Sv. Terezie od Ježíše
Sv. Terezie od Ježíše – Život
Vlastní životopis svaté Terezie od Ježíše (1515-1582) patří mezi nejvýznamnější světové autobiografie.
Terezie de Cepelo y Ahumada se narodila 28.3.1515 v Avile. Ve 12ti letech jí zemřela matka. Vrozená sympatie a velmi společenské chování jí získávaly spoustu přátel. Otec ji proto poslal do kláštera sester augustiniánek, aby se Terezii dostalo výchovy příslušné jejímu stavu. V klášteře se její dosud neklidná povaha otevřela vyšším hodnotám. Když se musela ze zdravotních důvodů vrátit domů, začala vážně přemýšlet o tom, že zasvětí život Bohu. Žádala otce o souhlas – ale marně, byla jeho miláčkem a nechtěl ji ztratit. A tak tajně opustila otcův dům spolu s bratrem, kterého přemluvila, aby se zasvětil Bohu, a vstoupila do kláštera karmelitek od Vtělení. Bylo jí 20 let.
Při pohledu zvnějšku byla jednou z nejlepších řeholnic, přesto však nebyla spokojena. Střídaly se u ní chvíle nadšení s neklidem, chvíle hluboké vnitřní modlitby s roztržitostmi, povrchností a neužitečným vysedáváním s přáteli v hovorně. Roku 1557 se rozhodla skoncovat s takovým polovičatým životem. Jejím ideálem se stala malá a naprosto chudá řeholní komunita…
Sen se uskutečnil 24.8.1562, kdy byl uvnitř avilských hradeb otevřen první klášter - nový Karmel sv. Josefa. Tam začala Terezie spolu s čtyřmi mladými spolusestrami život v obnovené přísné klauzuře. Okolní svět je však nechápal, a tak byla první léta provázena utrpením, pronásledováním a pomluvami. Až po dlouhých bojích s církevními představiteli i o obyvateli ve městě je společnost přijala – lidé začali v klášteře vidět boží dílo a naopak ho pak zahrnovali velkou přízní.
Podle matky Isabely od sv. Jana Křtitele měl v sobě životní styl v klášteře sv. Josefa za časů sv.Terezie cosi zázračného. Bylo tam dvanáct či třináct velmi mladých řeholnic, některé ze vznešených rodin, a všechny žily ve velké chudobě. Jejich cely byly tak nízké, že rukou dosáhly na strop. Střecha domu byla celé rozbitá, takže se musely v zimě chránit před větrem a sněhem stanovými plachtami. Často měly k jídlu pouze salát z vodních melounů a velkým svátkem bylo, když každá mohla mít kousek sýru. Přesto tam vládl takový pokoj a veselí, že si v rekreaci dělaly vtipy z vlastní chudoby.
V dalších letech až do své smrti byla Terezie stále na cestách a zakládala a řídila nové reformované kláštery, od roku 1568 po setkání se sv. Janem od Kříže dávala také podněty k zakládání mužských klášterů. Celkem stála při založení 32 klášterů.
Terezie byla velmi praktická, měla velký smysl pro realističnost. Jádro svého života spatřovala v modlitbě, ve svých dílech se jí do hloubky zabývá. Byla jednou z největších mystických duší v křesťanském světě. Měla však i dar jasně vylíčit své duchovní a mystické zkušenosti. Proto ji 27.8.1970 papež Pavel VI. prohlásil za učitelku církve.
Svůj životopis Terezie sepsala na žádost P. Petra Ibáňeze, (dokončila ho v roce 1565). Na základě vlastní zkušenosti v něm popisuje čtyři stupně modlitby. Detailně rozebírá stavy duše na cestě k Bohu, chyby, kterých je třeba se vyvarovat, i ctnosti, na kterých je třeba stavět.
„Nadto je třeba mít velkou důvěru, nikdy nepotlačovat touhy, nýbrž věřit, že i my s Boží pomocí, budeme-li mít dobrou vůli, můžeme krok za krokem, i když ne tak rychle dojít až tam, kam došli mnozí svatí. Kdyby totiž v sobě nevzbudili takové touhy a nesnažili se je uvést do praxe, nikdy by nedosáhli tak vznešeného stavu. Jeho Velebnost chce a miluje odvážné a pokorné duše, jež nedůvěřují sobě. Žádnou takovou jsem neviděla zůstávat pozadu na cestě dokonalosti, jako jsem neviděla žádnou bojácnou, která se skrývá pod pláštíkem pokory, že by za mnoho let získala to, co lze na této cestě dosáhnout za krátkou dobu, jestliže se dychtí po velkých věcech. I když duše nemá ještě velkou sílu, hned vzlétne a vznese se vysoko, nechá se unášet křídly, ačkoliv se může brzo unavit jako sotva opeřený ptáček.“
„Není třeba dbát na jisté pocity pokory, o kterých chci mluvit; při nich se člověk domnívá, že z pokory nemá počítat s Božími dary. Je třeba naopak snažit se pochopit a dobře si vrýt do mysli, že jsme ty dary dostali bez naší zásluhy, a proto máme být za ně vděčni. Nechtít si vážit toho, co se nám dostává, to nám brání podněcovat se k lásce; vždyť je jisté, že duše tím více postupuje v ctnostech a zvláště v ryzí pokoře, čím více uznává, jak je sama ubohá a že jejím bohatstvím jsou jen Boží dary. Jednat jinak a myslet si, že nejsme stvořeni pro tyto velké projevy přízně, to znamená bezdůvodně malomyslnět, takže ze strachu před domýšlivostí jednáme křečovitě, když nám je Pán začíná prokazovat. Buďme si jisti, že dá-li nám Bůh tato dobra, udělí nám i milost, abychom poznali, kdy je v tom skryto pokušení ďábla, a dá nám v takovém případě sílu odporovat. Avšak je nutno zůstat prostý před jeho tváří a s úmyslu líbit se Bohu a ne lidem.“
„Někdy se mi stávalo - jako i nyní, i když daleko řidčeji – že na mě padaly tak tíživé úzkosti a tak palčivá tělesná trýzeň, že jsem nevěděla, co dělat. Když nic netrýznilo mého ducha, radostně jsem snášela i daleko těžší tělesné bolesti. Přišlo-li však obojí současně, bylo to opravdové mučednictví. Tehdy jsem zapomínala na přijaté milosti, na které jsem si vzpomínala jen jako na vzdálený sen, který jen zvětšoval mé trápení. Rozum se mi zatemňoval, potýkala jsem se s tisíci pochybnostmi a úzkostmi, takže se mi zdálo, že nedokážu pochopit, co se ve mně odehrálo, a že to snad všechno bylo jen klam. I myslívala jsem si: Proč mám ještě klamat i druhé? Což nestačí, že jsem se klamala já sama? Zdálo se mi, že jsem tak zvrhlá, že jsem si myslela, že všechna zla a bludy na světě jsou důsledkem mých hříchů.
Zřejmě šlo o hrbatou pokoru, kterou mi vložil do srdce ďábel, aby mě zneklidnil a viděl, zda se mu podaří dovléci mě až k zoufalství. Já už se však tak dobře naučila, kdy jde o ďábla, že mě v tomto bodě již tak často netrápí jako kdysi, protože vidí, že znám jeho nástrahy.
Tato hrbatá pokora vytváří zmatek a neklid již od svého vstupu do duše, takže se zmítá mezi temnotami a vyprahlostmi po celý čas, co trvá, sužuje ji, takže není schopna se modlit ani vykonávat něco dobrého. Zdá se, že dusí duši a spoutává tělo tím, že oběma zabraňuje v činnosti.
U pravé pokory tomu tak není. Duše, která ji vlastní, uznává, že není ničím, trpí svou vlastní ubohostí, velmi přehání svou špatnost, a to více, než ji dokáže přehánět ďábel v předešlém případě, a vidí, že to všechno je pravda; nicméně neupadá do zmatku, nezneklidňuje se a nemá temnoty a vyprahlost, ale pokoj, radost, světlo a slastný pocit: zkrátka úplný opak toho, co pochází od ďábla. Trýzeň, kterou cítí, ji povzbuzuje, neboť se jí jeví jako velká Boží milost, s níž může ještě více pokročit. Jestliže ji na jedné straně bolí, že urazila Pána, z druhé strany se posiluje pomyšlením na jeho milosrdenství. A jestliže světlo, jímž je zalita, ji naplňuje zahanbením, zároveň ji nutí chválit božskou Velebnost, která ji tak dlouho snášela.
V pokoře od ďábla není světlo pro žádné dobro a zdá se, že Bůh vše vrhá do ohně a stíhá krví, protože se nevidí nic leč jeho spravedlnost. I když ďábel nedokáže zcela odejmout víru v Boží milosrdenství, toto však nejen že nedokáže potěšit, nýbrž stane se důvodem většího soužení kvůli tomu, že se člověk před ním cítí víc zavázán.“
Zdroj: Sv. Terezie od Ježíše: Život, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří, 2. vydání, 2006