Katren

     Harry spal poněkud neklidně, každé dvě-tři hodiny se budil. Ráno vstal skoro o hodinu dřív, než musel, posadil se ve společenské místnosti naproti oknu, učebnici přeměňování v ruce, ale spíš, než aby se ještě něco učil, pozoroval první sluneční paprsky prodírajíce se skrze koruny stromů Zapovězeného lesa.

     Možná na chvilku i usnul, protože si vůbec nevšiml dívky, která zřejmě také nemohla spát a sešla dolů. Docela se leknul, když mu položila ruku na rameno. Už se napůl natahoval po hůlce, když si uvědomil, že cítí její nezaměnitelnou vůni a vzpurné hnědé vlasy ho lechtají na krku. Po tomto zjištění se uklidnil a znovu se zahleděl do učebnice.

     „Učíš se?“ zeptala se Hermiona a naklonila se tak, aby viděla, co čte.

     „Spíš do toho jen tak koukám,“ zamumlal Harry a protáhl si záda.

     Při tom zaklonil hlavu a hleděl jí do nosních dírek. Ona, aby mu viděla do očí, se sklonila a pomalu se v těch zelených studánkách začala utápět a na tváři se jí rozlil blažený úsměv.

     Harry sledoval její hnědé zorničky vedle rozdílně velkých nosních dírek, a když se začala usmívat, tak mu to najednou přišlo hrozně absurdní, neudržel se a rozesmál se tak, že mu vypadla z pravé ruky knížka, kterou držel nad dívčinou hlavou od doby, kdy se protahoval, jí přímo na hlavu. To Harryho řehot ještě zesílilo a on doslova smíchy spadnul na zem.

     Hnědovláska se tvářila dost ublíženě a mnula si bolavé místo, ale když viděla, jak se chlapec smíchy svíjí na podlaze, tak se začala taky usmívat. Z obou to odplavilo zkouškové napětí a postupně se uklidnili.

     Za čtvrt hodiny už naprosto klidní vcházeli do Velké síně na snídani. Na to kolik bylo hodin, tu bylo nezvykle mnoho studentů, především z pátého a sedmého ročníku. Všichni vypadali dost nervózně, dokonce i zmijozelští se zapomněli tvářit povýšeně a nepřítomně se šťourali v jídle, nebo si jen ohřívali ruce o horké hrnky.

     Harry s Hermionou vypadali mnohem víc v pohodě a oba se s chutí pustili do jídla. Ron, přišel společně s Nevillem a Parvati, Neville byl bledý téměř jako Skoro bezhlavý Nick, Parvati měla špatně namalovaný make-up, zřejmě od toho jak se jí od rána klepe ruka. Ron byl tak nervózní, že mu naskákalo pár dalších pih.

     Ve tři čtvrtě na osm byli všichni vykázáni z Velké síně, dovnitř pro změnu vešlo veškeré osazenstvo zkušební komise, které se ihned pustilo do úprav.

     Do deseti minut byli hotovi a začali zase nervózní studenty pouštět dovnitř. Všechny čtyři kolejní stoly i s lavicemi zmizely, místo nich se tu objevilo spoustu malých stolků pro jednoho s pohodlnou židlí. Studenti se k nim usazovali odzadu, jakoby nikdo nechtěl sedět pod učitelským stolem, který pro tuto příležitost obsadila zkušební komise.

     Harry se dovnitř nijak nehrnul, tak na něj zbyla druhá řada po levé straně. Rona měl po pravé ruce, Deana po levé a Hermiona se usadila před něj.

     Členové zkušební komise se postavili na stupínek, kde se normálně nachází učitelský stůl, místo něj teď však bylo něco jako obrovská katedra, za kterou se všichni vešli.

     „Vážení studenti,“ ujala se slova profesorka Marchbanksová. „Znovu připomínám, že jsou zde zakázány samopíšící, gramatické, samoodpovídací, nebo jinak upravené brky, pamatováčci, nebo jiné předměty podporující paměť, stejně jako prosté taháky. Nespoléhejte na to, že je před námi schováte, celá tato místnost byla opatřena kouzlem čestnosti, které jakýkoliv podvod odhalí.“

     Několik studentů, převážně z Havraspáru a Zmijozelu chvatně schovalo pár předmětů zpět do tašek. Profesor Tofty mávnutím hůlky vykouzlil na každém stolku pergamen, který byl očarován tak, aby se na něj vešlo všechno, co student napíše.

     „Máte na to 90 minut od teď, znovu mávnul hůlkou a na stolečku se objevil další pergamen s otázkami, zároveň se otočily velké přesýpací hodiny, které stály uprostřed katedry.

     Harry se s napětím začetl do otázek, přečetl si je všechny a trošku ho uklidnilo, že má ke všemu co napsat, ale nebyl si jistý, jestli tam napíše všechno. Mezi nejsložitější otázky patřilo:

     popište pohyby hůlkou při přeměně zvířete v pohár na víno a uveďte rozdíly mezi nimi alespoň pro tři živočišné druhy, vypište základní principy přeměňování a každý krátce popište.

     Harry měl co dělat, aby stihl odpovědět na všechny otázky, kdyby měl čas, tak by možná ještě něco vymyslel, ale říkal si, že je možná lepší, že ho neměl. Alespoň nestihl pochybovat o svých odpovědích a škrtnout něco, co by bylo nakonec dobře.

     Z Nebelvíru jediný Dean měl studium mudlů, tak mu jeho spolužáci popřáli jen hodně štěstí a šli odpočívat do společenské místnosti a připravit se na praktické zkoušky z přeměňování. Před jednou hodinou už čekali v jedné z místností, vedle Velké síně, která se zřejmě používala jen k tomuto účelu. Dovnitř byly voláni po jednom, Harry těžce zalitoval, že se jmenuje Potter, protože byli zváni podle abecedy a on přišel na řadu až po skoro dvouhodinovém čekání.

     Ve Velké síni malé stolky zmizely, ale velká katedra zůstala, seděli za ní všichni členové komise. Harry hlasitě pozdravil a byl vyzván, aby si vytáhl kartičku s otázkami. Se zatajeným dechem jednu z nich zvedl a začetl se,

     Přeměňte obraz na ptáka, ptáka na dým, dým ve sklenici a pak zpátky na obraz.

     Dělal, že čte o dost déle, aby si stihl promyslet celý postup přeměny. Byl vyzván, aby otázku přečetl nahlas, což neprodleně provedl, Profesor Ogden mávl hůlkou a přivolal stoleček, na kterém ležel obraz. Harry ustoupil za stolek, aby členové komise dobře viděli.

     Tato série přeměn měla hned několik úskalí, pták mohl mávat křídly a poté, co byl přeměněn na kouř, se mohl rozfoukat dřív, než s tím mohl cokoliv udělat. Kouř se taky musel znehybnět dřív, než ho bylo možné přeměnit v něco jiného. Harryho pták byl poněkud splašený a chtěl uletět, tak radši znehybněl i jeho, chvilku počkal, až se ustálí rozvířený vzduch a až pak provedl další přeměnu. Nakonec se mu všechna kouzla povedla, i když jeho sklenice byla poněkud tenkostěnná a byl rád, že z ní nemusí pít.

     Odcházel celkem spokojený sám se sebou, ale musel se taky ještě připravit na další den.

     Test z formulí měl víc otázek než ten předchozí, ale nebyly tak komplexní, většinou to byly otázky typu, jak zní formule přivolávacího kouzla, jaký je původ formule Carpe Retractum. Harrymu tentokrát zbyl i dostatek času. Posledních deset minut už se vyloženě nudil, ale nechtěl odevzdat test dřív.

     Praktická zkouška taky trvala strašně dlouho a to napětí bylo až nesnesitelné. Naštěstí z Harryho spadlo hned, jakmile překročil práh Velké síně. Tentokrát si musel vytáhnout hned několik otázek, vždy po splnění jednoho úkolu si vylosoval další. Napřed měl pomocí hůlky vodou naplnit již připravenou nádobu, pak nechat vodu zmrznout, vyklopit a pomocí hůlky ovládat přítomné nástroje tak, aby led otesaly do požadovaného tvaru. Žádný umělec by z něho nebyl, ale o to tu nešlo. Pak si musel odemknout velkou truhlu a přivolat si z ní několik předmětů a zase je zapudit tak, aby přistály zpátky v truhle a truhlu zase zamknout. Nakonec profesor Tofty přivolal několik zvířat a Harry je musel pomocí kouzla umlčet.

      Další den Harryho čekali hned dvě zkoušky a obě skutečně příjemné, lektvary a jasnovidectví.

     Večer se ve společenské místnosti ještě bavil s Ronem. „Nevšiml sis, kdy máme praktické zkoušky z jasnovidectví? Nikde jsem je neviděl.“

     Ron jen nechápavě vrtěl hlavou, jako by nechápal, co po něm Harry chce.

     Hermiona je slyšela a i když jasnovidectví už nestudovala, tak věděla to, co oni ne.

     „Školská rada společně se zkušební komisí při zavádění tohoto předmětu došla k závěru, že studenti pátého ročníku ještě nemohli objevit věštecké schopnosti a vlastně na tom ani nezáleží, tak přezkušují jen teoretické znalosti“

     Harry jen pokýval hlavou, za to Ron si pohrdavě odfrkl, oba měli o tomto předmětu svoje mínění a ani jeden ten předmět nepotřeboval udělat. Zato lektvary Harry nutně musel mít, tak se do nich ještě před spaním ponořil a před usnutím místo oveček počítal lektvary.

     Písemný test z lektvarů byl nelítostný, plný otázek typu:

     popište 5 způsobů zahřívání lektvarů, vyjmenujte zvláštní přísady, které se dají použít u protikrvácivého lektvaru, popište 5 prudce jedovatých bylin, detailně rozeberte kritické fáze přípravy mnoholičného lektvaru, vyjmenujte, které části z jednorožce se používají do lektvarů, rozeberte význam bylinkářství při přípravě lektvarů a takhle to pokračovalo přes půl metru pergamenu.

     Naproti tomu zkouška znalostí jasnovidectví mu přišla poměrně jednoduchá, zvlášť když uvážil, že se na ni prakticky neučil a bez větších problémů odpovídal na otázky jako:

     popište 5 zlých znamení, která se můžou objevit v čajovém šálku, vysvětlete význam hádání z karet v průběhu posledního století, vyjmenujte a popište 3 přírodní symboly, které nám slouží k určování věcí budoucích, vysvětlete význam měsíčního cyklu na poli jasnovideckém.

     Zato když připravoval dokrvovací lektvar a lektvar proti amoku, tyto dva si vylosoval, tak zjistil, že bez neustálé nechtěné Snapeovy pozornosti mu to jde mnohem lépe, navíc tu nehrozilo, že by mu jeho dílo někdo jako Malfoy zničil. Nakonec odcházel s docela dobrým pocitem.

     Byl z toho už skutečně unavený a na další den si opravdu věřil, tak šel spát hned po večeři a usnul prakticky ihned, jak dopadl hlavou na polštář.

     Vskutku na otázky z Obrany proti černé magii jako například vyjmenujte 3 krvelačné tvory, popište, jak se kouzelník ubrání bubákovi, vyjmenujte 3 způsoby, jak zastavit upíra, zároveň uveďte, který z nich byste zvolili, svůj výběr zdůvodněte, vysvětlete historický důvod vzniku obrany proti černé magii jako disciplíny, uveďte 3 rituální kletby a ke každé napište obranné kouzlo, odpovídal s lehkostí a někde dopsal i to, co se naučil mimo školní osnovy. Dokonce ani při čekání na přezkoušení praktických dovedností nebyl tak nervózní. Když ovšem vešel do Velké síně, která byla opět upravena pro zkouškové účely, vystartoval proti němu mozkomor. Harry tak na vteřinu zpanikařil, pak ovšem šáhl do levého rukávu pro hůlku, vykřikl Expecto patronum a z jeho hůlky vyrazil mohutný zářivý jelen. Mozkomor se dal na úprk, ale zaškobrtl a začal vrávorat. Harry se usmál a v tom mu to došlo, žádný mozkomor, ale bubák. Líně mávl hůlkou a zamumlal Riddikulus. Trošku se styděl, že se nechal takhle hloupě překvapit, ale zkušební komise vypadala hodně překvapeně.

     „Netušila jsem, že zvládáte hmotného patrona, navíc tváří tvář mozkomorovi,“ promluvila jako první profesorka Marchbanksová.

     „Před dvěma lety jsme tu měli několik mozkomorů. Několikrát mě poctili svojí návštěvou a moje reakce na ně byla poněkud silná, tak mě na moji žádost profesor Lupin patrona naučil,“ vysvětlil po pravdě Harry.

     „Chcete tím snad říci, že jste patrona ovládal už ve třetím ročníku?“ neudržel se profesor Harrington.

     „Netvrdil bych, že ovládal, ale na konci roku se mi fyzický patron skutečně povedl,“ přiznal s pokrčením ramen.

     „Přejdeme k vlastní zkoušce, pane Pottere, ať se dneska dostaneme i k těm dalším,“ přerušila jejich rozhovor profesorka Fitzgeraldová, která od začátku nejevila žádné překvapení. Harry si mimoděk uvědomil, že u ní zatím neviděl ani jeden projev emocí.

     Zkouška sama pro něj nebyla žádný problém. Tentokrát si nelosoval otázky, ale profesoři se ho střídavě ptali na všechno možné a několikrát na něj po předchozím upozornění seslali kouzlo, aby prakticky vyzkoušeli jeho schopnost se bránit. S otázkami, ani s obranou neměl sebemenší potíže, upřímně řečeno, větší nesnáze by snad měl i se studenty třetího ročníků.

     Po tomto úspěchu šel ovšem rychle spát, v pátek sice neměl nijak důležité, nebo těžké předměty, ale byly to celkem čtyři testy a obzvlášť ty praktické byly náročné a ten z péče o kouzelné tvory dokonce krajně nebezpečný.

     Ráno na astronomii vypisoval druhy vesmírných těles, způsob jejich pohybu po obloze, ale také názvy jednotlivých souhvězdí, v kterém ročním období jsou z které polokoule viditelné, které důležité hvězdy v nich leží. Neměl všechny odpovědi kompletní a silně pochyboval o tom, že všechno, co napsal, je správně, ale nijak zvlášť se tím nezatěžoval. Sice i astronomie šla studovat na OVCE, ale Harry si zatím nedokázal představit, k čemu by mu to bylo. To už větší perspektivu spatřoval v dějinách čar a kouzel.

     Po půl hodinové přestávce odpovídal pro změnu na otázky jako:

      popište význam kůroleze, vysvětlete, proč někteří lidé vidí Testrály a jiní nikoliv, popište stavbu těla hypogrifa a jeho nejčastější potravu, nebo k čemu byste využili hrabáka.

     Harryho překvapilo, kolik ho toho Hagrid dokázal naučit, měl ho rád, ale nikdy ho nepovažoval na nějak extra dobrého učitele, ano měl zálibu v nebezpečných tvorech, ale ukázal jim všechny bytosti, na které se tu ptali a podrobně jim vše vysvětlil. Udivila ho i učebnice. Obludné obludárium, navzdory své schopnosti každého pokousat, obsahovalo veškeré informace i s přehlednými nákresy opatřené popisky.

     Praktická zkouška nebyla tak nebezpečná, jak je zkoušející komise strašila, možná to bylo proto, že Hagridovi miláčci představovali větší hrozbu, než kterou by byla zkušební komise schopná akceptovat. Takový třeskaví skvorejši ztělesňovali skutečnou hrozbu, obzvlášť ten, kterého Harry potkal na konci školního roku v bludišti.

     Napřed musel poznat bodloše mezi ježky. Potom se postarat o Hafoně a jako vrchol zkoušky se měl přiblížit, nebo si dokonce pohladit hypogrifa. Ten vypadal hodně staře, unaveně a mírumilovně, takže by nejspíš nikoho nenapadl, ani kdyby mu nadával. Harry se mu předpisově hluboce poklonil, a když se on poklonil také, tak se k němu sebevědomě, ale opatrně přiblížil a laskavě ho podrbal pod zobákem a pohladil po krku.

     V astronomické věži se měli hlásit až v devět hodin, těsně po západu slunce. Většina studentů byla už tak unavená, že si mezi večeří a zkouškou na chvilku zdřímla, Harry toho litoval hned, jak se vzbudil. Pořád se nějak nemohl úplně probudit a v jednom kuse zíval. Dokonce se cestou do věže stavil v kuchyni a požádal přeochotné skřítky o hrnek kávy. Cestou nahoru si o ní ohříval ruce a vytrvale jí foukal, několikrát i usrkl, ale na to aby se pořádně napil, byla moc horká.

     Před hvězdárnou už čekala spousta studentů, mezi nimi byla i Hermiona, která, když jej viděla, k němu pomalu zamířila.

     „Harry, nemáš prosím tě náhradní sadu barevného inkoustu?“ zeptala se zcela nevinně.

     „Možná, podívám se. Podrž mi to prosím.“ Podal jí hrnek s chladnoucí kávou a začal hledat ve své brašně.

     „Mám, ale v téhle už toho moc není.“ Vytáhl Harry velký kalamář s několika barevnými víčky, ale opravdu už byl skoro prázdný.

     „To mi stačí, já taky něco mám.“ Usmála se na něj dívka a podávala mu hrnek zpátky.

     Harry ho zvedl k ústům a čekal, až se horká tekutina přiblíží k jeho rtům, aby mohl usrknout. Nakláněl už hodně dlouho, najednou mu došlo, že i hrnek je nějak málo teplý. Podíval se před sebe a spatřil culící se dívku, sklonil ruce a podíval se do hrnku, byl prázdný.

     Znovu zvedl oči k Hermioně, nějak nechápal, jak mohla tak rychle vypít tak horkou kávu, že by s ní provedla něco jiného, ho ani nenapadlo. Pak spatřil v její ruce hůlku, znovu se podíval na hrnek, jasně neverbální chladící kouzlo, došlo mu konečně, jak to dokázala. Podíval se jí do očí a viděl v nich uličnické plamínky, jemu se v nich nejspíš leskla zloba, protože dívka omluvně pokrčila rameny a začala utíkat.

     Běžel za ní. Dostihl ji na prvním mezipatře a přitiskl ji ke zdi, ruce jí dal vedle hlavy, aby nemohla znovu utéct. I když nevypadala, že by to chtěla znova zkusit.

     „Ta káva byla moje!“ obořil se na ni, ale skutečně se na ní nezlobil.

     „Tak sis jí měl vypít, já myslela, že jsi ji jako pravý gentleman přinesl mě.“ Hrála si s ním hnědovláska.

     Tváří tvář té usmívající se tváři s jiskřičkami v kaštanově hnědých očích dlouho neudržel svůj nazlobený výraz a začal se usmívat taky.  

     „Pojďte dál, nikdo nechybí?“  Ozvalo se z hvězdárny, kde už zřejmě bylo všechno připraveno.

     Harry Hermionu propustil a společně spěšně vyrazili nahoru, aby neměli problém, že jdou pozdě.

     Za úkol měli podrobně zmapovat jeden kvadrant galaxie. Ještě že Harrymu na astronomii moc nezáleželo, protože se nějak nemohl soustředit. Hvězdná obloha nad hlavou má něco do sebe a i když se snažil sebevíc, tak se nemohl zbavit její rozesmáté tváře. Napřed vyhledal souhvězdí Kassiopeii a začal měřit jeho polohu, jako druhé měl souhvězdí Panny. K mapování své části galaxie se dostal až v poslední půlhodině, tudíž ani zdaleka nestihl zakreslit vše.

     Všichni studenti odcházeli unavení a zívali jeden přes druhého, dokonce se ani neprobíralo, kdo co měl za souhvězdí, nebo co zakresloval. Tak ani nevěděl, jestli byl jediný, kdo to nestihl, nebo jeden z mnoha.

     Když se konečně spolu s ostatními doploužil do společenské místnosti, nijak se nezdržoval, takže si ani nevšiml těch několika párů očí, které ho sledovaly. V ložnici ze sebe stáhl oblečení, hodil ho do své kufru-skříně, padl do postele a usnul dřív, než stačil úplně zatáhnout nebesa.

     Měl velice živý sen. Zdálo se mu, že se budí v manželské posteli, tedy spíš je buzen vůní silné kávy, kterou mu jeho milovaná manželka nese do postele společně se snídaní. Ten sen byl tak živý, že tu kávu skutečně cítil, dokonce i ruka, která ho pohladila po tváři se zdála být opravdová.

     „Miláčku,“ zašeptal ze spaní.

     Hnědovlasá dívka se skláněla nad jeho lůžkem v nebelvírské ložnici, hrnek kávy, kterou mu přinesla, odložila vedle jeho brýlí na noční stolek. Pokusila se ho probudit pohlazením po tváři, slyšela, jak ze spaní zašeptal "miláčku" a rozprostřel se jí po tváři široký úsměv.

     „Ano, zlato,“ odpověděla mu šeptem.

     Chlapec se začal probouzet a zamžoural na obličej nad ním. Hermionu poznal podle hnědých rozkošně neposlušných vlasů. Když mu došlo, že to už nebyl tak úplně sen a že ho dívka slyšela a dokonce mu odpověděla, tak se leknul.

     „Hermiono, co tady u Merlinových spodků děláš?“ vyhrkl Harry s vytřeštěnýma očima a rázem byl naprosto vzhůru.

     „Přinesla jsem ti kávu za tu, kterou jsem ti včera vypila.“ Usmála se nad ním a podala mu postupně brýle i hrnek.

     „Děkuju,“ zamumlal, když si nasazoval brýle a pomalu se uklidňoval.

     Chtěl si spíše sednout, aby se mohl napít, ale uvědomil si, že kromě trenýrek na sobě nic nemá, ne že by se nějak styděl, koneckonců už se bez trička procházel i po hradních chodbách, ale teď mu to přišlo nějak nepatřičné. Nakonec se do sedu, s dekou stále pod bradou, nějak dostal a s chutí usrkl horkého nápoje.

     Dívka si s naprostou samozřejmostí sedla na kraj jeho postele a začala rukou tápat pod jeho peřinou, když mu sáhla na koleno, tak se lekl tak, že na sebe vylil zbytek horké tekutiny. Naštěstí se neopařil, ale polil si skoro celou deku.

     „Ty mi to vážně nepřeješ, viď?“ zeptal se lehce rozladěně a přes svoje skromné oblečení začal vstávat.

     „Káva na lačno stejně není zdravá,“ pronesla klidně.

     K dalšímu komentáři se už nedostala, protože chlapec vstal a několik kroků poodešel ke svému kufru, který pomocí hůlky a zaklínadla Vestium přeměnil na skříň. Už ho sice několikrát viděla v tílku a kraťasech, ale vždycky tam byl ještě někdo, před kým se kontrolovala a nezírala na něj. Teď si jí ale nikdo nevšímal, tak doslova hltala každičký kousíček jeho těla.

     „Měla bych už raději jít,“ vyhrkla, když se konečně probrala z transu.

     Prudce vstala z postele a chtěla odejít, ale Harry se otočil za jejím hlasem tak, že se srazili. Harry ji reflexivně zachytil, ale aby i on neztratil rovnováhu, tak jí k sobě co nejvíc přitiskl. Zůstali tak déle, než by bylo nezbytně nutné, ale nakonec se mu dívka vyvlékla z náruče a kvapně odešla.

     Harry za ní chvíli nepřítomně zíral, než se otočil ke své skříni, kde nalezl nějaké čisté civilní oblečení a šel si dát hodně studenou sprchu, do prefektských umýváren se mu nechtělo, beztak tam chodil, jen když měl čas. Většinou se sprchoval na koleji.

     Ani ve společenské místnosti moc lidí nebylo, jen pár prváků. Do Velké síně dorazil akorát na oběd, tady už bylo víc lidí, ale pořád to bylo silně pod průměrem, i pod tím sobotním. Postupně přicházeli i další studenti, někteří přímo z postele, jiní nejspíš z venku, kde využívali volného slunečného rána k procházce.

     Harry se byl taky po jídle projít. Šel kolem skleníků, Vrby mlátičky, až k famfrpálovému hřišti. Kolem jezera se mu moc chodit nechtělo, protože tam bylo spoustu zamilovaných párů, ne že by jim záviděl, ale připomínalo mu to, že už je konec školního roku a on Ji pořád nenašel, Brumbál mu sice říkal, že to může trvat i roky, ale on věřil, že ji najde rychle a Voldemorta porazí dřív, než nabude plné síly a vraždění začne naplno. Zatím to vypadalo tak, že ministerští bystrozorové pod novým ministrem drží Smrtijedy celkem pod kontrolou.

     Při těchto myšlenkách došel až do hradu, kde bylo příjemně chladno, tak si procházku protáhl ještě o několik málo používaných chodeb.

     Dneska se mu nějak nechtělo učit, tak jen tak seděl pohodlně rozvalený v křesle a hloubal ve své mysli. Pořád se mu vracelo několik obrazů, v nichž figurovala především hnědovlasá dívka v jeho těsné blízkosti, pokud se ho přímo nedotýkala. Ve skutečnosti seděla několik metrů od něj, schovaná za knihou Tisíce kouzelnických bylin a hub. Večeři skoro zaspal, tak radši šel hned po ní spát.

     Neděli už strávil zase učením, poslední předměty, které ho čekaly, byly bylinkářství a dějiny. V bylinkářství ještě celkem plaval, protože ho úplně nepotřeboval udělat, tudíž se mu předtím moc nevěnoval, ale zároveň v něm chtěl pokračovat. Dějiny vypustil úplně už na začátku, možná to bylo tím, že neměl vlastní kvalitní zápisky. První hodinu měl zapsanou celou, dokonce měl i zvýrazněné důležité body. Druhou a třetí měl sice taky celou, ale kvalita se řádek od řádku zhoršovala. Čtvrtou, pátou a šestou popsal tak půl pergamenu a zbytek zaplnil malůvkami a z těch dalších měl tak nadpis. Poslední asi tři týdny se rozhodl šetřit pergamenem a nepsal už ani nadpisy.

     V pondělí vstával s pocitem, že večer už to bude mít za sebou a bude mu zbývat necelý týden v Bradavicích bez jakýchkoliv povinností. Na to se vždycky těšil.

     Půldruhé hodiny vyjmenovával druhy a podruhy kouzelnických rostlin a několik příkladů ke každému z nich, druhy půdy, hnojiv, květníků a k jakým rostlinám se nejvíce hodí a kterým by naopak mohly uškodit. Pak ještě použití několika bylin a písemný test měl za sebou.

     Na Dějiny čar a kouzel původně vůbec nechtěl jít, ale Hermiona he přesvědčila tvrzením, že z neomluvené nepřítomnosti by mohl mít problémy, dokonce by nemusel dostat vysvědčení. To na něj konečně zabralo, tak se šel alespoň podepsat.

     Po deseti minutách už se tak nudil, že si přečetl několik prvních otázek a dokonce začal smolit nějakou odpověď. Do konce určeného času takhle odpověděl na necelou polovinu otázek a s úlevou odcházel na praktické bylinkářství.

     Do skleníků si je sice volali po jednom, ale byly tam tři úseky, kterými se muselo projít v určitém pořadí, takže když první přešel do druhého, tak do prvního už šel další. Ostatní seděli venku ve stínu těch několika stromů, co rostly poblíž.

     V první části musel poznat několik rostlinek, byly v různém stádiu růstu, což poněkud mátlo, například Mirabilis jarapa která kvete jen v noci, teď byla rozkvetlá pod přímým sluncem. U druhé třetiny zkoušejících dostal bylinku, kterou musel poznat, vybrat pro ní vhodný květník, půdu, hnojivo, někdo by řekl, že to už dělal v písemném testu, ale tady nic z toho nemělo popisky. Když měl všechno připraveno, tak jí zbývalo jen přesadit. Odnesl si ji do posledního úseku, kde podle ní musel vybrat jí odrostlejší sestru, ošetřit ji vhodným kouzlem proti škůdcům, popřípadě ostříhat oddenky, které jsou nežádoucí.

     Zkoušející od druhé části neříkali, jestli vybral správně, jen si dělali spoustu poznámek. Harry několikrát vyloženě tipnul, když vybíral květník, tak dokonce zavřel oči a po jednom naslepo šáhnul.

     Odcházel úplně propocený, tak se šel rovnou umýt, tentokrát vážil cestu do prefektských umýváren, chtěl si za odměnu dát dlouhou koupel v pohodlné vaně plné husté voňavé pěny. Strávil tam čas až do večeře. Kdyby neměl takový hlad, tak by tam zůstal ještě déle, nebo v té příjemně teplé vodě možná usnul. Horká koupel z něj odplavila poslední zbytky zkouškového napětí a Harryho mozek definitivně vypnul, možná proto si z večeře nic nepamatoval a hned po ní se odebral do postele.

     Ráno se probudil odpočatější, než si ještě včera dokázal představit. V ložnici dosud všichni spali. Ve společenské místnosti taky nikdo nebyl. Velká síň sice nebyla úplně prázdná, ale u nebelvírského stolu byly jen dvě druhačky a ta hrstka studentů u ostatních stolů se téměř ztrácela.

     Zrovna si naléval šálek kávy, ne že by ji zrovna dneska potřeboval, ale za poslední týdny se ji naučil snídat, když přilétla školní sova s dopisem a postavila se před něj. Doufám, že mi ji Hermiona tentokrát nevypije, pomyslel si Harry, když odkládal hrnek stranou, aby mohl sově odvázat dopis

     Přijď zítra po večerce na famfrpálové hřiště, setkáme se tam. Dávej pozor, ať tě nikdo nevidí, byla bych nerada, aby nás někdo spolu spatřil, nebo dokonce rušil.

XXX