Křížové posezení
Křížové posezení
Letos se nekonala klasická křížová cesta, na kterou jsme byli léta zvyklí, ale konala se mše v
kostele na Habrovce. Celé středisko se sešlo na 16. hodinu před kostelíčkem.
Když jsem se v pondělí dozvěděl, že to bude malý kostelíček, nenapadlo mě, že bude až tak malinký. Ale celkově se mi líbil, byl totiž velmi pojatý jednoduše, hodně dřeva a žádní barokní anděličkové, fresky a podobně. Hned jak jsme se zastavili jako oddíl na zahradě před kostelem, přiběhl k nám někdo ze střediska dal nám vytisklý obrázek znaku našeho oddílu. Nutno podotknouti, že nebyl zrovna moc kvalitní, ale to zas tak nevadilo: vypadalo to jako umělecké dílo.
Při vstupu do kostela jsme každý dostal papírové srdíčko. Na něj jsme napsali svoje jméno a prozatím si ho ponechali. Pak začala mše. Byla to vcelku normální mše, ale pan farář to trošku přizpůsobyl pro nás, skauty. Dával nám i pár otázek. Naštěstí pan farář musel mluvit do mikrofonu
a jelikož měl ktatičkou šňůru, nedostal se tak daleko, aby se mohl zeptat i mě. Na některé se vyskytly i celkem vtipné odpovědi. Jinak mě taky dostalo, když Radimovi po vyfocení 1 fotografie začal foťák nahlas převíjet film. Na tom bylo nejzvláštnější, že to byl fotoaparát digitální.Asi uprostřed mše jsme donesli pod schod dopředu náš znak, co vypadal jak to umělecké dílo. Potom jsme přeložili papírová srdíčka s našimi jmény a začali se zdravit navzájem. S kým ses pozdravil, tomu jsi předal srdíčko.A nikdo nevěděl, koho zrovna má a měnil dál. Jirka měl smůlu, stejně se mu to jeho srdíčko na konci vrátilo, tak ho musel měnit ještě jednou.Za to jméno, které bylo na srdíčku, jenž u vás skončilo, jste se měli každý den do Velikonoc pomodlit. Já jsem dostal Irču: Tak na ni vzpomínám a ty, čtenáři, tímto čtením taky.Jinak mši doprovázel
skvělý hudební orchestr, který zpíval hrát nejrůznější hity. Pak až na Vojtovu poznámku, že by oplatku mohli dávat alespoň s marmeládou, proběhla mše dobře. Škoda byla, že ve předu moc lidí nebylo a vzadu se nevešli do kostelíčka. No což.
Celé posezení bylo na místo konání a podmínky slušně zorganizované.
Ale já jsem vzpomínal na opravdové křížové cesty na Petříně a přemýšlel, proč se tak již neděje. Ano, mše byla zajímjavá, ale člověk tam zasedl do lavic, poslouchal, byl tam spíš tak pasivně. Ale na Petříně, tam člověk musel do toho dát trochu sám sebe. Musel se na to připravit,. Věnovat se tomu, poznávat, vymýšlet, opravdu pochopit význam Velikonoc a přispět svou troškou do mlýna. I maličkým krapetem vody tak, aby se mlýn točil. Ale tady musel někdo lít všechnu vodu sám a mlýn se tedy nemohl otáčet tak, jak by měl. A to je vžycky škoda.
Tak snad za rok vám budu moc napsat, jak moc se mi líbila křížová cesta na Petříně či jinde, kdo co vymyslel, zahrál, zazpíval, odříkal, kdo to toho dal kolik úsilí. Snad za ten rok už to nebude jen posezení na hodinku, ale opravdová cesta. Cesta, která by byla hodna toho poslání.