fotografie

tady jsme na procházce

Tady je ještě ve stádě

Pokud jenom někdy v životě bude možné si ho koupit, už stejnou chybu znovu neudělám...

Do konce toho roku jsem chodívala občas někam jezdit..ale jinak ne. Cosio se prodal, ve stádě to už také nebylo ono... bez něho...Pak se koně přestěhovali jinam, přišly první mrazíky a s nimi zima. jenomže mě koně strašně chyběli. Už ani nevím jak, začalo se řešit to, že bych si koupila koně. Staršího, co už všechno umí, učitele.

První cesta vedla na Nevadu. Bylo mi nabídnuto víc koní. Ale můj pohled pořád pošilhával po vysokém hnedákovi bez odznaků, po skoro nejvíc využívaném turistickém koni. Po Berrym. Bylo mi řečeno, že není na prodej. Ale nakonec všechno dopadlo jinak a Berry byl můj. Tato fotka je focená v den, kdy jsme ho zaplatili.

Přes zimu jsem každý víkend jezdila na nevadu, kde jsem se učila pořádně jezdit. Samo sebou, že na Berrym. Netrvalo dlouho a přišel první pád.)kdo na té vyjížďce na Salaš byl, určitě si to pamatuje :)) Prožili jsme si tam spolu s Berrym hodně. Ale pořád ten náš vztah nebyl ono...

foto ještě na Nevadě

Pak se nic nedělo..až v létě se koupil druhý koník - Lukas. Obrovská osobnost. velký učitel, ale bylo na něm vidět, že mu bylo mnohokrát ublíženo. Jezdil na něm můj taťka a jinak se na něm učila základy fůra lidí. Bohužel jsem ho koncem roku musela prodat. Nikdy bych ho ovšem neprodala do špatných rukou a vím, že se Luky má moc dobře.

V té době jsem ještě mezi koňáky nějak moc známých neměla. Strávila jsem se školou týden v Koryčanech, kde to bylo super. Strávila jsem dvě hodiny v sedle super koníka jménem Gelu. Jeli jsme po lesích v okolí, no prostě pohodička...už mi za ten týden ježdění vážně chybělo.

Geluova fotka

Toť asi vše..než se měl Lukas odvézt, hledala jsem koníka místo něj. byla jsem podívat například na kladrubského valacha Blacka nebo na ČT valacha Lorda.

Lordova fotka

Karča u min, majitele

Berry na pastvě

Karča na pastvině pod vinohradem

No, v této době mě také čekalo spoustu zážitků s jinými koníky. Učila jsem se všude možně, dělala se spostou jiných koní. Chybovala jsem, občas se trefila do černého a nějak se pohnula, šlo to pomalu, ale šlo :) Z každé chvilky u koní se člověk učí. Včechny nezdary mi daly hodně, z každého jsem se poučila.

Léto plynulo dál, konečně se začínaly objevovat výsledky z práce ze země, koníci byli mnohem lepší než dřív. Začínali jsme si rozumět. Postavila se kruhovka, což konečně umožnilo nejdůležitější věc- práci ve volnosti. V této době u nás byl ještě třetí koník, Norton. určitě ho fůra lidí znala. Rok a půl starý valášek ČT. Dole na fotce je on.

Všechno však nebylo jak se plánovalo a Nortonek nás musel opustit. Bohužel..

Ovšem po konci velkých prázdnin jsem se asi nejvíc vrhla do práce s koníkama. jezdila jsem všude možně, začala se zajímat o chladnokrevníky už celkem vážně, seznámila jsem se spoustou dalších lidí, prostě toho bylo hodně a ani si na všechno nevzpomínám.

Byla jsem na hubertu se známým, na výročí hřebčína Napajedla, na výstavě v Tlumačově, v Trenčíně.. a na spoustě dalších míst. Taky jsem poznala úžasného koně - Islama. Trávila jsem u něho každou volnou chviličku, co jsem nebyla u mých koní. Byl starý, měl 22 let. Takový zapomenutý..nikdo se mu nevěnoval.

Vzniklo mezi námi něco zvláštního...vlastně jsme spolu nic nedělali, jenom zpříjemňovali chvíli jeden druhému a užívali si pohody. Čistila jsem ho, chodila s ním, protože měl špatnou nožku, tak aby se spravila. Noha se spravovala, Islam měl zase chuť do života, blbnuli jsme ze země.. jednoho dne mi udělal strašnou radost. Vedla jsem ho do výběhu, on mi naklusal a vběhl do ohrady a pobíhal klusem sem a tam, dokonce si i dvakrát vyhodil. Byl to skvělý pohled...Když jsem k němu šla a on na mě zařehtal, měla jsem skoro slzy v očích. Pak se ale jeho stav začal zhoršovat. Přestával žrát, hubl, jiskra byla ta tam. Nemohl vstát, noha se zhoršila. Nyní se už prohání na nekonečných nebeských pastvinách a je mu skvěle.

To byl shrnutý můj příběh s Islamem, který ovšem skončil až v únoru dalšího roku. Takže zpět k podzimu. Zúčastnila jsem se i kurzu pana Bořánka, kde jsem se ujistila, že postupujeme s koníkama správným směrem. Pak přišla zima.Pracovali jsme s koníkama na sobě dál. Taky jsem zašla vysvětlit základy horsemanshipu ke kamarádkám.

Kvůli blátu jsme chodili v zimě spíš někam na procházky, blbnuli, hráli si a když to šlo, pokračovali jsme v práci. Karina si zopakovala tahání, když napadl sníh, tahala sáňky.

V zimě jsem zase poznala fůru nových lidí a koní, kteří mě hodně naučili. Kolikrát to vážně nebylo jednoduché, ale vždycky jsem si z toho něco dobrého odnesla. Popravdě, bylo toho toli, že si na všechny věci snad ani nezvpomenu.

V únoru přišla další zkouška pro koně a mě, začalo se zase jezdit pozvolna na vyjížďky. Moc děkuju za pomoc Aničce, která byla asi jako jediná ochotná jezdit koně, kteří nebyli půl roku venku. A taky jako jediná šla na koně stejnou cestou. Koně byli venku super, mnohem lepší než dřív a to jezdili denně. Zatím jezdíme tak 1-2 za týden a je to super. Pohodička, baví to mě i koně a na další vyjížďku se vždycky těšíme.

Na jaře jsme s koníkama udělali další obrovský kus práce. Pokud všechno půjde stejně dobře i dál, budu moc ráda...no, to je prozatím všechno, další věci budu přidávat až se zase něco semele :)