Mezi mnoha akcemi IPA Znojmo u.s. 204, patří k nejoblíbenějších právě akce Podyjí krok za krokem. Zájem je částečně omezen předpokladem, že se jí účastní jen ti, kteří se nebojí fyzické aktivity, tedy jízdy na kole či turistické vycházky. Limit je to ale patrně zanedbatelný, protože účast na "špacírech" bývá početná a nejinak tomu bylo v neděli 4. října 2015, na kdy byla ohlášena vycházka po neznámých vyhlídkách v National park Thayatal a Národním parku Podyjí, což je de facto totéž, jen rozloženo kolem státní hranice v oblasti rakouského Hardeggu a moravského Vranova nad Dyjí. Tuto malou reportáž budou kolorovat fotografie jednak průvodce a pak i ostatních účastníků pochodu, kteří byli vybaveni početnou kvalitní fotografickou technikou, jak ostatně uvidíte.

Přísnost, s jakou přistupuje vedoucí těchto poznávacích k organizaci, zaručuje jistotu, že dostanete-li oznámení, že na sběrný autobus máte čekat tam a tam, přesně v tolik a tolik, můžete si být naprosto jisti, že pokud jste opravdu tam a tam, kde jste slíbili, přijede autobus takřka na minutu přesně. Stejné spolehnutí je také vždy na plánované nádherné počasí, které tradičně doprovází tyto poznávací akce. Nebylo pochyb, že tomu tak bude i tentokrát, protože sobota byla slunečná a přicházelo do našeho kraje oteplení. Organizační pokyny jsou pro všechny podniky tohoto druhu specifikovány předem na webu IPA Znojmo, takže každý svého osudu strůjcem. Dlužno ocenit, že kázeň účastníků těchto akcí nepřináší tradičně žádné komplikace.

Na neděli 4. října se tedy každý přihlášený těšil. Program vycházky byl jako vždy lákavý až tajuplný - Národní park Podyjí z neznámých vyhlídek nad kaňonem Dyje od Hardeggu do Vranova nad Dyjí. Itinerář opravdu plný očekávání. V 9 hodin ráno se všechno stalo, jak naznačeno shora, časový rozvrh dodržen na minutu a autobus s výpravou vyrazil přes Hatě na Retz, směr Hardegg. Jestli něco neodpovídalo tak úplně programu akce, pak to bylo počasí, protože Znojemskou pánev zalehla inverzní mlha. Pozorovatelné obavy rozptýlil průvodce, který ujistil účastníky, že za Retzem stoupáme z 220 až do 500 m.n.m., takže je prakticky jisté, že tam již mlžný polštář bude někde pod námi a my se máme klidně těšit na očekávané výhledy.
 

Teď snad prominete, mírně zabrousím do teoretické fyziky, abych osvětlil následující události. Alberta Einsteina jistě všichni známe, je to tvůrce Speciální a Obecné teorie relativity, za kterou (a to už je méně známo) Nobelovu cenu nedostal :-). Nikdo jí totiž nerozuměl a .... nerozumí dosud! Tak prostě Albertovi šupli nobelovku za něco jiného. Po celý svůj život tento věhlasný muž svéhlavě popíral jinou fyzikální teorií, která mezitím záludně vykvetla vedle jeho relativity a tou byla kvantová fyzika se svým zatrachtilým principem neurčitosti. Ten - velmi velmi zjednodušeně - říká, že v našem Vesmíru je nepředstavitelný a nevypočitatelný binec, že nic není tam, kde to hledáme a že to dokonce může být víckrát naráz na různém místě a že když se na to mrknem ono se to šoupne samo jinam, prostě nic se nedá spolehlivě předpovídat. Možná že jsem nepoužil zrovna vědeckou terminologii, ale takhle je alespoň všem srozumitelnější, že nad Hardeggem, kde jsme vystoupili z autobusu k zahájení prohlídky, byla oproti předpovědi průvodce stejná, či dokonce hustší mlha než ve Znojmě. Takže kvantová fyzika funguje a nám hrozilo, že prdlajs uvidíme :-).
 

Bylo tedy o to větší záhadou, že nálada ve skupině 37mi stejně zaskočených putovníků neklesala, ba naopak nabírala na tradiční společenské veselosti. Nikomu to zjevně nepokazilo pohodu - což je pro tento tradiční spolek chvályhodně typické. Vydali jsme se rovnou k první vyhlídce na rakouské straně, která nese místní název Schwalbenfelsen, tedy Vlaštovčí skála. Cca dvoukilometrový úsek nám zpestřil pan mlok, který si to mazal přes lesní cestu, spěchaje do svého mechového doupěte, patrně z noční směny. Než se ukryl, doprovodilo ho ševelení fotografických závěrek a pár záblesků. Když zmizel v noře, přiběhl k tomuto místu průvodce, který mloka minul, když se s náskokem ujišťoval, jestli nebloudíme. Pozdě. Mlok zmizel v díře a průvodce zahořekoval, že se mu už 7 let nepodařilo tohle zvířátko vyfotit. Pokračovali jsme tedy na skalní ostroh vyhlídky, která ční 80 metrů strmě nad řekou Dyjí a ze které je krásně vidět Hardegg a vyhlídka pod Čížovem na moravské straně. Pokud ovšem není mlha. A ta, jak víme byla, dokonce taková, že šlo sotva rozeznat řeku pod vyhlídkou. Takže jsme se vydali podle plánu zpět, abychom navázali na stezku po vrstevnici s dalším cílem - vyhlídka Heimatkreuz na Braitavě. Veselá momentka nastala, když průvodce, opět na čele, začal nadšeně povykovat, že mlok vylez zase ven!!! Začal nervozně dolovat svůj foťák, ovšem poučený mlok se kvapem vydal zpět ke své noře. Netušil však chuděra, koho má za soupeře. Natěšený fotograf si totiž živočicha hezky odtáhl na místo, kde se prý bude "vyjímat" a ke zděšení citlivých dam si jej opláchl pitnou vodou z vlastního bidonu, protože prý mlok není "dost kontrastní!". Pak proběhlo několik expozic a mlok byl propuštěn k "mločímu úprku" do svého podstrání.

Asi po hodince od startu skupina zastavila uprostřed bukových lesů k malému občerstvení ze svých zásob. Dámy toho využily částečně k nikotinové chvilce (kdo tímto návykem prošel, dokáže zajisté porozumět, že tato vášeň někdy úspěšně vítězí i nad tou milostnou) a jiné dámy (bez této vášně), ke krátkodobé hře na schovku v nedalekém neprůhledném porostu. Objevily se také první izotonické nápoje na podporu fyzické a duševní aktivity, které se aplikují přímo do úst, v mírném záklonu hlavy. No a jen co se tým zase vydal na další pochod, zavládlo velké vzrušení, protože kdosi uviděl v mlze u cesty velkou pavoučí síť, kterou stoprocentní vlhkost ozdobila milionem svých průzračných vodních perliček, čímž zároveň podrobila křižákovo dílo maximální zatěžkávací zkoušce. Po tomto objevu nastalo přímo horečné tasení fotoaparátů a poté slušná tlačenice u drahokamu, napnutém pavoukem mezi smrčky, že se tam zájemci o unikátní snímek v jednu chvíli ani všichni nevešli. Nejsem žádný arachnolog, abych dokázal uhodnout, co si zmoklý žlutý pavouk musel v tu chvíli pomyslel, když se co vteřinu k němu přiblížilo oko asi milionkrát větší než to jeho (i kdyby započítal všech 8), a chvílemi na něj dokonce hledělo těch očisek naráz pět. Ale jistě ho napadlo něco nelichotivého o té mnohohlavé ukecané potvoře, která naštěstí po 5ti minutách požďuchování a mačkání spouští zmizela dál v lese.

Když jsme se bez bloudění dostali k Heimatkreuz a sestoupili na tento skalní ostroh, nechali jsme se poučit, co všechno je v kraji kolem vidět a kam až lze dohlédnout - když ovšem není mlha. Na každém z postů jsme udělali samosebou foto celé výpravy i s labradorem šéfa akce, který si tuto vycházku očividně užíval. Některé ze záběrů v doprovodné galerii nutno v této chvíli vysvětlit. Ten urostlý muž, který stojí nebezpečně blízko hrany skály před pádem do hlubin neznáma a má jásavě vztyčenou pravici, vyvolá v nejednom divákovi mrazivý pocit, že jde o migranta, který slaví dobytí vysněného kraje v hájemství jiné víry. Ujišťuji však laskavého čtenáře, že jde o mystifikaci s naprosto zavádějícím výkladem. Jde totiž o jednoho z účastníků poznávacího pochodu, který fotografovi odvážně zapózoval v té nebezpečné pozici, aby vynikla propast prostoru pod figurantem, kde v hloubce protéká Dyje, která byla tím jediným, co bylo z této vyhlídky jakžtakž vidět :-). Také je zde nutno připomenout, že Heimatkreuz je jakousi symbolickou vzdornou pietou Rakušanů, odsunutých z Vranovska po 2. světové válce, kterou na informační plaketě nazývají vyhnáním. Mír mezi národy má někdy podobu těžkého jha. Svědčí o tom i některé zápisy ve zdejší pamětní knize upevněné v chromované schráně na úpatí velkého plastového kříže.

K loveckému altánu (Lusthaus) na moravské straně Braitavy je to od kříže už jen 100 metrů, kolem cedule Staatsgrenze, a jsme zpátky na Moravě. Tady byla ohlášena oficiální odpočinková přestávka, jednak k prohlídce samotného místa, občerstvení a degustaci různých, řekněmě podpůrných tekutin, které čirou náhodou produkuje Znovín Znojmo a.s. Dostalo se nám jako vždy podrobného výkladu o tom co nápoje obsahují, kde bychom měli hledat jejich mateřskou vinici a co bychom v nich měli ocenit. Typickým servisem jsou vždy pro tento účel přinesené stylové bílé plastové kelímky, v nichž lze ocenit všechny vlastnosti božského moku, s vyjímkou jiskry. Nelze rovněž nezmínit, že hostitel seřadil ochutnávku podle přísných zákonů etikety, které jsou tyto ochutnávky podřízeny. Průvodce nás informoval o původu loveckého altánu, jeho historickém vřazení a také o tom, co všechno je odtud vidět, když vidět je. Dozvěděli jsme se, že jsme jen pár metrů od nejvyššího místa okresu Znojmo a že se to jmenuje Býčí hora (536 mnm). Když někteří z přítomných poznamenali, že jsme tu dost brzo od startu vycházky, našel průvodce odvahu přiznat, že to delší máme teprve před sebou. Prošlo to bez reptání, poněvadž se nálada stále mírně zlepšovala :-).

Z programového itineráře už zbýval jen nedaleký záhadný zikurrat (jak je i uveden v mapách - pokud ho ovšem vůbec zmiňují). O jeho účelu jsme svedli proti sobě dvě teorie. Jedna tvrdila, že ho Mniszkové vystavěli jako loveckou pozorovatelnu a druhý názor namítal, že jde o rozhlednu na nejvyšším místě kraje. Posluchači byli poněkud zmateni tím, že ze šroubovité kamenné věže, vysoké cca 10 metrů není pro stromy vůbec nikam vidět, tak jaká rozhledna. To ovšem platí dnes. Jenže v dobách, kdy stavba vznikla (patrně na přelomu 18 a 19.století), nebylo na Braitavě po stromech ani památky. V těch dobách tu byl výhled od Pálavy po Alpy. Tato stavba není odnikud z cest vidět a je to tak dobře, příliš by lákala z porušování zákazu pohybu mimo oficiální cestu (asfaltovou), navíc tam příroda nastražila jinotaj v podobě nespecifikované části lidského organizmu, aby naznačila, jak vřele rušitele vítá :-). Po návratu na trasu jsme už vyrazili k Vranovu, což ovšem představovalo ještě 6km z celkových 12400 odkráčených metrů, ale nikoho to nerozhodilo, všichni byli (krom několika adolescentů mužského pohlaví) zjevně v dobré kondici. 

A na závěr už jen stručně. Došli jsme zdárně k Vranovskému zámku a dolů jsme se pustili vpravo po jeho jižní straně, po žluté turistické až k řece do Benátek. Pak přes most nad Dyjí, kde muškařili rybáři, okolo cesty na Staré Hamry, pod siluetou zámku se naposledy foťákem usvědčili z účasti na vycházce a volně došli na zahrádku resraurace Ponorka. Tady jsme doplnili tekutiny, ochutnali bramboráčky, nalodili se do přistaveného autobusu a nechali se rozvézt ke svým domovům. Žádný z odposlechnutých komentářů o právě dokončeném putování nenesl znaménko mínus. Současně organizátoři předběžně upekli další program do série Podyjí krok za krokem na rok 2016.

JN

Poznámka: Fotky ve fotogalerii přibližně kolerují s časovým popisem akce.
Mapa byla vytvořena jako interaktivní, lze ji zvětšovat a měnit relief.
Vaše případné připomínky a názory můžete vložit níže do Komentáře.

GALERIE AKCE
 

MAPA TRASY
 

  GALERIE OKOLÍ TRASY