Jdi na obsah Jdi na menu
 


Open Party

21. 7. 2008

  „Ahoj,“ usmála se hnědovláska, když otevřela dveře a pohlédla na černovlasého muže.

 „Ahoj, takže tady bydlíš?“

 „Jo, jdeš dál?“

 „Jinak bych tu nebyl.“

 „Tak co tam ještě stojíš?“ zeptala se s úsměvem a uvolnila mu cestu. Nadechl se k odpovědi, ale pak se jen usmál a vstoupil dovnitř. Zavřela za ním dveře a odvedla ho do kuchyně, kde se posadil na jednu z židlí a rozhlédl se kolem sebe.

 „Hm, hezky jste si to tu s Garym zařídili,“ ocenil byt a nakukoval do obýváku, který byl ve vedlejší místnosti.

 „Taky se mi tu líbí,“ přikývla. „Dáš si kafe?“

 „Rád,“ usmál se. „Pořádný už jsem neměl od tý doby, co jsem se dostal na letiště a v hotelu taky vařej mizerný.“

 „Aspoň vim, že moje nebude nejhorší,“ řekla a otočila se na něj, přičemž se opřela o linku. Pohlédla mu do očí a hledala v nich důvod, proč je tady.

 „Co se děje?“ zeptal se, když chvíli mlčela a jen si prohlížela jeho tvář.

 „Proč ses vrátil?“

 „Kvůli Open Party“ odpověděl a prohlížel si její překvapený obličej. Přišlo mu to jako neuvěřitelně dlouhá doba, co na něj jen tak koukala, ale byly to jen pouhé dvě vteřiny.

 „Ty tam budeš?“

 „Jo, kde je vlastně Gary?“

 „Ten je u matky,“ protočila oči v sloup. „Včera volal, že se tam zdrží až do konce týdne a v pondělí přijede rovnou na místo, což mě vrací k tomu, proč budeš na Open Party.“

 „Jsem pozvaný, je na tom snad něco zvláštního?“ zeptal se dotčeně. „Jo a mimochodem, jak to, že nejsi s Garym u tchýně?“

 „To určitě skákala padesát metrů do vzduchu radostí, že tam nejsem. Neustále proti mně něco má a jediný, co na to Gary řekne je: Hermiono, je to moje máma.“

 „Jak to, že tebe, chytrou a pohlednou ženu, nemůže mít někdo rád?“ zeptal se s hranou nechápavostí v hlase.

 „Taky to nechápu,“ ušklíbla se právě, když konvice vypnula.

 „Díky,“ poděkoval, když před něj postavila hrnek s čerstvým kafem. Napil se a slastně přitom zavřel oči.

 „Dvě kostky cukru a krapet mlíka.“

 „Výborně, ty si to ještě pamatuješ?“

 „Dělala jsem ti kafe čtyři roky,“ ušklíbla se, „ale zpět k Open Party,“ na rozdíl od něj pořád stála a znovu se opírala o linku. „Kdo tě pozval?“

 „Mám to brát jako výslech?“

 „To je na tobě,“ pokrčila rameny.

 „Pozval mě Wright, jako jednoho ze svých nejlepších studentů, říkal, že pozval i tebe a ostatní ze třídy.“

 „Jo to je pravda,“ přikývla a usrkla z hrnku. Usmál se a položil ten svůj na stůl, pak se zvedl a přešel k ní. Zvedla obočí, ale dál klidně popíjela hnědou tekutinu a to i přes to, že svoje ruce položil na její boky.

 „Víte, že jsem vdaná, pane Pottere?“

 „Jsem si toho vědom, paní Brownová, ale oba víme, o co tu jde.“

 „Počkej,“ zarazila se a konečně odložila svůj hrnek. „Jak to myslíš, že oba víme, o co tu jde?“

 „Ale no tak, snad si nemyslíš, že nevím, kde Gary pracuje a hlavně, na čem pracuje.“

 „Jak to všechno víš?“

 „Podceňuješ mě a to se nevyplácí.“

 „Takže ty víš o výzkumu, který Gary dělá pro Maďary?“

 „Jo, pracuju na tom společně s dalšími dvěma lidmi,“ přikývl Harry.

 „A pořád mi chceš tvrdit, že seš tu jen kvůli Open Party a ne proto, abys ze mě nebo Garyho tahal informace?“

 „Na to jsou jiní lidé a od jiných firem, já si přijel užít krásný týden v Londýně,“ usmál se a sklonil se, aby ji mohl políbit. Nic nenamítala, naopak jeho polibek vřele opětovala. Po chvíli své rty jemně odpojil od jejích a pohlédl do její tváře. Usmála se hned, jak otevřela oči, ruce mu zavěsila kolem krku a nenasytně se přisála na jeho rty. Zvedl ji a posadil na linku, takže už se nemusel obtěžovat s nakláněním hlavy. Obtočila nohy kolem jeho pasu a celým tělem se k němu přitiskla.

 „Kolik jich bylo?“ zeptala se, když se od sebe zase jednou odtrhli.

 „Co?“

 „Kolik jsi měl ženských?“

 „Na to se ptáš zrovna teď?“

 „Myslím, že je na nejvhodnější chvíle,“ usmála se na něj.

 „Žádná,“ zašeptal jí do ucha, „pokud tedy nepočítám Barbie, Alexix, Lauren, Kristen, Lindu, Brendu-“ pokračoval by dál, ale položila mu prst na pusu.

 „To mi stačí,“ řekla a vyhledala znovu jeho rty. Rukou mu zajela do vlasů na týlu, když se najednou zastavil.

 „Co se děje?“ zeptala se zmateně.

 „Jak jsi na tom ty?“

 „Já jsem vdaná,“ připomněla mu, ale Harry se jenom zašklebil.

 „Tak kolik?“

 „Dobře, pár jich bylo,“ přiznala, ale jen zvedl jedno obočí. „Co? Já je nepočítám,“ ohradila se zamračeně, což ho rozesmálo.

 „Moc se nesměj, co je to za jméno Barbie? To seš na plast nebo co?“

 „Já si nevybírám podle jména,“ řekl a zašklebil se nad vzpomínkou s již zmíněnou ženou, čehož si jeho nynější společnice okamžitě všimla.

 „To ani nemusíš říkat, tak děsnej vkus snad ještě nemáš. Barbie,“ odfrkla si.

 „Děkuju,“ usmál se a sklonil se k jejímu krku.

 „Stejně ti nevěřím.“

 „V čem?“ zeptal se a ani se neobtěžoval zvednout hlavu a podívat se jí do očí.

 „Že tu jsi jen kvůli Open Party.“

 „Příliš pracuješ, ďábliku,“ zamumlal.

 Hermiona se usmála nad tím oslovením, používal ho ještě na škole, jo to byly časy, skoro každý týden mejdan u lékouzelníků, nikdy se to však nevyrovnalo jejich pařbám, jakmile něco uspořádali Bystrozoři, byla to událost roku. Dalo by se říct, že teprve tam poznala sama sebe. Nikdy dřív by neřekla, že styl večer mejdan a ráno krásné probuzení v Harryho náruči se jí tolik zalíbí. Ano to byl čas víkendů, kdy učitelům bylo všechno fuk, ale jak sami říkali: Dělejte si, co chcete, ale v pondělí nečekejte slitování. Toho se opravdu nedočkali, hned v prvním ročníku z jejich třídy vyhodili deset lidí, druháku u zkoušek neprošlo dalších šest a zbylo jich osm z čtyřiadvaceti. Jak říkal jejich třídní, elita. Tenhle počet zůstal až do konce čtvrťáku, kdy se všichni rozprchli někam pryč, od té doby své spolužáky neviděla, ale teď je všechny znovu uvidí na otevření první chemické laboratoře ve Spojeném království, Chemical Corporation. Samozřejmě, že jednoho neodbytného právě měla ve svém a manželově bytě.

 Mezitím, co Hermiona přemýšlela, Harry zaplňoval její krk polibky, ale právě teď si jeho pozornost vynutili knoflíčky na jejím triku.

 „Harry?“

 „Hm… jo?“

 „Chápu, že to občas nejde jinak, ale my tady postel máme.“

 Ušklíbl se a v očích mu nebezpečně zajiskřilo, v další vteřině už ji držel v náruči a za nepřerušujícího se polibku vyšel vstříc ložnici.

 

 Pokojem, ve kterém bylo rozházené oblečení a dvě pouzdra s hůlkami, se právě ozval nepříjemný zvuk budíku. Žena slepě nahmatala budík a vypnula ho. Cítila, jak se muž vedle ní pohnul a svoje tělo odlepil od toho jejího. Jeho ruka, přehozená přes její tělo, zmizela a ona se cítila okradená. Proto se otočila a koukla na muže vedle sebe, usmála se při tom pohledu a schoulila se k němu. Jejich nahá těla se k sobě opět přitiskla a Harry zapředl jako starý kocour. Čekala, že ji obejme, ale to se nestalo. Zamračeně se mu podívala do tváře a všimla si, jak se se zavřenýma očima směje. Stále zamračeně se od něj odlepila a posadila se na kraj postele, přičemž pohledem hledala svoje oblečení. Právě, když se chtěla pro jeden kousek sehnout, tak jí ze zadu objaly dvě silné paže a na své rameni ucítila jeho rty.

 „V kolik musíš jít do práce?“

 „Proč se ptáš?“

 „Abych věděl, jak dlouho se mi budeš moct věnovat,“ uculil se.

 „Mám se ohlásit až ve dvanáct,“ řekla a když se otočila, tak mu věnovala chlípný usměv.

 „Tak to máme moře času,“ kouknul na budík a stáhl ji zpátky do postele. Rozesmála se a byla by se jím nechala unášet, ale vyrušil je domovní zvonek. Proklela a snažila se ho ze sebe shodit, ale marně.

 „Pusť mě,“ říkala mezitím, co zvonek zazvonil znovu.

 „Nechoď tam,“ držel ji stále Harry.

 „Já tam musím,“ řekla a muž nakonec pokrčil rameny a pustil ji. Usmála se na něj a políbila ho.

 „Nebuď tam dlouho,“ řekl ještě, ale to už si na sebe navlíkla župan a šla otevřít. Cestou ještě posbírala oblečení, které pohodili už v obýváku a dala ho na jednu hromadu. Když konečně dorazila ke dveřím, tak se zvonek ozval potřetí.

 „Dobré ráno, Hermiono,“ pozdravila ji postarší žena kolem sedmdesáti.

 „Dobré, paní Fletcherová,“ zívla Hermiona.

 „Já vás vzbudila, viďte.“

 „Teď už je to jedno,“ mávla rukou Hermiona. „Co potřebujete?“

 „Nevím, co se stalo, ale když jsem před chvilkou šla roztáhnout závěsy, tak jsem zjistila, že je v obýváku mám úplně celé strhnuté. Chtěla jsem vás poprosit, Hermiono, jestli byste mi nemohla pomoct a pověsit je zpátky.“

 „To víte, že vám pomůžu, paní Fletcherová, půjdete dovnitř, než se oblíknu?“

 „Pokud vám to nebude vadit,“ řekla, ale to už se hrnula dovnitř.

 „V pořádku, jen pojďte,“ kývla Hermiona a posadila ji do kuchyně. „Dáte si něco?“ ptala se, zatímco sklízela nedopité hrnky.

 „Kdybyste byla tak hodná, Hermiono, a dala mi trochu vody,“ poprosila paní Fletcherová a Hermiona před ní postavila skleničku s jemně perlivou minerálkou.

 „Tak já se jdu převléct,“ oznámila jí Hermiona a zmizela v obýváku, kde sebrala hromádku oblečení a zavřela se v ložnici, kde si Harry právě zapínal pásek u džínů.

 „Proč se oblíkáš? To je jenom stará Fletcherová, prý jí spadly závěsy, to by mě zajímalo, co s nima zas dělala,“ vysvětlovala Hermiona, když se oblíkala.

 „Takže nebudu muset zdrhat oknem?“

 „Ne, ta sem ani nepáchne, do obýváku jo, ale sem si to nedovolí.“

 „A kolik máme času teď?“ zeptal se Harry.

 „Málo.“

 „Mě stačí i to,“ ušklíbl se a sebral jí tričko, které se právě chystala přetáhnout přes hlavu.

 „Harry,“ protáhla a pokusila se mu kus oblečení sebrat, marně. Když teda nezabralo tohle, zkusila něco naprosto jiného, postavila se na špičky a opřela se o něj, pak se jen pomalu přiblížila k jeho rtům. V ten nejneočekávatelnější moment mu triko vytrhla z ruky a navlíkla ho na sebe.

 „Hned jsem zpátky,“ ujistila ho a zmizela za dveřmi.

 „A kde máte manžela, Hermiono?“ uslyšel stařenin hlas.

 „Ten je u své matky,“ odpověděla trpělivě.

 „A proč jste nejela také?“

 „Příliš mnoho práce, paní Fletcherová.“

 Pak se ozvalo bouchnutí domovních dveří a bylo ticho. Chvíli jen tak stál, ale nakonec se rozhodl dát si sprchu. Zatímco Hermiona se o dvě patra níž prala s kocourem paní Fletcherové, který nechtěl vylézt z pod spadlého závěsu, Harry si užíval osvěžující sprchu.

 Když se vrátila zpátky nahoru a vešla do kuchyně, seděl na židli, měl oblečené džíny a tílko a na pásku upevněné pouzdro s hůlkou. Všechno nádobí bylo umyté, z hrnku na stole pomalu stoupala pára a vedle něj uviděla obrovskou snídani.

 „Jedna noc a ty už se takhle překonáváš?“ pohlédla na Harryho.

 „Děkuju by stačilo,“ poznamenal se sladkým úsměvem a ukázal na židli naproti sobě, sám popíjel svou ranní dávku kofeinu.

 „A já snad říkala něco jiného?“

 „Jak bys mohla?“

 „Teda, tys nezapomněl,“ řekla nadšeně, když spolkla první sousto.

 „Dělal jsem ti snídaně čtyři roky,“ pokrčil rameny a Hermiona se rozesmála.

 

 „Dobrý večer, pane, řekněte prosím své jméno, abychom mohli ověřit vaší identitu,“ poučoval ho jeden z členů ochranky.

 „Harry James Potter,“ řekl dostatečně nahlas a jméno na seznamu se samo škrtlo.

 „Můžete pokračovat, pane Pottere,“ pokynul mu hlídač.

 „Děkuju,“ přikývl Harry, ale to už se věnoval dalšímu návštěvníku. Harry se rozhlédl kolem sebe a pokračoval dlouhou chodbou až do nějaké haly, kde už bylo nashromážděno plno lidí.

 „Jednička na místě,“ uslyšel seržantův hlas v uchu.

 „Dvojka taky na místě,“ zašeptal někdo další a Harry se usmál.

 „Trojka je uvnitř, našeho malého chemika zatím nikde není vidět,“ řekl Harry, když si byl jistý, že ho nikdo neposlouchá.

 „Jak vyšla tvoje velká čtvrteční noc?“ zeptala se jednička.

 „Jsem si jistý, že se vosa přilepí na lízátko,“ řekl a ušklíbl se nad tím, jak blbě to zní.

 „Což byl plán, ne?“ ozvala se dvojka.

 „Jo byl,“ povzdechl si.

 „Harry Potter!“ ozvalo se znenadání za ním a Harry se pomalu otočil, stál za ním jeho bývalý učitel Thomas Wright.

 „Pane uč-“

 „Říkej mi Thomasi, tvůj učitel už nejsem.“

 „Dobře, jsou tu už ostatní?“

 „Ano, všichni jsou u punče,“ ušklíbl se, jak dobře si tuhle partu pamatoval. „Hádám, že chceš jít za nimi.“

 „Jo, to bych celkem rád.“

 „Tak běž a ne že nic nenecháte pro ostatní,“ mrknul na něj Wright a zmizel v davu.

 „Hele, kdo to k nám zavítal,“ zahlásil jeho bývalý spolužák. „Amerika je tady!“

 „Sklapni, Australane,“ usadil ho Harry a všichni ostatní se rozesmáli.

 „Kde je Hermiona?“ zeptala se Alex.

 „To já nevím,“ pokrčil rameny, „její manžel je Gary a ne já.“

 „No vidíš, s tím máme pořád nevyřízený účet,“ usmál se až moc nevinně Roy, který stál mezi Benem, tím, který ho tak vřele vítal, a Alex. Další žena, která ve skupince stála, se nenápadně rozhlédla kolem.

 „Nikde tady Browna nevidim.“

 „Gary uvízl v zácpě, právě mi volal,“ ozval se za ní známý ženský hlas, všichni se otočili a uviděli Hermionu ve večerních šatech, ne méně krásných jako měly další dvě ženy. Všichni, kteří stali v téhle skupince, na sobě měli mudlovské oblečení, čímž trochu vyčnívali z davu, ale kdyby ne, tak by to nebyli oni.

 „O čem jste mluvili?“

 „Slyšela jsi, hledali jsme tu tvou celebritu,“ ušklíbl se Eric, další jejich spolužák.

 „Celebritu,“ odplivla si jednička. „Obyčejnej vlastizrádce to je.“

 Harry se pousmál nad tím, co řekl seržant a přelétl pohledem Hermionu od hlavy k patě, nikdo si jich zrovna dvakrát nevšímal a tak zvedl oči ke stropu, pochopila, což mu potvrdila neznatelným kývnutím.

 „WC je v patře, že,“ ujišťoval se nahlas Harry a všichni mu to potvrdili.

 „Co blbneš, trojko, plán zněl jasně, dělat lízátko,“ zašeptala rozčileně jednička.

 „A co asi dělám?“ zeptal se Harry

 „Jdeš na hajzlík,“ přišla odpověď od dvojky.

 „Jo, ale s kým?“

 „Si děláš prdel, jí s sebou taháš na hajzl?“ nevěřil vlastním uším kapitán, který představoval dvojku.

 „To mu chceš šoustat manželku v tak významnej den?“ zeptal se jeho parťák s největšími zkušenostmi, Harry však v jeho hlase zaslechl pobavení.

 „Ne ty prase,“ zakabonil se. „Jen přátelské popovídání,“ zavrčel Harry, a když se konečně prodral ke schodům do patra, tak se ještě naposled otočil a pohlédl jí do očí. Pak se otočil a vystoupal schody do patra, nemusel čekat dlouho a objevila se i žena.

 „Hermiono,“ začal, ale ona jen zavrtěla hlavou a vtáhla ho do poměrně prostorné místnosti s několika kabinkami. Dveře zabezpečila několika neverbálními kouzly a vrhla se na něj jako hladový vlkodlak. Její polibky překvapeně opětoval, ale když mu došlu, proč tady v té místnosti vlastně je, tak se od ní odtrhl a snažil se trochu nabrat dech.

 „Co je špatně, Harry?“ zeptala se zmateně, byla si celkem jistá, o co mu jde, ale touhle jeho reakcí byla zmatená.

 „Hermiono,“ začal znovu, „prosím, pusť ho k vodě, rozveď se s ním a vrať se ke mně, prosím,“ poslední slovo zaúpěl a jemně ji pohladil po tváři. „Bude to zase jako dřív, každé ráno se probudíme vedle toho druhého a-a-“ sklopil pohled k zemi a bezmocně zašeptal: „Miluju tě, nikdy jsem nepřestal.“

 Žena vypadala, že se snad i rozbrečí štěstím, ale její oči náhle zhasli, když si vzpomněla na svůj úkol.

 „Já nemůžu,“ zašeptala zpátky a v očích se jí opravdu zatřpytily slzy.

 „Proč?“

 „Mám svůj úkol.“

 „Kašli na to, v Americe to nikoho zajímat nebude a tady na to taky rychle zapomenou, při nejhorším mu najdou jinou ženskou.“

 „Nemůžu,“ zašeptala znovu. „Miluju tě, Harry,“ políbila ho a zmizela.

 Opřel se o umyvadlo a pohlédl na svůj odraz v zrcadle. Jedna část plánu byla za ním, teď už jenom zbývala ta další.

 „Seš dobrej herec, mladej,“ ozvala se uznale jednička.

 „Sakra dobrej,“ přidala se i dvojka.

 „Díky,“ vydechl Harry a s klidnou maskou na obličeji vyšel ven.

 

 „Dnes jsme se tu sešli, abychom slavnostně otevřeli první chemickou laboratoř v Británii a to Chemical Corporation! Vedoucí našeho hlavního projektu Gary Brown vám jistě řekne víc.“

 Harry pohledem přejel celý sál, viděl pár známých tváří, ministra, několik vedoucích odborů, skupinku jeho bývalých spolužáků ve společnosti Wrighta, Garyho, který vystupoval na provizorní jeviště a Hermionu, která stála zcela mimo hlavní dění, jen zamyšleně hleděla na svého manžela. Přesto, že už v sobě měl několik koktejlů, tak si vzal sklenici punče a zamířil k ní.

 „Dřív než vůbec začnu něco říkat o Chemical Corporation, tak bych chtěl poděkovat své úžasné ženě za neuvěřitelnou podporu, vím, že mě slyší, protože tady někde je, teď však zpět k tématu. Chemical Corporation se chce především zabývat výrobou látek, které…“

 „Kurva, začíná tu být zima,“ uslyšel ve vysílačce. „Jak dlouho to bude ještě trvat, trojko?“ Garyho už dávno přestal poslouchat, věděl, čím přesně se bude Chemical Corporation zabývat a tak se soustředil jen na to, aby cestou punč nikde nevylil.

 „Nevím,“ odpověděl nevrle Harry a dál mířil k Hermioně.

 „Trojko, co se děje?“ zeptal se seržant.

 „Nic.“

 „To doufám, víš, že tohle si nemůžeme dovolit posrat.“

 „Chceš se napít?“ zeptal se a strčil ženě před oči sklenici s punčem. Otočila se na něj, ale z jejích očí nic nevyčetl. „Tak ne, no,“ pokrčil rameny a napil se sám. „Víš, to co se stalo tam nahoře… hm… mrzí mě to, máš svůj úkol a já to akceptuju, jenom mi trochu ujely nervy, promiň.“

 „V pořádku,“ zamumlala, sklenici mu z ruky nakonec sebrala a všechen obsah vypila.

 „A teď prosím pojďme ven, kde se hned naproti nachází hlavní budova Chemical Corporation.“

 Všichni se začali cpát ven, Harry s Hermionou šli pomalu mezi posledními a ani jeden z nich nic neříkal.

 „Hermiono! Tady jsi, nemohl jsem tě nikde najít,“ přišel k nim Gary a políbil ženu na tvář.

 „Ahoj, usmála se na něj hřejivě, přesně tak, jak se vždy smála na Harryho.

 „Ahoj, Gary,“ pozdravil ho. „Skvělej proslov.“

 „Díky, Harry, nečekal jsem, že tu budeš taky.“

 „Pozvánku dostala celá naše třída,“ pokrčil rameny, právě když vyšli ven, na chladný, čerstvý vzduch. Skleněné dveře pokryl červený nános krve a Gary spadl zády na zem, přičemž se jeho nohy zkroutily do nepřirozených úhlů.

 Harry se zmateně podíval dolů na své břicho, kde se mu přes sako od obleku tvořila rudá skvrna a i on se zhroutil na zem.

 „Jednička základně, cíl zničen,“ ozval se ve vysílačce naposled seržantův hlas.

 „Dvojka splněno,“ oznámil i kapitán.

 „Výborně, hoši, běžte na místo setkání.“

 

 Probral se v nějakém pokoji, ve kterém bylo vše bílé. Zase nemocnice, najednou si vzpomněl, co se stalo a pohlédl na svoje břicho, měl ho zcela zahojené, zůstala jen jedna jizvička od kulky. Posadil se na posteli a nohy svěsil na zem, měl oblečenou nemocniční košili, ale všiml si obálky na nočním stolku.

 

Váš úkol dopadl nad očekávání, britští Bystrozorové hledají dva Asijské střelce a na vás žádné podezření nepadlo, naopak si myslí, že vy sám jste se stal obětí atentátu. Vašim společníkům se podle plánu povedlo získat všechny informace o projektu. Bohužel i přes váš úspěch se skupinou zkušených sniperů, jsme se rozhodli vás dát do čistě kouzelnického týmu. Váš partner bude čekat v letištní kavárně. Letadlo vám letí přesně ve tři hodiny, společně se svým partnerem budete představovat šťastné novomanžele, kteří jsou ve městě noví. Podrobnější informace najdete v kufříku ve skříni, kde najdete i potřebné vybavení.

 

 „Tak zpátky do práce,“ zamumlal si Harry a převlékl se do džínů, které měl složené ve skříni, přetáhl si přes hlavu bílé triko a oblékl se do kožené bundy. Vzal tašku s vybavením a kufřík s informacemi, naposledy se rozhlédl po místnosti a vyšel ven. Před nemocnicí si stopnul taxi a oznámil řidiči cíl jeho cesty, tj. letiště. Po půl hodině byli na místě, zaplatil librami, které našel v peněžence, která byla v náprsní kapse bundy, vytáhl všechny své věci a vstoupil dovnitř. Po tom, co ho odbavili, šel jenom s kufříkem, který nenápadně přeměnil v batoh hledat kavárnu. Našel ji poměrně rychle, přece jenom tu nebyl poprvé. Přešel k pultu a řekl svou objednávku, servírka přikývla a vybídla ho, aby se zatím někam posadil, Harry se rozhlédl po kavárně a hledal někoho, kdo by tak mohl být jeho partner. Jak se tak rozhlížel, všiml si hřívy hnědých vlasů. Čistě kouzelnický tým, řekl si v duchu a zamířil k ženě.

 „Ahoj, lásko,“ políbil ji na tvář a sedl si na židli vedle.

 Hermiona zvedla hlavu od časopisu a pohlédla na něj, usmála se, když uviděla jeho rozpustilý úsměv a přitáhla si ho k sobě.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

dobrý

Mája,1. 8. 2010 22:22

tajní agenti... to by mě opravdu nenapadlo :-)))

ahoj

artur,21. 7. 2008 23:31

ty mě nepřestaneš asi nikdy překvapovat(příjemně) tahle "jednorázovka" je dost dobrá .
nechci tě moc "přechvalit" tak si nechávcám rezervu na chvalu .
jinak snad jen chcci podotknout že je škoda tuhle povídku nerozpracovat do kapitolové povídky stejně jako tvoji "soutěžní"povídku

:-)

:)

Lucy,21. 7. 2008 22:24

Moooc pěkné :)
Jako vždy :D