souborový formát MXF
V audiovizuálním průmyslu proběhlo několik pokusů o standardizaci jednotného formátu. Specifikace v současné době (pozn.: rok 2011) nepropracovanějšího standardizovaného souborového formátu, který dostal název MXF, vznikala poměrně dlouho. Výsledek pokrývá řadu aplikací, o čemž svědčí i řada norem, které se k němu vztahují (SMPTE 377M – hlavní specifikace, implementační standardy jako SMPTE 390M – OP Atom, generické kontejnery – např. SMPTE 379M, popisy deskriptivních metadata ‐ SMPTE 380M, atd.). Popis struktury MXF je velmi komplikovaný a zdaleka ne všechny specifikované části se v praxi používají. Zjednodušeně si lze formát MXF představit jako souborový kontejner (wrapper), který v sobě může nést primární video stopu, audio stopy, video v náhledovém rozlišení, statické obrázky (Thumbnails), popisné informace (metadata), časový kód a doprovodná data jako titulky nebo teletext. Jednotlivé datové struktury mohou být navázána na časový kód, například statický obrázek nebo titulek lze připojit k definovanému místu u videa. Není asi třeba zdůrazňovat praktické výhody takto pokročilého formátu, proto z něj i aktuálně nejrozšířenější záznamové formáty P2 (Panasonic) a XDCAM (Sony) vycházejí a nabízejí jak metadata, tak i video v náhledovém rozlišení či statické obrázky. Pro uživatele zůstává existence soborů MXF často skrytá, jelikož pokud například server pracuje interně ve formátu MXF, uživatel má v příslušné aplikaci k dispozici již rozbalenou informaci v podobě příslušných video a audio stop nebo například titulků (Wells et al.,2006). Vzhledem k tomu, že formát MXF dovoluje navazovat metadata i na specifické části obsahu (časový kód), je jejich struktura poměrně složitá. V zásadě je lze rozdělit na metadata v hlavičce souboru (Header metadata), metadata popisující vztah jednotlivých stop (Inter‐track metadata) a metadat v rámci každé stopy (Intra‐track metadata).
