jakoby chtěl kletbu chytit stejně jako zlatonku.

 Sledoval, jak se křiklavě zelený paprsek dere z hrotu hůlky a postupně se přibližuje blíž a blíž, až nakonec narazil do Harryho ruky, ale místo toho, aby ho usmrtil, tak se odrazil zpátky na Smrtijeda, který jen nechápavě sledoval celou situaci.

 Zbylých pět zakuklenců na něj zůstalo vyděšeně koukat a o krok ustoupili. Harry byl sám překvapen tím, co se stalo, ale snažil se to dát co nejméně najevo.

 „Za tohle zaplatíš, Pottere!“ zasyčela Lestrangeová, když jí jeden ze Smrtijedů chytl a vytáhl ven z domu, odkud se následně ozvalo několikanásobné přemístění.

 „V pořádku?“ otočil se na Hermionu a pořádně si ji prohlédl.

 „Naprosto, ale co ty? Cos to udělal, co to bylo za štít?“

 „Já nevím,“ zamumlal a pohlédl na svou ruku, vypadala stejně jako dneska ráno. Zamračil se, jak se snažil najít nějakou změnu, když mu najednou něco došlo. „Vždyť oni mají tvojí hůlku!“

 „Nemají,“ zavrtěla hlavou. „Nechala jsem ji nahoře v pokoji.“

 „Hermiono?!“ zavolala z jídelny její matka a ozvaly se přibližující kroky.

 „V pořádku, mami!“ ozvala se Hermiona, když si s Harrym vyměnila vyděšený pohled a oba pohlédli na tělo na zemi.

 „Běž za ní, nepouštěj ji sem a já zatím napíšu Brumbálovi.“

 „Bude rychlejší, když zavoláme Lupinovi, někam jsem si napsala to číslo, které nám říkal, běž ke mně do pokoje, na jednom z pergamenů by mělo být.“

 „Jasně,“ přikývl a zmizel na schodech, zatímco Hermiona na poslední chvíli zadržela svou matku a dotáhla ji zpět do jídelny, kde si sedly ke stolu a dívka jí vše začala vysvětlovat.

 Harry mezitím prohledával každý pergamen, který měla Hermiona na stole. Musel uznat, že tam měla opravdu pořádek a číslo rychle našel. Ten kousek, na kterém bylo napsané, odtrhl a jen s malým papírkem seběhl zpět dolů. V obýváku sebral telefon, vymačkal číslo a za stálého pochodování si sluchátko přiložil k uchu. Poslouchal, jak telefon vyzvání, až ho nakonec někdo přece jenom zvedl.

 „Lupin, prosím?“

 „Dobrý večer, pane profesore, tady Harry.“

 „Harry? Co se děje?“

 „S Hermionou jsme se dnes podle plánu přemístili k ní domů, ale objevili se tu Smrtijedi, říkal jste, že pokud se cokoli bude dít, máme zavolat a přišlo nám to jako nejrychlejší způsob, jak to řádu dát vědět.“

 „Smrtijedi? Jste v pořádku?“

 „Nikomu se nic nestalo.“

 „Dobře, vydržte, Harry, během pěti minut jsme tam,“ ubezpečil ho Lupin a dřív, než stihl jakkoli odpovědět, tak mu to položil.

 „Jsi opravdu v pořádku?“ ptala se zrovna paní Grangerová, když vešel do jídelny. Zvědavě pohlédl na Hermionu, která k němu seděla zády, tohle bylo něco, co ho právě v tu chvíli zajímalo nejvíce.

 „Nic mi není, mami,“ odpověděla a Harry se zamračil. Nijak ho ta odpověď nepřesvědčila a jak viděl, tak její matku taky ne.

 „Volal jsem Lupinovi, říkal, že tu do pěti minut budou.“

 „Kdo?“ zvedla k němu oči paní Grangerová.

 „Členové řádu, kteří bojují proti lidem, kteří se tu objevili.“

 „Neměli přijít, dokud tu byli?“

 „Nevěděli o nich a neměl jsem jim jak poslat zprávu,“ pohlédl na ženu ustaraně, věděl, že se to všechno stalo kvůli němu. Všechny jeho myšlenky ovšem přerušil zvonek.

 Všichni tři se po sobě nedůvěřivě podívali, až se nakonec zvedla Hermionina matka s úmyslem jít ke dveřím.

 „Ne, vy,“ ukázal na obě, „tu počkejte a já tam jdu,“ rozhodl. „Nic neříkej, Hermiono, nemáš ani hůlku,“ zadržel ji dřív, než stihla vypustit jedinou hlásku.

 Nečekal, až nakonec přece jenom něco řekne a přešel ke dveřím, zatímco se zvonek rozezněl znovu. Zhluboka se nadechl a jedním trhnutím otevřel dveře. Hrot hůlky namířil příchozím do tváře, připraven ihned začít kouzlit.

 „V pořádku, Harry, to jsme my,“ promluvil ihned Brumbál a chlapec sklonil hůlku. Ředitelům zrak sklouzl k podlaze, kde ležel mrtvý Smrtijed a tázavě se opět podíval na chlapce před sebou. „Je ještě někdo mrtvý?“

 „Jen tenhle,“ zavrtěl hlavou Harry a ustoupil stranou, aby mohli projít dovnitř. Jako první dovnitř vešel Brumbál, hned za ním Moody a v závěsu za ním Lupin s Tonksovou.

 „Dobrý večer,“ uslyšel z jídelny a rychle zavřel dveře. „Velice se omlouvám za tak pozdní návštěvu, jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitel na škole vaší dcery. S vaším dovolením bych si s ní a s Harrym rád promluvil o tom, co se stalo.“

 „Jistě,“ přikývla.

 „Řekněte mi naprosto přesně, co se tu před chvílí stalo,“ otočil se Brumbál na Hermionu s Harrym, který si stoupl poblíž Hermiony.

 Oba společně začali vyprávět celou tu událost ze svých pohledů, ze začátku se zastavili na tom, že Smrtijedi nejprve zazvonili a skončili u toho, jak se Harrymu podařilo odrazit smrtící kletbu.

 „Nevím, příliš jsem přes Harryho neviděla, tak jsem si domyslela, že nejspíš musel použít nějaký štít, ale když o tom teď přemýšlím, tak vlastně nezvedl ruku s hůlkou, ale tu druhou.“

 „Nezvedl jsi ruku s hůlkou?“

 „Ne,“ zavrtěl hlavou Harry. „Nevím, jak to popsat, bylo to zvláštní, v tu chvíli jsem přesně věděl, co musím udělat,“ zavzpomínal a zamračil se přitom. „Zvedl jsem ruku a čekal, ale místo toho, abych tam teď ležel mrtvý, se to kouzlo odrazilo.“

 „Zajímavé,“ zamyslel se Brumbál a Pošuk vedle něj netrpělivě přešlápl.

 „Jistě, ale máme teď důležitější věci na rozmýšlení, co budeme dělat dál, Albusi?“

 „Nejlepší, jak pro tebe, Harry, tak pro slečnu Grangerovou bude, když zbytek prázdnin strávíte na Grimmauldově náměstí,“ řekl se zcela vážnou tváří ředitel a Harryho žaludek udělal několik kotrmelců, plánoval se tomu domu vyhýbat, co nejdéle. „Samozřejmě, pokud nebudete chtít, tak vás nutit nemůžu, ale momentálně to je jedno z nejbezpečnějších míst v Londýně.“

 Zatímco Harrymu poslední Brumbálova slova stále zněla v uších, ředitel tichými slovy přikázal ostatním, aby odklidili tělo dřív, než se vrátí pan Granger.

 „Nemusíš to dělat,“ zašeptala Hermiona a zavrtěla přitom hlavou.

 „Ne, pokud to je opravdu nejbezpečnější, tak bychom měli být tam.“

 „Ale co Doupě? To není dostatečně bezpečné? Vždyť jsme tam měli odsud jet,“ promluvila už nahlas Hermiona a pohlédla na Brumbála.

 „Abych pravdu řekl, svým způsobem to zde bylo bezpečnější než u Weasleyů, Weasleyovi jsou jakožto kouzelníci vedení na ministerstvu, kde mají i bydliště, zatímco u mudlovských kouzelníků se bydliště zapisuje teprve v okamžiku, kdy se odstěhuje od rodiny.“

 „Takže mudlovští kouzelníci jsou skoro nedopátratelní?“

 „Skoro.“

 „Ale jak se to pak dělá u dětí, kterým posíláte dopisy, pane profesore?“

 „Vždy na začátku května se použije jedno velkoploché kouzlo, díky kterému zjistíme, kde se v poslední době vyskytovala magie a díky tomu najdeme nové studenty z mudlovských rodin.“

 „Dobrý večer,“ ozvalo se z chodby, když se dívka nadechovala k další otázce.

 „Co děláte v mém domě?“

 „Vypadá to, že přišel váš otec, slečno,“ usmál se na Hermionu Brumbál a zvedl se, přičemž se velmi zvláštně podíval na Harryho. „Měla byste si sbalit všechny potřebné věci, do dalších prázdnin už sem nedostanete. Já si mezitím promluvím s vašimi rodiči.“

 Hermiona přikývla a společně s Harrym vyšli do patra, kde každý vešel do svého pokoje. Nijak zvlášť dlouho mu sbalení té trochy věcí, které si stihl vybalit, netrvalo, a tak během deseti minut už vycházel ze dveří. S krátkým zaklepáním vešel k Hermioně do pokoje a hned ve dveřích se zarazil, když ji uviděl sedět na posteli s hlavou v dlaních.

 Jakmile se probral, tak potichu zavřel dveře a zatímco se dívka snažila nějak zastavit slzy, tak si sedl vedle ní a objal ji kolem ramen.

 „Jsou to hloupé slzy,“ zamumlala. „Měla bych se radovat, že žiju.“

 „Klid, jenom se vybreč, to je v pořádku,“ zavrtěl hlavou a odmlčel se. „Omlouvám se,“ zašeptal po chvíli a ještě víc si ji k sobě přitiskl.

 „O-omlouváš se?“ vykoktala ze sebe přes vzlyky. „Nemáš se za co omlouvat, zachránils mě.“

 „Ale kdybych tu nebyl, tak sem v životě nepřijdou.“

 „To nemůžeš vědět,“ zavrtěla hlavou. „Nevíme, co tu chtěli.“

 „Já mám docela jasnou představu, jen bych rád věděl, jak zjistili, že tu jsem, když Brumbál říkal, že je to skoro nemožné.“

 „Proč tě ale Voldemort chce za každou cenu dostat?“

 „Protože se o nás mluví ve věštbě,“ vyletělo z něj dřív, než se stihl zastavit.

 „Cože?“ zarazila se najednou a odtáhla se od něj, aby se mu mohla podívat do očí. „Jaká věštba?“

 „Ještě předtím než jsem se narodil, pronesla Trelawneyová věštbu, říká se v ní, že ani jeden z nás nemůže žít, dokud ten druhý zůstává naživu. Je to paradox, že zrovna taková podfukářka jako je Trelawneyová rozhodne o mém osudu, co?“ zašklebil se kysele.

 „Takže všechny ty články o tom, že jsi vyvolený,“ vykulila nevěřícně oči. „Oni se trefili.“

 „Někde se musela stát chyba,“ zavrtěl hlavou. „Necítím se být ničím výjimečným na to, abych byl vyvolený.“

 „Ničím výjimečný?“ zvedla obočí. „Už jako jedenáctiletý kluk jsi mu dokázal vzdorovat a přežít. Ale ne, o tom se s tebou teď nebudu bavit,“ zarazila další jeho argument. „Kdo všechno o tom ví?“

 „Brumbál, ten byl u toho, když byla věštba vyřčena a potom hádám, že nejspíš někteří členové řádu.“

 „Jak dlouho jsi to chtěl přede mnou tajit?“

 „Nevím, nebyla vhodná příležitost ti to říct.“

 „Vhodná příležitost? Na něco takového je potřeba vhodná příležitost?“

 „Co jsem měl dělat, Hermiono? Jednoho dne se probudit a hned po ránu na tebe vybafnout s tím, že jsem nejspíš jediný, kdo může porazit Voldemorta a je dost možné, že u toho sám umřu?“

 „To ne, ale měl jsi mi to říct.“

 „Jak jsem říkal, nebyla vhodná příležitost,“ pokrčil rameny a rozhlédl se kolem sebe. „Chceš pomoct?“

 „Jo, díky,“ zamumlala a oba začali do kufru skládat její věci.