Katren

„Tuhle písničku mám ráda,“ prohlásila Hermiona, když se zaposlouchala do prvních tónů vycházejících z rádia. 

„Pak bychom si měli zatančit,“ prohlásil Harry a jemně ji vytáhl na nohy, aby je zavedl doprostřed místnosti, kde byl dostatek místa k tanci. 

Bez toho, aby přerušili oční kontakt, ji vedl v drobném kruhu a poslouchal text písně. Byla to trochu melancholická volba oblíbené písničky. Při slovech o poutníku, který ještě nesplatil svůj dluh, ho však vlastní myšlenky zavedly k práci bystrozora a významu, jaký pro něj měla. 

Uběhlo již více než šestnáct let od konce války a jednou z Harryho motivací, proč pokračovat v práci bystrozora, byl stále ještě pocit povinnosti splatit všechny životy, které za něj byly během války položeny. Čas od času se neubránil myšlenkám nad světem, kde by žádný Voldemort nebyl a uvažoval, jestli by jeho volbou stále byla kariéra bystrozora. Byla to jedna z otázek, na niž si byl jistý, že nikdy nebude znát odpověď a stejně nyní, když poslouchal slova oné písně, se k ní musel vracet a uvažovat, jestli zvolil tu správnou stezku, po které se vydat.  

V těch chvílích, kdy nechal svou mysl plynout spolu s písní a zároveň hleděl do Hermioniných hlubokých očí, ho napadlo, jestli podobné myšlenky má i ona sama. Přemýšlela při poslechu písničky, jaké by to bylo, kdyby dostali možnost znovu prožít své životy a jejich cesty se nikdy nezkřížily? Jaké by to asi bylo nemuset nespočetněkrát riskovat vlastní život? 

Ale kdyby si opravdu přála, aby se nikdy nepoznali, dívala by se na něj stejným pohledem, jakým ho pozorovala nyní? Pohledem, který díky dlouhým letům přátelství tak dobře znal, ale zároveň nepoznával, protože se v jejích temných očích odráželo něco nekonečného, zatímco v šeru stanu mohl vidět už jen proužek jejích zlatavě hnědých duhovek. 

S vědomím, že by Hermionin pohled nevydržel opětovat o moc déle, využil jemné gradace písničky a čarodějku ve svých rukách párkrát zatočil, než se vrátila zpět do bezpečí jeho náruče. Nechal ji, aby si opřela čelo o jeho rameno, a i když mezi nimi tak zůstaly stěží milimetry, Harry stále cítil potřebu být jí ještě blíž. 

Do tradičního postoje, který se zprvu snažili držet, se ani jeden po otočce již nevrátil. Zatímco Harry své ruce zlehka obtočil kolem jejího pasu a konečky prstů si pohrával s lemem své kostkované košile, kterou si Hermiona oblékla, ona mu nehty přejela vzhůru po zadní straně paží, aby mu záhy na to zase rozevřenými dlaněmi sjela po pažích dolů. Nakonec ho také objala kolem pasu a uvěznila tak jeho ruce pod svými. 

Když slova linoucí se z radia začala zpívat o noci plné teroru a očích plných slz, vzpomínky na chladné noci během honby za viteály znovu ožily v jasných barvách. Chvíle, kdy si ani jeden z nich nebyl jistý tím, že přežijí další den a chvíle, kdy Hermiona kvůli Ronově odchodu probrečela každý okamžik. Bezmoc, během které nevěděl, jak pomoci poslednímu člověku, jenž mu na světě zbyl, a který ho nikdy za žádných okolností neopustil. 

Pokud tohle všechno cítila i Hermiona, jak jinak by mohla vnímat tu písničku než jako hořkosladké přání, aby se s ním nikdy nesetkala? A pak, naprosto nečekaně, zatímco se Harry utápěl ve svých myšlenkách, se Hermiona tiše připojila k rádiu se svým zpěvem. 

„I had all and then most of you, some and now none of you. Take me back to the night we met…“ 

S opakujícím se rýmem se Harry opřel tváří o temeno její hlavy a usmál se, když ucítil známou vůni jejího parfému, podobný ne-li stejný jako tenkrát v lese, kdy se schovávali před lapky, a o kterém jí tenkrát řekl, aby raději nepoužívala, aby je nechytili. Tušil, že konec písničky se blíží a udělal by v tu chvíli cokoliv proto, aby se na moment mohl zastavit v čase a mít ji zase jen pro sebe jako během těch nocí před šestnácti lety, kdy jejich stan sužovala krutá zima.  

„Co myslíš, že by se stalo, kdyby se k nám tehdy už nevrátil?“ zašeptala, zatímco zpěvák zpíval poslední slova písničky. Harryho její slova na okamžik zaskočila, ale určitě se nepletl, když si domyslel, že Hermiona myslí Rona.

Pravdou bylo, že bez Ronova návratu by zemřel dřív než během bitvy o Bradavice, ale i tak se Harrymu jako první vybavila její slova plná beznaděje a strachu poté, co se dostali ze spárů Nagini v Godrikově dole a přemístili se do bezpečí lesa, v němž se právě nacházeli. Jejím přáním tenkrát bylo, aby tu zůstali, tady v Deanovském lese, a společně zestárli. 

Zvedl hlavu, když ucítil, jak mu rukama přejíždí po zádech až na jeho ramena, která pevně sevřela. Po chvíli, kdy stále nic neříkal, a z rádia začaly zaznívat tóny další skladby, zvedla svou tvář k té jeho, aby se mu podívala do očí. Pokud to bylo možné, byly její oči zářivější než kdy dřív, a přesto pod svým povrchem skrývaly nekonečnou hlubinu, která Harryho stahovala stále hlouběji a vyzývala ho, aby přestal vzdorovat a nechal se hloubkou jejího pohledu obklopit.  

„Byli bychom pouze ty a já,“ zamumlal a sevřel její boky o něco pevněji, když mu jednou rukou zajela do vlasů na týle hlavy. Pohledem sjel k jejím rtům a přemýšlel, jestli si někdy dřív vůbec všiml, jakým způsobem je má tvarované. 

Srdce se mu rozbušilo tak rychle, až si byl jistý, že ho Hermiona musí slyšet také. Vánek šustící mezi listy venku za plentou stanu, houkající sovy, to všechno se mu postupně vytrácelo z vědomí, až to jediné, co byl schopen vnímat, byl její dech na své tváři, když se sklonil o něco blíž. 

A potom, konečně, se jejich rty spojily.